neděle 13. prosince 2020

Výbavičku...

 ... nemám!

A jímá mě z toho hrůza. 

Vím teda, že miminko vlastně skoro nic nepotřebuje, jen náruč mámy, mít plný břicho a čistej zadek, ale říkám si, že bych měla spíš chystat něco pro sebe po porodu. Doufám, že stihneme zajet aspoň pro novou noční košili, kdybych musela do porodnice, ale v hlavě mám jak vymeteno. Vůbec nevím, co si kam zabalit. A to mám v těle momentálně dva mozky!

Přesto jsme se rozhodli pořídit aspoň "odkládací" košíček, abych nemusela dítko pokládat na gauč, když si budu potřebovat dojít na záchod nebo do sprchy. U obou starších dětí jsme měli proutěný košík na kolečkách, ale ten se nedal moc skládat. Tak jsme teď objednali ten nejlevnější, co jsme našli na Amazonu. 

Nevím, jak moc bude využit, až přijde miminko, ale teď je zajímavé pozorovat, jak se skrz tu věc vztahují velké holky k miminku. Je to pro ně nějaký hmatatelný signál, že k nám někdo přibude a že bude mít něco svého. 

T. se rozhodla, že zkusí ušít pro sourozence muchláčka. S mou mírnou pomocí vznikla bílá kočička. H. ještě šít nezkouší, maximálně se snaží prošít mi prsty, když sedím u stroje, ale i ona půjčila zatím imaginárnímu miminku něco "roztomilého".


Roztomilý košíček, že? Ale nemá šanci se ocitnout v načančaném "pokojíčku pro miminko", protože ničím takovým nedisponujeme, holt bude s námi v našem čurbesu...






P.S.: Nezapomeňte se podívat k Panenkám. Zas tam něco přihodím. :)



sobota 28. listopadu 2020

Očekávání

Letos nebudeme čekat jen na oslavu narození Páně, ale ještě na narození našeho zimního miminka. Jsem zvědavá, kdy přijde, a jestli s námi bude na některý ze svátků. Snad ne až na Hromnice...  Dost mi dává zabrat, moc toho nenaspím, den po špatné noci bývá hodně mizerný. Pohyb, jídlo a termoregulace jsou náročné taky. (Já chodím a větrám a manžel se choulí doma v mikině s kapucí na hlavě.) 

Stále platí, že nejlíp se cítím v lese. Je to moje útočiště a ani četba hororů od Kariky na tom nic nemění. Chtěla jsem proto udělat i lesní adventní věnec. A zbylo mi i na věnec na dveře, který sdílím zde, protože ho jinak uvidí max. 2 sousedi. Abych si z lesa jen tak neodnášela větve, přinesli jsme tam nějaké dobroty pro zvířata. Doufáme, že to nějaká zvěř najde. Na jaře, během karantény, jsme právě v tomhle lese (Gebranntebësch) viděli srnky, tak třeba by mohly zavětřit vůni našich mrkví. 








Příroda je vůbec zdrojem našich zážitků. Dneska jsem vyšla na terasu, abych tam odklidila zbytky větví, a zavolala jsem děti, ať se jdou podívat na sousedovic světýlka. A během té chvilky jsme si všimli, že je nad námi vidět Venuše i Mars a pak kolem nás dvakrát proletěl netopýr. 

Když je tak zázračně podivuhodné stvoření, jaký asi musí být jeho Tvůrce? 







úterý 10. listopadu 2020

Houby, podzim, tvoření

 Nálož fotek z minulých týdnů. Netýkají se panenek, ale s maličkými mikrosvěty také souvisí. 




Hlenka: rourkovka rezavá








Lakovka ametystová

Kostel sv. Josefa na Limpertsbergu

Střední škola

Zamotaná vánočka



Hnojník strakatý

límcovka měděnková

vlasatka klamná


křižák

netopýři

Hoscheid

Střevlík. Myslela jsem, že je to střevlík fialový, ale někdo ho identifikoval jako carabus problematicus.

čtvrtek 22. října 2020

Mrkněte k panenkám

Než se dostanu k nějakému dalšímu příspěvku, zřejmě na téma podzimního tvoření a obdivování hub, mrkněte alespoň, co je nového u panenek.
Baculka dostala nové ošacení.
Pokojík je ve výstavbě.
Pořídila jsem si nového Kena, vzala ho na procházku do lesa, a dva starší jsem ulovila na bazaru, a řekla bych, že mají mnohem větší hodnotu - sběratelskou. Ty dva poslední postupně nafotím, než mi je zmasakrují holky. 




úterý 29. září 2020

Ahoj podzime!

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Můžem být doma po děštivé procházce, číst si knížky, kreslit. 

Na IG jsem se zúčastnila výtvarné výzvy a zvládla jsem 5 obrázků ze 7. Docela úspěch. :-) A ten krteček nahoře, to už je zas jiný příběh a jiný pokus. Umění zdar. (Asi to zní, že je mi lépe, já doufám, že ano. Beru třetí týden antidepresiva... a je to opravdu o něco lepší.)












pátek 28. srpna 2020

Co je u nás nového...

