A co červen?

V červnu...
... jsem jako obvykle byla naivní!

Myslela jsem si, že si o prázdninách oddychnu.

Hahahahaha.

Co jsme zvládli v květnu?

Práce maminky v domácnosti je dost nevděčná v tom, že jak pořád přibývá další a další a jak jsou výsledky té vykonané někdy až moc brzo zmařeny, člověk za sebou ten výkon moc nevidí. K zápiskům vděčnosti a todolistům proto přidávám ještě seznam poplácávání se po ramenou. Když si říkám, jestli jsem se moc nepoflakovala, tak se pokusím najít si čas a sepsat si, co jsem zvládla. Několikrát se mi teď totiž stalo, že jsem měla pocit, že jsem neudělala tolik věcí, co bych potřebovala. Pak jsem se zamyslela a vzpomněla jsem si, že jsem toho naopak udělala opravdu dost, i třeba složitější věci, ale do večera se mi to vše vypařilo z hlavy a já seděla u počítače s pocitem zmaru. V pondělí jsem například po dlouhém odkládání složila a protřídila H. šuplíky s oblečením a do několika minut jsem o tom nevěděla. Třeba mi tyhle seznamy pomůžou přestat se bát nadcházejících dní, pokud mám - jako teď (a jako každý červen) - zaplněný diář. 

Protože by bylo na dlouho rozepisovat se o všech našich aktivitách, které se děly v květnu, v duchu předchozího odstavce je shrnu v seznamu. 

- vymyslela jsem vlastní kreslicí výzvu a až na pár vynechávek jsem v ní vytrvala

- kreslila jsem i jiné věci

- dočetla jsem i nějaké knihy

- byli jsme v Parku Merveilleux

- byla u nás na návštěvě manželova maminka

- byli jsme v Dinoparku v Německu

- navštívili jsme vědecké centrum v Duddelange
- vstávali jsme v 5 na mši, co začínala v 6. Dorazili jsme teda tak v 6.19, takže jsme přijeli akorát na credo

- zvládla jsem dva dny bez manžela, což by trénink, protože poté na začátku června jsem zvládla týden manželovy služební cesty (megaplácanec po ramenou)

- ten den jsme nakoupily holkám boty a šly do kavárny (uuuf, s oběma, H. se tam zamotaly nožičky a rozsekla si ret)

- využili jsme hlídání a zašli s manželem rande, na večeři do indické restaurace

- navštívili jsme Zoo d'Amnéville

- hrad Malbrouck

- dámskou jízdu s T., nákup v tvořícím obchůdku a posezení v kavárně

- sbalili jsme na Mallorcu, pobyli tam a ještě v květnu se stihli vrátit :-D O tom doufám bude samostatný článek. Nebo aspoň sdílené album fotek. Byla to krásná tečka. 

ZDE fotky

Dvě věci...

• Tentokrát jsem zachycovala zajímavosti jednoho týdne trochu jinak než psaním. Čistě hledáčkem fotoaparátu a musela jsem na den vybrat přesně 9 fotografií. Osobně mi víc vyhovuje si vždy jednou za čas nafotit jeden den, než 7. Někdy je těžké vybrat pouhých 9 fotek a jindy se 9 zdálo jako strašně moc. Myslet na to, aby každý den byla ve foťáku karta, baterka... a abych vůbec vzala přístroj s sebou. Jistě by šlo doplnit den obrázky momentkami z mobilu, ale to se mi nechtělo. Proti pravidlům to není, ale kazilo by mi to dobrý pocit. Další omezení je, že by nemělo být několik fotek pořízených bezprostředně za sebou, ale měly by být během dne pěkně rozprostřené.
  
  Zpracování mi chvilku trvalo, tak se teď můžete přes stránky Week of Life podívat na můj týden od čtvrtka 21. 3. 2019. 

