O dvou výživových teoriích

Nedá se nic dělat, dítě změní člověku život. 

Různým lidem různě. 

Ale vím o mnoha lidech, kteří právě kvůli dětem přehodnocují jídelníček. Myslím, že se můžu zařadit mezi ně. Ne že bych to chtěla nějak přehánět s teoriemi, ale to že jsem poslední dobou nepřemýšlela moc nad tím, co jím, mi způsobilo nadváhu, a nerada bych špatné stravovací návyky předala naší malé. Proto hledám způsoby, jak jíst a netloustnout, aby to bylo zdravé, chutné, ale zároveň to nebyla hladová dieta. Krom toho jsem pátrala i po tom, jestli je možné stravováním pozitivně ovlivnit léčbu astmatu.

Když člověk zaloví na internetu po zdravých receptech nebo po informacích, jak jídlem podpořit své zdraví, tu ho zleva zprava začnou fackovat naprosto protichůdné názory: Raw, paleo, veganství, makrobiotika, mléko ano, mléko ne, maso je základ, maso je zlo, zeleninu nevařit, zeleninu vařit, zeleninu potřebujeme, zeleninu nestrávíme, detoxikovat, nedetoxikovat, sacharidy ano, ale pouze složité, sacharidy VŮBEC!!! 

Našla jsem dva takové zajímavé texty (resp. jedno z toho je soubor textů), které jdou v něčem naprosto proti sobě (jak jinak!), ale v něčem si zas docela notují. Oboje jsem našla díky webu Zkvašeno, což je pro mě teď něco jako stravovací bible, protože zrovna v oblasti kvašených potravin svému tělu i jídelníčku hodně dlužím a chtěla bych to napravit. 

Na jedné straně jsem se díky webu Zkvašeno dostala ke knize Zdravá střeva (http://zkvaseno.blogspot.lu/2016/02/recenze-justin-erica-sonnenburgovi.html) a vědecké teorii, o tom, jak je potřeba vyživovat "naše" mikroby ve střevě.

Na druhé straně jsem se přes tentýž web přes odkazy dostala ke stránkám Vyživující tradice (http://vyzivujicitradice.cz/), které vycházejí především ze studií doktora Westona Price, zubaře, a jeho následovnice Sally Fallon. 

Obě teorie mají něco společného a něco, v čem se velmi výrazně liší, proto přemýšlím, jestli jedné z nich důvěřovat víc, nebo je prostě skloubit dohromady.

Autoři knihy Zdravá střeva totiž kladou velký důraz na příjem vlákniny a dalších bakterií, tedy prebiotik a probiotik. Tudíž doporučují ve velkém jíst zeleninu, kvašenou zeleninu, jogurty, kefír, a všelijaké celozrnné zrní, protože šlupky zrn obsahují právě vlákninu. Zcela odmítají bílý cukr, překombinované průmyslové potraviny a vymletou bílou mouku. A to hlavně proto, že mikrobi se z ní prostě nenabaští. Vzhledem k tomu, že doporučují kysané mléčné výrobky, neodmítají ani mléko, jak bývá teď také moderní. 

Pro mě ale zarážející je to, že nedoporučují přílišnou konzumaci masa a masných výrobků. Zdůvodňují to tím, že ve střevech lidí, kteří více konzumovali maso, se objevovaly ve větším množství látky produkované mikroby, které souvisí s výskytem kardiovaskulárních poruch. Proto autoři sobě ani dětem moc masa nedávají a zmiňují dobrou mikrobiotu vegetariánů. 

Autoři v knize shrnují mnoho různých studií a kromě stravy se zabývají například i tím, jak jsou zabydlována střeva novorozenců, a vysvětlují, proč bychom neměli usilovat o naprosto sterilní prostředí a občas se pohrabat v hlíně a kompostu.   

 

(Printscreeny z elektronické verze knihy Zdravá střeva od J. a E. Sonnenburgových)

Druhá teorie mi přijde komplexnější, ale nejsem si jistá, jestli je tím pádem lepší nebo přesvědčivější.

