Víkend v Krušných...

 ... horách.

Ubytováni Mezi jeleny. Na poslední chvíli, protože dům se bude zřejmě na podzim prodávat. 

Domluvili jsme se přáteli a vydařilo se. Opravdu totiž platí, že děti pochodujou lépe, když jdou s jinýma dětma. 

Společné prostory jsme sdíleli s vedoucími dětské výpravy a jejich partičkou dětí, takže naše děti se mohly družit ještě více. V ubytování byla i "tělocvična", kde děti dováděly na matracích. Nejvíc je asi bavilo společně nahánět kočky a sdílet své popkulturní reference na Roblox, Minecraft a jiné. 

V sobotu večer jsme společně s majiteli, Alicí a Anbuem, i dětskou výpravou vařili večeři - indické jídlo. Manžel dostal rychlokurz v přípravě naanu, obzvlášť když Anbu na něj volal: "Další placky! - Moc tenký! - Moc tlustý!" A manžel zuřivě válel a nosil. :) 

V domě a okolí nebyl signál, nedalo se telefonovat, ani jsme nechytali internet. Aspoň jsem se přesvědčila, že za to, že teď nejsem schopná číst, nemůže mobil, ale neustálé: "Mamí?!"

Na těch obřích palandách pro osm trpaslíků se ale spalo jak na obláčku, i když během noci vyhasl kotel a ráno byla kapánek zima. 

Nebudu popisovat celý víkend, jen ve zkratce napíš highlighty. 

V oboře Linhart u Karlových Varů jsme viděli daňky, jelínky a hlavně divočáky. Děti z nich byly nadšené. A vysochanou obří židli se stolem, kolem kterých byly dřevěné sochy odpadků a mrtvýho jelena. Zvláštní instalace. 

Výlet k rašeliništi Malé jeřábí jezero byl typicky idylický: modrá obloha, zelené stromy, vše pozlaceno slunečním svitem. Asi kilometr jsme šli v Německu. :-) 

Také by se dal vyjádřit veršem: Včera jsem v lese byl, byl jsem tam naposled, abych maily vyřídil, musel jsem vylézt na posed.

 

Večer spontánní cesta k nedalekému creepy-postapo místu. Bývalý cínový lom Rolava. Není zřícenina jako zřícenina, atmosféra byla opravdu intenzivní. Vedoucí zde udělaly bojovku pro své svěřence a naše děti se mohly přidat.

 

Procházka s alpakami. Akce spíš pro děti, ale i my jsme se bavili tím, jak naše robátka přemlouvají lamy, aby se vydaly jejich směrem.  

 

Po odjezdu ještě výšlap k rozhledně na Blatenském vrchu nad Horní Blatnou. Cestou je také zajímavý kulurně-přírodní útvar Vlčí jámy. Pozůstatky středověkého cínového dolu. Rozhledna bohužel ještě nebyla otevřená, alespoň jsme se na vrcholku občerstvili. 

Děti se pak hodně těšily domů - na počítač. A my méně - na vybalování. Příště zas musíme něco vymyslet s přáteli, ať netrápíme naše děti pouze naší přítomností. 

Květnová dovolená v Alpách

Jedno opožděné sdílení. 

V květnu jsme se vydali na pár dní do Alp. Po návratu jsme se vrhli do víru společenského života v naší pražské vesnici, takže jsem byla ráda, když jsem se večer svalila k seriálům a na psaní už moc nebyl čas.  Takže proto píšu až teď. 

Bylo to pro nás velké poprvé, já jsem v takových horách nikdy nebyla (leda v těch, co tvoří hranice naší republiky) a děti vlastně taky ne. Manžel byl v minulosti v Tatrách. Jedna moje kamarádka hrozně ráda jezdí do hor a pořád o tom básní (ale taky chodí na túry a bodá cepíny do ledovců, na to my moc nejsme), tak jsem to taky chtěla zkusit. Jsem spíš mořský člověk. Moře mě uchvacuje tím, jak se rozlévá hrozně daleko a působí nekonečně, a když v něm člověk stojí, má pocit, že se dotýká veškeré vody na planetě. Ale věřila jsem, že i hory mohou člověka ohromit svou mohutností. A to se taky stalo. Nemohli jsme se vynadívat. 

