sobota 26. prosince 2015

Priority

Často zaměřuju svou pozornost na věci, které jsou možná hrozně hezké a zajímavé a vůbec nejsou samy o sobě špatné, ale číhá v nich (pro mě) velké pokušení, že se zaměřím jenom na ně a před tím nejdůležitějším budu utíkat. Poslední dobou mě baví vařit. Začala jsem ráda uklízet a zdobit byt. A taky ráda využívám techniky, fotím hezké věci na instagram, píšu si s kamarádkami a ve výsledku občas ztratím nějaký ten čas, který jsem mohla věnovat rodině, nebo tomu, co/kdo má stát na prvním místě. Modlitbě. Bohu.

Dneska jsem si pročítala Schallerův misálek a přemýšlela, co a jak podniknout v následujícím liturgickém období, době okolo Zjevení Páně a narazila jsem na výklad tříkrálového svátku, kde se mj. píše:

Přinesme i my dnes božskému Dítku zlato své lásky, kadidlo své modlitby a myrhu svého sebezapírání!

Jo. Tohle je to důležité, na co nesmím zapomínat, co musím vsadit do středu svého života, což je téměř pokaždé docela boj. (Ale tak nejsme církev bojující jen tak pro nic za nic. Mnohdy ten nejtěžší boj svádíme sami se sebou.:)

K tématu připojuji článek (je tedy v angličtině) o modlitbě růžence. Je hodně výstižný: 


A ještě vkládám svůj vlastní článek o růženci. Psala jsem ho dříve než jsem našla výše zmíněný text, ale v mnohém s autorkou souhlasím. 




středa 25. listopadu 2015

Před adventem...

Neutekla jsem tomu.
V Lucembursku nezačíná ADVENT v listopadu, ale skoro by se dalo říct, že VÁNOCE.
Protože už i na jednom z hlavních náměstí mají vystavené jesličky s Ježíškem.
Tak aspoň že tam jsou a nejsou odstraněny, aby náhodou neurážely cítění jinověrců.

I když tohle by moho urážet cítění kohokoli, hlavně to estetické:





Tak aspoň, že ten svařák mají dobrý. :-)
A ta světla ve tvaru hvězd a koleček nahoře osvětlují brusliště/kluziště, což je také zajímavá aktivita. Brusle jsou k půjčení, je to v centru města, takže blízko odevšad. (I z Belgie, Německa... haha. Manžel mi poslal veselé video s nekorektními vtipy o Lucembursku, ...




...takže srším humorem.)


Jeden hranatý výřez z naší všednodennosti:

A nevánoční tvoření:
Sv. Pius X.



úterý 24. listopadu 2015

Hyperbola

Tohle téma na mě neustále doléhá. I když jsem se o něm už jednou zmínila, pořád s ním nejsem vyrovnaná. 

Do Lucemburska jsem se po třech týdnech v ČR vrátila velice natěšená, připravená si tu zemi znovu zkusit zamilovat, ale vždy narazím na jeden a ten zádrhel. Pocit, jako by v domech nebyly domovy. Od velmi brzkého věku jsou děti odevzdány institucím (někdy trochu starší, ale stejně pořád dost brzo), a od té doby se to s nimi veze. Jesle, školka, škola, lyceum, vysoká/práce, práce... Děti v jeslích, ve škole, oba rodiče v práci a v prázdných domech uklízí najaté cleaning ladies. Rodina se domů začne vracet odpoledne, možná večer.

Jak přilnout k zemi, kde nejsou domovy hněteny rukama žen a kořeněny dětským křikem?


 

pátek 6. listopadu 2015

Co nového u batolete?

Nemůžu psát, co se malá naučila nového od doby, kdy jsem to psala naposled, protože by to vydalo na knihu. Beztak jsem to nikdy moc pravidelně veřejně nesepisovala, ale dnes udělám výjimku, protože ty její novinky jsou tak pěkně jazykové a kognitivní a... vůbec mě to fascinuje. Jen škoda, že jsem zapomněla 99%, co jsem se o tom učila ve škole, mohla bych porovnávat teorii a praxi. 

