čtvrtek 26. ledna 2012

Ze starého blogu: Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček


čtvrtek, 25. února 2010
Petr Rákos - Askiburgion čili Kniha lidiček
Askiburgion je téměř neznámé dílo, které v učebnicích nenajdete a v (odborných) časopisech o něm vyšlo jen minimum recenzí. Šíří se pouze na doporučení od zasvěcených známých a zachovává si punc podzemnosti. A přitom to není dílo, které by se do české literatury nehodilo. Forma je sice neobvyklá, ale rozhodně ne nepříjemná, a témata nejsou české literatuře cizí, dokonce by se dala označit za celkem populární (reflexe totalitních režimů, zobrazení města jako specifického prostoru, organismu...) Ale něco asi na té knize bude, že i přes výše zmíněné, ustoupila kamsi na okraj.
V románu se prostupuje několik rovin a vyprávěcích linií. Základní rozdělení je do tří knih, které se odlišují barvami stránek a nejsou vedle sebe, nýbrž jejich kapitoly jsou promíchané. Niobe čili Kniha bolesti je nejkratší a stojí na začátku a na konci celého díla. Je také (pro mě) nejhůře uchopitelná, protože ji nedrží pohromadě žádný příběh nýbrž bolest. První část, která je na začátku knihy, popisuje se štiplavou ironií vyvraždění vesnice Béziers. Část poslední, jež dílo zakončuje, se skládá z mnoha drobných kapitolek: některé jsou tvořeny jednou větu, nejdelší několika odstavci. Jsou to krátké příběhy, citáty, výkřiky, podobenství související s bolestí a věcmi blízkými.
Alchemilla čili Kniha o městě a Herkulea čili Kniha pýchy mají kapitoly na střídačku. V každé z těchto knih se vypráví jeden hlavní příběh (a mnoho menších okolo), ale rovina vyprávění příběhu není jediná.
První kapitola Alchemilly zobrazuje rozhovor fiktivního autora s fiktivním novinářem o knize, další je samotná kniha (a zároveň to je trochu jiná kniha, než o které se mluví v první kapitole), v níž jsou zachyceny především různě poskládané vzpomínky na chlapectví a dospívání a různé asociace a odbočky. Jinou vrstvou je vyprávění o románu, který hlavní postava (vypravěč) psala. Tento román v románu je jakousi autobiografií vypravěče (autobiografie na druhou, protože i samotný Askiburgion nese autobiografické prvky) s tím rozdílem, že hrdinkou je dívka. Důležitou postavou je „stará paní“, babička vypravěče, která se objevuje jak v samotném vyprávění, tak ve fiktivním románu. Témat a motivů naťuknutých v knize je opravdu mnoho, jmenuji tedy ten motiv, který se mi jeví předůležitý: konflikt dětství a mužství, proměna a neproměna dítěte v muže. Neopomenutelný je motiv města, jenž je zdůrazněn už svým umístěním v podnázvu. Stejně jako postavy lidské jsou v knize důležité věci a zvířata. Ať už se jedná o schody, věž města, dům nebo vlak, psa nebo myšstvo.
Když jsem mnohem později stál na klenutém můstku přes říčku Cam ve stejnojmenném městě, v jednom z nejkrásnějších menších měst, jaké znám, pochopil jsem, že dvorky a heřmánek, anebo chcete-li, nádvoří a levandule jsou doprovodnými atributy vedlejších měst,; že města jsou anatomií a posloupností, Mendělejevovou tabulkou a Mendelovými zákony, levotočivou zatáčkou a stínováním gramatiky. Že městečka jsou pihami země, že jsou mravenčením krajiny, že městečka, městečka jsou kopýtka srnek, dusání v políčkách. (str. 107)
Mnoho věcí bylo ve starém domě vydáno napospas samotě, vytrženo ze života, z kontextu, a také moje dětství stojí v průjezdě domu na Fügnerově ul. č. 234 a serou na něj jiřičky. (nevímjakástrana)
Herkulea je mýtus, mýtus o hrdinovi. Má typické atributy mýtu: bezčasí (nebo spíše všečasí), hrdina prochází téměř celým světem za svým hrdinským posláním. Nepřekvapí nás proto pohyb z jednoho místa na jiné, ani z etapy do etapy. Hrdina se setkává s postavami z řeckých mýtů, jejichž všečasná existence zasahuje i 20. století, v knize jsou odbočky týkající se kdysi žijících postav (F. Petrarca), jež se také zapletly s čímsi nadčasovým a napřirozeným (a pronikly do mýtu). Mytologické motivy se prolínají s reáliemi a fikcemi 20. století a dob přilehlých. (Příkladem můžou být kentauři, kteří Bernardovi vyprávějí pohádku o kůzlátkách, či Kerberos odvážený do Pasteurova ústavu v Paříži.)
I zde je hlavním tématem mužství doprovázené motivy výstupu na vrchol, hrdinství, atd. Hrdinu Bernarda Né sledujeme od zrození v hnízdě hroznýšů až k jeho setkání se Sisyphem. Mezitím se věnuje dospívání, lákání dívek (které ve své slavné básni přirovnává ke Godotovi) a svému zaměstnání, jež spočívá v hledání opravdového muže pomocí speciálního dotazníku.
Abych byl krutý, musil bych tě milovat, musil bych tě litovat: poněvadž krutost se má k lítosti jako sadismus k masochismu a naopak. Krutost a lítost jsou vzájemně doprovodné rozkoše. (str. 50)
Hořce pikantní je skutečnost, že dílo zůstalo nedokončeno, neboť autor v průběhu jeho psaní spáchal sebevraždu. Člověk se pak neubrání tomu, aby vědomí autorova dobrovolného odchodu vrhalo světlo na některé prvky v knize. Především na všudypřítomnou jazykovým humorem sžíravou melancholii.
Lásku, přátelé, lásku nahradí deprese.