Užili jsme si sníh i vedro. Prošli jsme dětskou turistickou trasu s pohádkovými zastávkami. Do výšky jsme se teda nechali vyvézt lanovkou a dost jsme zírali, že tam je pořád sníh. Takže krátký výšlap na vrcholek se nekonal, protože na cestě ležel metr mokrého tajícího sněhu. Na Planai nad Schladmingem jsme se tedy lanovkou vydali 2x a pokaždé jsme prošli Hopsiland - krátkou trasu plnou hřišť a různých zábav pro děti.

Jeden den jsme navštívili Hallstatt, kde už v květnu začínal bujet turistický ruch a nebylo tam úplně dobře průchodno s kočárkem, jen v Muzeu skoro nikdo nebyl a byl tam příjemný chládek. Tam jsem se dozvěděla o tom, jak se v průběhu staletí odvíjel život lidí u solné komory, jaké se tam odehrály katastrofy, které životy lidí náhle přerušily nebo aspoň dost zkomplikovaly. 

Muzeum jsme navštívili i na zámku Trautenfels. Zde byla dočasná výstava o medicíně a stálá výstava o místní přírodě a kultuře. Nejlepší místností byla ta se stolky a výtvarnými potřebami, kde všichni zasedli a pustili se do vyrábění. Včetně tatínka. 

Na chvilku v Praze

Tedy já jsem ostuda, psala jsem naposledy před rokem, ale nechci, aby blog zcela zapadl, tak se hlásím. 

Tohle léto máme zatím takové staycation, ale snad se to brzy změní a vyrazíme a snad o tom později napíšu. 

Můj čas vyplňují děti, domácnost a koníčky (teď nevím, do jaké kategorie zařadit manžela). Léto se nese v duchu filmu Barbie, takže já se zas obklopuji svými plastovými kámoškami a pořád dokola si pouštím soundtrack k filmu. Píšu si deník, počítám vděčnosti, tvořím dětem kroniku, atd. K tomu poslouchám podcasty a večer, když se sesunu k televizi, zapínám Přátelé, protože na víc nemám mozkovou kapacitu.

Letos se mi nedaří tolik vyrážet sama s dětmi, výletuju raději i s manželem, ale minulý týden jsem děti na přání prostřední H. vyvezla na výlet k televiznímu vysílači, tak se podělím o pár fotek. Vtipné je, že docela dost času nám zabralo vůbec se dostat tam a zpět. A to bydlíme na okraji Prahy... (Když vyjdem na malý kopeček za naším domem, tak Žižkovskou věž vidíme, v zimě je nejspíš vidět přímo z okna. 

Vyhlídka z Žižkovského vysílače je pěkně drahá podívaná, ale jednou za čas se to dá podniknout. Dětem se nejvíc líbila vyhlídková místnost s houpacími křesílky, odtamtud jsem je nemohla dostat. Když jsem je na chvíli vylákala do poslední místnosti, odkud konečně byly vidět mé oblíbené Hradčany a Petřín, děti prohlásily, že tohle je ale vůbec nejnudnější místnost a vrátily se na křesílka. 

Přes Škroupovo náměstí jsme pak došli k Riegrovým sadům, kde naše kroky vedly neomylně na hřiště. Dřív jsem nachodila dlouhé kilometry po Praze a kochala jsem se architekturou, teď mám pocit, že se pohybuju spíš od hřiště k hřišti. Mám je již perfektně zmapovaná. Cestou zpátky jsme si povídali o tom, co se komu líbí za domy (ok, nejmladší se k tomuto tématu moc nevyjadřoval), a šestiletá H. mě zas pobavila tím, že ty zdobený domy nejsou nic moc, že ona radši paneláky a vily, co vypadaj jak bílý kostky. Budu ji muset vzít na Prahu 6, na vycházku po funkcionalistických vilách. Nebo raději po Jižáku?

A jak se všichni máte? Viděli jste Perseidy?

 

Kolobřeh 2022

Na přelomu srpna a září jsme byli u Baltského moře v polském Kolobřehu. 

