úterý 26. února 2013

Nerada chodím spát a

nerada se probouzím.
Než ze sebe sestavím člověka
připraveného k boji a
službě,
rozlepím oči a
kůži,
poodtáhnu obratel od obratle a
propnu svaly.
Vymyju spánek z tváře a
těla.
Naimpregnuju se.
Doplním palivo a
můžu zasednout k tomu,
co jsem včera opustila.
Proč mezi práci a
práci musím vkládat
to divné vadnutí těla?
Potřebovala bych
nový operační systém?
S hardwarem to lepší nebude a
jiného softwaru se
nedočkám.
Jdu tedy spát.
A

čtvrtek 21. února 2013

Za skálou mechovou, kde nejhlubší je les


Je načase se zklidnit a verbalizovat nadšení. Jinak se k ničemu kloudnému nedostanu.

Začnu od konce a retrospektivně.

Tůt tůt tůt.
Milý na druhém konci pomyslného drátu zvedne telefon a já mu povídám: Tady jezdí tramvaje, takže tě vůbec neslyším, ale důležitý je, abys slyšel ty mě. Musím ti říct svůj dnešní zážitek. Povídy povídy povídy. Slyšels mě?
On: Jo, dala sis čaj.

Že jsem si dala čaj?

Hrubé nepochopení.

Sešla jsem se po půl roce s kamarádkou a domluvily jsme se, že půjdem do čajovny, kterou měla už nějakou dobu vyhlídnutou. Čekala jsem gauče, polštáře, budhu na zdi, masalu a vodnici. Prostě typickou českou čajovnu. Mýlka. Když jsme vešly do dveří, ačkoli jsem měla zamlžené brýle, co jsem spatřila mě vyděsilo a chtěla jsem utéct. Místo orientálních koberců byly všude rákosové rohože, v chodbičce malá japonská zahrada a naproti nám cupital kluk v kimonu. Díky Bohu, když promluvil, poznala jsem, že to není Japonec, ani Tomio Okamura. Zuly jsme se a naťapaly do jediné místnosti. Zhmotněný minimalismus, samozřejmě. Jednu stranu zabírala zřejmě zenová „dekorace“ (mají zenoví budhisté něco jako dekorace? Dá se o tom tak mluvit?) - omechovaná zeď. Podle té se čajovna zřejmě jmenuje Mechová skála. Nebudu popisovat každý náš pohyb, jen řeknu, že zatímco kluk v kimonu cupital předpisově, my si neuměly ani pořádně sednout na paty. Vybraly jsme si na doporučení šlehaný čaj, specialita: namletý čaj ve vodě rozmíchaný metličkou, kterou vyrobil nějaký japonský mistr. Celkově to bylo materiálu na tři doušky (srky), ale než k nim došlo, provádělo se mnoho úkonů a symbolických pohybů. Protože kluk v kimonu postřehl, jak jsme mimo, poskytoval nám ke všemu výklad.

Věděli jste, že... při tom-obřadu-co-nevím-jak-se-jmenuje se vytírá šálek bílým hadříkem a že tento prvek je přejat z katolické liturgie? Mistr, který založil tento obřad pití čaje se totiž přátelil s křesťanskými misionáři (předtím, než je v Japonsku začali pronásledovat).

Po čaji chuti a konzistence výborné čajové omáčky jsme vyzkoušely dvě Senchy: Ve stínu borovice a Kámen za horou (?) připravované tedy asi skutečně správně, oproti všem čajovnám, v nichž jsem dosud byla. Dojem: kapička čaje kapalná stejně jako voda mi zaplnila ústa tak intenzivní chutí, že i po dopití jsem měla pocit, jako kdyby mi pusu vyplňovala čajová montážní pěna. Asi to nevyznívá moc lákavě, ale snažím se popsat tu sílu, ne chuť. Ta, ač jsem si myslela, že jsem už někdy pila zelený čaj, pro mě byla zcela nová. Proto nemůžu říct, jestli to bylo dobré - bylo to jiné, než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Další dva nálevy byly ještě dost podobné prvnímu, poslední dva (snažily jsme se z čaje vymačkat všechno) už trochu připomínaly mně známou chuť čaje.

