čtvrtek 29. listopadu 2018

Adventně-vánoční playlist

Den přeslavný jest k nám přišel



Padla rosa studená 



Ejhle, hospodin přijde

Nedaří se mi na YT najít pěknou verzi :-( 


Byla cesta ušlapaná



Venez divin Messie



Adeste fideles



Rorate coeli



Puer nobis nascitur



Alba:
Čas adventu a Vánoc - Antologie moravské lidové hudby

Studna v poušti - Radůza 
Zejména tyto skladby:









České zpěvy vánoční - Musica Bohemica

Za onoho času - Erbenovi, Kubišová


Těsně před adventem...

... vytisknu adventní kalendář.
A chtěla jsem svoje tipy sdílet samozřejmě mnohem dřív!

Pozdě, ale ne tak moc, jak bývá zvykem.

Samozřejmě jsem nestihla ani smykem udělat kartičky v canvě a naše s úryvky z Bible jsem ztratila.

Jako obsah jsem použila většinu modlitebních úkolů z tohoto článku (Kalendář s úkoly na další den 2011)

Mnoho jiných tipů je shrnuto v tomto článku.

A teď to nejdůležitější:

Moje trocha do mlýna.


sobota 10. listopadu 2018

Podzimníme

Mám takové předsevzetí si trochu zkomplikovat život: míň fotit na mobil a zkusit s sebou častěji tahat foťák... Uvidíme.

Zatím tedy pár mobilovek s dětskými zády z našich podzimních vycházek.








Hračkyyy

Blogy jsou plné článků na téma, jak je fajn, když mají děti málo hraček. Jak rodiče dětem koupí dohromady knihu, brusle a špalíček. Jak se to dobře uklízí.

U nás je z nějakého záhadného důvodu hraček jak v hračkářství. A další přibudou na Vánoce.

Já vím, miminalismus a vyhazování je pěkná věc, ale a) dítě se hraček vzdát nechce, i jen občas něco odnést do sklepa je boj... b) myslím, že když už něco mám, tak by se to mělo využít do mrtě. I teda všechny ty neuváženě zakoupené hračky. 

Moje strategie je, že si s tím prostě hrajem. 

Občas nosím krabice hraček za nudícíma se dětma, ale jakmile se začnu přehrabovat, už jsou kolem mě a já po chvíli můžu vyklidit pole, protože děvčata zuřivě oblékají panenky alias panči. Nebo spínají Voltíka. Nebo staví domečky, prohlížej si knížky, patlají modelínu. (Dobře, ta menší spíš záškodničí, ale snaží se.)
A někdy taky ne. Něco si kreslí, chodíme ven.

Jestli máte jednu poličku s pár kvalitníma hračkama, tak před vámi smekám. Fakt to obdivuju. A závidím uklizenou domácnost. A sebeovládání při nákupu. 

A jestli ten plastovej šrot taky kolikrát přehazujete vidlema, pak si vzpomeňte na nás, abyste věděli, že v tom nejste sami. 

Batole zkušeně obouvá panču 
No dobře, tohle asi kupovat nebudeme... 



pátek 28. září 2018

Zářijová zrnka

Jedu na vlnách.
Dobrý - špatný - dobrý - špatný - kombinace...

Ani jsem se nestačila oklepat z léta a sepsat nějaká shrnutí a vzpomínání, začala jsem organizovat, jak hladce vplout do školního roku... a ono si to zas dopadlo, jak chtělo.
Takže místo organizace aktivit, vaření, vyzvedávání a odvádění, řešíme nepříjemně vleklý střevní virózy. Za okny se nám posmívá sluníčko a modrá obloha, a my (postupně, jak odpadáme jeden za druhým) usrkáváme smectu.
Snažím se to brát statečně, čteme, hrajeme hry, tvoříme, ale už je to dlouhý, už by to zas chtělo, abychom byli zas všichni v pořádku.

Předevčírem jsem byla poprvé na lucemburské konverzaci. Trapas to byl jen trochu, dokonce jsem se pokoušela lucembursky vysvětlit, v čem spočívá geocaching. Nemyslím, že to ti, co hru neznají, měli šanci pochopit.