V kontrastu s tím, co píšou autoři Zdravých střev, je autorka blogu Vyživující tradice, Věra Dudmanová, velkou zastánkyní pokrmů z masa. 

Nikoli tedy masa libového, průmyslově zpracovaného z "městských" krav, ale masa celého (takže vývary z kostí, neodstraňování šlach, sádlo) nejlépe z krav vlastních. Stejně tak je pro mléko a smetanu a máslo "celé", neodstředěné, chemicky neupravené. Aby s mužem zajistili zdravý vývoj sobě a následně svým dětem, odstěhovali se na venkov a začali chovat svá zvířata, před čímž smekám. Zároveň v tomhle pociťuju jistou nedostatečnost, protože se zdá, že se z města tak snadno nedostanu, takže musím brát to, co je k dostání ve městě, pro nás chudáky, co nemohou chovat krávu na terase. 

(Mimochodem tohle spojuje jak autorku blogu Výživových tradic, tak autory Zdravých střev - všichni změnili jídelníček a vůbec přístup k jídlu kvůli dětem!)

Jinak samozřejmě pak doporučuje i upravenou (vařenou, kvašenou) zeleninu, celá zrna a kysané mléčné výrobky.

Stejně jako autoři Zdravých střev odmítá bílý cukr, ale například i nahrazování živočišných tuků rostlinnými, což je docela zajímavé. Obzvlášť v době, kdy se člověk o sobě může v diskuzi dočíst, že nemá dostatečně vědomý přístup k živočišným produktům (a tudíž je jí.)  

Klíčové je teda, co s tím masem. :D

Co do trávení jsem laik a pouhý uživatel, a moc mi nepomůže, když jedna studie tvrdí A a druhá studie tvrdí B. 

Pokud se nechci zrovna rozhodnout, co teda udělat se svým zdravím a stravováním, tak je minimálně zajímavé tyhle spory sledovat.

Když už se ale rozhodnout potřebuju, je v tom svízel. 

Jediné řešení, co mě napadá, je ohrané klišé:

Co prostě jíst všechno? Snažit se, aby bylo v jídelníčku zastoupeno to, co obě strany považují za důležité (kvašené potraviny) a co aspoň jedna strana považuje za důležité (tedy maso i vlákninu), a vyhnout se tomu, co oba tyto zdroje odmítají: bílá mouka i bílý cukr. S tím že si občas dopřeju trochu té bílé mouky, ale cukr se budu snažit odehnat někam do pryč. (A nebo si ho dát přiznaně: "Vezmu si tady ten koláček, co se tváří tak nezdravě, ale už si nevezmu tady ten džus, co se tváří zdravě, ale ve skutečnosti..."?) 

Na jednu stranu se mi nesnadno mává rukou nad tím, co se píše o mase a vzniku kardiovaskulárních chorob v knize Zdravé střevo, na druhou stranu je otázka, jestli do hry nevstupují ještě nějaké jiné faktory. Člověk přece není býložravec, nemá 4 žaludky, aby z rostlinné stravy vytěžil vše, co potřebuje, i když si ji tepelně upraví nebo zkvasí. Nebo to stačí? Smysl dává maso jíst a necpat se jím denně, smysl dává též občasný půst. 

Ještě ke stránkám Vyživující tradice... Docela jsem si v nich početla, ale celkově na mě působí rozporuplně. 

Autorka odkazuje i na knihy, kterým úplně nedůvěřuju, jako Doba jedová nebo Život bez pšenice, ale to se stává i u jiných webů. :D V textech se mísí podnětné a praktické informace s autorčinými názory na svět, život, víru, s nimiž může mít jinak (duchovně) orientovaný člověk trochu problém. Což ale nevyčítám. Je to jako kdybych chtěla své psaní odprostit od katolické perspektivy. Ovšem je třeba na to upozornit. 