Na Tině (bylo jí 18 měsíců, mimochodem) je vidět, jak to osvojování jazyka nefunguje na principu, že by se jen něco (např. jedno slovo) přidávalo k něčemu (např. k už osvojeným slovům). Významy a slova se jí v hlavě různě přesouvají, přeskupují. Například má jedno slovo (nebo to tak zní) pro víc odlišných jevů, protože zní podobně. Dřív bylo skoro všechno "š-š-š-š", nebo "s-s-s-s". Třeba had, spánek, tekoucí voda. Teď spaní začala říkat "pí" (= spí), hada a vodu moc nekomentuje. Ještě nedávno byli všichni ptáci "pípí", teď už rozlišuje "pípí", "kokoká" a "káčkáč".
Spoustu věcí ještě říct neumí, ale zato jsem si jistá, že jim rozumí. 

No, nebudu zabíhat do detailu. To bych tu byla opravdu dlouho, kdybych si měla vybavit všechno, čemu rozumí a co říká. 

Dneska mě ale potěšila a pobavila takovým malým pohybem směrem k uvědomění si sebe sama. 
Dosud to bylo tak, že když viděla obrázek dítěte, řekla, že to je "mimi". I když viděla svou fotku. K její fotce jsem vždycky řekla cosi jako: "To je mimi Tina." Někdy jsem dodala: "To seš ty."
Před pár týdny se naučila ukazovat na všechny osoby kolem sebe, ale i včetně sebe. Na otázku "Kde je máma?" ukázala na mě, na otázku "Kde je Tina?" ukázala na sebe. 
Když chtěla jídlo, řekla "ňam" a ukázala na požadovaný pokrm. 
To je výchozí pozice.

Dnes ráno ovšem ukázala na jídlo a řekla: "Mimi!"
Nejdřív jsem jí moc nerozuměla, myslela jsem, že někde vidí obrázek dítěte, tak jsem se jí zeptala, kde je mimi. A ona ukázala na sebe... Tak jsem se pro jistotu zeptala, kde je Tina. A zase ukázala na sebe. (A to jídlo jsem jí taky dala, nebojte.) Ale řekla bych, že to byl pokus o vyjádření vlastnictví, nebo chtění? Prostě "mimi Tina" chce ten kus sýra!
Když nad tím tak přemýšlím, posledních pár dní ukazuje na bryndák a taky tomu říká "mimi". Že by to taky znamenalo "něco, co patří miminu"? Hm... 
Jsem moc zvědavá na její další kroky v řeči. 

Za zmínku stojí ještě to, že se před dvěma týdny naučila pracovat s barvami a dál tu schopnost rozvíjí. Nejdřív k sobě přiřazovala stejné předměty stejných barev (sadu razítek, v níž byla vždy každá barva dvakrát), dnes začala dávat barevné míčky na příslušné barvy na koberci. 

Dá míček na správný knoflík a...
... zatleská si. :-D <3

Kterak jsem četla (o sněhových bouřích a jiných věcech)

Nerada bych zklamala ty, co mají velká očekávání, když bývalá bohemistka píše o literatuře. Tohle není žádná literární kritika, ale jen stručné postřehy ke knihám, které jsem stihla přečíst během tří týdnů v ČR. Jestli máte dojem, že hlavním měřítkem kvality pro mě je to, jestli kniha odpovídá katechismu, pak ... máte napůl pravdu. Je to pro mě měřítkem, pokud kniha náboženství nějakým způsobem reflektuje. Pokud se tématu vyhýbá, nebo pokud není důležitým motivem, soustředím se spíš na příběh.


Kniha mě zklamala. 
Neočekávala jsem, že by byla orientovaná výrazně pronábožensky, ale že bude obsahovat tolik výpadů proti víře, to mě nemile překvapilo. I vzhledem k tomu, že postavy putují trasou, která byla původně cestou náboženských poutí. 
Pouť do Compostelly už není očištěním od hříchu, ale od konzumu. Této myšlenky se kniha drží.
S tím jsem ale počítala, netušila jsem, že se tam ale odehraje tolik blasfemických situací, ze kterých se mi zvedal žaludek, a i kdyby kniha měla všechny řemeslné a literární kvality, tak jí to nepomůže. Doporučit prostě nemohu.


Tuhle knihu naopak doporučit můžu a ráda to udělám. Život protagonistů je prosycen hudbou a vírou. A je to tak čtivé. Jen by mě ještě zajímalo, jak události vnímali ostatní členové rodiny. Určitě jinak, než jejich maminka, která rodinnou historii sepsala.