Drobné aktivity, které jsme podnikali v srpnu a první polovině září, si už moc nevybavuju. Ale ve dnech, kdy nemůžu ven čerpám ze vzpomínek na krátkou dovolenou v Holandsku, kam jsme jeli na konci srpna.

Vyšlo nám pěkné počasí a každý den jsme se dostali na pláž.
Kochali jsme se zeelandskými domky, sbírali mušle a dobře společně jedli.

Přidávám několik alb - u fotek by měly být popisky, snad vše funguje.

Po 3 týdnech jsem dokreslila deníkovej obrázek z Holandska. Tam jsem neměla šanci ani čmárknout.


Foto září 2018
Foto září 2018

Foto Holandsko 2018
Deník z Holandska

úterý 14. srpna 2018

Co by měly děti stihnout?

Několikrát na mě na internetu a v knihkupectví vykoukly různé seznamy, co by měly děti stihnout, než jim bude 12 či 15. Možná je to dobrý nápad, prvotní pošťouchnutí, pokud jsou před rodiči dlouhé týdny prázdnin a rodiče najednou neví, co si s dětmi doma počít. Ale moje rýpavé já si představuje, že to jde pojmout i tak, že se nebohé dítě oderve od televize, naaranžuje na strom, vyfotí, pošle na instáč a matka může spokojeně odškrtnout položku s pocitem, že její dítě má věru dobrodružné dětství.  

Možná je to fakt taková sranda spíš pro rodiče, kterým dělá dobře odškrtávat splněné položky, protože se mi nechce věřit, že by děti ty věci nezažívaly jen tak, že by to vyplynulo z jejich zájmu o svět. 

Nám se letos některé takové věci povedly prostě proto, že o ně začla T. jevit zájem sama. Takže jsme ji chtěli mnohokrát zahnat do postele, ale nakonec z toho byly kouzelný chvíle pozorování noční oblohy. Spaní ve stanu či venku jsme jen zmínili a ona okamžitě, že ano. A i teď, když už jsme doma, tak neustále vzdychá, že by chtěla spát "pod širákem". Taky třeba lezla (velmi opatrně a nízko) po stromech, což je zřejmě důležitá položka v seznamu šťastné dětství, protože se objevuje v prvních příčkách. :-) A tak dále a tak dále. 

Pro mě byl ale důležitý moment, když jsem si uvědomila, jak moc důležitý je, nechat někdy dítě, ať dělá to, co si vymyslí. Nic neorganizovat a nechat se aspoň chvíli dítětem vést, protože v tu chvíli se i dospělému otvírá okýnko do dětství. Ztlumit trochu peskování, když jsou plný ruce, kapsy a kočárek klacků, šišek a kamení. Pomoct při vyrábění 150. verze masky na obličej. Přečíst po 151. oblíbenou pasáž ve Čtyřlístku. Poslouchat miliontej nápad, jak to zařídit, aby měla křídla a aby opravdu mohla lítat, nebo vyslechnout celej výčet postav v Tlapkové patrole. Protože to je TO ONO, TO PODSTATNÝ. A součástí toho je i to, že to není pokaždý v naší režii. Možná to víte už dlouho a děláte to odjakživa, ale já jsem velký plánovač a organizátor, takže se učím opouštět na chvilku svůj směr takhle za pochodu. Je mi jasný, že to nejde dělat pořád a do nekonečna, protože oběd se sám neuvaří a slovíčka mi do hlavy taky samy nenaskáčou a někdy na to prostě nemám náladu, ale když to jde, je to rozhodně fajn a láká mě nechat se takhle vést častěji. 

