Zkusila jsem napsat jména svých předků do Krameria a nestačila jsem se divit. Byli tam!
Díky těmto experimentům jsem objevila několik užitečných knih z počátku 20. století. Byly to adresáře, něco jako Zlaté stránky. Na některých je seznam osob a adres, jinde jsou firmy a živnostníci. Po kliknutí na obrázek by se měl otevřít odkaz na příslušnou knihu.
V matrikách zemřelých se skrývá mnoho a mnoho tragédií. Člověk si jich všimne, i když hledá své předky, kteří zemřeli na "obyčejné" souchotiny.
Příběhy v matrikách jsou bohužel velmi stručné, můžeme se jen domýšlet, co se za úředními slovy skrývá.
Loni jsem našla v břevnovské matrice zemřelých dva údaje, ze kterých vyplynulo, že matka, tovární dělnice Božena Červená, a její nemanželský dvouletý syn, Zdeněk Červený, zemřeli na otravu žíravým jedem. U matky bylo napsáno, že se jednalo o sebevraždu, a u syna o násilnou smrt. Syn zemřel 25. 12. 1937 v dětské nemocnici a matka až o 5 dní později na psychiatrii. Napadá mě, že šlo o rozšířenou sebevraždu. Ať to bylo jakkoli, je to strašně smutné. A já to sem píšu, protože... myslím, že by na ně měl někdo vzpomenout, někdo by měl napsat/vyslovit jejich jména.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9826/48
Povedlo se mi zjistit pár droboučkých informací, které se týkají Augustina Hlada a jeho předků či potomků.
Nejprve se mi povedlo najít dvě stavení, kde s jistotou bydleli jeho prarodiče a jeho matka (a tedy jako dítě nejspíš i on sám).
Tady je fotodokumentace obce Lhotka u Terešova.
Augustinovi prarodiče bydleli zcela určitě v těchto staveních:
Svoji rodinnou kroniku píšu takto veřejně, aby mohli další potomkové našich společných předků poznat příběhy, které jsem si dovolila utvářet na základě archivních materiálů.
Václav Melichar
Příběh prapradědy Václava je zajímavý tím, že pocházel z rolnických a řemeslnických rodin, a vystudoval reálné
gymnázium v Praze, učitelský ústav a stal se učitelem. Otázka je, jestli si výrazně polepšil, protože i tak byl jeho
život nejspíš velmi náročný, učil v šumavských malotřídkách, často se s rodinou stěhoval, žil ve skromných
poměrech, zažil minimálně jednu světovou válku a měl hodně dětí.
Ke konci života byl dlouhodobě nemocný a zemřel zřejmě předčasně.
Počet jeho dětí je trochu záhada, z matrik a vyprávění rodinných příslušníků vím o 6 potomcích, ale jeho syn
v dopise píše, že je ze sedmi dětí.
Narodil se 30. července 1884 na Bílé Hoře. Bílá Hora v té době nebyla ještě součástí Prahy. V rodině se traduje, že se narodil v bělohorské kovárně, což je možné, protože jeho tatínek Josef Melichar byl kovářským mistrem. Nevím ale, kde se kovárna nacházela. V matrice je zmíněno, že se narodil na Bílé Hoře č.p. 1. Jediná budova s číslem 1 ve starých mapách je místo, které sloužilo nejprve jako klášter, později jako hostinec. V takovém stavení rozlehlém jak statek mohla být i kovárna. Rodina Melicharů pocházela z Pardubicka a předávali si kovářské řemeslo z otce na syna, Václavův otec Josef se narodil v Rohoznici.