Knížka pro mládež. Asi úplně zapomenutá, protože když jsem ji omylem nechala u příbuzných, a zkoušela jsem ji najít v knihovnách, abych ji mohla dočíst, nebyla nikde k mání. Škoda. (Musela jsem si počkat, než mi ji poslali poštou.)
Uchvátily mě popisy kanandské přírody, sněhové bouře a tak.


Také knížka pro mládež. Zábavná a detektivní. Žádná vysoká literatura, ale účel "oddych nad knihou" splněn.

povídka Vánice - Karel Klostermann
Jestli ji doma najdete, tak doporočuju.
Mimochodem... je tam taky popsaná sněhová bouře.

Vzpomínky manželova dědečka na nedobrovolný pobyt v Jáchymovských dolech
Uf.

Největší radost mám z toho, že jsem se k tomu čtení dostala. Že jsem kolikrát četla, i když jsem byla sama s Tinou. Říkala jsem si, proč vlastně nečtu doma, když mě ona nechá a hezky samostatně si hraje. Pak jsem si tak nějak vzpomněla, že když mě Tina nechá číst, tak vlastně vařím, peču, smažím, uklízím a modlím se. No jo no. 

neděle 25. října 2015

Procházka v Hylvátech - okamžitý post

Ráda se procházím ulicemi. Dívám se na domy, občas je fotím a připadám si jak voyeur. Ale není třeba se bát, ze soukromí mě nezajímá víc než cinkání příborů z otevřeného okna, barevné ponožky na šňůře, nebo silueta člověka za záclonou. Mě víc baví, co domy o sobě vypráví ulici. Teď procházím hylvátskou ulicí a vidím: dýně za okny, záclonu s vetkanou krajinou, reliéf vodních ptáků na fasádě, dveře orámované luxfery, kočku provádějící očistu, hliněnou sovu v předzahrádce, podivné králíky nalepené okně, tabulku s domovním číslem, na níž je tak malá mozaika, že si jí v chvatu nikdo nevšimne... a květiny a rajčata a detaily, kterých jsem si nevšimla. Nad tím podzimně zabarvený hřbet vedoucí k Andrlovu vrchu. 


úterý 6. října 2015

Sobotní výlet do Trevíru

V sobotu dopoledne od nás odjeli naši přátelé s batoletem a mně se nějak nelíbila představa, že bych měla celé sobotní odpoledne strávit úklidem a podobnými aktivitami. Když plánovali před odjezdem trasu, napadlo mě, že bychom potom my mohli jet do Trevíru.
Od Lucemburku je to kousek, UŽ konečně máme auto a počasí taky vypadalo docela dobře.
Manžel, nezvyklý jezdit, měl nějaké námitky, ale stačilo ho trochu povzbudit a začal plánovat trasu.

Nečekaně rychle jsme se dokázali sbalit a naskládat do auta, neřešili jsme jídlo ani Tinin spánek, třeba se vyspí v autě nebo v kočárku.

A taky že jo, usnula v autě. A pak i cestou zpět.

 

Trevír leží na řece Mosele, hned jak jsme našli parkovací místo, šli jsme se podívat na řeku. Podél ní jsou vysázené stromy, takže předpokládám, že pro místní je to něco jako park. Jedna cesta (asi cyklo) je přímo u břehu, tuším, že je to ta, co se táhne mnoho kilometrů mezi řekou a svahy, na nichž se sluní víno. Na protilehlé, zalesněné straně vyčnívají věže snad kaplí a jedna socha, kterou se mi zatím nepodařilo identifikovat. Pokud bychom se tam někdy zas vydali, mám docela chuť objevovat památky v okolí.


Od Mosely jsme se vydali mírně ponurými ulicemi k Porta Nigra. Minuli jsme "Krankenhaus" připomínající pražskou porodnici u Apolináře. A jeden sklep z něhož se ozývala tvrdá hudba. Celé to na mě udělalo takový mírně undergroundový dojem, který v Lucemburku dost postrádám. 