Nepočítám-li švihlou výzvu (bohužel, nepřišla mailem další témata), nesly se moje příspěvky na blogu a i jiných sociálních sítí v chmurném duchu. Nevesely, truchlivy jsou moje myšlenky stále, takže se snažím najít odbornou pomoc, protože to vypadá, že se u mně po dlouhé době probudily deprese. Izolace, stres ze stíhání povinných odpoledek a potom koroňák a pocit "uvěznění" v Lucembursku vykonaly své. Když jsem byla na dovolené v ČR, mluvila jsem s psycholožkou i psychiatrem, ale někoho na delší léčbu musím sehnat v Lucembursku... Mému muži se paradoxně ulevilo, protože deprese se většinou dají vyřešit, i když to chvíli trvá. Říkal mi, že se bál, že jsem prostě taková a že si na to bude muset zvyknout. 

Co bylo...

Byli jsme v Česku! Jupí! Strávili jsme tam měsíc a i když se občas vyskytly komplikace (porouchané auto, můj zlomený malíček), bylo to moc fajn. Nejlepší asi byl závěrečný pobyt v Českém ráji. Nejsilnějším zážitkem bylo pozorování Perseid s nejstarší dcerou na klíně a opékání buřtů se "sousedy" z penzionu. 


Co bude...

Bude toho strašně moc! Jímá mě hrůza, když na to pomyslím. 

V polovině září jdou holky do školky a do školy. S tím souvisí nákup školních pomůcek, desatera nových bot (tělocvik, holíny, zima...), trenky na tělák, plavky... Uf.  

V lednu, dá-li Pán Bůh, budeme mít miminko! (Fanfáry očekávám, až přežijeme tak ten první rok.:-)

No a nakonec, aby toho nebylo málo, bychom se měli vracet do Česka. Řekněme, že mi Lucembursko duševně moc neprospívá... myslím, že to je dlouhodobě poznat z mých příspěvků. Ne každý člověk je asi stavěný na "dobrodružný" život na "vyspělém" západě. Ale stěhování z jednoho státu do druhého se třema dětma (z toho jedno cca půlroční) bude ještě větší MASAKR. 

Myslete na nás, prosím. :-D



neděle 28. června 2020

úterý 9. června 2020

Desítka švihlých témat

Náhodou jsem se proklikala k této výzvě: https://www.listysnu.cz/desitka-svihlych-temat-blogerska-vyzva/ 


Většinou podobné výzvy objevím pozdě, takže jsem ráda, že jsem tuhle objevila relativně včas. Švihlá témata a libovolné kreativní zpracování - to je přesně to, co potřebuju. I když nakonec stejně asi skončím u kreslení, v tomto případě jsem se pustila i do poezie. ;-) 



Žluťoučký pětinohý pejsánek

Lidé dobří, vizte zvíře, 

které moje uši líže,

jak se lísá, rád se hladí,

k dětem do bytu se hodí.


Podívejte na ta očka,

hleděla by na pánečka

oddaně, ach oddaně…

a ta jeho hlava hebká vklouzla by vám do dlaně.


Obavy z chlupů nemusíte mít,

jeho srst vám nezneřádí byt,

je žlutá, lesklá, pevně držící,

nemusíte denně vyluxovat ložnici. 


Jen ten jeho přebytečný ocásek, 

vzbuzuje mnoho nežádoucích otázek.

Podíváte se pozorně, sem, tam a zpět…

a spočítáte, že ten tvor 

má nohou pět.


Neděste se, prosím, místo nohou raději,

hleďte na tu v očích jeho neskrývanou naději:

"Chcete mě? Tak chcete mě?!" otázku v nich přečtěte

a přemýšlejte, 

kde bude stát miska toho štěněte! 



sobota 6. června 2020

Podivná dovolená v Lucembursku a jiné existování

Tenhle rok je fakt zvláštní.
Nikdy by mě nenapadlo, že pojedeme na několik dní se ubytovat někam do "cizího" v Lucembursku. Teda napadlo, už dřív jsme zvažovali nějaký kemp, ale vzhledem k tomu, jak je to tu bídné s koupáním, hledali jsme kemp spíš v Belgii, kde jsou kempy podél řeky, kde se dá koupat, jezdit na lodičkách a podobně. 

Tak tentokrát, potom, co jsme vyloučili návštěvu Česka, protože jsme nechtěli riskovat karanténu, jsme na svatodušní prázdniny vyrazili do pronajatého bungalovu nedaleko jezera/přehrady na Horní Kyselé :-) (řeka se jmenuje Haute-Sûre nebo Uewersauer nebo Upper Sûre nebo tak nějak, ale český název jsem nikde nezaznamenala...) 