Bylo už chladno, ale jeden den přece jen holky nahodily plavky a šly se trochu ponořit. Nejmladší synek párkrát spadnul do vody omylem a pak si dával dobrý pozor, když se blížila vlna. Když si namočil všechno oblečení, následovaly veselé módní kreace - musel zbytek večera na pláži strávit v růžové mikině své sestry, která mu sahala ke kotníkům.

Když se ohlížíme zpět, moře nám hodně chybí, tak jsem se rozhodla zasednout a napsat pár vzpomínek. 

Kolobřeh je plný atrakcí, pomocí kterých mohou místní vydělat na nebohém turistovi, ať už je hezky nebo ošklivo. :-) My jsme se nechali na hodně věcí nalákat, ale určitě by šlo pobyt v Kolobřehu pojmout víc lowcost. 

Musím přiznat, že jsme vůbec nenavštívili historické centrum! Pohybovali jsme se jen kolem pobřeží a přístavu.  

Dětem se líbila plavba na vyhlídkové lodi, muzeum minerálů, a pak ještě "kouzelný domeček" Ukryta kraina (o tom se rozepíšu později, to stojí za zmínku), ale nejlepší místa pro ně byly pláže a pak atrakce, která asi nebyla zamýšlená primárně pro turisty, chodili tam hodně místní teeanegeri, a to lanový park.

K tomu kouzelnému domečku - v Kolobřehu je několik atrakcí, kde je zřemě nějaký přízemní byt nebo sklep přestaven na jakési muzeum/hernu. V té atrakci Ukryta kraina děti procházejí místnostmi, kde potkávají různé mechanické loutky. Pak je tam třeba Oceanárium, Myšárium (Miasto Myszy), kde děti podobně prochází místnostmi, ale v nich jsou různě stylizovaná terárka pro myši. Další atrakce podobného typu je založená na světelných efektech. Dokonce je v Kolobřehu dům postavený na střeše, kam se dá také za poplatek vstoupit. My jsme nebyli na všech těchto místech, děti daly přednost pláži a třeba do lanového parku šly 2x. 

Mně ze všeho nejvíc chybí smažené ryby s majonézou... Sbíhají se mi sliny, jen na to pomyslím. Skoro bych řekla, že za sebe jsem nejvíc peněz utratila právě za ně. 

Po večerech a dopoledních, když jsme byli v našem ubytování, jsem si četla knihu o tragickém výstupu na Everest a povídala jsem o tom i dětem a manželovi, takže se pak holky chtěly podívat i na film Everest, kde velká část výpravy umrzne. Není nad idylické příběhy, když si člověk užívá dovolené. 

Naštěstí se odehrála jenom jedna smolná situace: z ničeho nic začala stříkat myčka v airbnb a měli jsme z toho poněkud vytopenou podlahu. Po několika hodinách přišel pán, že mu zatejká do garáže. Jak se mi najednou hodilo, že jsem se dva roky učila polsky. I když na skutečný život vás žádná učebnice nepřipraví, takže nakonec to bylo za významné dopomoci češtiny a končetin. 

Kolobřeh jsme si vybrali, protože to je od Prahy nejbližší moře, jeli jsme přibližně 5h, ale bez čůracích pauz by to mohlo být rychlejší. Jeli jsme přes Německo, kolem Berlína.  

Daybook tag - červenec 2022

Za oknem: Dneska se trochu ochladilo a je to moc fajn. Ještě by to chtělo déšť. 

Poslouchám: Jsem nucena poslouchat minecraftové písničky a nějaké popové tancovačky. 

H. říkala: Mami, pusť nám kaptnhans.

Já: Cože? Captain Hans? 

T.: Ona myslí Clap your hands! 

Nosím: Tříčtvrťáky a domácí tuniku. Dneska mi přišel červený papírový klobouček, který jsem sehnala, abych některým situacím dodala divadelní šmrnc. 

Jsem vděčná za: to, že děti jsou takové kreativní a mají dobré nápady. Že jsme včera byli v knihovně. Že jsem si dneska dala koláč.

Přemýšlím o: tom, jak ten čas letí. To už bude zas půlka prázdnin?!

Čtu: Knížky o traumatu a psychických poruchách a dávám si sama rozličné diagnózy. 

Z kuchyně: Na dnešek navařil manžel, ale jsem nevděčnice, protože nemám moc ráda jídla z pomalého hrnce. Dětem to ovšem nevadilo a pochutnaly si.

