pátek 28. prosince 2012

Éňo ňůňo hvězdní jeleni

Nezanalyzuju TO, i když by TO stálo za to. 
Zřejmě TO nějak souvisí s touhou a libidem.
I já bych TO tak moc chtěla dělat! 
Opravdu po TOM toužím. Tuším v TOM snad slastnou chóru?

A co oni, ti, kteří TO opravdu dělají? Noří svůj nos do teplé mléčné pěny přesycené cukrem, protože to v nich vyvolává vzpomínky na předčasí? Souvisí to s unikáním do dokonalého světa photoshopu, aranže, hebkých povrchů, měkkých tónů a sladkosti? 

A pak je tu to s tím ukazováním. Ano. Těžko se mi o tom mluví. Je to téměř nestydaté, ale přece lidské a pochopitelné. Nutnost zaznamenat okamžik bolestné rozkoše, protože za okamžik se rozplyne a zbude jen opatlaný kelímek, skončí setkání s přáteli, nebo otevřená učebnice (oblepená papírky v barvách duhy, taktéž nafocená) připomene ten nepříjemný důvod, proč tu člověk sedí.

Jindřich Lauschmann zmíněný fenomén popsal přesně: Fotit si svoje cappuccino v kelímku se známým zeleným logem je evidentně v módě. (Doklady například tady a tady.)

Chci vědět proč!

Blogerka Renata, autorka prvního dokladu, částečně odpověděla na mou otázku: "Je to takový éňo ňůňo."

Je to éňo ňůňo... stejně jako ty barevné papírky v sešitech, bločky s medvídkama, sešity z Ikey, cupcakes, tenisky, designové diáře... a to vše zabarvené digitální nostalgií instagramu.

Předposledním impulsem k článku je web weheartit.com, kde jsou nejvíce sdíleny obrázky tohoto kýčotypu. A poslední podnět, proč o tom píšu? Hanba přiznat, ale mně se ty fotečky a serepetičky líbí! Podléhám TOMU a chytám se tenkého stébla reflexe!

konec je blízko...

středa 26. prosince 2012

Povzbuzení metabolismu - kronikářský záznam

Na otočku jsem navštivila rodiče nastávajícího a po svátečním obědě se mi zachtělo zkoumat mapy. Milého tatínek si to vyložil mnohem akčněji a po otevření mapy okolí naplánoval odjezd na za půl hodiny. Konzumace cukroví vyžaduje pohyb. Přesvědčila jsem tedy V., abychom vyrazili na výlet, ačkoli si trávení maminčiny svíčkové představoval jinak. 

Autem jsme popojeli na rozcestí Dolní Houžovec (výtečné toponymum!) a pak jsme se vydali pěšky po modré. Terén by to nebyl náročný, jen jsem, nepočítajíc s procházkou, měla nevhodnou obuv -- pražskou, procházkovou s hladkou podrážkou. Chodila jsem tedy do kopce i z kopce bokem. Alespoň jsem potrápila běžně netrénované svaly.  (A těšilo mě i častěji nabídnuté V. rámě.)

Šli jsme směrem k Horákově kapli a kromě stromů, větví a sněhu jsme viděli i nepříliš známou přírodní památku Třebovské stěny


Brodění v ledových oblázcích (zlomcích ledu, které popadaly z větví stromů) doprovázel výhled na Dobrouč a podhůří Orlických hor. 


Je to výhled tajný a téměř neexistující, neb není zachycen na fotkách na mapy.cz. (Brzy to ovšem napravím a bude po tajemství. Nechci na internetech žádná bílá místa...) 


Horákova kaple je zrekonstruovaná, teče u ní zázračný pramínek a je ozdobená zvláštní soškou Panny Marie s Děťátkem. Byla postavena na druhý pokus vymodleného vyléčení. (Nejspíš to znáte: "Bože, když mi pomůžeš, tak udělám to a to a to.", "Bože, zapomeň na to, už jsem zdráv.")



Zbytek cesty sice vedl po silnici, ale dostali jsme se k autu oklikou -- bývá to tak lepší, než jít jen sem a tam stejnou cestou. Prošli jsme koncem Dolní Dobrouče, podél potůčku Dobroučky, minuli jsme Panský rybník a první odbočkou vpravo dorazili zpátky na houžovecké rozcestí. 

Procházka to byla krátká, ale aspoň vizuálně obohacující. Příště pořádné boty! 

Na závěr trocha místního folklóru: 
Dobroučská babička se chce podívat do Japonska. Jde tedy na místní nádražíčko a říká paní za přepážkou: "Prosila bych jízdenku do Tokia."
Dostana se jí odpovědi: "Jó, to nejde. Odtud se do Tokia nedostanete! Musíte do Ústí!"
V Ústí nad Orlicí na nádraží povídá prodavačce jízdenek: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Tokia."
Paní odpoví: "To nejde! Odtud vlak do Japonska nejede. To musíte do Prahy."
Babička tedy jede do Prahy, tam si na Hlavním nádraží složitě vyřizuje jízdenky, ale nakonec do Japonska přece jen dorazí. Projde si Tokio, prohlédne si významná místa a začne pomýšlet na návrat. Jenže na tokijském nádraží není žádná přepážka, jenom automat na lístky. Tak zmáčkne tlačítko a zkusí to na něj česky: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Dobrouče."
Z automatu se ozve: "Horní nebo Dolní?"




úterý 18. prosince 2012

Dlouhé nic

Období ticha. 
Tvořila jsem jinde a jinam a trochu i zbytečně, nehlučně. 
Prožívala jsem, ale neměla jsem čas zprostředkovat. 

Poslední týden adventu a já se stěží zastavím. Mám dokonce na každý den seznam toho, co musím stihnout. Dnes koupit kávu, poslat pohledy, vrátit knihy, udělat úkol z latiny a přednést referát, jehož téma se brání systematizaci.

Už třeba vím, jak krásně je na faře ve Zdicích.
Nebo jsem zjistila, že upéct muffiny není tak těžké. 
A že je komunikace. Je tak lidská a lidem potřebná. 

A že i plánování svatby je prubířský kámen vztahu. Přivedlo mě na místa, kam bych se z nedostatku času nedostala.















Chvilku jsem se zastavila. Jen chvilku. Mělo toho být víc. 












Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...