Všichni jsme potřebovali vypadnout z bytu ve městě. Ubytování nás zaujalo tím, že na něm byla zahrada s vlastním hřištěm. Pro představu: v Lucembursku politici odmítají otevřít dětská hřiště. Asi jsou to semeniště koroňáku. Jsou otevřené hospody, kina, muzea, obchody, školy, školky i jesle. (Kostely taky, ale za takových podmínek, že se mi na to těžko myslí.) Ale dětská venkovní hřiště jsou zavřená. Dovedete si představit, že pak je chození ven s dětmi docela náročné. Taháme kolo, odrážedlo, křídy, ale stejně děcka hledí smutně na hřiště obehnané policejní páskou. 

Protože se jednalo o ubytování v zemi, kde bydlíme a kde je všude blízko, nenasadili jsme hektické výletní tempo, jako třeba když jsme byli v Bretani a "museli" jsme stihnou 2-3 výlety denně. Často jsme jen tak zevlili na zahradě, děti si užívaly houpačky, klouzačku a kolotoč svařený z trubek. 

Na jedno odpoledne jsme pozvali české přátelé a grilovali jsme nad ohništěm. Bylo to fajn, ale abych pravdu řekla, žádná lucemburská klobáska se nevyrovná českému špekáčku. A to prosím ze mě nemluví moje zaujatost proti Luxu, to je holý fakt: Mám hroznou chuť na špekáčky! Tak doufám, že hranice vydrží dlouho otevřené, abychom si (nejen) na ně mohli zajet do Česka. 

Bungalov byl na okraji vesnice Kaundorf, která leží v oblasti, kde probíhaly na konci 2. sv. války boje o výběžek (Battle of Bulge). Však asi 20 km nedaleko je belgická Bastogne. U Kaundorfu je tak bunkr s pamětní deskou a pomník vytvořený ze spojenecké bomby. U popisu kešek v oblasti je varování: našlapujte opatrně, občas se najde nějaká munice. Majitelka bungalovu pak manželovi vyprávěla, kde a jak ve vesnici ukrývali partizány. 



Jeden den jsme se byli koupat v jezeře. Nebyli jsme úplně vybaveni, jen já a holky jsme měly plavky a holky ani neměly nafukovací rukávky, takže to s nima bylo trochu o strach, aby někde nezahučely do vody. Proto jsme se cákali hlavně v bahýnku na břehu, ale občas jsem vyplavala dál do jezera a to jsem si moc užívala. Ráda plavu v přírodě, protože od vodní hladiny se lesy, kopce a obloha jeví zas úplně jinak. 



Nejturističtější výprava byla asi do městečka Esch-sur-Sûre, které v období doznívající koronakrize vypadalo hrozně zvláštně. Je to asi nejnačančanější lucemburské městečko, jaké jsem kdy viděla. Malebné až hrůza. A podivně prázdné s minimem turistů. Městečko je usazené na svazích kopců a nad ním se tyčí hrad. Na něj jsme vyšlápli a dětem předtím slíbili zmrzlinu v restauraci. My jsme si dali vývar, děti zmrzku a kdyby kolem neběhala servírka s rouškou, skoro bych si připadala jak v normálním světě. 



Poslední den se pěkně rozpršelo a my jsme na keškové mapě našli trasu s několika keškami, z nichž jsme se dozvěděli, že nás provedou po místě těžby antimonu. Vychutnali jsme si tak lucemburský venkov s krávami, zapršený les, louky a pole. A zuřivé naříkání naší nejstarší dcery, která koncept chození v přírodě naprosto odmítá. S manželem jsme si zavzpomínali na letní tábory a v naší drahé T. jsme tak nechtěně vyvolali odpor, že prý na něco takového nikdy jet nechce. 



Protože jsem nějaká zacyklená, vrátila jsem se k letní výzvě z roku 2016. A jen tak pro sebe si odškrátávm některé body, protože je to docela inspirativní. Jenže jsem zřejmě zacyklená ještě víc, než jsem si myslela, protože jsem konečně dočetla knihu, kterou jsem ve výzvě vyhrála. Což je starozákonní lovestory Rubínová žatva. Teď nutně potřebuju pokračování, nemohla jsem se odtrhnout, takže jsem většinu knihy přečetla ještě před odjezdem na místo! A taky znovu čtu knihy, které jsem toho léta přečetla (proč to ale dělám?!): Cukr na nitku a Zatracené kyselo od foodblogerky Vilemíny. 

Muž se zase pustil do hraní na kytaru a každý den pilně trénuje a trénoval i na dovolené. Starší dcera vyjádřila nelibost: "To je hrozný, táta furt hraje na kytaru a maminka jenom čte!"
Manžel na to: "Jsme na dovolený, ta je od toho, aby si člověk odpočinul a dělal, co ho baví."
Dcera: "Ale vy máte děti! A když máte děti, MUSÍTE SE JIM VĚNOVAT!" 

Tak... a máme to. 

Jsem sama ze sebe v šoku, jak jsem se rozepsala... Děti mi samozřejmě dávají sežrat, že se jim při psaní článku NEVĚNUJU, takže už jdu na to. 

Aspoň vám sem vložím jejich oblíbené písničky: 





Z těchto odkazů jistě poznáta, jaký je teď nejoblíbenější pořad našich dětí... :-)


Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...