• Objevila jsem Ameriku... a začala jsem poslouchat podcasty! Vůbec jsem netušila, jak funguje aplikace Podcasty v mobilu a tento objev mi učaroval. Inspirovala mě skupinka Rozvíjíme češtinu v zahraničí, kterou založila moje kamarádka a která se primárně týká udržování češtiny českých dětí žijících v zahraničí, ale dostali jsme se i k tomu, jak udržujeme češtinu u sebe. Pouštím si nějaké pořady týkající se seberozvoje, podnikání a cestování, abych se dozvěděla něco z různých oodvětví. Baví mě Meteor od Českého rozhlasu. Ten pouštím i Tině. Našla jsem si i nějaké pořady o historii. Zklamala mě ale kategorie náboženství. Když už se tam něco týká katolické církve, tak jsou to jen témata, v nichž si libují liberálové. 

A vzhůru do dubna!

Protože je dnes apríl, vyhýbala jsem se raději sociálním sítím. Nějak mi ty humory moc nejdou. Zachytila jsem jen vtípek, že se vlády u nás opět ujali Habsburkové. Ach, kéž by. :-) 

Radosti týdne ve znamení únavy

... tak velké, že jsem popsala jen neděli!

10/03/19
Neděle.
Jsem unavenější než po běžném všedním dni!
A to jsme jen po kostelu a po obědě vyrazili do Luxexpa na výstavy blyštivých věcí.  (V jedné hale vystavovali naleštěné veterány a v druhé hale byla prodejní výstava minerálů.)
Asi to bude tím, že víkend nevíkend batole v 7.30 řekne: "Mami?" A ukáže na dveře: "Tady. Ťapy."

Začal půst (ale rodičovství pokračuje)

03/03/19
Z kázání:
"Volba epištoly (hymnus o lásce z dopisu sv. Pavla Korintským) v neděli před Svatým postem poukazuje na to, že půst souvisí s láskou."

Okouzlena předjařím

24/02/19
Tentokrát jsem si řekla, že bych k psaní mohla pořídit víc fotek.
Hned v neděli mi to nevyšlo. Většinu nedělě jsme strávili v autě. Pozorovali jsme siluety německých hradů v zapadajícím slunci.

25/02/19
Představte si, že existují semínka pro zahradnické blbečky (míním tím sebe), kteří stěží rozeznají pampelišku od chrpy. Semínka jsou označena obrázkem včeličky a popiskem Insektenbuffet. To je ostatně můj pěstitelský cíl tohoto roku. Nalákat havěť. Nedělám si iluze, že bych vypěstovala něco k jídlu, tak ať si dopřejou aspoň opylovači.

Lucemburské střechy a modrota střešním okýnkem.

Tak bude i obrázek. Nakreslím si panáčka jako trpaslíka bez čepice. A něco z četby.

26/02/19
Cítím se trochu nepohodlně, že máme tak velkou terasu. Měli bychom ji více využívat, měli bychom ji víc osít a osázet rostlinami, které by chutnaly včelkám a jinému hmyzu. Nakonec vždycky seženu pár sazenic, osázím pár truhlíků a doufám, že opět vykvetou ty třezalky a jiné květiny, které jsou tady vysázeny původně. Zahradničení je taková věda, že mě občas udivuje, jak může něco v přírodě růst samo od sebe.

27/02/19
Přes Lucemburk přelétala další hejna divokých migrujících ptáků. Možná to byly husy, ale byly daleko, vysoko, těžko vyfotit. Ale dělaly hrozný kravál. Znělo to jako kdyby mi hejno drůbeže pobíhalo po terase. Obloha byla tak modrá, až z toho bolely oči. Když ptáci dělali manévry a kroužili (asi čekali na toho s GPS navigací), nebyli občas proti obloze ani vidět. To jejich kroužení, "rojení" vypadalo zajímavě. Málem jsem vyzvedla starší dítě pozdě ze školky, protože jsem sledovala, jak se k jednomu kroužícímu útvaru blíží již útvar letící, uspořádaný do V. Zase to vypadalo, jako kdyby na sebe čekali, jako kdyby těm kroužícím chyběla mapa, protože ti, co doposud kroužili, se hned připojili k těm letícím a uspořádali se podle nich. Bylo to opravdu impozantní.

