pátek 19. května 2017

Jaro v Lucembursku (komentovaná mobilní fotosmršť!)

Jaro v Lucembursku je mnohem přívětivější než podzim či zima. Jsou dny, kdy je krásně, docela i vedro, ale pořád se to dá snést. A jsou dny, kdy hodně prší, ale i v tom dešti je něco příjemného, chladivého, zklidňujícího. Obzvlášť když je okolo dostatek kovových parapetů, na které můžou kapky dopadat. Rozhodně to není jako déšť v listopadu.

Na konci dubna byl na návštěvě můj táta. Víkend předtím jsme se ještě sami jeli podívat do akvária ve Wasserbillingu. Je to trochu legrační, že je to tady taková atrakce, protože to jsou asi dvě místnosti s rybičkama. Ale rybníček s kapry je velmi působivý.



Stejně tak i procházka kolem řeky Sûry. Ale naše mládě se na romantiku nedalo nalákat, chtělo na hřiště. :-)



Nevím, jestli jsem to už zmiňovala v nějakém předchozím příspěvku, ale začala jsem šít. (A jestli dneska, když prší a dítko marodí, nevyužiju času na šití, tak se na sebe asi naštvu.) Přikládám pár fotek z "ráje", v němž velice utrpěla moje peněženka. Ale kupovala jsem spíš funkční látky na šití látkových plen, takže tyhle krásky si nechávám na příště, až si zkusím ušít sukni. 



Z šicího/tvořícího obchodu jsou jen ta kostelní razítka. Sešit a lepítka jsou z Hemy. Občas si prostě potřebuju taky udělat konzumní radost.

Pokusy

Sukňový pokus na již narozeném modelu. Na hlavě má nočník na bezplenkovku. 
Navzdory tomu, že se mi docela složitě chodilo, jsem ukázala tátovi svá oblíbená místa ve městě. 


 A vzali jsme ho i do Parc Merveilleux, což je taková jediná lucemburská zoologická spojená s atrakcemi pro děti. (Pak tu máme různé farmy či zoologické s lokálními zvířaty, ale tady se dají potkat i exotické kusy.)



Pro všechny ale bylo nejlepší to, že si táta užil T. Na dědečkovské návštěvě byl u nás poprvé.

Další častá aktivita, které se tentokrát věnujeme, je chození do porodnice. Protože jsem si na sebe ušila bič a odmítla jsem T. dát do jeslí, doprovází mě při každé kontrole. Naštěstí je blízko porodnice pěkné dětské hřiště a delvita, kde si může vzít balónek. Program je vždy jasný: 
- dvěma busy tam
- kontrola
- sendvič v bufetu
- hřiště
- nákup v delvitě
- dvěma busy zpět

Dohromady se dávám celý následující týden.


Dvě fotky z Gasperichu, čtvrti, kde jsme původně měli bydlet, a nevyšlo to. Skoro každý domek má zahrádku, jsou tam malá pekařství a sámoška a vůbec má takový vesnický ráz (a hřiště ve stylu farmy). To Limpertsberg dost postrádá. (Do Gasperichu stále jezdíme i do čtenářského koutku Il était une fois na české zpívání. T. to miluje. A já pro ni zas ráda vybírám dětské knížky v různých jazycích, včetně českého. Jestli se budete do Lucemburska stěhovat i s dětmi, tohle místo doporučuji vaší pozornosti.)



Ale u nás zas máme park Tonyho Neumanna. 



A takovéhle západy slunce, které asi budou pro Lucembursko typické, když se dostaly i do tohoto článku: http://citysavvyluxembourg.com/discover-luxembourg/you-know-youve-been-in-luxembourg-too-long-when/

You watch another beautiful sunset from your back garden or balcony, drive through lush green forests and tall ears of corn, and go to bed to the sound of crickets not police sirens. Would I swap back London for Luxembourg – no way! 



Jak je můj vztah k Luxu složitý a ambivalentní, na jaře se mi tu líbí.

čtvrtek 18. května 2017

Jak jsme nakonec nedělali montessori... (přiznání)


Myslím, že každý, kdo má v současné době děti, se setká s myšlenkou nečekat na školky a školy a učit je od malička doma v duchu montessoriovské pedagogiky. Mně se líbila představa, že bychom se mohli inspirovat metodou, něco doma dítku navyrábět, připravit mu prostředí, vést ho k samostatnosti. 

Nakonec ale skutek utek. 
...


Vrchol mojí kreativní přípravy pro T. spočívá v tom, že jí vytisknu omalovánky. 
...