Bylo to tím lepší, jak nečekaný to byl zážitek.

Nedalo mi to a zeptala jsem se: kluk v kimonu je vlastně kolega z fakulty studující japanologii. Že mě to nepřekvapuje. Podezření jsem ostatně pojala už na začátku. Jeho zápal pro obor a zájem je ale obdivuhodný, kdybych se já takhle poctivě věnovala svému oboru, vypadalo by to taky jinak.

Vtípek (a přiznání, jak jsem nemožný buran):

Říkám kamarádce: Myslíš, že tu mají záchod?
Ona: Tady nemají záchod, ale toaletu.
Ptám se kluka v kimonu: Kde tu je, prosím, záchod?
On: Toaleta? Támhle.
(Kamarádka v pozadí němě artikuluje: T-O-A-L-E-T-A...)

Být české jelítko není nic chvályhodného ani půvabného a osvojení nějakého bontonu by mi neuškodilo. Japonský čajový obřad je v tomhle ohledu velice motivující a zároveň i uklidňující: Není totiž tak náročné pochopit, co se u nás ve společnosti "sluší". Tedy pro rodilou českou mě. Možná tu máme taky mnoho společenských nuancí, ale nevnímáme je, dokud nejsou narušeny, protože nejsou zdaleka tolik "kodifikovány". A tím zákeřnější jsou. Takže oprava předchozího tvrzení: Zlatý čajový obřad!

pátek 8. února 2013

A co teď?

Naprosto nezaslouženě jsem udělala předposlední zkoušku. Poslední lemřím způsobem odkládám na letní zkouškové! 

Možná. 

Každopádně mě v letním semestru nečeká odpočinek v žádné oblasti. Hromada zkoušek, další přijímačky, cesta na východ do hor a k moři, ... křest a svatba.
A co teď?
  • Mám si užít víkend, jít na procházku, číst si nenáročnou literaturu. A zjistit, že mě to vlastně neuspokojuje.
  • Nebo se mám nervovat s tím, že na tu zkoušku mám docela málo času, ale pustit se do toho a doufat, že to opět dopadne nezaslouženě dobře. A propracovat neděli!? Daru neděle se zříkám nerada.
  • A co se třeba pustit do seminárek? Mám napsat dvě zápočtové a dvě zkouškové. To není málo na necelý týden. Kde je tedy jejich budoucnost. No ano, v letním semestru. 

Otázka "a co teď?" se netýká ale jen následujícího týdne, nýbrž i další velké potenciální změny. Z třetího odstavce se může zdát, že těch změn je již dost, ale kdeže. Jako každý rok pociťuji pokušení studovat ještě nějaký obor. Již jsem odeslala přihlášku na obor podobný tomu, který studuji teď, ale má i praktickou část, takže by se možná mohlo stát, že se nesetkám s tím sympatickým pánem s pracáku tak rychle, jak jsem prorokovala. Kromě toho jsem ale zjistila, že existuje obor, kde se učí, jak vyplňovat formuláře. Velmi svůdné! Znovu se mi vrací vzpomínka na pracák, kde mi méně sympatická paní špatně vyplněný formulář málem omlátila o hlavu. Mám investovat, či ne? Ještě mám pár dní na rozmysl.

Jak ale naložím s víkendem? Že by převážilo šprťáctví a já se pustila do té zkoušky? Inu, to pak ale žádné pěkné výletní články-fotky nečekejte. Leda z dalšího týdne, třeba opravdu budu mít aspoň den, dva volno.

Tak strašně bych si přála směr! Abych věděla, kudy se mám ubírat. Abych nelítala ode zdi ke zdi, od jedné splněné povinnosti k druhé, abych věděla, k čemu mi všechny jsou. Abych dokázala stát i bez vratké a iluzivní opory akademického řádu! 

 

pátek 1. února 2013

Něco nad realitou...