neděle 15. ledna 2012

Snění s celerem

Dnes sleduji seriál Fara

a slintám nad tímto

Na Silvestra jsem vařila svou první skutečnou polévku a konečně jsem zjistila, co je to celer a k čemu slouží. Je to výborně voňavé těleso, ke všemu laciné jak mrkev a též vypadá půvabně, když je z něj hromádka nastrouhaných nudliček. Kdyby nebyl zeleninou, mohl by být třeba Jupiterovým měsícem, nebo planetou, která ke své smůle bude vyškrtnuta z prvouk.


No a co s ním? Třeba výbornou hrstkovou polévku, recept na niž jsem dostala od maminky mého milého.
Je to trochu alchymie, co se týče měr a poměrů, pokaždé chutná jinak. A mně se nechce zveřejňovat přesné znění, protože ty možnosti tomu dodávají dobrodružnou nejistotu:

Oloupeme čtyři velké brambory, nakrájíme je na drobnější kousky, vložíme do velkého hrnce s přiměřeným množstvím vody. Vhodíme hrst rýže, oranžové čočky, ječných krup (perliček), bílých fazolí a jiných luštěnin. (To je kuliček, co?) Nemusí se tam dávat všechno, ale jen co je doma. Ovšem na té oranžové čočce a ječných kroupách za sebe trvám. V receptu se nepíše nic o namáčení, sama jsem to zatím nezkoušela, ale i bez něj, jen tak vhozené, je to po dovaření měkké. Tak snad mě za to pečlivé/í kuchařky/-aři, hospodyňky/-áři, gurmánky/-áni a gastronomky/-ové neubijí. Do vody se dále přidá nastrouhaný celer (najemno) a mrkev (též), prolisovaný česnek a milé pochutiny: sůl, pepř. Plotýnka se konečně zapne a na vedlejší si připravíme jíšku, která může trochu zhnědnout. Nahrneme ji do polévky, až se ta (polévka) začne vařit. Polévku vaříme hodinu, podle potřeby rozředíme, ale to bych osobně nedělala, raději dávám přednost husté, dochutíme, je-li někomu nutno, ať přidá vegetu, já přidávám ke konci půlku zeleninového bujónu, ale zkusím to i bez něj. Zdá se mi redundantní.

Dobrou.

pondělí 9. ledna 2012

Jan Skácel - Večer

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.

Světla tečou


Jsme ryby ve žlutém světle,
stačí aby ho ubylo a my
(se) začneme lekat.



autor fotografií: voho.cz

pátek 6. ledna 2012

Pachtění

Teď mám takové období, kdy bych nejradši měla hromadu dětí nebo studovala geografii nebo cokoli, jen abych se nemusela učit na humanitní státnice.
Potkala jsem v metru ženu,
která mě učila společenské vědy na gymplu. A má dítě.
Myslela jsem, že to, s čím se pachtím já, ona už dopachtila a pachtí se s něčím jiným. Což je taky to, o co mi jde. O něco jiného. Vždycky se nesnadno soustředím na přítomnost a sním o něčem, co by mohlo být, a když to je, sním o tom, co by mohlo být pak. Ale.
Není to špatně. Tohle snění je motor, bez nějž bych těžko povinnosti přítomnosti odesílala do minulosti.
Ale tu ženu jsem slyšela mluvit k jiné a popisovala, jak se připravuje na zkoušky z literatury.

Úleva a smích sama sobě. A povzbuzení a inspirace. Však ona byla z těch humanitních, která mě na střední tak inspirovala tímhle směrem.

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...