Ale když se dívám zpět, tak ten čas, kdy jsem mohla něco vytvářet a vymýšlet či uspořádávat jsem nakonec věnovala sobě. Buď jsem četla nebo jsem si dovolila flákat se u počítače. A občas jsem četla i ty montessori blogy, abych hledala inspiraci. Taky protože esteticky se mi to všechno strašně moc líbí.

Ale jinak se naše dítko naučilo všechny věci i bez "monte" přístupu. Teda abych byla upřímná, všechno ne. Ve svých třech letech neumí krájet ostrým nožem a zdá se, že po tom ani netouží, ale myslím, že až bude potřeba, tak se to naučí. Třeba v té školce nakonec budou mít pevnější nervy než já. 

Můj muž nestloukal nikdy z ikea stoličky učící věž. Kolem dvou let jsem ji na tu židličku postavila a nechala ji s něčím pomáhat. Do té doby třískala s hrnci a vařečkami v bezpečí na podlaze.

A jídelní židli, na kterou si sama vyleze, jsme jí pořídili taky celkem nedávno, protože se mi čím dál hůř zvedala do té klasické. 


Nikdy neměla návod na prostírání, kam patří nůž a vidlička. Prostě jsem tak vždy prostírala. A jí jsem se ptala, čím zrovna chce jíst. Nedávno se rozbrečela, když poprosila tátu, že chce pšíboj, a on přinesl jen vidličku. Velké drama: "Ale vidlička není pšíboj, pšíboj je nůž a vidlička!"



Píšu to pro všechny, kterým se tento přístup líbí, ale nestíhají se jím inspirovat tolik, jak by chtěli. 


Děti se zřejmě nějak naučí, co potřebují. 

A všem, kteří se do toho pustili, držím palce a vyjadřuji obdiv. 


Úkolem rodičů i školy je, dle mého názoru, nevzít jim radost z poznávání a radost z práce. A není špatný, když i ti rodiče z toho mají radost. 


Počítání obrázků v posteli. Povlečení je zcela nestřídmé. Právě se dopralo nové s růžovými jednorožci.

Nevím, co to je, ale líbí se mi to.

Návštěva akvária. Naprosto ilustrační obrázek. 
Chtěla sama napsat slovo sfinga



Nakreslila sfingu

BTW: Možná jsem vybrala příklady, které nejsou pro monte pedagogiku úplně podstatné. Pořád ještě pročítám knihy a je mi jasné, že jenom o učící věži nebo předmalovaném prostírání to není. 
My jsme do výchovy vrhli s trochou načteného a nějakými zkušenostmi z vlastního dětství, a teď experimentálně zjišťujeme, co funguje. 
Snad nám to děti jednou odpustí. 
Snad to všichni ve zdraví přežijeme.
:-)

sobota 6. května 2017

Koláč

Kdo neeliminuje jako by nebyl.
Někdo vynechává lepek, někdo mlíko. 

Někdo musí, někdo to zkouší.
U nás je to tak napůl.
Nevypadáme zrovna modelově. 
A zjistila jsem, že když si dám i obyčejnou sušenku ke kafi, je mi pak hůř. 

Proto se snažím co nejvíc vyřadit bílý cukr, občas i bílou mouku, a průmyslové potraviny, co mají složení delší než kdejaký náročný recept. (Ovšem nepočítám první trimestr, který jsem přežila díky sušenkám, cole a bílým jogurtům.)

Poslední dobou moc nepeču, může za to asi těhotenské vyčerpání v kombinaci s těhotenskou nechutí. Nicméně... Dneska mě po dlouhé době přepadla těhotenská nenažranost (tak silná, že jsem si udělala i obří salát a koupila krevety:-) a ještě jsem chtěla upéct něco zítra do kostela. A už dlouho mám chuť na tenký koláč s ovocem nebo povidly. Můj muž nejí ovoce, ale objednal si ořechy. 

Ingredience na těsto:
- 250g pohankové mouky
- 150g nakrájeného másla
- trochu mléka
- lžička medu
- vejce 

Smíchat, udělat kouli, dát do lednice.
Pak jsem kouli rozdělila na dvě části a postupně z každé na plech vymačkala placku.

Placku jsem pak různě potřela. Povidly (bohužel z obchodu), rozmixovanými rozinkami a datlemi, na část jsem nakladla hrušky. Část jsem potřela oříškovou směsí.

Oříšková směs: 
- hrst předem namočených a následně rozmixovaných lískových ořechů
- hrstičku mletých mandlí z obchodu
- hrstičku drcených vlašských ořechů
- lžičku medu (nemusí být)
- vejce

Pekla jsem na 175 stupňů asi 25 minut.  






pondělí 1. května 2017

Líbí se mi být těhotná...

