sobota 27. října 2012

Coffeefest 2012

(a lkaní nad příběhem pod čarou)

Navzdory očekávání organizátorů návštěvnící kávového festivalu naplnili Michnův palác k prasknutí. Jedním z návštěvníků jsem byla já, druhým jedním můj milý. V davu nebylo snadné se zorientovat, po příchodu jsme nevěděli, kam si stoupnout, protože se zdálo, že oba sály jsou vyplněny šňůrami front. Kde ale která začínala a končila? Tyto komplikace způsobily ztráty v množství ochutnaných káv, protože prezentace kaváren trvaly půl hodiny, ale vystání fronty mnohdy déle. Ochutnala jsem kávu kaváren Kafíčko, Ta kavárna a Mamacofee a čokoládu čokoládovny Čo-Xo. Nejsem znalec, takže všechny chválím. 



Ochutnávky spolu s přednáškou mě asi vyléčily ze závislosti na nekvalitních kávách z automatu. Stačí si 4x nedat kávu z automatu a mohu zajít na výborné espresso třeba do Ebelu nebo "Miráklu" (= Mistralu), kaváren blízkofakultních, nebo do některé z kaváren vyzkoušených i nevyzkoušených na Coffeefestu. Z těch nevyzkoušených mě velice láká Kavárna pod lipami, abych pravdu řekla, tak mě vábí hlavně díky zajímavému názvu, jenž ve mně vyvolává pocit útulna. 

Zmínila jsem přednášku, tak něco k ní: Baristé z Kávového klubu (doufám, že z něj oba byli, jména si nepamatuji, jsem špatné reportérka) povídali o tom, co se děje* s kávou od sklizně až po naservírování. Co neřekli pánové sami, na to se zeptali kávomilci z publika, například, jak kávu skladovat. (Rozhodně ne namletou.) Dozvěděla jsem se, jak je to s kávou a kofeinem (přidané mléko zpomaluje náběh), co dělá pavouk, když si dá smrťáka (google it), a jak moc čerstvá káva se má pít (ne hned po pražení).

Stravu zajišťovali dva kuchaři, kteří stáli na dvoře v podloubí a míchali jehněčí karí, bramboračku a ještě něco, co jsme si nedali. Oboje ochutnané bylo ale výborné. Na kuchaře sněžilo téměř, na nás úplně, pro jídlo jsme šli jen ve tričkách (pravda, V. měl mikinu) ještě s kelímkem kávy v ruce a nikde žádný stolek, nikde žádné posezení a při přenosu jídla dovnitř nám do něj ještě romanticky nasněžilo. Nakonec jsme jsme si udělali bufet z římsy velkého okna. Na dvoře se konaly i ukázky etiopských kávových obřadů. Věřím, že hlavně sníh jim dodal autentičnost.

Po přednášce ještě následovala jiná přednáška-beseda týkající se fair trade a kávového obchodu vůbec, tu už jsme si ale neposlechli. Doma čekalo zvíře lačné venčení. Mírně šokující ale byl přesun z centra na kopec. Na Újezdě byly žluté listy něžně poprášené sněhem, v Praze-skoro-venkov jsme se brodili závějemi. V. v polobotkách, já v podzimním kabátu. (Nu co, vždyť je říjen!) Jak mi letos chyběly "dny jasné říjnové, v nichž září azur čistý"...


*Měla jsem chuť napsat, že vyprávěli "příběh kávy", ale tahle všeobecná příběhovost mě už docela štve. Všechno má příběh! Facebook nám nabízí, abychom pomocí timelinu vyprávěli svůj příběh, kolegyně omlouvá neschopnost jiných kolegů tím, že "každý má svůj příběh", nakonec narážím na kávu s příběhem, lidi zajímá jídlo s příběhem. Mě ani ne, já raděj jídlo s historií, popřípadě dohledatelným původem. Slovo příběh ve mně vyvolává jiné konotace, které bych raději nechala u těch skutečností, které si je zaslouží. Nerada bych, aby slovo příběh svoje významy rozměnilo. To je jako "firemní filozofie". Ble.    

neděle 21. října 2012

Proč bych nemohla být minimalistkou

Už podruhé v životě jsem se přes něco překlikala na české stránky minimalistů: 

Poprvé mě články zaujaly, zdály se mi inspirativní, ale něco mně na nich nesedělo. Usoudila jsem, že to zkrátka není přístup pro mě a víc jsem se tím nezabývala, ale teď, při druhém setkání jsem si uvědomila, v čem tu nesrovnalost vidím. On totiž je minimalismus a minimalismus. Někomu se zkrátka líbí poloprázdné interiéry s jedním designovým prvkem, někdo jiný zas nepotřebuje k životu výdobytky civilizace a spokojí se s několika kousky oblečení. Jiný třeba spontánně cestuje s batůžkem a pasem. A někdo vyznává ... minimalismus. Tak moc, že má minimalistické stránky s černým textem, bílým pozadím a redukovaným html, fotí minimalistické fotky, třeba i nosí minimalistické obleční. Netuším, hádám. 

