Jan Čarek
Dvanáct dětí
Kořeny lípy
vystupují ze země jako žíly matčiných dlaní,
bosýma nohama prolíná bláto mezi palcem a prsty,
a šelest pospíchajících sukní
proniká chalupou jako blažený vítr.
Dvanáct dětí porodila,
úrodou zachvívalo se tělo její jak osetý strych,
snop ke snopu postavila počet svých plodů,
dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,
dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny jejího stromu.
Každé z nich jinak přicházelo na svět,
každé z nich se přihlásilo v jiný čas
na mezi uprostřed práce -
Co jsem se nabděla u vaší kolíbky, děti,
kolikrát syčíc
odháněla jsem nemoc od hrachoviny hnízd.
Litanii vašich jmen dětských
zpívávala jsem nahlas v nedělním odpoledni,
a jasný potok modrých dětských očí
jak pijící telátko tloukl v břehy mých sukní.
Co jsem se nabílila vašich košil,
déšť vody padá u stavidel,
na slunci rozestřela jsem vaše prádlo,
běličky líbají ve vodě má lýtka.
Chytila jsem pro vás zeleného koníka,
s polí a pastvin
svolávala jsem vás svým čiřikáním
a dlouho do noci k spánku hladívala vaše dětské hlavy,
teplé oblázky.
Dvanáct dětí jsem porodila,
snop ke snopu postavila počet svých plodů,
dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,
dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny mého stromu,
panno Maria.
Žádné komentáře:
Okomentovat