Ivan Slavík: Hory roků (úryvky)

1971

Pátek 9. dubna - Velký pátek

...

Pišme dále. Když jsem ve 40. letech za okupace začal docházet k Halasovi, Palivcovi a dalším, překvapilo mě jejich pojetí poezie. Že to je totiž jakési objevitelství, zahlédnutí něčeho, co čtenářstvo dosud nezahlédlo, ale co jednou bude viditelné všem. Jakési ustavičné předbíhání času, nic víc. Halas to vyjádřil v Dokořán, v básni o poezii, Viktorce našich dnů. S tím jsem hluboce nesouhlasil. Měl jsem tehdy a mám dosud nezlomný pocit, že báseň je duchovní čin, a to už v okamžiku, kdy vzniká, i kdyby ji nikdo nečetl; že v hloubi svého jádra se dotýká absolutní zkušenosti, zkušenosti nepředběhnutelné, věčné (je rozhovorem mezi já a Bohem - ačkoli to bylo tehdy pár let před mou konverzí), a skutečně ovlivňuje přímo, nezprostředkovaně, ne až vlivem na případného čtenáře, že prostě padá na neviditelné vážky světa, vyvažující onu rovnováhu, proč svět dosud trvá. Poezie je diametrálně odlišná od řečnictví, je to řeč do ticha, slyšeného duší v její samotě, ale už v té samotě je napojena na podstatu bytí. Chci říci, že v krutém boji, v tom nejkrutějším a nejúpornějším boji, jaký jest, v ustavičném boji duchovním, kdy slyšíš ze zalknuta ustavičné svištění mečů, křídel, pád a vzestup duší a výbuchy třaskavin světla a tmy, tam poezie váží prostě tím, že jest. Tím neříkám, že nechce ke čtenáři, že se uzavírá časným problémům světa - ale má tam co dělat jen tehdy, je-li napojena na tuto hlubinu (neříkám securitatus, neboť s Hopkinsem: "Duch má své srázy, výši a pád, je na lehkou váhu brát může, kdo nevisel v nich"). s. 27- 28

1972

Sobota 26. srpna - bl. Martina Středy

...

Jako neodbytný zvonek se někde v mém mozku, v mém vědomí ozývá nesouhlas s trendem některých přečtených knih (Křesťanství dnes, Robinson, Chauchard). Opravdu je ta "sekularizace" nezbytným a nepochybným faktem? Nejsou život a jsoucno už nabity tajemstvím, oslepivým, světélkujícím? Nejsme ponořeni v přesahujícím, v mlčícím u zpívajícím vesmíru? Už se neumírá? Není neukojitelná žízeň? Nevyslovitelné? Nejsem záhadou sobě sám? Už nekvetou slzičky Panny Marie? Já nevím, nikdy mě moc teilhardovský optimismus, ale nad místy, z nichž prýští stesk, bezbrannost, čistota pohaněná - nad těmi jsem dovedl stát v úžasu.

Neděle 27. srpna - Josefa Kalasánského

Nejde mi do hlavy ta sekularizace. Přizpůsobit se jí? Vzít na vědomí, že jisté oblasti jsou její doménou? Pravý opak je pravdou! Svět ponechaný sám sobě je peklem! Drogy, vraždy, sebevraždy, pornosexualita, potraty, rozvody a rozvraty, války a zvěrstva, koncentráky, konzumní blahobyt, hlad, atomové pumpy, zamořený vzduch a vody, bezduchá civilizace, zánik přírody, kosmická opuštěnost, prst na spoušti světové katastrofy kdykoli - humanita ponechaná sama sobě vraždí člověka na těle i na duchu. Právě odsekularizovat potřebuje svět! Metafyzický, transcendentální obzor, naději a cíl potřebují lidské duše!

...

1974

Čtvrtek 7. 6., Roberta

Dnes jsem se zase pustil do překládání aztécké lyriky. Ti Aztékové jsou jeden jediný nářek nad lidskou bezmocí a časností. Je možné, je vůbec myslitelné, že by všechno toto a podobné úpění bylo vyplýtváno nadarmo? Že by to byly jen zvuky, to jest vzduchové vlny, unikající do neúčastného prostoru? Ale vždyť jsou to slova, vždyť mají smysl. Právě ten smysl, ten obsah našich životů, co to je? To není pouhé nic, to je něco, třebaže tak tajemné a neuchopitelné.

