Bretaň

V lákavých krajinách léta

pro něž čas vyhrazen zvláštní máme

není

zapsáno nic než tlení

našeho pomíjení

Vzpomínky na modrou šedou zem

s pláněmi ostružin nad mořem

v paměti otisky letmé

omývá oceán času

vzdaluje nás prožitým dotekům

pláží konce světa

Ivan Slavík: Hory roků (úryvky)

1971

Pátek 9. dubna - Velký pátek

...

Pišme dále. Když jsem ve 40. letech za okupace začal docházet k Halasovi, Palivcovi a dalším, překvapilo mě jejich pojetí poezie. Že to je totiž jakési objevitelství, zahlédnutí něčeho, co čtenářstvo dosud nezahlédlo, ale co jednou bude viditelné všem. Jakési ustavičné předbíhání času, nic víc. Halas to vyjádřil v Dokořán, v básni o poezii, Viktorce našich dnů. S tím jsem hluboce nesouhlasil. Měl jsem tehdy a mám dosud nezlomný pocit, že báseň je duchovní čin, a to už v okamžiku, kdy vzniká, i kdyby ji nikdo nečetl; že v hloubi svého jádra se dotýká absolutní zkušenosti, zkušenosti nepředběhnutelné, věčné (je rozhovorem mezi já a Bohem - ačkoli to bylo tehdy pár let před mou konverzí), a skutečně ovlivňuje přímo, nezprostředkovaně, ne až vlivem na případného čtenáře, že prostě padá na neviditelné vážky světa, vyvažující onu rovnováhu, proč svět dosud trvá. Poezie je diametrálně odlišná od řečnictví, je to řeč do ticha, slyšeného duší v její samotě, ale už v té samotě je napojena na podstatu bytí. Chci říci, že v krutém boji, v tom nejkrutějším a nejúpornějším boji, jaký jest, v ustavičném boji duchovním, kdy slyšíš ze zalknuta ustavičné svištění mečů, křídel, pád a vzestup duší a výbuchy třaskavin světla a tmy, tam poezie váží prostě tím, že jest. Tím neříkám, že nechce ke čtenáři, že se uzavírá časným problémům světa - ale má tam co dělat jen tehdy, je-li napojena na tuto hlubinu (neříkám securitatus, neboť s Hopkinsem: "Duch má své srázy, výši a pád, je na lehkou váhu brát může, kdo nevisel v nich"). s. 27- 28

1972

Sobota 26. srpna - bl. Martina Středy

...

Jako neodbytný zvonek se někde v mém mozku, v mém vědomí ozývá nesouhlas s trendem některých přečtených knih (Křesťanství dnes, Robinson, Chauchard). Opravdu je ta "sekularizace" nezbytným a nepochybným faktem? Nejsou život a jsoucno už nabity tajemstvím, oslepivým, světélkujícím? Nejsme ponořeni v přesahujícím, v mlčícím u zpívajícím vesmíru? Už se neumírá? Není neukojitelná žízeň? Nevyslovitelné? Nejsem záhadou sobě sám? Už nekvetou slzičky Panny Marie? Já nevím, nikdy mě moc teilhardovský optimismus, ale nad místy, z nichž prýští stesk, bezbrannost, čistota pohaněná - nad těmi jsem dovedl stát v úžasu.

Neděle 27. srpna - Josefa Kalasánského

Nejde mi do hlavy ta sekularizace. Přizpůsobit se jí? Vzít na vědomí, že jisté oblasti jsou její doménou? Pravý opak je pravdou! Svět ponechaný sám sobě je peklem! Drogy, vraždy, sebevraždy, pornosexualita, potraty, rozvody a rozvraty, války a zvěrstva, koncentráky, konzumní blahobyt, hlad, atomové pumpy, zamořený vzduch a vody, bezduchá civilizace, zánik přírody, kosmická opuštěnost, prst na spoušti světové katastrofy kdykoli - humanita ponechaná sama sobě vraždí člověka na těle i na duchu. Právě odsekularizovat potřebuje svět! Metafyzický, transcendentální obzor, naději a cíl potřebují lidské duše!

...

1974

Čtvrtek 7. 6., Roberta

Dnes jsem se zase pustil do překládání aztécké lyriky. Ti Aztékové jsou jeden jediný nářek nad lidskou bezmocí a časností. Je možné, je vůbec myslitelné, že by všechno toto a podobné úpění bylo vyplýtváno nadarmo? Že by to byly jen zvuky, to jest vzduchové vlny, unikající do neúčastného prostoru? Ale vždyť jsou to slova, vždyť mají smysl. Právě ten smysl, ten obsah našich životů, co to je? To není pouhé nic, to je něco, třebaže tak tajemné a neuchopitelné.