28/02/19
Čím to je, že děti tak zvláštěn voní, když jsou vyběhaný z venka?

01/03/19

Blíží se půst a já přemýšlím, jak zase naložím s tou každoroční možností naučit se o trochu víc milovat Boha, naučit se trochu víc o jeho Lásce. Odříkat si radosti světa je dost složité. Jakou aplikaci si smažu a co si dovolím nechat? Co jíst a co ne? (Když jsem vlastně pořád kojící.)
Vždycky mi přijde složité se umrtvovat zrovna v době, kdy kolem mě všechno ožívá. Myslím pak na Terezičku a jiné světce, kteří byli sice fascinováni přírodou jako dílem Stvořitele, ale dokázali se pohledu na ni vzdát, protože Jeho měli mnohem radši. 

02/03/19Dopoledne karneval v České škole a odpoledne oslava pátých narozenin folklórního uskupení MeliMelo, kde vystupuje i moje starší dítko. Po hodinové zkoušce, utopenci, půl hodině proslovů byla T. tak unavená, že celé vystoupení prozívala.

Prázdninový týden

Když se snažím zachytit momenty dní v běžném týdnu, lámu si hlavu, co se stalo zajímavého, protože je vše zdánlivě běžné a opakující se. Když jsme na prázdninách, děje se toho zajímavého dost, ale a) vybrat něco krátkého a trefného taky není snadné, b) je to takové celé bolavější. V úterý jsem byla jinde než v pátek a ani nemrknu a už se zas chystáme vyrazit do Země Nezemě.

Místo frustrace, že nedokážu popsat vše, se budu radovat, že si nechávám něco pro sebe.

Potkala jsem se s několika pro mě důležitýma lidma, a ... neumím psát o tom, jak jsou pro mě důležití, takže si to uchovám v sobě. A na papíře.

17/02/19

Objevili jsme nová hřiště na starých místech. 

Přemílám v puse toponymum Sokolníky. Chutná jak šedé vzpomínky. 

18/02/19

Tradiční prázdninová výprava - k doktorovi. Jedno z dětí dostalo antibiotika. Tradičně.
Netradičně to mladší.

To zdravější pak mohlo vyrazit do Království železnic.
To nemocnější si aspoň pospalo v lese v kočárku. 

19/02/19

Vždycky jsem tak naivní.

S železnou představivostí si představuju, jak moc si budu číst. A kreslit.
Nakonec aspoň procházím staré knížky, co mají moji rodiče v knihovně.
Chtěla jsem T. ukázat nějaké encyklopedie, ale neúspěšně. Leží ve Čtyřlístkách. 

Kromě pohledu na knihovnu je mi těsno z pohledu do mapy.
Tolik míst, která bych chtěla projít a nevyjde to. A na všech těch místech bych chtěla někoho potkat.

Jsem ráda, že existuje víno, když se potřebuju rozmluvit.
Jsem nerada, že existuje víno, když mi je z něj špatně. 

20/02/19

Potěší, když potkám člověka, který má taky rád, když mu někdo zvědavě očumuje...




knihovnu. 

21/02/19

22/02/19

Nevím, jak moc mám zápasit s vlastní divností.
Jsem ráda, když jsou lidi kolem mě, a jsem ráda, když se spolu baví. Většinou i vnímám a reaguju.
Ale zároveň si přitom děsně nutně potřebuju číst.

23/02/19
Do Prahy přes Tlustovousy, vyspat se a v neděli vyrazit směr Lucembursko.
Málo poetiky, hodně stesku.
Plánování, co je doma třeba uklidit, zalít, odmrazit. 

Do třetice

10/02/19
Kostel a návštěva přátel v Mameru.
Asi nic k rozepisování, ale dělala jsem si malou rešerši o Mameru a pobavilo, že mu kamarádka říká "naše vesnice", a podle wikipedie to je 13. největší město v Lucemburku. :-D

11/02/19
K pondělku jsem si nenapsala žádnou poznámku, u něj bylo důležité zřejmě to, že jsem přežila. Odpolední školka, na kterou musíme běžet o 15 minut dřív, protože děti odváží bus do lesa.
Pak české zpívánky na druhém konci města.
Podělím se aspoň o zajímavou aktivitu s dětmi - výroba ročňoobdobového stromu.

