pondělí 28. března 2016

Náš první Emaischen v Lucembursku

Člověk by řekl, že když jede o Velikonočním pondělí na festival keramických ptáčků, bude tématu odpovídat i počasí. Kdepak! Pršelo, švihaly kroupy, foukal vítr. Takže místo pohody mezi stánky na náměstí jsme se tísnili v různých boudách a stodolách, kam se ukryli prodejci před nepřízní. 


Z hladu a zimy jsme vlezli do obrovského stanu, který sloužil jako kantýna. Pak jsme toho trochu litovali, dali jsme docela dost peněz za docela dost hnusné jídlo. :-/ Lépe by bylo dát si párek v rohlíku, ale ten prodávali jen venku a nejspíš by nám ho odfoukl vítr těsně před prvním zakousnutím.


Po jídle se nám zdálo, že se trochu umoudřilo počasí, a tak že se trochu projdeme po městečku. Městečko se jmenuje Nospelt, je kousek od Lucemburku (v Lucembursku je všechno kousek, kdybyste zabloudili, octli byste se třeba v Belgii:) a nachází se v oblasti, která je bohatá na hrady a zříceniny. Zrovna toto město má keramickou tradici a vyráběli se zde právě keramičtí ptáčkové, na něž lze pískat jako na píšťalku. Proto nepřekvapí, že když jsme si všimli, kudy se jde k muzeu keramiky, zamířili jsme právě tam. 

A to bylo na celém dni asi to nejlepší. Veškerý přítomný personál v maličkém domečku byl pan průvodce, který ochotně přešel do angličtiny, když viděl, že v lucemburských jazycích se nechytáme, a výřečná paní pokladní. Taková setkání mám ráda, beru je jako jazykový kurz v škole života. A nejen to. Pán vyprávěl například o tom, jak Nospelt býval velmi chudou obcí. Což jsem mohla tušit, ale je to pro mě zvláštní představa, když v současnosti je Lucembursko tak bohatou zemí. Ale to je záležitost posledních 100 let zhruba, do té doby bývalo spíš zemědělskou zemí. Jsem proto ráda, když se někde dotknu té "jiné" minulosti, o níž se jen složitě dozvídám, protože a) člověk aby pohledal Lucemburčany, b) informace jsou dostupné většinou v těch jazycích, které neovládám. 

Ráda bych pronikla hlouběji do příběhu Lucemburska, jenž je pro mě zatím z větší části němý, proto každé takové setkání, každou možnost projít si nějaký starý dům se starou keramikou, vnímám jako poodhalení příběhu, malé vyjasnění ve změti nesrozumitelných slov. 

 

 

 

 

Cesta od muzea k autobusu byla nejdobrodružnější, rozpršelo se ještě víc, omlátily nás kroupy a než jsme došli na zastávku, byli jsme mokří naskrz. Tině jsem dokonce v autě sundala kalhoty i punčocháče a zabalila jsem ji do deky. Zatopili jsme v autě a vyrazili domů. Ne sami. Odjeli s námi dva drobní keramičtí ptáčci. 




sobota 19. března 2016

Edith Bishop-Sherman: Píseň modrých hor

Dlouho jsem toto téma na blogu nenakousla, ale nepíšu zde poprvé, že mám slabost pro podivné, neznámé knihy, které většinou objevuji v krabicích s knihami k rozebrání nebo za pár korun. Občas se nějaká vynoří po prarodičích. 

Odtud mám zřejmě i knihu, o níž dnes napíšu. Na celém širém internetu se mi nepovedlo najít popis jakékoli čtenářské zkušenosti s touto knihou. Možná jsem to hledání odflákla, zkuste to. :) Prodává se v antikvariátech a bývá zmíněna v knižních databázích, ale jinak žádné informace o obsahu nebo míře potěšení, takže co tedy s ní? 

Na začátku knihy je nám představeno několik patnáctiletých dívek, které osud svede do dívčí internátní školy Harwood Hall, kde se pak odehrává zbytek příběhu. Mohl by to být začátek hororu nebo feministického dramatu nebo něčeho ještě horšího, ale nikoliv, jedná se o příjemné, lehce dobrodružné čtení pro dívky. 

(Od určité doby čtu knihy kritickým pohledem cenzora, abych zjistila, jestli tu či onu zařadit mezi knihy vhodné pro děti, nebo jestli je raději bezpečně odstranit z dosahu.)

K formě této knihy mám drobné výtky. Co se týče hodnot, tak nikoliv. Hlavním tématem je přátelství a s ním související věci jako odpuštění, sebezápor, omluva, vzájemná pomoc. Dívka, která se chová nečestně, a dokonce na ples dívčí školy propašuje osobu mužského(!!!) pohlaví, je vyloučena.
Kniha je sestavena z dobře napsaných, drobných zábavných epizod, spojených hlavní vyprávěcí linkou, tj. záhadou, která spěje k rozluštění. Toto pojítko a jeho následné rozuzlení je dle mého názoru nejslabším prvkem knihy. Rozuzlení je zkrátka divné a rozmotává další vyprávěcí linky, které byly ale v příběhu zmíněny jen nepatrně. Jako by se na konci vysvětlilo něco, co vysvětlení tolik nevyžadovalo. 
Však uvidíte. 
Knihu najdete u antikvářů, výprodejích a pozůstalostech. Možná. 
(U nás v knihovně zůstane.) 


Původní název: The Mistery at High Hedges
V originálním znění vyšla v roce 1937. 

A nové ticho se sneslo na ranní pokoj. Potom Karla něžně prohodila hlasem, jakým vždy mluvily dívky, když hovořily o milované ředitelce: "Že máte rády způsob, jakým nám přiděluje naše hesla? Říká se, že po všechna ta léta, co je v Harwood Hallu, nikdy nedala totéž motto dvěma dívkám!"
   Helena jí skočila do řeči: "A myslím, že její heslo je ze všech nejhezčí! Má je zarámované a pověšené nad psacím stolem. Je to citát z knihy o družině krále Artuše." 
    René si marně vzpomínala: "Myslím, že jsem si toho nikdy nevšimla."
   Helena hned poroučela Karle: "Přednes to pro ni!"
   Karla se okamžitě zvedla. Nic na světě neměla tak ráda, jako "přednášení". Začala tiše a opravdu jednoduše: "Žij čistě, mluv pravdu, napravuj křivdy a následuj krále, jinak proč jsi se vůbec narodil?" 

čtvrtek 3. března 2016

Trocha fotek

Poslední dobou odpadám do postele, jakmile usne malá, ale dnes výjimečně jsem se ještě dokázala vrátit k PC. Dělat něco užitečného nicméně nejsem schopná, tak mě napadlo podělit se o nějaké fotky. 

České momentky:






Opětovné zvykání na Lucemburk:









Přeju všem milostiplný zbytek postního období a požehnané Velikonoce. 

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...