 

Porta Nigra na mě zapůsobila jak brána do jiného světa. Nebo spíš brána z jiného světa. Obrovská černá římská brána odnikud nikam. 

sv. Mikuláš

 

Nevím, jestli je to měšťácké nebo maloměšťácké nebo typicky české nebo balíkovské, ale vždy když jsem byla někde s rodiči na výletě, nedílnou součástí byl oběd v restauraci. Ne luxusní, ne zdravý, ale příjemný, uvolněný, jiný, než když po něm zbyde halda nádobí a jako kulisa běží televize. Některé obědy, i když to byl třeba smažený sýr s hranolkami, mi utkvěly v paměti. Rodiče byli vždy mnohem víc normální než doma. :-D Když jsem na výletě se svou "novou" rodinou, tedy s mužem a dítkem, děláme to úplně stejně. Těšíme se na to, dáme si něco prasáckého, slaného a mastného. Nakrmíme tím i batole, které doma jí hlavně zdravě a bio. Samozřejmě. :-) V Trevíru jsme si dalí Hacksteak, což je takový velký karbanátek s volským okem a rajskou omáčkou, s hranolkami. Pražilo na nás podzimní slunce a já se kochala pohledem na své milované a věže katedrály za nimi.  

Katedrála byla pak dalším cílem. Bohužel jsem si nezjistila předem, že tam relikvie Kristova roucha, k němuž se podnikají poutě, takže jsem si jen prohlížela výzdobu a modlila se. 



















Když tu náhle... 




















Moje oči! 


V centru města jsme Tinu vyndali z kočárku a procházela se s námi. Jak má radost z toho, že konečně chodí, nedá se zastavit. Je jak chodící perpetuum mobile. Nejdřív se sice přidržuje kočárku, ale pak se vydá na průzkum. Nejlépe tehdy, když držím v každé ruce zmrzlinu a manžel uklízí peněženku. To se takové naspeedované batole loví úplně nejlíp. 

Náměstí. Hrázděné domky! Jo. Od mého pobytu ve Francii mám pro ně slabost. Barevná fontána, kříž, obchody, holubi a turisti. Jak jinak takové náměstí popsat? 


Před domem Karla Marxe chtěla Tina  nakojit, nikde nebylo kde sednout, tak jsem jí vzala do náruče (má skoro 12 kg), otočím se od ulice k tmavému oknu, říkám si, že to je nějaký starý barák, nic tam není vidět, asi tam nikdo není, tak stáhnu výstřih, vyndám prso, dítě se nadšeně přisaje, jak má rýmu, tak mě ještě posmrká. Napadne mě podívat se do toho okna a tam je vinárna, přímo u toho okna je stolek, kde si dva pánové právě davají kafíčko. Příště se radši nebudu snažit o nenápadnost, nejde mi to.  

 


Poslední, co jsme chtěli ve městě vidět, jsou Císařské lázně. Je to vlastně něco jako bazén Šutka, který ale chátral tak dlouho, že bylo snazší jej prohlásit za památku, než z něj udělat koupaliště.



Bylo to pěkné. A s Tinou se dají výlety docela dobře podnikat. Možná nejlepší na tom bylo, že jsme to vůbec neplánovali, takže jsme neměli žádná očekávání.

pondělí 28. září 2015

Mít děti je přece normální!

V jedné diskuzi se naťuklo téma, jak mluví dětné s bezdětnými. Jaktože pořád chrlí jen informace o svých dětech? A dělají to opravdu stále? 

Protože diskuzi zahajovala žena zatím bezdětná, psala ze své pozice. Samozřejmě. 
Zvláštní ale, že tak obecně se ten bezdětný stav považuje za "normální" a matky jsou ty "vykojené" a nevyspalé a mimo. (Rozhodně nemyslím, že to tak myslela ta, co se na to zeptala, prostě psala ze své pozice, to je v pořádku, spíš narážím na to, jak se o matkách píše tak vůbec.) A obvykle to vyznívá dost nelichotivě: z normální atraktivní ženy se stane monstrum, které šišlá a mluví o hovínkách! 


Co když to je naopak? :-) 
Co když normální a nejnormálnější je život s dětmi? Ne, nechci se dohadovat o definici normálna, spíš se bavím tou představou.


Představuju si ty články (a možná nějaké jsou?): 

Co se stalo s mými kamarádky? Od té doby, co se mi narodilo dítě, mě nevnímají! 

Jak komunikovat s kamarádkami, které se baví jen o práci, líčení a mužích? 

Petice za MHD bez sedaček! Kočárkový prostor všude a pro všechny! 

... 