12/02/19
Mně se ty dny strašně slévají, už ani nevím, co se dělo včera.

Dneska jsem byla dopoledne ráno s T. ve školce (a s H. taky samozřejmě).
Představila jsem lucemburské multi-kulti třídě čtyřlístek z roku 1979 a převyprávěla jim (anglicky a s tlumočením do lucemburštiny od píučky) Robot to zařídí. Samozřejmě jsem se nezapomněla prsit původem slova robot.

Čtu T. Hobita.

- A kdy tam hoděj ten prsten do sopky?

- O tom se píše v támhletěch 3 tlustejch knihách.

- Tak mi přečti Hobita, pak poslendí díl Narnie ... a pak mi můžeš přečíst to s tim prstenem.

- T., to je ale fakt strašně složitá knížka.

- Já to zvládnu. Budu se hodně ptát.

13/02/19
Dny jsou tak stejné...

Cesty ze školky, do školky.

Dneska bylo jinak jen to, že Tina chtěla jít po určitých dlaždicích. Co má taky dělat.

Ve školce se jich ptali, co jim dělá smutek. Už jsem se děsila, že napráská svou věčně řvoucí matku a brzy u nás zazvoní sociálka, ale dobrý... prý je smutná, když odpoledka.

Chápu, to jsou dny, kdy ze školky a do školky naběhám dohromady 6 kilometrů.

14/02/19
Čtu Prstenec prozření od Julie Novákové, ačkoli se mi to vůbec nehodí do Čtenářské výzvy. I když ještě uvidím, třeba by se to dalo na něco napasovat. 

Dneska bych toho chtěla TOLIK dělat, včetně čtení, ale budu muset balit (v pátek v noci vyrážíme směr Czechland) a dodělat obrázek.

Sny o tom, jak bych si nakreslila nějaké logo blogu nebo napsala článek pro signály asi musím prozatím odložit. A nápady si ideálně zapsat, že?

15/02/19

Balení, shon a stres.

16/02/19

Cesta za babičkama.

Jestli si s partnerem chcete pěkně popovídat, vyražte na několikahodinovou cestu. My jeli 8 hodin z Lucemburska do Prahy.

Vstávat v 1.30 ráno bylo opravdu bolestivé.

Cestou sice neřídím, ale tentokrát jsem měla složitý management blicích pytlíků. Aspoň že batole spalo. Odpoledne les. Sídlištní les. Mám teď nějaké štěstí na skřítky, pořídila jsem dětem knížky o pohádkových bytostech a v pražském sídlištním lese se chodíme dívat na dřevěnou sochu skřítka Čimíska.

Nové knihy a sídlištní insta fotka:

Úmor sílí

03/02/19
Víkend stále ve znamení marodění. V neděli dostala T. horečky, až z toho blouznila. Stěžovala si na bolest uší.

04/02/19
S T. na ORL, napsal antibiotika a řekl, že má jít do školky. Logiku lucemburských lékařů nechápu.
T. si u lékaře prohlížela přístroj na vyšetřování uší: Tímhle pan doktor poslouchá hlasy bacilů?

05/02/19
T. bude skoro pět. Vojta se jí ptal, jestli by se jí líbil k narozeninám mikroskop.
Ona na to: Tatínku, já nechci mikroskop, já bych radši puzzle a princeznovský šaty.
Ale už si to rozmyslela, už prý chce i mikroskop. 

06/02/19
Tento týden jsme oficiálně zahájily hřišťovou sezónu.
Možná jako jediné v naší čtvrti. Tento týden nemrzlo, spíš občas pršelo, ale na hřištích jsme bývaly dost opuštěné. Přitom trable s blátem snadno vyřeší gumové kalhoty. 

07/02/19
Rozhovory s našimi děvčaty (skoro mám pocit, že ten blog píšou ony).

