Je načase se zklidnit a verbalizovat
nadšení. Jinak se k ničemu kloudnému nedostanu.
Začnu od konce a retrospektivně.
Tůt tůt tůt.
Milý na druhém
konci pomyslného drátu zvedne telefon a já mu povídám: Tady
jezdí tramvaje, takže tě vůbec neslyším, ale důležitý je,
abys slyšel ty mě. Musím ti říct svůj dnešní zážitek.
Povídy povídy povídy. Slyšels mě?
On: Jo, dala sis čaj.
Že jsem si dala čaj?
Hrubé nepochopení.
Sešla jsem se po půl roce s
kamarádkou a domluvily jsme se, že půjdem do čajovny, kterou měla
už nějakou dobu vyhlídnutou. Čekala jsem gauče, polštáře,
budhu na zdi, masalu a vodnici. Prostě typickou českou čajovnu.
Mýlka. Když jsme vešly do dveří, ačkoli jsem měla zamlžené
brýle, co jsem spatřila mě vyděsilo a chtěla jsem utéct. Místo
orientálních koberců byly všude rákosové rohože, v chodbičce
malá japonská zahrada a naproti nám cupital kluk v kimonu. Díky
Bohu, když promluvil, poznala jsem, že to není Japonec, ani Tomio
Okamura. Zuly jsme se a naťapaly do jediné místnosti. Zhmotněný
minimalismus, samozřejmě. Jednu stranu zabírala zřejmě zenová
„dekorace“ (mají zenoví budhisté něco jako dekorace? Dá se o
tom tak mluvit?) - omechovaná zeď. Podle té se čajovna zřejmě
jmenuje Mechová skála. Nebudu popisovat každý náš pohyb, jen
řeknu, že zatímco kluk v kimonu cupital předpisově, my si
neuměly ani pořádně sednout na paty. Vybraly jsme si na
doporučení šlehaný čaj, specialita: namletý čaj ve vodě
rozmíchaný metličkou, kterou vyrobil nějaký japonský mistr.
Celkově to bylo materiálu na tři doušky (srky), ale než k nim
došlo, provádělo se mnoho úkonů a symbolických pohybů. Protože
kluk v kimonu postřehl, jak jsme mimo, poskytoval nám ke všemu
výklad.
Věděli jste, že... při
tom-obřadu-co-nevím-jak-se-jmenuje se vytírá šálek bílým
hadříkem a že tento prvek je přejat z katolické liturgie? Mistr,
který založil tento obřad pití čaje se totiž přátelil s
křesťanskými misionáři (předtím, než je v Japonsku začali
pronásledovat).
Po čaji chuti a konzistence výborné
čajové omáčky jsme vyzkoušely dvě Senchy: Ve stínu borovice a
Kámen za horou (?) připravované tedy asi skutečně správně,
oproti všem čajovnám, v nichž jsem dosud byla. Dojem: kapička
čaje kapalná stejně jako voda mi zaplnila ústa tak intenzivní
chutí, že i po dopití jsem měla pocit, jako kdyby mi pusu
vyplňovala čajová montážní pěna. Asi to nevyznívá moc
lákavě, ale snažím se popsat tu sílu, ne chuť. Ta, ač jsem si
myslela, že jsem už někdy pila zelený čaj, pro mě byla zcela
nová. Proto nemůžu říct, jestli to bylo dobré - bylo to jiné,
než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Další dva nálevy byly ještě
dost podobné prvnímu, poslední dva (snažily jsme se z čaje
vymačkat všechno) už trochu připomínaly mně známou chuť
čaje.
Bylo to tím lepší, jak nečekaný to
byl zážitek.
Nedalo mi to a zeptala jsem se: kluk v kimonu
je vlastně kolega z fakulty studující japanologii. Že mě to
nepřekvapuje. Podezření jsem ostatně pojala už na začátku.
Jeho zápal pro obor a zájem je ale obdivuhodný, kdybych se já
takhle poctivě věnovala svému oboru, vypadalo by to taky jinak.
Vtípek (a přiznání, jak jsem
nemožný buran):
Říkám kamarádce: Myslíš, že tu
mají záchod?
Ona: Tady nemají záchod, ale toaletu.
Ptám se
kluka v kimonu: Kde tu je, prosím, záchod?
On: Toaleta? Támhle.
(Kamarádka v pozadí němě artikuluje: T-O-A-L-E-T-A...)
Být české jelítko není nic chvályhodného ani půvabného a osvojení nějakého bontonu by mi neuškodilo. Japonský čajový obřad je v tomhle ohledu velice motivující a zároveň i uklidňující: Není totiž tak náročné pochopit, co se u nás ve společnosti "sluší". Tedy pro rodilou českou mě. Možná tu máme taky mnoho společenských nuancí, ale nevnímáme je, dokud nejsou narušeny, protože nejsou zdaleka tolik "kodifikovány". A tím zákeřnější jsou. Takže oprava předchozího tvrzení: Zlatý čajový obřad!