Středa 4. 7., sv. Prokopa

K večeru. Sedím na prknech před domkem, přede mnou se kolébají stonky křovin a květů v naší zahrádce. Pomalé šero. Ticho je naplněno letními zvuky ptáků. Letní večer. Je to stále stejné. Jakoby věčné. Stejně budou cvrlikat ptáci a dýchat letní vánek, tmět se červencové nebe, až my tu nebudeme. Ale je to klamná kulisa věčnosti. - Budou to jiní ptáci, jiný večer a jiný vánek. Nic není věčné na této kulise, jen sama věčnost. 

Ivan Slavík: Hory roků (úryvek)

Je toho tolik, co bych chtěla vyprávět.

O prázdninách, o výletu do Čech, o tom, jak holky rostou. Možná se k tomu ještě dostanu, možná pár vynořujících se momentů popíšu.

Nebo taky ne.

Hodně věcí teď nedělám. Neplním výzvy, do deníku píšu sporadicky, kreslím z povinnosti (ale je to fajn!), blog bych si moc ráda udržela, asi opravdu zas budu víc psát, až se toho bude míň dít... zimní měsíce jsou nejlepší.

Ale něco bych chtěla udělat, chtěla bych si vypisovat pasáže z knih, co mě zaujaly. Slova, která by měla být čtena nahlas, opakována... a která by třeba měla jít vyhledat googlem, což nepůjde, pokud text jen vyfotím.

Tak dnes tedy začínám knihou, kterou stále čtu a která mě podněcuje k modlitbě a úvahám, deníkovými záznamy básníka Ivana Slavíka:

Všechny hlavní věci jsou mysteria. Nikdy jsem si neodpověděl zcela a do důsledků uspokojivě např. na existenci zla, ale nad čím mi srdce trne, je problém časnosti. Naše vezdejší úděly se svou neopakovatelností, ty okamžiky už ve chvíli, kdy se dějí, minulé, a právě proto ale závratné, čím to bude nahrazeno? A už to slovo "nahrazeno" je zcela nepřípadné. Na té závratnosti lidských životů je vlastně založeno veškeré vyprávění, veškeré umění románu, i když si to autor třeba ani sám takhle metafyzicky neuvědomuje. 

(s. 216)

Edith Bishop-Sherman: Píseň modrých hor

Dlouho jsem toto téma na blogu nenakousla, ale nepíšu zde poprvé, že mám slabost pro podivné, neznámé knihy, které většinou objevuji v krabicích s knihami k rozebrání nebo za pár korun. Občas se nějaká vynoří po prarodičích. 

Odtud mám zřejmě i knihu, o níž dnes napíšu. Na celém širém internetu se mi nepovedlo najít popis jakékoli čtenářské zkušenosti s touto knihou. Možná jsem to hledání odflákla, zkuste to. :) Prodává se v antikvariátech a bývá zmíněna v knižních databázích, ale jinak žádné informace o obsahu nebo míře potěšení, takže co tedy s ní? 

Na začátku knihy je nám představeno několik patnáctiletých dívek, které osud svede do dívčí internátní školy Harwood Hall, kde se pak odehrává zbytek příběhu. Mohl by to být začátek hororu nebo feministického dramatu nebo něčeho ještě horšího, ale nikoliv, jedná se o příjemné, lehce dobrodružné čtení pro dívky. 

(Od určité doby čtu knihy kritickým pohledem cenzora, abych zjistila, jestli tu či onu zařadit mezi knihy vhodné pro děti, nebo jestli je raději bezpečně odstranit z dosahu.)

K formě této knihy mám drobné výtky. Co se týče hodnot, tak nikoliv. Hlavním tématem je přátelství a s ním související věci jako odpuštění, sebezápor, omluva, vzájemná pomoc. Dívka, která se chová nečestně, a dokonce na ples dívčí školy propašuje osobu mužského(!!!) pohlaví, je vyloučena.

Kniha je sestavena z dobře napsaných, drobných zábavných epizod, spojených hlavní vyprávěcí linkou, tj. záhadou, která spěje k rozluštění. Toto pojítko a jeho následné rozuzlení je dle mého názoru nejslabším prvkem knihy. Rozuzlení je zkrátka divné a rozmotává další vyprávěcí linky, které byly ale v příběhu zmíněny jen nepatrně. Jako by se na konci vysvětlilo něco, co vysvětlení tolik nevyžadovalo. 