A abych ještě učinila zadost své potřebě psát blog trochu systematičtěji a deníkověji, tak tedy: 

Nejdřív jsme byli v ČR, o tom jsem už psala.
Pak jsme byli v Lucembursku a byli jsme mockrát na hřišti a možná i někde jinde. T. se naučila jezdit na kole a H. se neustále odmiminkovává a batolatí. Jsou úžasný obě a mně se někdy zastavuje srdce, jak je zahlcený láskou (a v další vteřině bych je nejradši odeslala na měsíc na Měsíc, protože mě jedna kouše a druhá chce přečíst, "co je tady za úkol":).
Pak jsme zas byli v ČR a teď jsme se zase v Lucembursku. V ČR jsme zažili mraky věcí a viděli docela dost lidí, co jsme vidět chtěli, ale některá setkání se bohužel zorganizovat nepovedlo.
Mám na photos google asi miliardu fotek a tíží mě pocit, že bych je měla probrat, takže se tomu zatím vyhýbám. (A to je podle lucemburského kalendáře teprve půlka prázdnin...) 
Bylo to fajn a doufám, že bude i nadále.

Zítra je svátek Nanebevzetí Panny Marie. Dobrou noc. 
Jednou z nejpříjemnějších akcí byla výstava stanů, na kterou jsem původně vůbec nechtěla, a nakonec jsem odsouhlasila nápad muže a staršího dítěte. Musím to dělat častěji, je to úlevné.

Čtení hledací knížky od Rotraut Susanne Bernerové level čtyřleťák: "Tady se někdo snaží zabít svýho kamaráda. To je divný!"  



sobota 21. července 2018

Červnovočervencový výlet do Čech

Ach ta paměť.

Kdykoli mě napadne, že bych měla napsat blog (a nepíšu ho proto, že bych měla, ale protože mě to těší), vzpomenu si, že bych potřebovala podklady a že třeba tenhle týden jsem ještě nenapsala a skoro ani nenakreslila do papírového deníku ani čárku. A to bych chtěla psát o chvílích, které se odehrály před více než týdnem. O těch ale naštěstí mám nějaké záznamy a i obrázkovou dokumentaci.

Jen je teda vtipné, že takovým největším zážitkem byl výlet do Čech ... a za týden jedeme zas. Tak jsem zvědavá, jestli si ten týden v Lucembursku ještě zvládneme užít i nějak jinak než jen chozením na nejbližší hřiště.


Cesta do Prahy byla náročná. Letěla jsem s holkama bez manžela. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby shodou okolností neletěl i Tinin kamarád s babičkou. Letěli jsme z belgického Charleroi a letadlo do Prahy mělo zpoždění, maličké letiště narvané, všichni jsme se potili. V Praze jsem čekala na kufry s úplně hotovýma dětma ještě v půl jedný v noci. 

V pátek jsme šly s mým tátou do Národního zemědělského muzea. Tině se nejdřív nechtělo tam a pak se jí nechtělo pryč, když nás vyháněli, protože zavírali. Určitě se tam musíme někdy podívat zase a vyhradit si víc času než dvě hodiny. 

Pobyt na chatě byl pro holky určitě zážitek. Hlavně teda pro starší T. Hedvídě jen utíkalo, ideálně do schodů a do jiných nebezpečných oblastí. Já jsem si užívala vůni dřeva, starých knížek a vracela jsem se do dětství. I prostřednictvím holek. T. po zahrádce tahala panenky, kreslila obrázky, dožadovala se hry s míčem. Šly jsme natrhat třezalku. 


Našla jsem občas čas na kreslení i čtení, dokonce se nám dařilo vařit s mamkou i nízkosacharidová jídla. 


Měli jsme na chatě rodinné návštěvy a jednou mě s holkama táta odvezl za přáteli do Nižbora.

I když bylo některé dny docela horko, velký ořešák vrhal příjemný stín. Když se mi povedlo chytit internet, stáhla jsem si aplikaci na pozorování noční oblohy, což bylo dvojsečné. Na jednu stranu  jsem byla ráda, že se Tina zajímala o hvězdy a souhvězdí, na druhou stranu to znamenalo, že odmítala jít spát před 11h večer*, protože obloha pořád byla docela světlá. Tak snad si užijeme víc hvězd v srpnu. Doufám v Perseidy, doufám aspoň ve dvě noci pod širákem - i kdyby to bylo u babičky na zahradě.  
*(Kolikrát seděla dole s dědou - mým tátou - a koukali na fotbal.)