T.: A když jsem viděla to hřiště, tak jsem se urazila! (Myslela zarazila.)

Já: Nenechaly jsme něco na tom hřišti?
T.: Ne, jen naši lásku. 

I batole H. začíná pěkně komunikovat.
Jde do kuchyně a povídá: A-a-a! 
Já: Chceš napít?
H.: Jo. Taj. 

08/02/19
Zjistila jsem, že když zapomenem na stole pastelky, nemusím připravovat svačinu. Děti se po návratu domů vrhnou opět na kreslení a na jídlo zapomenou.

Skřítkové Mechovníček a Trávovníček podle Růženčiných pohádek

09/02/19
Nepořádek se nevyplatí!
Jen se neumím přeučit.

Šla jsem dát vyprat počuraný aj. plíny.
Přijdu domu, luxuju a čuchám, co to pořád smrdí. Zajela jsem s vysavačem do chodby a tam taška s těma plínama. Co jsem teda dala vyprat?

Tušíte správně. V chodbě jsem měla tašku s vypranýma a suchýma plínama, který se teda pro jistotu perou znova. (Všimla jsem si včas, praly se asi 5 minut, takže jsem k nim ještě běžela přihodit ty pleny, co praní potřebujou.)

T. staví kopec z polštářů a říká: H.! Dat ass net fäerdeg!
Já: Pomoc! Ty seš Lucemburčan!
T.: Neřikej pomoc, dyť jsem i Češan.


Příště si zkusím všímat i jiných věcí, než jen výroků mých drahých potomkyň.

FotOhlédnutí za Vánoci

Splnila jsem svůj osobní závazek a fotím zas na foťák.

Ne víc než na mobil, ale snažím se aspoň významné chvíle vyfotit "hezky".

Nejlíp na fotkách dopadl stromeček, 

nehýbal se tak není skoro nikdy rozmazaný.

Nejlepších na Vánocích bylo, když jsme si společně hráli,

nebo když jsem si našla čas na čtení. 

Podzimníme

Mám takové předsevzetí si trochu zkomplikovat život: míň fotit na mobil a zkusit s sebou častěji tahat foťák... Uvidíme.

Zatím tedy pár mobilovek s dětskými zády z našich podzimních vycházek.

Zářijová zrnka

Jedu na vlnách.
Dobrý - špatný - dobrý - špatný - kombinace...

Ani jsem se nestačila oklepat z léta a sepsat nějaká shrnutí a vzpomínání, začala jsem organizovat, jak hladce vplout do školního roku... a ono si to zas dopadlo, jak chtělo.
Takže místo organizace aktivit, vaření, vyzvedávání a odvádění, řešíme nepříjemně vleklý střevní virózy. Za okny se nám posmívá sluníčko a modrá obloha, a my (postupně, jak odpadáme jeden za druhým) usrkáváme smectu.
Snažím se to brát statečně, čteme, hrajeme hry, tvoříme, ale už je to dlouhý, už by to zas chtělo, abychom byli zas všichni v pořádku.

Předevčírem jsem byla poprvé na lucemburské konverzaci. Trapas to byl jen trochu, dokonce jsem se pokoušela lucembursky vysvětlit, v čem spočívá geocaching. Nemyslím, že to ti, co hru neznají, měli šanci pochopit.


Drobné aktivity, které jsme podnikali v srpnu a první polovině září, si už moc nevybavuju. Ale ve dnech, kdy nemůžu ven čerpám ze vzpomínek na krátkou dovolenou v Holandsku, kam jsme jeli na konci srpna.

Vyšlo nám pěkné počasí a každý den jsme se dostali na pláž.
Kochali jsme se zeelandskými domky, sbírali mušle a dobře společně jedli.

Přidávám několik alb - u fotek by měly být popisky, snad vše funguje.

Po 3 týdnech jsem dokreslila deníkovej obrázek z Holandska. Tam jsem neměla šanci ani čmárknout.

Foto září 2018

Foto Holandsko 2018

Deník z Holandska

Červen plyne

Chce se mi psát o přítomných běžných věcech v nahodilém pořadí.