Však uvidíte. 

Knihu najdete u antikvářů, výprodejích a pozůstalostech. Možná. 

(U nás v knihovně zůstane.) 

Původní název: The Mistery at High Hedges

V originálním znění vyšla v roce 1937. 

A nové ticho se sneslo na ranní pokoj. Potom Karla něžně prohodila hlasem, jakým vždy mluvily dívky, když hovořily o milované ředitelce: "Že máte rády způsob, jakým nám přiděluje naše hesla? Říká se, že po všechna ta léta, co je v Harwood Hallu, nikdy nedala totéž motto dvěma dívkám!"

   Helena jí skočila do řeči: "A myslím, že její heslo je ze všech nejhezčí! Má je zarámované a pověšené nad psacím stolem. Je to citát z knihy o družině krále Artuše." 

    René si marně vzpomínala: "Myslím, že jsem si toho nikdy nevšimla."

   Helena hned poroučela Karle: "Přednes to pro ni!"

   Karla se okamžitě zvedla. Nic na světě neměla tak ráda, jako "přednášení". Začala tiše a opravdu jednoduše: "Žij čistě, mluv pravdu, napravuj křivdy a následuj krále, jinak proč jsi se vůbec narodil?" 

15. korálek - poetický

Zase jsem objevila básníka. (Úplně náhodou jako vždy, když v knihách hledám něco jiného, například podklady pro dokončení práce, jejíž deadline je v pondělí.) Ale co je to za objevení, když pročítám jen jednu jeho báseň? Na internetu jsou sice informace o něm, ale nějaký úryvek z tvorby, ten nenacházím. Nedá se svítit, v pondělí budu muset (opět) do knihovny pro papírové knihy. Jedná se o Františka Lazeckého a jestli nějaký pěkný veršík od něj máte, můžete mi ho napsat do komentářů. V publikaci Tváří k vesnici (ed. Jan Čarek - jedná se o sborník o ruralismu, Lazecký ale ruralista jistě není) je otištěná jeho báseň Vzkříšení. O pár veršů z ní se podělím:

Úsvitem chvátala dnes Máří Magdalena,

ale hrob prázdný je a skála otevřená.

Anděla spatřila, jenž v jasném hrobě zpíval
a s jeho zpěvem zpěv kohoutů v kraji splýval.

A druhý u vchodu jí sladším hlasem pěje:

Vstalť jest a předešel věrné do Galileje.

S ní stále milujeme jak ona milovala,

tak hříchů litujeme jak ona litovala

a za ní spěchejme po cestě lásky přímé,

až v kraji oděném do slunce uvidíme,

jak andělové s harfou se potulují sadem,

jeden na východě a druhý nad západem,

opony mrakové nad světem rozrhnují,

kamenem hrobové tmy s kraje odvalují

před nohama, jež svítí zpod křídel holubice

na zlaté obloze za zpěvu voskovice.

Pán od východu jde. Nad vrchem ještě holým

své kroky zastavil, žehnaje našim polím

a k sobě vine louky a lesy borové,

ozimy zelené a ovsy nachové.

Za námi ještě syčí houf temnot povětrný

na věky spoutaný a vržen mezi trny

koruny strašlivé, jež tíží hlavu Krista.

Ustupte temnoty, ať naše srdce čistá

jak kadlub uhlí žhavého rozhoupá širý vánek

než dojdem pod střechu, kde září svatostánek.

Koho se bojíte, nevěrní malověrní,

když do hodiny jitřní od hodin navečerních

sloup kráčí před námi, ostříhaje nás bděle

po cestě k domovu, kam vedl Israele

z Egypta Faraonů, přes poušť a mořem Rudým,

vodou, jež věrným cestou je, však vojsku strašným sudím,

kolébkou dítěti spícímu v arše Noemově,

za noci, když táhno jaro, doprovod lyře serafově,

cestou apoštolů a hrobem bludných lodí,

strašného Boha podnožím, po kterém holub chodí,

občerstvení země a doušek pro pocestné,

prostor plavby širé a pečeť vody křestné,

již na naši hlavu vylévá štědrá ruka knězova,

otvírajíc nám dveře věčného domova.