Pozdní večer.
T. si jde pro peřiny a někam je vleče: Děda mi NABÍDNUL, že můžu spát venku.
Já: ???
Můj táta: To neni pravda, já jsem řekl, jestli nepůjde dovnitř, tak zamknu, a může si spát třeba venku.


Zbytek pobytu byl hodně cestovní, přesouvali jsme se do Strakonic a idylické vesničky Krty-Hradec k příbuzným, protože dcera tátova** bratrance se vdávala. Svatbu měla na zámku v Blatné a hostinu ve vesničce u Strakonic, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale našla jsem tam jedinou kešku z tohoto pobytu. 

**(Tátovo bratrance! Abych dodala nářeční kolorit.:-)

Cesta zpět nebyla už tak náročná, protože jsme letěly z pražského letiště a pak jsme se konečně shledaly s "tatínkem". Na další pobyt už pojede s námi.

Jsem ráda, že se výlet vydařil, díky všem za pohostinnost, přežití mých dětiček a Melicharovým zvláště za vejce ke snídani. 

ZDE fotky a obrázky

Mimochodem, na instagram občas a nepravidelně přidávám fotky k této výzvě: https://letitia-tiba.blogspot.com/2018/07/prazdninova-vyzva-letne-radosti.html Nechce se mi ale psát zvlášť o výzvě a zvlášť o tom, co se dělo, protože se to prolíná. :-) 



úterý 19. června 2018

Nové hřiště v ulici Avenir

Na dětská hřiště si v Lucembursku nemůžu stěžovat.
Staví se nová, stará se opravují, vozí se nový písek, přistavují se k nim pomalu ale jistě záchody.

Dneska se jedno nové nedaleko slavnostně otvíralo.

Jídlo a pití zdarma (z T. nové mikiny by se dalo přesně vyčíst, co jedla), klaun, co dělal zvířátka z balónků, saxofonisti a známé tváře ze školky a z okolí. Dokonce jsem se s jedním pánem pozdravila.

Jen T. se bude muset naučit projevovat svá přání v lucemburštině. Od klauna chtěla dostat balónkovej meč a vyfasovala pudla.




neděle 17. června 2018

Červen plyne

Chce se mi psát o přítomných běžných věcech v nahodilém pořadí.

Oslavili jsme první narozeniny našeho Hedvíděte.
Hedvídě chodí.



Tina si moc přála koupit nějaké pálky a míček, v jedné sámošce je měli, tak je musíme jít vyzkoušet ven. Ještě by chtěla hrát pétanque, na ten ale zatím nemáme vybavení. Hraje ho tak, že po celém bytě rozhazuje všechny míčky. A že jich máme hodně.

Zajímavý, že ji teď lákaj různý sporty, i když tak nějak po jejím způsobu. Zatímco kolem ní frčej spolužáci na kolech a koloběžkách vražednou rychlostí, ona se opatrně odráží a do kopce se odmítá hnout. Má hroznou radost z běhání, i když je věčně poslední. Doufám, že ji nebudou ve škole moc otravovat se soutěžením, protože by ji ta radost mohla rychle přejít.

Chtěla bych víc kreslit a psát, znáte to, ale jakmile si řeknu, že něco budu dělat pravidelně, tak s tím pro jistotu nezačnu vůbec.

Piju vodu s mátou, jedinou věcí, kterou si "pěstuju" (HAHAHAHA) na terásce.

---

V sobotu jsme si s Tinou udělaly holčičí odpoledne, asi jsme to obě potřebovaly. Já si potřebovala chvilku odpočinout od "mam-mam-mam-mam" a kojení. Ona asi taky. Snad byla ráda, že mě má chvíli pro sebe. Často něco štěbetala o svém novém oblíbeném seriálu (The Paw Patrol), pak byla moc šťastná, když v knihkupectví sehnala o těchto pejskách knížečky. Je srandovní, jak pořád říká: "Líbí se mi ty pejsky". Nechce se mi to moc opravovat, pak už to nebude ono.
Taky používá pěkně instrumentál: "Ale já jsem vílou! Nejsem t-paslíkem!"



skutečný urbansketcher v akci <3
V centru Lucemburku jsou na Place de Guillaume vystavený obrázky lucemburských urbansketcherů. Jednou přijde čas, že půjdu kreslit s nima!