... ale až tak od druhého trimestru. ;-)



Věšela jsem snad poslední várku přepraných čtvercových plen, modlila se zrovna desátek s tajemstvím "se kterým jsi Panno Alžbětu navštívila" a tak nějak jsem po dlouhé době zažívala pocit klidu. Vnitřního klidu, který nepotřebuje mít 100% jistoty, který nepotřebuje být krmen představami, co bude, až, a rušen obavami, co kdyby


Je to chvíle vzácná, protože jinak zažívám hormonální a emocionální bouře. Tak mě napadlo hledat pozitiva na těch posledních týdnech v očekávání, kdy je porod strašně blízko a strašně daleko zároveň. Nejsnazší je asi vnímat strachy, bolavé klouby, kachní krok a pálení žáhy, takže nad pozitivy se člověk musí zamýšlet, ale občas se poštěstí a tak nějak připlují samy. 

1) Sluší mi to! Sama sobě se líbím! Což o sobě nemůžu říct v 99% netěhotného stavu. Pupek s miminkem vyleze, začne být výraznější než běžná pneumatika, koupím si těhotenské šaty a tuniky a hned si připadám jak vznešená královna, jak esence ženskosti a kdesi cosi. 


2) Miminko je už TAK blízko, úplně nadosah, každý člen rodiny se může podívat, jak se vlní břicho, sáhnout, jak mi zpod žeber leze pata. Ještě nás čeká náročný a nikdy ne úplně bezpečný přechod zevnitř ven, ale přitom nás dělí už jen nějaké vrstvy kůže, svalů a plodových vaků. I když... takto je miminko odděleno spíš od ostatních, od táty, od sestry, ne ode mě, protože dítě je uvnitř a je se mnou nejvíc, jak jen může být. Existence 2v1 je na těhotenství taky fascinující. Jsme dvě, ale kde je mezi námi hranice? 

3) Mám důvod se překonávat. Nezvládám to úplně ve všem, jak bych chtěla, třeba s cvičením je to špatné, ale rozhodně mám motivaci jíst zdravěji. Například jsem omezila cukry. Horší je to se syrovou zeleninou a masem (ty bych měla jíst víc, ale ne vždy mám chuť), ale láduju se aspoň bílými jogurty, kefírem a na polici mi zas kvasí zelí ve sklenici. 

4) Snažím se stihnout nemožné. Ba dokonce stíhám nemožné. Alespoň chvilkama. Během těhotenství jsem se naučila nové háčkovací grify a začala jsem i šít. Co se mi nepovedlo během tří let, co mám šicí stroj, se mi povedlo v posledním trimestru: naučila jsem se ho vůbec zapnout a nastavit do něj nitě. Tento úspěch předčil má očekávání a od té doby proto vznikly dvoje tepláky pro miminko (jedny dokonce možná půjdou nosit) a dvě sukně pro T. Už mám připravené jakési improvizační látky na kalhotové pleny a jiné látkové intimní potřeby a v plánu sukni pro sebe. Uvidím, jestli ji stihnu do porodu. Obávám se, že co neušiju do porodu, hodně dlouho neušiju, tak možná koupím jednu látku letní a jednu látku zimní. Ať ze své nové záliby taky jednou něco mám. 



Takhle to je, když se zaměřím na teď a neobracím se příliš k budoucímu.


Trochu si své jásání sama naruším, protože konec těhotenství je prostě nachýlení k porodu. A o něm si nemyslím, že by byl pro jednotlivce něčím úplně každodenním a obyčejným. A rozhodně si nemyslím, že je něčím sladkým a růžovým. Je to vždycky tak trochu křižovatka života a smrti. Moment velké bolesti a v dobrých případech následné radosti. Jak píše Ingeborg Stadelmann, je to přírodní dění a to není nikdy úplně bezpečné a nikdy není úplně v našich rukách. (Vlastně vždy je to v rukách Božích a my ženy a rodící se děti se na tom díle svou prací podílíme.) 




Připíšu si sem ještě jeden citát z Ingeborg, jejíž moudrou knihu o těhotneství průběžně pročítám: 


Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si představují rodiče, zatřetí tehdy a tam, jak chce samo ONO. 


Nevím, zda je tím Oním myšleno dítě nebo nějaké univerzum, já samozřejmě vím, že to bude tak, jak chce Bůh. Což se ale nevylučuje s tím, že to může být jinak, než si představuju. Vlastně to ale neplatí jen o porodu, ale o celém mateřství. Snažím se nesnít, i když se musím připravovat, snažím se udržovat se ve stavu "uvidíme". 

Tak uvidíme.




Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...