Stejně tak netuším, ale ani nehádám, proč někdo, kdo se svým životem udělá tak zásadní věci, jakože se pod vlivem textů Lea Babauty odpoutá od touhy po zbytečnostech, nebo se alespoň ku prospěchu žití snaží tyto touhy eliminovat, neodpoutá od svého pojmenování. Které ještě, ó hrůzo, obsahuje akademickými-škatulkami-smrdící příponu -ismus. Nemám v zásadě nic proti, když někdo vyznává nějaké učení/víru/cokoli a tohle svoje vyznání staví před skutky, sama to dělám. Jen v tomhle případě mi to přijde proti samotnému smyslu minimalismu. Proč tak zdůrazňovat "učení" minimalismu, proč o něm psát knihy a návody, když můžu žít svobodně a odpoutaně i tak. Ze všech těchto praktik mám dojem, že minimalismus v tomto pojetí získává téměř náboženský nádech a všechny ty příručky a tipy, ne kvůli tomu, co je v nich psáno, ale kvůli tomu, že a jak jsou vůbec psány, připomínají jakási "desatera". To všechno na minimalismu mi přijde příliš neminimalistické. Z toho důvodu, ač si ráda přečtu nějaký m-článek*, se mi označení m-jednání příčí. Když něco ve svém životě zjedodnuším, udělám jinak a nezvykle, tak to prostě zjednoduším a udělám jinak. Ale neznamená to, že budu "zavádět minimalismus do svého života", jak píše Magdaléna Katolická. 

Kdysi, snad v nějakém starém čísle Živlu ze sladkých 90. let, jsem četla názor, že "skutečný cyberpunker"** by si nikdy nedal přezdívku obsahující "cyber". Vidím v tom jistou analogii... 

** To je taky celkem roztomilá kategorie, když už jsme u toho.

sobota 20. října 2012

Prostory

Řízením osudu jsem se dostala do prostor VŠE. Vzhledem k mému orientačnímu nesmyslu jsem se podívala vskutku do mnoha prostor, než jsem našla, co jsem hledala. A povětšinou byly velké, čisté a elegantní. Něco takového by si jistě zasloužila i FF UK, jen bychom pak přišli o všechny velké myšlenky, které vymačkává stísněný prostor, nepohodlné židle, nekvalitní strava a nestoudný porno-Adam v bufetu. I když pěkná "laboratoř experimentální ekonomie lingvistiky" by se hodila. Alespoň by se experimenty nemusely odehrávat v kabinetech, sekretariátech a konferenčních místnostech.

S výhledem ze 300 se tohle ovšem nedá ani srovnat.
Ocitla jsem se ještě na jednom místě, které stojí za zmínku a které se do mě otisklo asi víc, než bych chtěla. Totiž na základce. Dodnes se mi o těch dlouhých koridorech, pomalovaných naivními obrázky, o neschůdných, závratných schodech zdávají noční můry... No považte:






středa 17. října 2012

AV ČL

Šedivý vědec ve vlněné vestě zasedl ke stolu, pohladil vous a díval se před sebe. Ze tří stran v sevření regálů s knihami.

Zní to jako literární klišé? Ale já to viděla dneska v akademii věd. Přesně takhle. Vestu měl červenou a chystal se bádat ve své pracovně, což jsem mu zazáviděla. Tu badatelnu.  

Krásná je šmoulí zem...

Res debilita: Opravdu psali na internetových periodikách a opravdu říkali na TV Nova, že Felix Baumgarten volným pádem překonal rychlost světla, nebo to je zdařilý vtip internetových humoristů?

Res debilita 2: Jestli se to ve volbách ještě víc začervená, jestli budeme mít modrýho prezidenta, měli bychom začít uvažovat o změně hymny...




sobota 6. října 2012

Modro-panelová

První týden školy byl náročný. Zdaleka nemám přečteno vše, co bych měla. Ráno mě ale vylákala modrá obloha na procházku. Předtím, než jsem ohnula páteř k latinským konjugacím a četbě Simone de Beauvoir, jsem viděla:










Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...