V neděli jsme po kostele stihli i vystoupení na Festivalu přátelství v Hesperange. Že naše dítko dělá na pódiu jenom ksichty, dloube se v nose a občas otevře pusu na zpívání je vlastně velký úspěch.


Plánujeme: Udělat si výlet na Sever! (Ne do Skandinávie, ale do Wiltzu, případně do okolních lucemburských Arden.)

Sledujeme: seriál Killing Eve. Je to vlastně dost odporný.

Čtu: Mám rozečteno asi bilion knih, ale poslední dobou se motám spíš teoreticky kolem respektující komunikace s lidma okolo. Asi to potřebujou, abych se tím začala zabývat.

Lucemburština: Začínám občas rozumět běžný konverzaci. Většinou dotazům kolem nakupování, takže vedu dialogy typu:
- Eng Tut?
- Jo, Wann ech glift.
(Tašku?
Ano, prosím.)
Když jsem byla u Tiny ve školce, tak jsem docela rozuměla učitelkám, o čem dětem říkají, s některýma dětma jsem vedla i rozhovory.
- Hues du gär de Spiderman?
- Jo.
- De Spiderman ass cool...?
- Jo!
(Máš rád Spidermana? Je cool, viď?)

Od jednoho dítka jsem se dokonce dozvěděla, že prasátko dělá párečky, zatímco kůň maso.



pátek 15. června 2018

Zrnka z dovolené

Zkusím se vrátit trochu v čase zpět a rozvzpomenout se na dovolenou v Itálii.

Jsme zpátky už zase... 3 týdny? A já ani nevím, co jsem dělala včera. A ta žhavá koule lítá po obloze fakt až moc rychle.

Zas jsme se tedy dopustili té troufalosti, že jsme vyrazili na kratší dovolenou s dětmi. Tentokrát tedy už se dvěma a tomu nejmladšímu bylo někde mezi 10. a 11. měsícem. (Už nevím.)

Letěli jsme se rekreovat k italskému jezeru Lago di Garda. Ubytováni jsme byli v apartmánové "vesničce" s dvěma bazény uprostřed. Strašně mě pobavilo (a potěšilo), že tam byla i pidikaplička s Matkou Boží.

Bazén, to bylo největší lákadlo pro naši starší! Ráno stávala na balkóně, koukala na otužilce, co si v něm plaval rozcvičku a vyřvávala "Moiéééééén" na celý rezort. Dny bez cachtání se jí nelíbily.

Pak se jí líbily i hrady kolem jezera. A s těmi jsme byli spokojeni i my dospělí. Skorobatoleti to bylo jedno, to hlavně nechtělo jenom sedět v nosítku či v autě, toužilo mít možnost se občas někde batolit.

Navštívili jsme místa jako Sirmione, Malcesine, Garda a... mořský svět. Atrakci tohoto typu navštěvujeme snad všude.

Hodně času z dovolené jsme strávili vařením, ale nebylo to špatné. Obzvlášť když Heda spala a Tina koukala na pohádku. Mám skoro pocit, že tohle společné vaření je moje nepříjemnější vzpomínka.

Výjimečně jsme snad neviděli nic z doby římanů, ale to hlavně proto, že jsme se nakonec rozhodli nejet do Verony. Nechtělo se mi vzdalovat příliš od příjemného klimatu jezera.

FOTKY ZDE - KLIK
Bylo složité zabavit Tinu, když jsme potřebovali být chvilku v apartmánu, nejradši by koukala jenom na Oggyho a škodíky, moc se neměla do nálepek, knížek, kreslení. Nicméně mise "dovolená" byla splněna v tom, že jsme si dokonce všichni (tedy bez mimina) zahráli prší a přečetli kapitolu Mumínků. 