Středa 4. 7., sv. Prokopa

K večeru. Sedím na prknech před domkem, přede mnou se kolébají stonky křovin a květů v naší zahrádce. Pomalé šero. Ticho je naplněno letními zvuky ptáků. Letní večer. Je to stále stejné. Jakoby věčné. Stejně budou cvrlikat ptáci a dýchat letní vánek, tmět se červencové nebe, až my tu nebudeme. Ale je to klamná kulisa věčnosti. - Budou to jiní ptáci, jiný večer a jiný vánek. Nic není věčné na této kulise, jen sama věčnost. 

Z loňského archivu

Jako včera, jako nedávno i nedaleko
jsem procházela Prahou i sty
jinými městy
a dívala se víc na chodník než kolem
a říkala jsem přitom
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné...

za všechny, kdo jdem po ulici
za všechny lidi právě dlící
za okny

... nyní i v hodinu smrti naší.

-ov

Místotvorná přípono,
v tvých dvou hláskách
duní kov

Jsi jako dům u lesa,
jezero,
stín
a krov

Evokuješ ozvěny,

šelest,
dozvuky nevyřčených
slov

15. korálek - poetický

Zase jsem objevila básníka. (Úplně náhodou jako vždy, když v knihách hledám něco jiného, například podklady pro dokončení práce, jejíž deadline je v pondělí.) Ale co je to za objevení, když pročítám jen jednu jeho báseň? Na internetu jsou sice informace o něm, ale nějaký úryvek z tvorby, ten nenacházím. Nedá se svítit, v pondělí budu muset (opět) do knihovny pro papírové knihy. Jedná se o Františka Lazeckého a jestli nějaký pěkný veršík od něj máte, můžete mi ho napsat do komentářů. V publikaci Tváří k vesnici (ed. Jan Čarek - jedná se o sborník o ruralismu, Lazecký ale ruralista jistě není) je otištěná jeho báseň Vzkříšení. O pár veršů z ní se podělím:

Úsvitem chvátala dnes Máří Magdalena,

ale hrob prázdný je a skála otevřená.

Anděla spatřila, jenž v jasném hrobě zpíval
a s jeho zpěvem zpěv kohoutů v kraji splýval.

A druhý u vchodu jí sladším hlasem pěje:

Vstalť jest a předešel věrné do Galileje.

S ní stále milujeme jak ona milovala,

tak hříchů litujeme jak ona litovala

a za ní spěchejme po cestě lásky přímé,

až v kraji oděném do slunce uvidíme,

jak andělové s harfou se potulují sadem,

jeden na východě a druhý nad západem,

opony mrakové nad světem rozrhnují,

kamenem hrobové tmy s kraje odvalují

před nohama, jež svítí zpod křídel holubice

na zlaté obloze za zpěvu voskovice.

Pán od východu jde. Nad vrchem ještě holým

své kroky zastavil, žehnaje našim polím

a k sobě vine louky a lesy borové,

ozimy zelené a ovsy nachové.

Za námi ještě syčí houf temnot povětrný

na věky spoutaný a vržen mezi trny

koruny strašlivé, jež tíží hlavu Krista.

Ustupte temnoty, ať naše srdce čistá

jak kadlub uhlí žhavého rozhoupá širý vánek

než dojdem pod střechu, kde září svatostánek.

Koho se bojíte, nevěrní malověrní,

když do hodiny jitřní od hodin navečerních

sloup kráčí před námi, ostříhaje nás bděle

po cestě k domovu, kam vedl Israele

z Egypta Faraonů, přes poušť a mořem Rudým,

vodou, jež věrným cestou je, však vojsku strašným sudím,

kolébkou dítěti spícímu v arše Noemově,

za noci, když táhno jaro, doprovod lyře serafově,

cestou apoštolů a hrobem bludných lodí,

strašného Boha podnožím, po kterém holub chodí,

občerstvení země a doušek pro pocestné,

prostor plavby širé a pečeť vody křestné,

již na naši hlavu vylévá štědrá ruka knězova,

otvírajíc nám dveře věčného domova.

(Z téhož sborníku jsem se dozvěděla velice podstatnou informaci: existoval jistý filosof a básník, původním jménem Rajmund Chatrný, jenž navazoval svou poezií na Otakara Březinu (jak všichni víme, původně Václava Jebavého) a psal o něm disertaci. Svým oblíbencem se inspiroval natolik, že své (taktéž nepříliš lichotivé) příjmení změnil a stal se Rajmundem Habřinou. Tím to o mnoho vylepšil.)