Občas ale autorka parafrázuje/propaguje i (vědecké?) myšlenky, nad kterými se nevěřícně pozastavuju. http://vyzivujicitradice.cz/2013/12/06/srdce-v-krku-a-lecivy-cholesterol/  

Pokud na můj blog zabrousí někdo, kdo se v tom vyzná, budu ráda, když se vyjádří.

Týká se to právě článku o dietě GAPS, kde autorka blogu parafrázuje názory doktorky Nataschy Campbell-McBride. Tato výzkumnice se domnívá, že ženské tělo využívá těhotenství jako jakousi "popelnici", do níž se detoxikuje a napouští do svého dítěte všechny škodlivé látky a proto buď dochází k potratu nebo se rodí postižené děti. A když čeká žena dvojčata, jedno je na tom hůř než druhé, protože slouží jako jímka na detoxikaci. 

...

Proč by tohle jakýkoli organismus dělal?! 

Obsahuje-li článek takové tvrzení, pak může být snadné zavrhnout vše, co se v něm píše. Ale informace o cholesterolu jsou zase docela zajímavé a odpovídají i dnešní situaci, kdy se odborníci na výživu opatrně snaží poupravit špatné jméno cholesterolu, kdy pomalu říkají, že máslo není až tak špatné, atd.  

Názory na výživu, které vychází ze zkoumání doktora Pricea, autorka webu prezentuje nekompromisně "buď všechno nebo nic", neboli: "buď produkty od krávy, co se pase venku, nebo degenerace kostí a zubů".  Možná to je pravda, o to nejde, ale CO S TÍM?

Co máme dělat my mnozí obyvatelé měst, kteří se z nějakého důvodu nemůžeme odstěhovat na venkov a pořídít kravku? A kdybychom mohli, co by se stalo se světem, kdybychom to udělali všichni? Nebo většina? 

Osobně nemám problém trochu investovat do jídla a kupovat dražší maso, mléko, vejce, které se honosí značkou BIO, ale zaručuje to něco? Jakmile se dá BIO koupit v supermarketu, musí za tím být nějaká masovější produkce, při níž se zase složitě udržuje "domácí" úroveň.

Bulharské řešení hovězí otázky. :-) Krávy pasoucí se u paneláku ve městě Kardžali.

I kdybych ale sehnala vejce od vysluněných slepic a mléko od pasoucích se krav, je velmi nepravděpodobné, že by tyto potraviny nebyly vůbec nijak upravené. Přece jen ležíme v srdci EU a zde je sice povolen relativně volný pohyb lidí, ale nikoli mikrobů. http://www.securite-alimentaire.public.lu/point_focal/publications/2015/01/EFSA-avis-scientifique-lait-cru/index.html 

Zkrátka i to, co považuju na těchto stránkách za přesvědčivé a užitečné, se jen těžko převádí do praxe. (Neříkám, že to nezkusím.;) Alespoň už vím, kde seženu v Lucemburku hromadu morkových kostí a nepasterizované máslo. 

Abych nebyla jen kritická, zde jsou odkazy na články, které se zdají být podnětné:

Jsou to recenze na knihy Marie Úlehové-Tilschové: http://vyzivujicitradice.cz/tag/ceska-strava-lidova/#&panel1-9 

Výklad studie, která odmítá tzv. Čínskou studii: http://vyzivujicitradice.cz/2013/05/17/mytus-cinske-studie/

Krom toho ještě recepty a praktické informace o přípravě jídel, např.: http://vyzivujicitradice.cz/tag/kostni-vyvary-zelatina/#&panel1-2 

Za skálou mechovou, kde nejhlubší je les

Je načase se zklidnit a verbalizovat nadšení. Jinak se k ničemu kloudnému nedostanu.

Začnu od konce a retrospektivně.