Jeho maminka se jmenovala Marie, dívčím jménem Petržilková. Rodina Marie Petržilkové pocházela ze Strašína, nyní části města Říčany a jiných vesniček v okolí. Josef a Marie měli svatbu v Mukařově v roce 1882. Brzy po svatbě, možná že hned, se tedy přestěhovali na Bílou Horu, protože tam se jim už za dva roky narodil malý Václav. Malý Václav zde chodil nejspíš do obecné školy, poté absolvoval státní reálku v Praze III. v letech 1896 až 1900, v letech 1901-1904 vystudoval c. k. učitelský ústav v Praze, kde v roce 1904 vykonal zkoušku dospělosti, prospěl s vyznamenáním. Na vysvědčení z posledního ročníku měl výborný prospěch z přírodozpytu, hospodářství, krasopisu a kreslení. Možná byl tedy výtvarně nadaný, rozhodně více než hudebně, z hudební nauky a zpěvu, hry na housle a na varhany měl trojku. Jako nepovinné předměty si zvolil vyučování hluchoněmých a slepých. Z německého jazyka měl trojku, ale nakonec v roce 1912 vykonal zkoušku, aby mohl učit němčinu na českých obecných školách. Jako prozatimní učitel učil ve Strašeni a ve Staších. V roce 1906 vykonal další zkoušku, díky niž byl způsobilý učit na školách obecných jako učitel definitivní. Ve Staších učil na expozituře v Kůsově, kde byla zřízena třída v obytné budově bývalé sklářské huti. Obecná škola se totiž potýkala s přeplněnými třídami.
"Sloučením tř. II. a III. ve třídu jednu nastalo přeplnění třídy a musilo v této II. tř. býti zavedeno vyučování polodenní a bylo třeba mužské síly učitelské. Proto učitelka slečna Jos. Grabingerová byla přeložena od 1. března do Strašeně a učitel V. Melichar, absolvent učit. ústavu v Praze a syn mistra kovářského z Bílé Hory, ze Strašeně na Stachy."
První dcera Anna (provdaná Sveřepová) se Václavovi a Anně narodila v roce 1905, ještě na Břevnově,
protože Anna ještě nebyla za Václava provdaná a žila s rodiči, zatímco on učil na Šumavě. Vzali se 12. září 1907
v překrásném barokním chrámu Panny Marie vítězné na Bílé Hoře.
Když ještě prapradědeček Václav učil na Kůsově, stala se tragická příhoda dětem, které vyslal z vyučování
na oběd. Více jsem se o této události rozepsala v tomto příspěvku.
Od září 1909 učil na Zadově, kde se mu a jeho ženě Anně narodil roku 1915 syn, můj pradědeček Bohumil, poté byl nakrátko ve školním roce 1915 převelen do Velhartic, ale už v prosinci začal učit v Hrádku u Sušice, kde se jeho rodina usadila dlouhodobě a někteří jeho potomci tam zůstali celý život. On sám zde také zemřel, ale datum jeho smrti zatím neznám*.
V kronice obecné školy v Hrádku je zmínka, že v 22. 5. 1918 zažádal o dovolenou kvůli "povážlivé nemoci". V následujících letech je zmíněno, že zůstává na dovolené ze zdravotních důvodů, až pak je zmínka v roce 1922, že se 1. 11. nechal "dočasně pensionovat". Od té doby jsem o něm ve školních kronikách nenašla žádný záznam. Příběh Václava pomalu utichá a začíná se vynořovat příběh jeho rodiny. V 30. letech zaznívá hlas jeho ženy z dopisů, vynořuje se příběh jeho syna Bohumila, který psal dopisy své milé Marii "Máničce" Vališové, oba se pak stávají rodiči mojí babičky.
*Dodatek: Díky tomu, že mi byly zpřístupněny další rodinné fotografie, jsem se dostala i k fotce hrobu Václava Melichara, ze které jsem se dozvěděla datum jeho úmrtí, můžu zakončit, poněkud hořce, tento příběh. Václav zemřel v pouhých 42 letech. Fotka je to vzácná, protože ten náhrobek už nejspíš neexistuje, a skoro by se mi chtělo dodat: foťte si "své" hroby a fotky nechejte vytisknout, ať to mají budoucí genealogové snazší.