Včera jsem se po pěti letech setkala s dávnou kamarádkou. Poznaly jsme se na conu, akci, kde se scházejí samí divní lidé, co čtou a sledujou fantasy a scifi a rádi tyto příběhy vnáší do svých životů. Kamarádka žije v cizině s mužem a dítětem, což vlastně zní skvěle a podle všeho to takové i je. Dokonalé ale ne, jak to tak bývá u lidských záležitostí. V jejím případě se jedná o nedokonalost zvláště bolestivého typu - nepřítomnost přátel. Takových těch, na jedné vlně. Cha! Zákeřnost lexikalizované metafory. Znamená to, že surfují na stejně vlně, nebo jejich přijímače chytají určitou frekvenci? Každopádně v české komunitě ani mimo ni nepoznala někoho, s kým by mohla sdílet svoje starosti, radosti, atd., a to (pozor, důležité) způsobem, jaký je jí vlastní. Má sice normální běžné každodenní starosti, jako všichni lidé, natož pak specifický, příznakový druh člověka, matka, ale zřejmě by se nerada nechala tou obyčejnou každodenností pohltit (chápu). To, jak formulovala tu svou "divnost", mě zaujalo. Řekla, že lidi, kteří ji momentálně mohou obklopovat, nezajímá nic jiného než právě ta obyčejná realita a nedovedou připustit, že je tu i něco víc, něco nad realitou. 

Protože se na conech již téměř nevyskytuju a četbu fantasy jsem obnovila jen loni krátce po státnicích z nadšení z na čas získané svobody, trklo mě to (vztahovačně), jestli už taky nejsem takový tvor, kterého zajímá jen ta běžnost a každodennost. Vzápětí jsem se ale uklidnila. To je stejně absurdní, jako když jsem se bála, jestli náhodou nemám toxoplasmu. Úzkost ze všelijakých chorob a poruch NENÍ příznakem nákazy toxoplasmou. Hluboce naopak. Tady to bylo podobné. Stejně intenzivně opačně jsem každodennost zatlačila do nejnutnějších mezí ve všech situacích života, ačkoli to nevypadá, protože jsem obvykle celkem duchem přítomna (ve srovnání s tím, jak jsem byla věčně mimo v dobách gymnaziálních studií) a přes všechny prokrastinační touhy své povinnosti plním. Totiž tu nadstavbu světa hledám a nacházím téměř ve všem, co dělám. 

  • Nečtu už tolik fantasy, protože mi došlo, že ta nadrealita nemusí být v knize vyjádřena explicitně. Ať už jde v knize o příběh, hru nebo experiment, to cosi navíc tam právě je a pokrývá mi oči a mění svět. 
  • Nevím, jestli to je mnou, štěstím nebo nějakými jinými okolnostmi, ale ačkoli většina mých přátel nejsou třeba konkrétně scifisti, divní jsou všelijak a ráda se s nimi bavím o čemkoli. A jsou to leckdy lidi, kteří by si spolu nesedli, možná by se i přizabili. Spojuje je ale to samé, proč mě inspirují: nespokojí se s málem.
  • Koneckonců když dojde na ta přízemní témata, vidím i na nich stopy příběhů.
  • Možná s tím souvisí i moje hledání Boha... 
  • ... pozorování a prozkoumávání světa...
  • ... koukání do oken, čtení blogů, psaní dopisů, hraní se slovy, čtení map a přemýšlení v tramvaji. 
Nad realitu se člověk nemusí dostat jen na drakovi, nebo v Enterprise. O to je těžší rozpoznat někoho takového mezi těmi, kterým normálnost stačí (ale jsou takoví?). Ne každý nespokojenec s přízemností si lepí na uši elfí špičky. 

Doufám, že se situace mojí milé blízké vzdálené vyřeší. Že se někdo takový objeví v jejím okolí, nebo se ona zase objeví v okolí těch, kdo se světem vypořádávají podobně jako ona.  

Kromě včerejší rozmluvy mě k napsání článku inspirovalo i video, kde jsou moji loni poznaní známí v středozemních kostýmech na akci, o níž nevím především to, proč jsem tam letos nebyla! http://vimeo.com/58425690


Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...