Tůt tůt tůt.
Milý na druhém konci pomyslného drátu zvedne telefon a já mu povídám: Tady jezdí tramvaje, takže tě vůbec neslyším, ale důležitý je, abys slyšel ty mě. Musím ti říct svůj dnešní zážitek. Povídy povídy povídy. Slyšels mě?

On: Jo, dala sis čaj.

Že jsem si dala čaj?

Hrubé nepochopení.

Sešla jsem se po půl roce s kamarádkou a domluvily jsme se, že půjdem do čajovny, kterou měla už nějakou dobu vyhlídnutou. Čekala jsem gauče, polštáře, budhu na zdi, masalu a vodnici. Prostě typickou českou čajovnu. Mýlka. Když jsme vešly do dveří, ačkoli jsem měla zamlžené brýle, co jsem spatřila mě vyděsilo a chtěla jsem utéct. Místo orientálních koberců byly všude rákosové rohože, v chodbičce malá japonská zahrada a naproti nám cupital kluk v kimonu. Díky Bohu, když promluvil, poznala jsem, že to není Japonec, ani Tomio Okamura. Zuly jsme se a naťapaly do jediné místnosti. Zhmotněný minimalismus, samozřejmě. Jednu stranu zabírala zřejmě zenová „dekorace“ (mají zenoví budhisté něco jako dekorace? Dá se o tom tak mluvit?) - omechovaná zeď. Podle té se čajovna zřejmě jmenuje Mechová skála. Nebudu popisovat každý náš pohyb, jen řeknu, že zatímco kluk v kimonu cupital předpisově, my si neuměly ani pořádně sednout na paty. Vybraly jsme si na doporučení šlehaný čaj, specialita: namletý čaj ve vodě rozmíchaný metličkou, kterou vyrobil nějaký japonský mistr. Celkově to bylo materiálu na tři doušky (srky), ale než k nim došlo, provádělo se mnoho úkonů a symbolických pohybů. Protože kluk v kimonu postřehl, jak jsme mimo, poskytoval nám ke všemu výklad.

Věděli jste, že... při tom-obřadu-co-nevím-jak-se-jmenuje se vytírá šálek bílým hadříkem a že tento prvek je přejat z katolické liturgie? Mistr, který založil tento obřad pití čaje se totiž přátelil s křesťanskými misionáři (předtím, než je v Japonsku začali pronásledovat).

Po čaji chuti a konzistence výborné čajové omáčky jsme vyzkoušely dvě Senchy: Ve stínu borovice a Kámen za horou (?) připravované tedy asi skutečně správně, oproti všem čajovnám, v nichž jsem dosud byla. Dojem: kapička čaje kapalná stejně jako voda mi zaplnila ústa tak intenzivní chutí, že i po dopití jsem měla pocit, jako kdyby mi pusu vyplňovala čajová montážní pěna. Asi to nevyznívá moc lákavě, ale snažím se popsat tu sílu, ne chuť. Ta, ač jsem si myslela, že jsem už někdy pila zelený čaj, pro mě byla zcela nová. Proto nemůžu říct, jestli to bylo dobré - bylo to jiné, než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Další dva nálevy byly ještě dost podobné prvnímu, poslední dva (snažily jsme se z čaje vymačkat všechno) už trochu připomínaly mně známou chuť čaje.

Bylo to tím lepší, jak nečekaný to byl zážitek.

Nedalo mi to a zeptala jsem se: kluk v kimonu je vlastně kolega z fakulty studující japanologii. Že mě to nepřekvapuje. Podezření jsem ostatně pojala už na začátku. Jeho zápal pro obor a zájem je ale obdivuhodný, kdybych se já takhle poctivě věnovala svému oboru, vypadalo by to taky jinak.

Vtípek (a přiznání, jak jsem nemožný buran):

Říkám kamarádce: Myslíš, že tu mají záchod?
Ona: Tady nemají záchod, ale toaletu.
Ptám se kluka v kimonu: Kde tu je, prosím, záchod?
On: Toaleta? Támhle.

(Kamarádka v pozadí němě artikuluje: T-O-A-L-E-T-A...)