(Z téhož sborníku jsem se dozvěděla velice podstatnou informaci: existoval jistý filosof a básník, původním jménem Rajmund Chatrný, jenž navazoval svou poezií na Otakara Březinu (jak všichni víme, původně Václava Jebavého) a psal o něm disertaci. Svým oblíbencem se inspiroval natolik, že své (taktéž nepříliš lichotivé) příjmení změnil a stal se Rajmundem Habřinou. Tím to o mnoho vylepšil.)

O dalším autorovi, Rio Preisnerovi, jsem věděla, že psal poezii, ale setkala jsem se s ní také až docela nedávno, proto jej teď zahrnuji mezi objevy. V antikvariátu ve Valentinské mají výprodej ležáků nakladatelství Torst a Preisnerovu poezii tam můžete stále ještě koupit za dvacku. Protože nemám v počítači přepsáno více, ukážu jen malý kousek, přesto poměrně vydatný:

Ale nikdo už nežádá odpuštění,
jakož i nikdo nic neodpouští.
Nikdo se necítí vinen
na skřipci nevinné moci.
Za to každý rozhřeší bratra
za babku, plivancem lži.

5. korálek

Dnes koupené knihy (velká radost):

Cedulku s nápisem "nezapomeň!" jsem v knize našla vloženou.

...Odešli králové. A v chlévě
zbyly jen dary po návštěvě
a zvláštní ticho slavnostní.
Zatímco venku fičí zima,
v pastýřských kytlích Panna dřímá.
A Jezulátko zdřímlo s ní.

Josef jak vždycky v noci činí,
ujal se stráže nad jeskyní.
"Jaký zde mír a bezpečí!
Jak všechno k dobrému se mění!
Dnes tu i vládci urození
klečeli v úctě nejvyšší.

Ó dobrý, dobrý je svět lidí!
Po dobrých cestách Bůh jej řídí
a dobrých srdcí přibývá."
Z útešných dum ho prudce vzbudí
jakási náhlá úzkost v hrudi.
A slyš, vtom slova strašlivá:

"Zlý, zlý je, Josefe, svět lidí!
Zlem srdce ukrutná se řídí
a k zlému sahá zpupná dlaň.
Tomu, jenž světu dán je k spáse,
o útlý život ukládá se.
Čas kvapí, nečekej a vstaň,

jdi do Egypta! Dítko s Pannou
tak dlouho měj tam pod ochranou
až hlas můj zavolá tě zpět."
- Poslušen toho, co hlas říká,
naložil Josef na oslíka
matku i sladký z růže květ.
(Václav Renč: Popelka nazaretská)

1. korálek

Ohlédnutí za Vánoci 2013

Kdybyste to nepoznali, na obrázku je vánočka. Pekla jsem ji podle tohoto receptu: http://www.lenkacerna.cz/zdrave-recepty/vanoce-a-svatky/spaldova-vanocka/ Zřejmě jsem tam dala příliš málo mouky na upletení a nabobtnání, ale chuťově byla dobrá. 

Náznaky zimy

Nebyl mimo svět, byl jednoduchý pastýř a pastva je ještě skryta pod příkrovem, zazelená se s posledním sněhem. Ta chvíle je brzo. To světlo nahoře je už silné. Hoří na protějším návrší, keře tam žádné nejsou. To je bůh, jeho políbení. Brodil se dál do závějí a slunce se dralo a zářilo jak oheň na oblém vršku. Tam bude vítězství. Bože, jaká slova mám říkat, aby mi rozuměli, zašeptal Vojtěch, a zdálo se mu, že slyší odpovídat: Já tě naučím slova, která řekneš svým ovcím. To světlo je tvoje, neboj se ho. Je to světlo věčného ducha, není z žádného těla.
(Smrt svatého Vojtěcha, Vladimír Körner)

Sanctus - V této části se spojují zemští poutníci s andělskými kůry ve společný chvalozpěv na třikrát svatého Boha.

(Římský misál, přel. Antonín Stříž)

Nechci nechat zapomenout

V knihách k rozebrání se občas dají najít poklady od (bohužel) téměř neznámých autorů. Dnes jsem ulovila: 

• knihu od Ludmily Klukanové Na štítu bylo vytesáno kolo - bohužel cenzurované vydání z roku 1984, ale Ludmila Klukanová je mnou již ověřená autorka, takže doporučuju. (Na internetu se píše: "Stala se spisovatelkou. Ve svých dílech reflektuje především období zániku selského stavu v období komunistické totality." http://myjsmetonevzdali.cz/pametnici/ludmila-klukanova-rozena-sabatova#sthash.nPj9pmZv.dpuf) Nakladatelství Host vydalo knihu Konce kolověku, v níž najdete novelu Na štítu bylo vytesáno kolo už bez cenzorských zásahů.