Z domškoly: Jsou prázdniny, takže se děti učí, co chtějí, když chtějí. Nejstarší začala pařit minecraft. 

Náš běžný houmskuling

Děcka, nežerte chemikálie!
Já vim, že testujeme pH láku od okurek a mlíka, ale chemikálie se nežerou!

Manžel: Přijď si pro malýho! Mám schůzku!!!
Já: Tvl, nemůžu! Mám ruku popálenou od uhličitanu sodnýho. 

Prožíváme liturgický rok: Byli jsme na poutní bohoslužbě v kapli sv. Anny v Hylvátech. Nejstarší nedávno také slavila svátek. V červnu měla 1. sv. přijímání.

Vyrábíme: Nějak nic. Mám už měsíc rozháčkované šatičky na Barbínu, občas kreslím, ledaže točím videa na TikTok. Děti jsou ovšem studnice výtvarných projektů. Prostřední H. nedávno kreslila samé ryby, T. zase vyrábí věci z minecraftu. Nejmladší spíš ničí, než tvoří. Ale hraje si s nářadím.

Plány na zbytek týdne: Bylo by hezké, kdyby vyšlo technické muzeum a návštěva kamarádky.

Co se mi líbilo:  Holky si užily první příměstské tábory, předtím jsme byli na dovolené na Slapech, odkud jsme si přivezli mnoho pěkných zážitků.

Řekni to obrázkem:   

Vyfotila starší - svůj koutek na stole

Co je u nás nového...

Nepočítám-li švihlou výzvu (bohužel, nepřišla mailem další témata), nesly se moje příspěvky na blogu a i jiných sociálních sítí v chmurném duchu. Nevesely, truchlivy jsou moje myšlenky stále, takže se snažím najít odbornou pomoc, protože to vypadá, že se u mně po dlouhé době probudily deprese. Izolace, stres ze stíhání povinných odpoledek a potom koroňák a pocit "uvěznění" v Lucembursku vykonaly své. Když jsem byla na dovolené v ČR, mluvila jsem s psycholožkou i psychiatrem, ale někoho na delší léčbu musím sehnat v Lucembursku... Mému muži se paradoxně ulevilo, protože deprese se většinou dají vyřešit, i když to chvíli trvá. Říkal mi, že se bál, že jsem prostě taková a že si na to bude muset zvyknout. 

Co bylo...

Byli jsme v Česku! Jupí! Strávili jsme tam měsíc a i když se občas vyskytly komplikace (porouchané auto, můj zlomený malíček), bylo to moc fajn. Nejlepší asi byl závěrečný pobyt v Českém ráji. Nejsilnějším zážitkem bylo pozorování Perseid s nejstarší dcerou na klíně a opékání buřtů se "sousedy" z penzionu. 

Co bude...

Bude toho strašně moc! Jímá mě hrůza, když na to pomyslím. 

V polovině září jdou holky do školky a do školy. S tím souvisí nákup školních pomůcek, desatera nových bot (tělocvik, holíny, zima...), trenky na tělák, plavky... Uf.  

V lednu, dá-li Pán Bůh, budeme mít miminko! (Fanfáry očekávám, až přežijeme tak ten první rok.:-)

No a nakonec, aby toho nebylo málo, bychom se měli vracet do Česka. Řekněme, že mi Lucembursko duševně moc neprospívá... myslím, že to je dlouhodobě poznat z mých příspěvků. Ne každý člověk je asi stavěný na "dobrodružný" život na "vyspělém" západě. Ale stěhování z jednoho státu do druhého se třema dětma (z toho jedno cca půlroční) bude ještě větší MASAKR. 

Myslete na nás, prosím. :-D

Procházka po Marsu

Zase bylo potřeba jeden výlet nechat uležet...

V říjnu (?) jsme si jednoho hezkého víkendového dne udělali výlet nad městečko Schifflange. V brožuře jsme se dozvěděli, že na jednom kopci je planetární stezka. Na jednotlivých stanovištích sice byly tabulky s planetami, ale z celé procházky jsem měla dojem, jako kdybych se procházela na Marsu porostlém vegetací.

Cestu nám na chvíli přeťalo obrovské stádo ovcí a koz. Vida, Mars je vlastně příjemné místo k životu.

