úterý 20. srpna 2019

Ivan Slavík: Hory roků (úryvky)


1971
Pátek 9. dubna - Velký pátek
...
Pišme dále. Když jsem ve 40. letech za okupace začal docházet k Halasovi, Palivcovi a dalším, překvapilo mě jejich pojetí poezie. Že to je totiž jakési objevitelství, zahlédnutí něčeho, co čtenářstvo dosud nezahlédlo, ale co jednou bude viditelné všem. Jakési ustavičné předbíhání času, nic víc. Halas to vyjádřil v Dokořán, v básni o poezii, Viktorce našich dnů. S tím jsem hluboce nesouhlasil. Měl jsem tehdy a mám dosud nezlomný pocit, že báseň je duchovní čin, a to už v okamžiku, kdy vzniká, i kdyby ji nikdo nečetl; že v hloubi svého jádra se dotýká absolutní zkušenosti, zkušenosti nepředběhnutelné, věčné (je rozhovorem mezi já a Bohem - ačkoli to bylo tehdy pár let před mou konverzí), a skutečně ovlivňuje přímo, nezprostředkovaně, ne až vlivem na případného čtenáře, že prostě padá na neviditelné vážky světa, vyvažující onu rovnováhu, proč svět dosud trvá. Poezie je diametrálně odlišná od řečnictví, je to řeč do ticha, slyšeného duší v její samotě, ale už v té samotě je napojena na podstatu bytí. Chci říci, že v krutém boji, v tom nejkrutějším a nejúpornějším boji, jaký jest, v ustavičném boji duchovním, kdy slyšíš ze zalknuta ustavičné svištění mečů, křídel, pád a vzestup duší a výbuchy třaskavin světla a tmy, tam poezie váží prostě tím, že jest. Tím neříkám, že nechce ke čtenáři, že se uzavírá časným problémům světa - ale má tam co dělat jen tehdy, je-li napojena na tuto hlubinu (neříkám securitatus, neboť s Hopkinsem: "Duch má své srázy, výši a pád, je na lehkou váhu brát může, kdo nevisel v nich"). s. 27- 28

1972
Sobota 26. srpna - bl. Martina Středy
...
Jako neodbytný zvonek se někde v mém mozku, v mém vědomí ozývá nesouhlas s trendem některých přečtených knih (Křesťanství dnes, Robinson, Chauchard). Opravdu je ta "sekularizace" nezbytným a nepochybným faktem? Nejsou život a jsoucno už nabity tajemstvím, oslepivým, světélkujícím? Nejsme ponořeni v přesahujícím, v mlčícím u zpívajícím vesmíru? Už se neumírá? Není neukojitelná žízeň? Nevyslovitelné? Nejsem záhadou sobě sám? Už nekvetou slzičky Panny Marie? Já nevím, nikdy mě moc teilhardovský optimismus, ale nad místy, z nichž prýští stesk, bezbrannost, čistota pohaněná - nad těmi jsem dovedl stát v úžasu.

Neděle 27. srpna - Josefa Kalasánského
Nejde mi do hlavy ta sekularizace. Přizpůsobit se jí? Vzít na vědomí, že jisté oblasti jsou její doménou? Pravý opak je pravdou! Svět ponechaný sám sobě je peklem! Drogy, vraždy, sebevraždy, pornosexualita, potraty, rozvody a rozvraty, války a zvěrstva, koncentráky, konzumní blahobyt, hlad, atomové pumpy, zamořený vzduch a vody, bezduchá civilizace, zánik přírody, kosmická opuštěnost, prst na spoušti světové katastrofy kdykoli - humanita ponechaná sama sobě vraždí člověka na těle i na duchu. Právě odsekularizovat potřebuje svět! Metafyzický, transcendentální obzor, naději a cíl potřebují lidské duše!
...

1974
Čtvrtek 7. 6., Roberta
Dnes jsem se zase pustil do překládání aztécké lyriky. Ti Aztékové jsou jeden jediný nářek nad lidskou bezmocí a časností. Je možné, je vůbec myslitelné, že by všechno toto a podobné úpění bylo vyplýtváno nadarmo? Že by to byly jen zvuky, to jest vzduchové vlny, unikající do neúčastného prostoru? Ale vždyť jsou to slova, vždyť mají smysl. Právě ten smysl, ten obsah našich životů, co to je? To není pouhé nic, to je něco, třebaže tak tajemné a neuchopitelné.

Středa 4. 7., sv. Prokopa
K večeru. Sedím na prknech před domkem, přede mnou se kolébají stonky křovin a květů v naší zahrádce. Pomalé šero. Ticho je naplněno letními zvuky ptáků. Letní večer. Je to stále stejné. Jakoby věčné. Stejně budou cvrlikat ptáci a dýchat letní vánek, tmět se červencové nebe, až my tu nebudeme. Ale je to klamná kulisa věčnosti. - Budou to jiní ptáci, jiný večer a jiný vánek. Nic není věčné na této kulise, jen sama věčnost. 

pondělí 19. srpna 2019

Ivan Slavík: Hory roků (úryvek)

Je toho tolik, co bych chtěla vyprávět.

O prázdninách, o výletu do Čech, o tom, jak holky rostou. Možná se k tomu ještě dostanu, možná pár vynořujících se momentů popíšu.

Nebo taky ne.

Hodně věcí teď nedělám. Neplním výzvy, do deníku píšu sporadicky, kreslím z povinnosti (ale je to fajn!), blog bych si moc ráda udržela, asi opravdu zas budu víc psát, až se toho bude míň dít... zimní měsíce jsou nejlepší.

Ale něco bych chtěla udělat, chtěla bych si vypisovat pasáže z knih, co mě zaujaly. Slova, která by měla být čtena nahlas, opakována... a která by třeba měla jít vyhledat googlem, což nepůjde, pokud text jen vyfotím.

Tak dnes tedy začínám knihou, kterou stále čtu a která mě podněcuje k modlitbě a úvahám, deníkovými záznamy básníka Ivana Slavíka:

Všechny hlavní věci jsou mysteria. Nikdy jsem si neodpověděl zcela a do důsledků uspokojivě např. na existenci zla, ale nad čím mi srdce trne, je problém časnosti. Naše vezdejší úděly se svou neopakovatelností, ty okamžiky už ve chvíli, kdy se dějí, minulé, a právě proto ale závratné, čím to bude nahrazeno? A už to slovo "nahrazeno" je zcela nepřípadné. Na té závratnosti lidských životů je vlastně založeno veškeré vyprávění, veškeré umění románu, i když si to autor třeba ani sám takhle metafyzicky neuvědomuje. 
(s. 216)

Kolobřeh 2022

Na přelomu srpna a září jsme byli u Baltského moře v polském Kolobřehu.  Bylo už chladno, ale jeden den přece jen holky nahodily plavky a šl...