Být české jelítko není nic chvályhodného ani půvabného a osvojení nějakého bontonu by mi neuškodilo. Japonský čajový obřad je v tomhle ohledu velice motivující a zároveň i uklidňující: Není totiž tak náročné pochopit, co se u nás ve společnosti "sluší". Tedy pro rodilou českou mě. Možná tu máme taky mnoho společenských nuancí, ale nevnímáme je, dokud nejsou narušeny, protože nejsou zdaleka tolik "kodifikovány". A tím zákeřnější jsou. Takže oprava předchozího tvrzení: Zlatý čajový obřad!

http://www.kokeiwa.eu

Roger Zelazny – Děvět princů Amberu

Hodně princů a princezen, ale málo pohádky.

   Tuto recenzi píšu v neznalosti: neznám zatím další díla od Zelaznyho, uniká mi kontext, nerozmlouvala jsem s mnoha odpůrci jeho knih ani fanoušky. Motivací mi je načíst knihy, na které jsem si neudělala čas na střední škole, prvním vykročením do těchto světů mi budiž Amber z pohledu prince Corwina.

   Děj je jednoduchý, lineární. V první části knihy se hlavní hrdina rozvzpomíná ze ztráty paměti. To je šikovný vyprávěcí tah, čtenář je tak postupně, spolu s Corwinem se vším seznamován. Čtenář, stejně jako Corwin, na začátku neví nic, což jej s hrdinou sbližuje, a může se tak nechat vtáhnout do děje a světů, které kniha pomalu odhaluje. Ve druhé části, po té, co Corwin projde jistým magickým mechanismem a zcela se mu vrátí paměť, se tak pospolu mohou účastnit zásadních následnických bojů o trůn Amberu, zatímco procházejí Amberem i jinými, stínovými světy. Této pospolitosti čtenáře a hrdiny napomáhá i ich-forma, v níž je kniha vyprávěna. Blízkost mezi vyprávějícím hrdinou a čtenářem je občas narušena narážkami, z nichž plyne, že hrdina vypráví svůj příběh někomu konkrétnímu, někomu, kdo je součástí světa knihy.

   Ale ich-forma hrdinu čtenáři nejen přibližuje, dokonce jej činí sympatickým. Z textu nevyplývá, že by Corwin byl kladnou postavou, že by byl výrazně „lepší“ než jeho sourozenci. Maximálně se nám může jevit občas přátelský, občas férový, ale to je dáno jeho perspektivou na věc: lidé, kteří o sobě vyprávějí, se snaží vylepšovat svůj obraz, tak proč by to nemohly dělat literární postavy? Zatímco na objektivního vypravěče se občas můžeme spolehnout, subjektivní nám neusnadňuje morální rozhodování. Láká nás, abychom byli na jeho straně, ale orientace v tom, co je dobré a je zcela na nás. Samotný příběh tedy není koncipován jako boj dobra se zlem, ale boj jednotlivce o svou pozici. Skoro by se mi chtělo říct boj člověka, ale od toho je amberský šlechtic vzdálený jako předmět od vrženého stínu.

   Postava Corwina a tedy i duch, ve kterém se kniha nese, je poměrně (stereo)typicky maskuliní. Poměrně říkám proto, že stejně jako není zcela dobrý nebo zlý, není úplně definovaný ani v tomto ohledu. Zase tím ale nemyslím, že by byl zženštilý, jen se v jeho chování občas objevuje nečekaná jemnost, která postavu zesložiťuje, činí ji plastičtější nebo živější, chcete-li. Corwin je zdatný v boji (ale i ve lsti) a na jeho schopnost boje je kladen důraz, stejně jako na jeho drsnou přitažlivost, které si je vědom, cynické vyjadřování a sebekritiku. Občas ale pláče a skládá písně.