Příště, říkám si, jedem autem a max. v okruhu 200 kilometrů. :-D




středa 16. května 2018

Meziprázdninová zrnka

Náš rok začíná být strukturovaný tím, kdy jsou v "Bursku" prázdniny. Poslední příspěvek jsem psala po návratu z Čech, teď už se zase skoro balíme na výlet do Itálie, takže můžu napsat, co jsme dělali mezi tím. 

Ostudně jsem si vůbec nezapisovala do papírového deníku a na nějaké skicování čas taky nebyl. Pendluju mezi starostí o děti, domácnost, přípravu na vyučování, dolaďování svých obrázků pro "veřejnost" a studiem lucemburštiny (a taky vejráním do internetu). Ještě jsem to někomu neřekla? Mám veřejnou stránku na FB a IG, kam dávám své obrázky. Asi o tom udělám samostatný post, ať pěkně lákám followery. 

Kde jsme byli?
Byli jsme společně na pár výletech, což vnímám skoro jako zázrak, protože víkendy máme obyčejně nabité jak všední dny. Některé soboty učím, některé soboty má Tiniště tanečky, někdy je oboje. V neděli je kostel a mši máme v 11.30, takže "volno" je až odpoledne.  

Jednu sobotu jsme jeli poblíž Trevíru koupit Hedvíděti autosedačku. Naše podmínky splňovaly dvě, jedna byla bezpečná a drahá, druhá levná a podle testů křáp. Tak jsme holt koupili tu drahou a cítíme se teď velmi bohatí. 

Ještě ten dům se zahradou by to chtělo. Tento požadavek ostatně vznesla už Tina, když jsem jí oznámila, že až Hedvídě vyroste, budou v pokojíčku spolu. Prej ne, prej je jenom její a my si máme pořídít větší dům. Ale asi to bude muset bejt hodně velkej dům, protože Tiniště prudí s tím, že chce sourozence - dvojčata. Úplně se na to bojím jen pomyslet. 

Po nákupu autosedačky jsme si udělali maličký výlet s obědem do vesničky Igel, která se může chlubit Igelským sloupem z dob starých římanů. Jak jsem poznamenala, římské památky nás provází na každém kroku. Tina dvakrát vyběhla kopec nad hospodou, aby se mohla podívat na vyhlídku a hřbitov. 


 


  • Na svátek práce jsme se se známými vydali na dětem uzpůsobenou stezku v oblasti vesnice Bech. Zajímavostí je, že část stezky vede na místě bývalé první lucemburské železnice, na původních zastávkách jsou hospůdky. S dětmi jsme šli 5,5 km určitě přes 2 hodiny, možná skoro 3. Vždycky pak vzpomínám na ty lidi, co prohlašují, že jejich děti ve třech letech ušly hřebenovku. Tiniště jde zásadně poslední, noha nohu mine a prohlašuje: Ale já chci jít svojí vlastní ychlostí. 


  • Jednu slunečnou sobotu jsme si užili grilování se spolkem ATSL.

  • Na svátek Nanebevstoupení Páně jsme po mši a po obědě vyrazili do Differdange, do dětského Science Centra, kde si to užívaly holky i manžel. Já teda taky, aby se neřeklo, ale mě nejvíc bavilo dívat se, jak se jmenují jednotlivé technické zajímavosti v lucemburštině. A jsem nejvíc spokojená, když maj ostatní zábavu.    

  • Vojta se ještě jednu neděli šel s Tinou podívat na závěrečný průvod Oktávu, což je v Lucembursku slavnostní období, v němž probíhají prosebné mariánské průvody. Bohužel je to dost zasažené modernismem. 
    Consolatrix Afflictorum

Taky jsme se v průběhů víkendů vídali s přáteli, což je vždycky fajn. Ani mi nepřijde, že bych se vídala s málo lidma.

Co čtu?

Tatiana Metternichová: Svědectví o neobyčejném životě 
Tereza Boučková: Rok kohouta
Noakes, Creed, Proudfoot: Revoluce v opravdovém jídle

Co vařím?