Ohlédnutí bližší - Brusel

Uvědomila jsem si, že mi moc nejde psát o něčem krátce po tom, co jsem to prožila. Naopak že s větším odstupem se mi o události zpravuje lépe.

Je to ale trochu divné... tímhle stylem se může stát, že budu psát články o Vánocích v létě a naopak.
Možná by to ale mohlo být užitečné. Každé Vánoce je plný internet stromečků, dárečků a nějakých těch duchovních zamyšlení.

Když bych psala o adventním ztišení v červnu, třeba by to zaujalo publikum. :-D Třeba by rádo uvítalo ochlazující článek v parném létě.

Každopádně teď se moc daleko do minulosti vracet nebudu, jen pár týdnů. Na konci září jsme totiž poprvé pořádně navštívili Brusel. Jeli jsme na víkend ke kamarádce, která se do Bruselu před rokem odstěhovala. Bydlí s partnerem a dětmi na předměstí, blízko sjezdu na dálnici do Lucemburska, takže pro nás to je skoro za rohem. Jen dvě hodiny autem.

Fotky jsou ZDE

Než jsme šli k našim hostitelům, holky si pohrály na místním hřišti s pavoukem. Bylo tam pěkně a podzimně a chvilkama dokonce i nepršelo.
Na návštěvě se děti hned rozutekly do hracích pokojíčků a nebylo úplně snadné zorganizovat jejich vypravení do centra města.  O naší návštěvě se ale nemusím moc rozepisovat, bylo to příjemné přátelské setkání, jistě znáte.

Co mě zaujalo na samotném Bruselu?

- Abychom se dostali do centra, museli jsme jet fakt hodně dlouho po nějakém bulváru - asi 20 minut. Pro nás je to nezvyklé. Když člověk jede v Lucembursku plynule dvacet minut na jih nebo západ, tak je už v jiné zemi. (Na západ je to asi 30-40 minut a na sever 70.) V autě jsme poslouchali písničky belgického zpěváka Stromae.

- Grand Place je moc krásné, když se člověk dívá vzhůrů, na fasády. Když jsme se podívali dolů, na zemi byl strašný bordel. Asi tam předtím byl nějaký koncert?

- Čůrající chlapeček je maličkej a skrz davy turistů není skoro vidět.

- Povečeřeli jsme v marocké čajovně. Já výborné mleté jehněčí s hummusem a zeleninou. Zkrátka není nad lokální kuchyni. :-D Překvapilo mě, že se to dalo přežít, i když děti byly v přesile. Na 4 dospělé 5 dětí. (Hostitelka měla s sebou au-pair.)

- Dát si vafle to byl hodně velký omyl - čekali jsme na ně strašně dlouho a holky se následně zprasily od hlavy až k patě, navíc jim kus spadl na zem a já musela zbytek proti své vůli dojídat.

- Druhý den byla neděle, takže jsme navštívili jednu z tridentských mší v Bruselu.  Kázání bylo nehorázně dlouhé. Asi 45 minut. Takže jsem měla čas si prohlédnout outfity zbožných bruselských dam a všimnout si, že jsou v provozu dvě zpovědnice. (Byli jsme u FSSPX v kostele sv. Josefa.) 

- Po obědě jsme jeli do nedalekého Technopolisu. To bylo krásný. Myslím, že by se vyplatilo tam jet někdy z Lucemburska, na celý den. Byli jsme tam asi 3 hodiny a nestihli jsme vše vyzkoušet. (V ČR je asi podobná IQ Landia - osobně neznám.) 

Cesta zpátky byla docela náročná, hrozně pršelo. Ono ostatně pršelo celý víkend, ale ty deště, co jsme potkávali cestou, byly dost intenzivní. Chvilkama se naše auto měnilo v ponorku a cestu samozřejmě skoro vidět nebylo. Bohužel sonar naše audina nemá. Děti spaly a já jsem si aspoň pročítala knihu The Catholic Mom Challenge od Sterling Jaquith.

Výlet do Bruselu byl krátký, ale už se ve mně tvoří příjemná vzpomínka.

Co vy, milí čtenáři? Znáte Brusel? Jaký na vás udělal dojem?

Fotky: Bretaň s růžovým nádechem