https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F5B6E5FC3FF0444289E559DB2CD8C47D&scan=121#scan121
narození
https://digi.ceskearchivy.cz/312025/59/3219/2232/46/0
Kůsov
https://digi.ceskearchivy.cz/312025/57/2046/2188/38/0
zkouška způsobilosti
převelení na Zadov
https://digi.ceskearchivy.cz/313646/31/2124/2181/27/0
https://www.portafontium.eu/iipimage/30460341/soap-kt_01298_skola-hradek-1878-1930_0860?x=91&y=145&w=1008&h=394 kronika školy Hrádek
Další příhoda zaznamenaná ve školní kronice je fascinující z hlediska rodopisného, ale velmi smutná z hlediska lidského:
13. 3. 1909 - Nešťastná příhoda v Kůsově. Jeden občan vozil borky na smýčku (ruční sáně). Prázdné sáně zavezl na závěj nad obydlím šafáře a sám se šel k šafáři ohřáti. Bylo to právě před polednem. V poledne pustil uč. V. Melichar děti k obědu. Žák František Švarc, krátkozraký, vytáhl smýček za pomoci asi pěti žáků kousek po Kolmé cestě nade dvorem a svezli se dolů. Při druhé jízdě již sedělo na sáních asi 11 dětí a řidič sám týž František Švarc nemohl na záhybu cesty zahnouti a vjel do hradby. Sám se uhnul a přeletěl přes hradbu, ale za ním sedící žák Josef Voldřich, syn chalupníka v Kůsově čís. nabodl se na hradbu a zůstal mrtev. Dospělých svědků této nešťastné události není a c.k. úřady také nikoho nevinily ani vinu nepřičetly.
Široké hluboké jsou ty genealogické tůně a já jsem se rozkročila opravdu pořádně. Přemýšlím, že bych zejména pro své příbuzné zpracovala nějaké objevy, ale systematičnost mi mnoho neříká. Zkusím tedy vybrat nějaká zajímavá místečka svých objevů a napíšu o nich zde. Třeba tím i někomu pomůžu při jeho pátrání.
Moje praprababička se za svobodna jmenovala Anna Hladová, narodila se na konci 19. století v Noutonicích a byla dcerou zámečníka Augustina Hlada. Augustin Hlad byl nemanželský syn Anny Hladové (neplést s praprababičkou), dcery Josefa Hlada, který se narodil už na konci 18. století. (Tak málo generací a už jsme v době, kdy se nosily napudrované paruky a ve Francii se nachylovalo k revoluci.)
No... a co se týče Josefa Hlada, tam jsem skončila. V matrikách se uvádí, že žil ve Lhotce u Terešova, ve stavení č. 41. Ve Lhotce bylo několik jiných stavení obývaných rodinami s příjmením Hlad, k těm patřily i nějaká pole. Josef Hlad byl domkař a měl leda zahrádku. Našla jsem jeho záznam v matrice zemřelých, od toho jsem +- odpočítala rok narození a zoufám si zoufám, protože se mi nedaří ve Lhotce najít záznam o jeho narození. Nenašla jsem ani jeho záznam o svatbě (vzal si Rozálii Jarošovou z Vejvanova), kde by toho mohlo být více o místě jeho narození.
Ve stavení č. 41 tedy nejspíš žil byl Josef Hlad s manželkou Rozálií, dcerou Annou a jejími třemi nemanželskými dětmi. A můžu se jen domýšlet, co za tím bylo... zakázaná láska, vztah se ženáčem, nebo nějaké... donucování? Kromě Augustina měla Anna ještě dceru Nepomucenu a syna Františka.
Augustin Hlad se vyučil zámečníkem, zřejmě ve Středoklukách, pak provozoval zámečnictví v Noutonicích a pak se s rodinou zřejmě přestěhovali do Prahy (tehdy to možná ještě nebyla Praha), protože poslední působení, o němž vím, byla Tejnka, což byla dělnická osada na Břevnově. A to bylo dobře, jeho dcera Anna pak v Praze chodila do školy a potkala se s mým prapradědečkem Václavem a o něm budu vyprávět zas někdy příště, protože v jeho případě mám snad nejpodrobnější profesní životopis - byl totiž učitelem a učil v horských vískách v Pošumaví a každá ta školička si vedla pečlivou kroniku, kde se můžeme dočíst nejen o překladech mého prapradědečka Václava, ale i počasí a úrodě, první světové válce a jiných katastrofách.
 |
| historické ukotvení |
 |
| ! |
 |
| "hlášky z fary" |
 |
| včelstvo a stádo |
 |
| veselý den pro zdejšího faráře |
 |
| pokus bigamie |
 |
| Nejsem si jistá, jestli nejdůležitější záznam v kronice je tento... |
 |
| ... nebo tento! |
Za poslední rok se toho hodně změnilo. Respektive... ani ne nějak razantně, ale spíš průběžně. Pomalu přesouvám děti z domácího vzdělávání d...