Že lidé, kteří tráví 99% času s dětmi, a lidé, kteří jich kolem sebe moc nemají, žijí v jiných vesmírech mi došlo, když jsem četla článek v Lógr magazínu: http://www.logrmagazin.cz/2015/08/19/ctenarovy-trable-pri-cestovani-mhd/ 
Četla jsem to a říkala jsem si, že takové starosti v MHD bych někdy časem chtěla mít. 
"Jezdit s knížkou je trochu jako jezdit s kočárkem. Hledáte bezbariérové trasy. Schody vás netrápí. Ale nechcete být vyrušení od četby." 
Neni to ani trochu takové! Když jezdíte s kočárkem, tak si moc nepočtete. 

Po "mnoha" "letech" na kafi a sušence. Sušenku i sendvič mi záhy ujídalo dítě a domáhalo se i toho kafe. ;-) 


čtvrtek 24. září 2015

Mobilohrátky

A zase na virtuální téma.

Při uspávacím kojení jsem si oblíbila takovou hříčku.

Zapnu instagram a dám vyhledávání. -> Vyhledávám pomocí polohy. -> Zadávám svá oblíbená místa a dívám se, jak na nich zachytil někdo jiný drobek svého života.

Na oplátku se pak snažím zachycovat pro ostatní.
Třeba tady kus mého života po dešti v Lucemburku:

 









Novinky?

Celé dny uklízím, vařím, dávám prát prádlo, věším prádlo, chodím s malou na písek, čtem s malou leporela, modlím se, koukáme se s mužem na seriály, večeříme a odpadáme do postele. Chtěla bych psát mnohem víc, než píšu, vždycky mi bleskne hlavou myšlenka na článek, ale než přebalím dítě, je pryč. 

Jediné novinky, které se odehrávají v mém životě, se týkají vývoje mé dcery, takže: chodí! Konečně chodí! Od 14. mesíce (tj. začátek léta) se několikrát postavila bez držení, počkala do 16. měsíce, kdy udělala první samostatné krůčky a teď už mašíruje po bytě a komentuje, kde co vidí: její fotka = "mimí!", obrázek kočky na punčocháčích = "čičííí", odpakdový koš = "ble". Venku zatím za ruku, ale je to fajn, nemusím ji vmačkávat uřvanou do kočárku, když potřebuju jít z hřiště a začít vařit večeři, ale většinou odcupitá sama. Od včerejška ji do prádelny nenosím na zádech v nosítku, ale do toho výtahu už vejde sama, zmáčkne číslo patra a v prádelně fascinovaně hledí na pračky. 
Krom toho taky kreslí (rybičky a kola), a sama ! Taky se rozmlouvá a poznává mnoho věcí, jejichž název neumí vyslovit. 
Včera jsem jí ze zoufalosti půjčila tablet a ona v něm listovala a vybírala si hry, které ji manžel ukázal někdy před 3 měsíci, takže si i pamatuje

 




Na konci září nás čeká milá návštěva, přijede kamarádka s celou rodinou, takže to asi bude organizačně náročnější, ale doufám, že i lepší než obyčejně všední dny. A potom v říjnu máme namířeno navštívit my naše příbuzné a přátelé v Čechách. Těším se velice. Snad Pán Bůh dá. 


sobota 15. srpna 2015

Taková asi obhajoba

Můj muž jednou zasněně prohlásil, že by si chtěl zahrát pétanque.
Já na to, že mě to moc neláká.
A on: Tebe láká jen to, co je asociální. 

Dnes, zatímco jsem šla na procházce vedle svého muže, jsem přemýšlela, jestli jsem vážně takovej závislák na internetu. Jestli se se mnou stalo něco nového, od doby, co mám smartphone, když mi je vyčítáno, že nejsem duchem přítomna, když čučím do mobilu. A došlo mi, že se nic nového nestalo, jen jsem začala používat jiné médium. S rodinou (stejně jako se svým mužem teď) jsem měla mnoho pěkných rozhovorů, mnoho náročných rozhovorů, mnoho intenizivních zážitků. Ale byly dny a byly celkém běžné, kdy jsem byla tak trochu mimo. Kdy jsem vedle polívky měla položenej časopis, nebo knížku, nebo nic, ale o něčem jsem usilovně přemýšlela. Teď slýchám, že mám v ruce furt telefon, dřív jsem slýchala řeči, že je rodinný večer a já si čtu/kreslím/píšu a nejsem společenská. 
Vzpomínám, jak jsem dokázala hodiny a hodiny kecat se svýma kamarádkama. To teď umím taky, když se s nimi vidím. A nemám potřebu vytahovat telefon, protože mi jsou vzácné. Ale když jsou daleko, nemůžu se s nimi sejít, když je potřeba, vezmu telefon nebo zapnu počítač a píšu si s nimi. Prostě dělám to, co jsem dělala vždycky. 