Oslavili jsme první narozeniny našeho Hedvíděte.
Hedvídě chodí.

Tina si moc přála koupit nějaké pálky a míček, v jedné sámošce je měli, tak je musíme jít vyzkoušet ven. Ještě by chtěla hrát pétanque, na ten ale zatím nemáme vybavení. Hraje ho tak, že po celém bytě rozhazuje všechny míčky. A že jich máme hodně.

Zajímavý, že ji teď lákaj různý sporty, i když tak nějak po jejím způsobu. Zatímco kolem ní frčej spolužáci na kolech a koloběžkách vražednou rychlostí, ona se opatrně odráží a do kopce se odmítá hnout. Má hroznou radost z běhání, i když je věčně poslední. Doufám, že ji nebudou ve škole moc otravovat se soutěžením, protože by ji ta radost mohla rychle přejít.

Chtěla bych víc kreslit a psát, znáte to, ale jakmile si řeknu, že něco budu dělat pravidelně, tak s tím pro jistotu nezačnu vůbec.

Piju vodu s mátou, jedinou věcí, kterou si "pěstuju" (HAHAHAHA) na terásce.

---

V sobotu jsme si s Tinou udělaly holčičí odpoledne, asi jsme to obě potřebovaly. Já si potřebovala chvilku odpočinout od "mam-mam-mam-mam" a kojení. Ona asi taky. Snad byla ráda, že mě má chvíli pro sebe. Často něco štěbetala o svém novém oblíbeném seriálu (The Paw Patrol), pak byla moc šťastná, když v knihkupectví sehnala o těchto pejskách knížečky. Je srandovní, jak pořád říká: "Líbí se mi ty pejsky". Nechce se mi to moc opravovat, pak už to nebude ono.
Taky používá pěkně instrumentál: "Ale já jsem vílou! Nejsem t-paslíkem!"

skutečný urbansketcher v akci <3

V centru Lucemburku jsou na Place de Guillaume vystavený obrázky lucemburských urbansketcherů. Jednou přijde čas, že půjdu kreslit s nima!

V neděli jsme po kostele stihli i vystoupení na Festivalu přátelství v Hesperange. Že naše dítko dělá na pódiu jenom ksichty, dloube se v nose a občas otevře pusu na zpívání je vlastně velký úspěch.


Plánujeme: Udělat si výlet na Sever! (Ne do Skandinávie, ale do Wiltzu, případně do okolních lucemburských Arden.)

Sledujeme: seriál Killing Eve. Je to vlastně dost odporný.

Čtu: Mám rozečteno asi bilion knih, ale poslední dobou se motám spíš teoreticky kolem respektující komunikace s lidma okolo. Asi to potřebujou, abych se tím začala zabývat.

Lucemburština: Začínám občas rozumět běžný konverzaci. Většinou dotazům kolem nakupování, takže vedu dialogy typu:
- Eng Tut?
- Jo, Wann ech glift.
(Tašku?
Ano, prosím.)
Když jsem byla u Tiny ve školce, tak jsem docela rozuměla učitelkám, o čem dětem říkají, s některýma dětma jsem vedla i rozhovory.
- Hues du gär de Spiderman?
- Jo.
- De Spiderman ass cool...?
- Jo!
(Máš rád Spidermana? Je cool, viď?)

Od jednoho dítka jsem se dokonce dozvěděla, že prasátko dělá párečky, zatímco kůň maso.

Meziprázdninová zrnka

Náš rok začíná být strukturovaný tím, kdy jsou v "Bursku" prázdniny. Poslední příspěvek jsem psala po návratu z Čech, teď už se zase skoro balíme na výlet do Itálie, takže můžu napsat, co jsme dělali mezi tím. 

Ostudně jsem si vůbec nezapisovala do papírového deníku a na nějaké skicování čas taky nebyl. Pendluju mezi starostí o děti, domácnost, přípravu na vyučování, dolaďování svých obrázků pro "veřejnost" a studiem lucemburštiny (a taky vejráním do internetu). Ještě jsem to někomu neřekla? Mám veřejnou stránku na FB a IG, kam dávám své obrázky. Asi o tom udělám samostatný post, ať pěkně lákám followery. 