O dalším autorovi, Rio Preisnerovi, jsem věděla, že psal poezii, ale setkala jsem se s ní také až docela nedávno, proto jej teď zahrnuji mezi objevy. V antikvariátu ve Valentinské mají výprodej ležáků nakladatelství Torst a Preisnerovu poezii tam můžete stále ještě koupit za dvacku. Protože nemám v počítači přepsáno více, ukážu jen malý kousek, přesto poměrně vydatný:

Ale nikdo už nežádá odpuštění,
jakož i nikdo nic neodpouští.
Nikdo se necítí vinen
na skřipci nevinné moci.
Za to každý rozhřeší bratra
za babku, plivancem lži.

13. korálek - poetický

Jan Čarek

Dvanáct dětí

Kořeny lípy

vystupují ze země jako žíly matčiných dlaní,

bosýma nohama prolíná bláto mezi palcem a prsty,

a šelest pospíchajících sukní

proniká chalupou jako blažený vítr.

Dvanáct dětí porodila,

úrodou zachvívalo se tělo její jak osetý strych,

snop ke snopu postavila počet svých plodů,

dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,

dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny jejího stromu.

Každé z nich jinak přicházelo na svět,

každé z nich se přihlásilo v jiný čas

na mezi uprostřed práce -

Co jsem se nabděla u vaší kolíbky, děti,

kolikrát syčíc

odháněla jsem nemoc od hrachoviny hnízd.

Litanii vašich jmen dětských

zpívávala jsem nahlas v nedělním odpoledni,

a jasný potok modrých dětských očí

jak pijící telátko tloukl v břehy mých sukní.

Co jsem se nabílila vašich košil,

déšť vody padá u stavidel,

na slunci rozestřela jsem vaše prádlo,

běličky líbají ve vodě má lýtka.

Chytila jsem pro vás zeleného koníka,

s polí a pastvin

svolávala jsem vás svým čiřikáním

a dlouho do noci k spánku hladívala vaše dětské hlavy,

teplé oblázky.

Dvanáct dětí jsem porodila,

snop ke snopu postavila počet svých plodů,

dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,

dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny mého stromu,

panno Maria.

5. korálek

Dnes koupené knihy (velká radost):

Cedulku s nápisem "nezapomeň!" jsem v knize našla vloženou.

...Odešli králové. A v chlévě
zbyly jen dary po návštěvě
a zvláštní ticho slavnostní.
Zatímco venku fičí zima,
v pastýřských kytlích Panna dřímá.
A Jezulátko zdřímlo s ní.

Josef jak vždycky v noci činí,
ujal se stráže nad jeskyní.
"Jaký zde mír a bezpečí!
Jak všechno k dobrému se mění!
Dnes tu i vládci urození
klečeli v úctě nejvyšší.

Ó dobrý, dobrý je svět lidí!
Po dobrých cestách Bůh jej řídí
a dobrých srdcí přibývá."
Z útešných dum ho prudce vzbudí
jakási náhlá úzkost v hrudi.
A slyš, vtom slova strašlivá:

"Zlý, zlý je, Josefe, svět lidí!
Zlem srdce ukrutná se řídí
a k zlému sahá zpupná dlaň.
Tomu, jenž světu dán je k spáse,
o útlý život ukládá se.
Čas kvapí, nečekej a vstaň,

jdi do Egypta! Dítko s Pannou
tak dlouho měj tam pod ochranou
až hlas můj zavolá tě zpět."
- Poslušen toho, co hlas říká,
naložil Josef na oslíka
matku i sladký z růže květ.
(Václav Renč: Popelka nazaretská)

Jan Zahradníček: Vánoční strom

Pýcho rodin, radosti maličkých
nic po tobě není
a dárky kladené pod záštitu tvých nejnižších větví
znamenají leda přetvářku, leda klam
jestliže nám nějak vzdáleně
a naléhavěji než ve snu
nepřipomínáš Eden

Mé oči bolí
vidět jinak tvůj rozzářený kužel
než jako sloup světla
prorůstající kolmo ke spánku, kolmo k tíze
všemi stropy a oblohami
i mou pamětí, mým nepřetržitým stěhováním
z místa na místo

Které jablko jsem neutrhl z tebe a kterou růži
kterého ptáka jsem neslyšel zpívat z tvých větví
který vánek mě neovál kolébán tvými halouzkami
pod nimiž se ani nekupuje ani neprodává
ale jen co je zadarmo, má na nich svou cenu
své místo a svůj nezpochybnitelný třpyt milosti
v něžném šumění světel -

Ženy od mysu Sur - Robinson Jeffers (úryvek)

Vítr stéká dolů s hory, 
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" -- 
          "Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."

Jan Skácel - Večer

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.