Tohle téma je u nás teď trochu divoký, protože jsme se rozhodli, že s manželem zkusíme low-carb (moderate protein, high fat:) stravování, takže pořád vařím a učíme se nové recepty typu: chleba bez mouky, pizza bez těsta a podobně, paštika bez chleba :-D

ketoklasika: květáková pizza

jídlo pro všechny naše generace

dýňový chleba

dýňový bochník

telecí paštika
Tenhle článek jsem psala v průběhu několika hodin, protože děti rostou závratnou rychlostí a Hedvídě je už natolik vyspělé, že se mu přestává líbit, když se mu málo věnuju. Takže jdu na to. :-)


úterý 17. dubna 2018

Skicování v Čechách

Stojím u okna ve vyhlídkové části Žižkovské věže, držím pero a sešit a zoufám si. Přemáhá mě dobře známý pocit bezbřehosti. Praha je velká a plná domů, stromů, věží, čím ale začít, co všechno nakreslit? Oči mě bolí z množství detailů, z komínů, oken, ozdob. Krátkozrakost a výška jsou milosrdné: tašky na střechách a listy stromů nevidím moc dobře... Co ale vybrat? Zvednu oči k horizontu a prohlížím si vlnění krajiny, abstrahuju od dekorací a vnímám, jak jsou bloky staveb s vnitrobloky modelovány. Snažím se očima prohmatat město. Pak beru pero a vybírám si zajímavé úseky a zkouším něco z nich zanést na papír, něco jako podstatu, něco, čím budou připomínat to, co vidím. 



Podstatou skicování není začít kreslit detaily, ale začíná se od hrubého tvaru. Někdy se u něj zůstane. Poslechla jsem si o tom povídání na youtube, kde nějaký člověk radí, jak skicovat. Řekl tam pár věcí pro mě podstatných. Vždycky jsem si chtěla osahávat zajímavá místa tím, že si je nakreslím. Přijde mi to lepší, než fotit všechno na telefon. Ale když kreslím, tak tam prostě nedostanu všechno. Trápí mě, že když tam není všechno, tak je výsledek odfláknutý a zkreslený. (Jako bych nevěděla, že to zKreslené bude vždycky! Že to je jaksi podstatou.) Prosté připomenutí, že na obrázku nemusí být všechno, je pro mě dost osvobozující. Vím, že je to asi jasný, ale já tohle potřebuju připomínat častěji. Ideálně pořád. Nemůžu nakreslit všechno.

Podobná bezbřehost jako když se dívám z výšky na Prahu (s Lucemburkem to není tak horké, haha), mě jímá, když přemítám o tom, co všechno bych potřebovala udělat a co všechno bych chtěla udělat. Nebo když se dívám do knihovny. Nebo když projíždím zajímavá videa na youtube. Nebo když se snažím vymyslet, s kým se potkám a kam půjdu.

Nebo když se dívám na datum posledního přidaného příspěvku na blogu! 

Vlastně pořád. 

Možná by nebylo špatné zkusit ten princip skicování přenést občas i do života. 
Nemusím stihnout úplně všechno. Základem jsou hrubé obrysy a pak postupné doplňování detailů, ale nemusí se kreslit každý lístek a každá taška. 
Problém akorát je, že ten základ jsou většinou povinnosti a ty drobné detaily, kterých člověk stihne udělat jen několik, jsou ty věci, které by tak moc chtěl dělat.  

Zpátky ale k obrázkům bez metafor. Opravdu jsem byla v Čechách a opravdu jsem si tam našla čas na kreslení. Ne vždycky, nezachytila jsem každý den, stejně jako nemůžu rozepisovat každý den (nemusím stihnout všechno), ale můžu se podělit právě o těch pár obrázků, co jsem vytvořila.
Skicování má i tu výhodu, že se má nebo může provést rychle. Výzvou je kreslit tak dlouho, dokud se najdou ochutné ruce starat se o děti, aby mi nebraly tužky a sešit. 