Kde jsme byli?

Byli jsme společně na pár výletech, což vnímám skoro jako zázrak, protože víkendy máme obyčejně nabité jak všední dny. Některé soboty učím, některé soboty má Tiniště tanečky, někdy je oboje. V neděli je kostel a mši máme v 11.30, takže "volno" je až odpoledne.  

Jednu sobotu jsme jeli poblíž Trevíru koupit Hedvíděti autosedačku. Naše podmínky splňovaly dvě, jedna byla bezpečná a drahá, druhá levná a podle testů křáp. Tak jsme holt koupili tu drahou a cítíme se teď velmi bohatí. 

Ještě ten dům se zahradou by to chtělo. Tento požadavek ostatně vznesla už Tina, když jsem jí oznámila, že až Hedvídě vyroste, budou v pokojíčku spolu. Prej ne, prej je jenom její a my si máme pořídít větší dům. Ale asi to bude muset bejt hodně velkej dům, protože Tiniště prudí s tím, že chce sourozence - dvojčata. Úplně se na to bojím jen pomyslet. 

Po nákupu autosedačky jsme si udělali maličký výlet s obědem do vesničky Igel, která se může chlubit Igelským sloupem z dob starých římanů. Jak jsem poznamenala, římské památky nás provází na každém kroku. Tina dvakrát vyběhla kopec nad hospodou, aby se mohla podívat na vyhlídku a hřbitov. 

 

• Na svátek práce jsme se se známými vydali na dětem uzpůsobenou stezku v oblasti vesnice Bech. Zajímavostí je, že část stezky vede na místě bývalé první lucemburské železnice, na původních zastávkách jsou hospůdky. S dětmi jsme šli 5,5 km určitě přes 2 hodiny, možná skoro 3. Vždycky pak vzpomínám na ty lidi, co prohlašují, že jejich děti ve třech letech ušly hřebenovku. Tiniště jde zásadně poslední, noha nohu mine a prohlašuje: Ale já chci jít svojí vlastní ychlostí. 
  
  
  
  

• Jednu slunečnou sobotu jsme si užili grilování se spolkem ATSL.

• Na svátek Nanebevstoupení Páně jsme po mši a po obědě vyrazili do Differdange, do dětského Science Centra, kde si to užívaly holky i manžel. Já teda taky, aby se neřeklo, ale mě nejvíc bavilo dívat se, jak se jmenují jednotlivé technické zajímavosti v lucemburštině. A jsem nejvíc spokojená, když maj ostatní zábavu.    

• Vojta se ještě jednu neděli šel s Tinou podívat na závěrečný průvod Oktávu, což je v Lucembursku slavnostní období, v němž probíhají prosebné mariánské průvody. Bohužel je to dost zasažené modernismem. 

  

  Consolatrix Afflictorum

Taky jsme se v průběhů víkendů vídali s přáteli, což je vždycky fajn. Ani mi nepřijde, že bych se vídala s málo lidma.

Co čtu?

Tatiana Metternichová: Svědectví o neobyčejném životě 
Tereza Boučková: Rok kohouta
Noakes, Creed, Proudfoot: Revoluce v opravdovém jídle

Co vařím?

Tohle téma je u nás teď trochu divoký, protože jsme se rozhodli, že s manželem zkusíme low-carb (moderate protein, high fat:) stravování, takže pořád vařím a učíme se nové recepty typu: chleba bez mouky, pizza bez těsta a podobně, paštika bez chleba :-D

ketoklasika: květáková pizza

jídlo pro všechny naše generace

dýňový chleba

dýňový bochník

telecí paštika

Tenhle článek jsem psala v průběhu několika hodin, protože děti rostou závratnou rychlostí a Hedvídě je už natolik vyspělé, že se mu přestává líbit, když se mu málo věnuju. Takže jdu na to. :-)