• knihu od Václava Prokůpka Zakryto slzami, kterou jsem nedávno četla a okouzlila mě, takže mě velice těší možnost mít ji zadarmo doma. Tato kniha mě velice hypertextově ovlivnila: explicitně se v ní odkazuje na překrásnou (katolickou) trilogii Kristina Vavřincová od Sigrid Undset, s níž jsem strávila půl října a půl listopadu.

 „Ale ty, Kristino,“ obrátil se k ženě, „jsi v životě zažila už víc než dost, aby ses mohla s větší důvěrou spolehnout na Pána Boha. Copak sis ještě nevšimla, že podrží každou duši tak dlouho, pokud se ho sama nepustí? Copak si stále ještě myslíš, ženo, i v tomto věku jsi ještě jako dítě, že je to trest boží, když sklízíš zármutek a ponížení, protože sis libovala v choutkách a pýše, na cestách, po nichž Bůh zakázal svým dítkám chodit? Chceš snad tvrdit, že jsi trestala své děti, když vzaly nádobu s vařící vodou a opařily si ruku, přestože jsi jim to přísně zakázala, aby se k ní nepřibližovaly? Nebo když se pod nimi prolomil led, před kterým jsi je přísně varovala? Cožpak nechápeš, že když pod tebou praskne tenký led, že ses propadla jen tehdy, když jsi sama pustila roku Páně, a že jsi byla pokaždé zachráněna z hlubin, kdykoliv jsi Ho zavolala? Což pro tebe nebyla láska, jež tě spojovala s otcem, i když jsi mu často vzdorovala a stavěla se proti jeho vůli, přesto balzámem a útěchou, kdykoliv jsi musela sklízet ovoce své neposlušnosti? Tys ještě nepochopila, sestro, že ti Bůh pomohl pokaždé, když ses modlila, třebas to bylo jen polovičaté a na oko, a že ti pomohl víc, než jsi žádala? Milovala jsi Boha jako svého otce, ale ne tak moc, jako svá přání, ale přesto tolik, že jsi vždy litovala, kdykoliv ses od něho odvrátila. Ale i tak se ti dostalo milosti, rostlo v tobě dobré i zlé a to jsi také ze setby své vzdorné mysli musela sklidit.“

• A knihu od Stanislava Vodičky, přítele Jakuba Demla, Jepičí okamžiky. O autorovi a jeho díle jsem nikdy neslyšela, ale anotace mě namlsala.

Nechci nechat zapomenout některá díla, která k tomu už pomalu spějí. Možná má chystaná diplomová práce některým dílům pomůže, ale jinak to dělám vlastně neustále, když přátelům doporučuji autory, o kterých nikdy neslyšeli. A jaktože o nich slyším já? Při studiu ke zkouškám, když jsem ve škole, když čtu, když se hrabu v krabicích s knihami na vyhození, mám zapnutý radar citlivý na slova: okrajový, zapomenutý, regionální, atd.

Ženy od mysu Sur - Robinson Jeffers (úryvek)

Vítr stéká dolů s hory, 
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" -- 
          "Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."

Dorota Masłowska - Červená a bílá (úryvek)

Nebo to taky může bejt tak, že se ulice přemisťuje vzhledem ke mně, přímo přede mnou se tu převíjí jako pomatená červenobílá páska, která je prošpikovaná vlajkama jako narozeninovej dort, zákusek, kterej pro mě upekla máma Izabela u příležitosti mýho návratu z nekonečný temnoty, kde sem byl na beton na ňáký rekonvalescenci, resocializaci. Poněvač jenom tak si to můžu vysvětlit. Já sebou vezu různý turistický vzpomínky, upomínkový krajinky, na kterejch je právě možný vidět tu tmu zachycenou jak ve dne, tak i v noci, z profilu a z ptačí perspektivy, která ale vypadá vždykcy úplně stejně a každopádně je černá. Mám taky ňáký fotky ze svýho foťáku, já na pozadí tmy, kde nejsem vidět, ale pravděpodobně sem tam byl. Vezu ti, Izabelo, taky trochu tý tmy v zavařovačce, místní specialitka, trochu načatá, poněvač strava byla špatná, taková ňáká nekalorická, málo výživná. (s. 138)