Letěli jsme letadlem

Jedli jsme

Byli jsme na bledulkách

byli jsme v Praze 

Škroupovo náměstí ze Žižkovské věže - dobarveno doma

neděle 4. února 2018

Týdenní zrnka - speciál pro Henrietu

Zaujala mě Henrietina výzva, aby si čtenáři jejího blogu zkusili napsat aspoň jeden "týdeník", příspěvek shrnující den po dni uplynulý týden. Připomínám si tím zakreslování a zapisování letních vděčností.
Tento týden se nesl hlavně v duchu skokového vývoje našeho mimina (7,5 měsíců), které zřejmě touží být co nejdřív batoletem, a nepříjemné virózy, s níž se pere naše dítko větší, to skoro čtyřleté. (Když jsem jí nabízela jogurt, tak spekulovala: Tahle lžička je pro mimina. Ale velký nemocný lidi jsou taky jako mimina, tak si ji vezmu.)

Tak tedy jaký byl uplynulý týden?

29. 1. 2018
Listováním v jedné učebnici lucemburštiny jsem učinila významný objev. Lucemburština nemá jen nudné názvy měsíců typu Januar, Februar ... Dezember. Ale má i vlastní, nyní už nepoužívané názvy měsíců. Je to lákadlo pro hipstery: 

30. 1. 2018
V úterý si T. ustřihla poprvé pramínek vlasů. (Je to první střihnutí vlasů v jejím životě.) 
Snažila jsem se z ní vymámit slib, že když jí povolím nůžky, tak nebude stříhat nic jiného než papír.
Povídá: Nemůžu ti to žíct, potože nevim, co budu dělat. 
Vysvětlovala jsem jí, že je správně stříhat jenom papír, když se na tom domluvíme, atd.
Odvětila: K tomu ti nechci nic žíct. 

31. 1. 2018 

1. 2. 2012
Mimino si včera kleklo a dnes poprvé na dětskách zpívánkách ulezlo několik kroků po čtyřech.

2. 2. 2018
Ambivalentní den.
Byla jsem na francouzské konverzaci s miminem a jedna milá paní mi nabídla, že kdybych měla problém pokračovat, protože H. roste a divočí, tak by se mnou klidně konverzovala na procházce s kočárkem.
Nadšení kapku vychladlo, když jsem se po rozloučení podívala na telefon, kde byly sms od muže, že musel pro T. do školky, protože mu volaly učitely, že jí je zle. (Mně se nemohly dovolat.) Takže jsem zbytek dne srážela T. teplotu lékama, protože chudák vypadala strašně, a přemýšlela, jestli zůstat doma nebo jet na pohotovost.


3. 2. 2018
Viróza skáče i na mě, ale stíhám uklidit větší část ložnice. Na pohotovost nejedem, ale T. je hodně zle, tak pokračujem ve vyčkávání, domácí léčbě. T. střídavě spí a střídavě kouká na kreslená autíčka. 

4. 2. 2018
T. je líp a já mám naštěstí jen rýmu.
V kostele byl tedy dnes jen manžel, tak jsme si s T. (a H. spící na mých zádech) udělaly malou katechezi, kreslila jsem jí rozsévače a ukazovala na mapě a globusu, kde bývala Judea.
Neudržela jsem se úplně v nedělním klidovém režimu, uklízela jsem a vyměnili jsme dětský koberec. Obvykle se snažím stihnout maximum práce v sobotu, ale tentokrát to moc nevyšlo. Musím se v tomhle ohledu přístě víc vynasnažit, ale alespoň jsem na pondělí nechala haldy prádla. Sedla jsem si na chvilku s kindlem a byla úplně nadšená z toho, že to naše prtě za mnou přilezlo po čtyřech. Pak klečela u krabice s duplem a ... takhle to dopadlo:

A o hodinu později mi vyrazila dech naprosto, to si prosímpěkně opřená o krabici s duplem STOUPLA! Lego je silná motivace. 
Volala jsem na muže cosi jako: Podívej se na TO, chytej TO a foť TO! Měl zrovna v ruce telefon.

Mám pocit, že se během toho týdne i dost proměnil způsob, jak si hraje. Nebo se spíš změnil způsob, jak ji vnímám? Že si s ní hraju jinak já, když se takhle definitivně vertikalizuje? Kdepak ležet na zádech a zůstávat miminem, když kolem pobíhá ta velká holka a dělá tolik zajímavých věcí. 




Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...