   „Jak jsem stál na vrcholku kopce a kolem se snášel večer, připadalo mi, jako bych přehlížel všechna vojenská tažení, v nichž jsem kdy byl, táhnoucí se do nedohledné dáli mílí a staletí bez konce. Náhle mi vytryskly slzy za všechny ty muže, kteří nebyli jako páni z Amberu, žili tak krátce, aby se pak obrátili v prach, a přitom jich tolik muselo položit životy na všech bojištích světa.“ s. 158

   Ani Corwinův nárok na amberský trůn není jednoznačný. Sice se čtenáři svěřil s kontaktem s otcem, který mu naznačil vhodnost jeho následnictví, ale přesto oficiálně nic nebrání jeho bratrovi, aby byl amberským panovníkem. Corwinova role je v této situaci vlastně docela podvratná.

   Z pohledu Corwina se paradoxně nedozvídáme mnoho o samotném Amberu. Z knihy se jeví být zemí zaslíbenou, ale jak už to u krajin tohoto typu bývá, ta její zaslíbenost a krása je něco, čeho si hrdina příliš neužije. Buď bloudí kolem, nebo nemůže pryč, ale v této situaci také mnoho možností kochat se nemá. Jediným klíčem k Amberu je nám právě Corwin. Zatímco on představuj svoje schopnosti, my můžeme podle nich usuzovat, jaký Amber je, když plodí takovou šlechtu – fyzicky a mentálně nesmírně zdatnou. S charakterem to je zřejmě slabší, ale kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být ani příběh, který není rozdělený na jasné dobro a jasné zlo a který nás netlačí do předem daných stanovisek.

   Amber teď znám asi jako město na pohlednici, v knize je vše načrtnuto a odstartováno. Na konci se čtenář nedočká žádného rozuzlení, ale náznaku dějů příštích. Kniha tedy funguje jako dobré entrée, jestli si tedy bude i v dalších dílech forma s obsahem pohrávat podobně, mohu očekávat příjemně oddychové a přece zároveň příjemně komplikované dílo.

Původní verzi jsem poslala sem: http://sarden.cz/roger-zelazny-%E2%80%93-devet-princu-amberu

Ze starého blogu: Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček

čtvrtek, 25. února 2010

Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček

Askiburgion je téměř neznámé dílo, které v učebnicích nenajdete a v (odborných) časopisech o něm vyšlo jen minimum recenzí. Šíří se pouze na doporučení od zasvěcených známých a zachovává si punc podzemnosti. A přitom to není dílo, které by se do české literatury nehodilo. Forma je sice neobvyklá, ale rozhodně ne nepříjemná, a témata nejsou české literatuře cizí, dokonce by se dala označit za celkem populární (reflexe totalitních režimů, zobrazení města jako specifického prostoru, organismu...) Ale něco asi na té knize bude, že i přes výše zmíněné, ustoupila kamsi na okraj.

V románu se prostupuje několik rovin a vyprávěcích linií. Základní rozdělení je do tří knih, které se odlišují barvami stránek a nejsou vedle sebe, nýbrž jejich kapitoly jsou promíchané. Niobe čili Kniha bolesti je nejkratší a stojí na začátku a na konci celého díla. Je také (pro mě) nejhůře uchopitelná, protože ji nedrží pohromadě žádný příběh nýbrž bolest. První část, která je na začátku knihy, popisuje se štiplavou ironií vyvraždění vesnice Béziers. Část poslední, jež dílo zakončuje, se skládá z mnoha drobných kapitolek: některé jsou tvořeny jednou větu, nejdelší několika odstavci. Jsou to krátké příběhy, citáty, výkřiky, podobenství související s bolestí a věcmi blízkými.

Alchemilla čili Kniha o městě a Herkulea čili Kniha pýchy mají kapitoly na střídačku. V každé z těchto knih se vypráví jeden hlavní příběh (a mnoho menších okolo), ale rovina vyprávění příběhu není jediná.