http://blog2.idnes.cz/blog.aspx?c=469150

Tyhle texty kolující na internetu, které velebí dětsví bez internetu a bez počítače... Zažila jsem mladší věk bez počítače a starší půlku dětství s ním. Vzpomínám jak jsme lezli po prolejzačkách i jak jsem pařila DOOMa a Heretic a poslouchala přitom Karla Kryla :-D Vzpomínám, jak jsme se s holkama toulaly mezi sídlištěma, jak jsme zkoušely bruslit na in-linech (resp. ony bruslily, já zkoušela), ale taky na to, jak jsme spolu četly něco na počítači, pouštěly si stažené klipy, prohlížely mangu. Taky jsme se sešly, vytáhly časopisy a četly si. Nebo kreslily.
Neděláme teď to samé, jen to prostě sdílíme jinými médii? 


Podobně jako maaristaan bych asi bez internetu nepotkala svého muže. Neměla bych svou milovanou dcerušku (oba jsem je teď odseparovala do vedlejší místnosti, abych mohla psát... ).

Dřív sice nebyl pinterest, ale já byla schopná trávit hodiny času, že jsem prohledávala časopisy a vystřihovala si pěkné obrázky a lepila je do sešitu... taky jsem hodně četla a zároveň hodně čučela na televizi: supermax a pak telenovely! Bylo to stejně dobrý jako bejt venku!  

Svět bez internetu nebyl lepší, jen byl jinej.
Já bych byla cvok asi v jakýkoli době a děkuju Bohu, že jím můžu bejt právě teď. Paradoxně nejvíc můžu poděkovat právě tím, když internet vypnu, pomodlím se, uvařím večeři rodině a prostě zapřu sama sebe, protože být online je pro mě až moc snadný a snadný věci se po nás nechtěj. 

To co mi samotné nepřipadá v pořádku, je, že mě s tou plackou v ruce vidí hodně malá. Nechávám si to raděj na večer, kdy spí, nebo když si s ní hraje Vojta. Na druhou stranu nemá cenu existenci přístrojů tajit, stejně na ně přijde.

Naše děti totiž zas, až jim bude čtyřicet, budou psát mentální tužkou, jaké to bylo báječné vyrůstat v době, kdy se počítače daly odložit a nebyly integrovanou součástí lidských těl. 

středa 12. srpna 2015

Pod tmavočervenými jeřabinami...

Nic zajímavého se neděje, jen je v Lucembursku menší hic než v Česku.

Ale včera se mi povedla vyfotit fotka, o níž bych se ráda podělila. Prostě prosté zákoutí s jeřabinami a já na něj pořád myslím.


Jako jsem ráda chodila na procházky v Praze, chodím ven s kočárkem i tady. Není to tak časté a na dlouho, protože Tina není ležící-spící miminko, ale pěkný živel. I tak se ale občas zadaří. 



A tohle bylo taky pěkný na kochání:





pátek 7. srpna 2015

Posledních deset #kreslim30

Bylo mi připomenuto, že jsem zapomněla nahrát poslední desítku. Ta samozřejmě existuje, nepřestala jsem kreslit, i když jsem ke konci trochu zvolnila tempo, protože mě zaměstnávaly i jiné věci. 

Jsem ráda, že kreslící výzva doplňovala můj všednodenní program o něco trochu navíc. 

Ehm... Volné téma. Eliška vymyslela Domácí porod a já neměla náladu kreslit sluníčková propojení s Matkou Zemí, tak jsem prostě nakreslila, jak si můj manžel představuje úlohu partnera při domácím porodu. :-)

Hrany a hranice

Z přírody

Na vsi

Detail (tohle konkrétně je detail z Jenského kodexu, ze stránky s upálením mistra Jana Husa)

Sen (často se mi zdávají sny o interiérech plných knih, o tomhle se mi zdálo několik let zpátky a stále na něj myslím, když potřebuju "utéct")

Inspirace existujícím obrazem nebo umělcem: Mona Tina (= moje batolátko ve stylu Mony Lisy:-)

Další volné téma: Cesta časem

Slova, slova, slova

Mám to pod kůží

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...