První kapitola Alchemilly zobrazuje rozhovor fiktivního autora s fiktivním novinářem o knize, další je samotná kniha (a zároveň to je trochu jiná kniha, než o které se mluví v první kapitole), v níž jsou zachyceny především různě poskládané vzpomínky na chlapectví a dospívání a různé asociace a odbočky. Jinou vrstvou je vyprávění o románu, který hlavní postava (vypravěč) psala. Tento román v románu je jakousi autobiografií vypravěče (autobiografie na druhou, protože i samotný Askiburgion nese autobiografické prvky) s tím rozdílem, že hrdinkou je dívka. Důležitou postavou je „stará paní“, babička vypravěče, která se objevuje jak v samotném vyprávění, tak ve fiktivním románu. Témat a motivů naťuknutých v knize je opravdu mnoho, jmenuji tedy ten motiv, který se mi jeví předůležitý: konflikt dětství a mužství, proměna a neproměna dítěte v muže. Neopomenutelný je motiv města, jenž je zdůrazněn už svým umístěním v podnázvu. Stejně jako postavy lidské jsou v knize důležité věci a zvířata. Ať už se jedná o schody, věž města, dům nebo vlak, psa nebo myšstvo.

Když jsem mnohem později stál na klenutém můstku přes říčku Cam ve stejnojmenném městě, v jednom z nejkrásnějších menších měst, jaké znám, pochopil jsem, že dvorky a heřmánek, anebo chcete-li, nádvoří a levandule jsou doprovodnými atributy vedlejších měst,; že města jsou anatomií a posloupností, Mendělejevovou tabulkou a Mendelovými zákony, levotočivou zatáčkou a stínováním gramatiky. Že městečka jsou pihami země, že jsou mravenčením krajiny, že městečka, městečka jsou kopýtka srnek, dusání v políčkách. (str. 107)

Mnoho věcí bylo ve starém domě vydáno napospas samotě, vytrženo ze života, z kontextu, a také moje dětství stojí v průjezdě domu na Fügnerově ul. č. 234 a serou na něj jiřičky. (nevímjakástrana)

Herkulea je mýtus, mýtus o hrdinovi. Má typické atributy mýtu: bezčasí (nebo spíše všečasí), hrdina prochází téměř celým světem za svým hrdinským posláním. Nepřekvapí nás proto pohyb z jednoho místa na jiné, ani z etapy do etapy. Hrdina se setkává s postavami z řeckých mýtů, jejichž všečasná existence zasahuje i 20. století, v knize jsou odbočky týkající se kdysi žijících postav (F. Petrarca), jež se také zapletly s čímsi nadčasovým a napřirozeným (a pronikly do mýtu). Mytologické motivy se prolínají s reáliemi a fikcemi 20. století a dob přilehlých. (Příkladem můžou být kentauři, kteří Bernardovi vyprávějí pohádku o kůzlátkách, či Kerberos odvážený do Pasteurova ústavu v Paříži.)

I zde je hlavním tématem mužství doprovázené motivy výstupu na vrchol, hrdinství, atd. Hrdinu Bernarda Né sledujeme od zrození v hnízdě hroznýšů až k jeho setkání se Sisyphem. Mezitím se věnuje dospívání, lákání dívek (které ve své slavné básni přirovnává ke Godotovi) a svému zaměstnání, jež spočívá v hledání opravdového muže pomocí speciálního dotazníku.

Abych byl krutý, musil bych tě milovat, musil bych tě litovat: poněvadž krutost se má k lítosti jako sadismus k masochismu a naopak. Krutost a lítost jsou vzájemně doprovodné rozkoše. (str. 50)

Hořce pikantní je skutečnost, že dílo zůstalo nedokončeno, neboť autor v průběhu jeho psaní spáchal sebevraždu. Člověk se pak neubrání tomu, aby vědomí autorova dobrovolného odchodu vrhalo světlo na některé prvky v knize. Především na všudypřítomnou jazykovým humorem sžíravou melancholii.

Lásku, přátelé, lásku nahradí deprese.