pátek 20. prosince 2019

Procházka po Marsu

Zase bylo potřeba jeden výlet nechat uležet...

V říjnu (?) jsme si jednoho hezkého víkendového dne udělali výlet nad městečko Schifflange. V brožuře jsme se dozvěděli, že na jednom kopci je planetární stezka. Na jednotlivých stanovištích sice byly tabulky s planetami, ale z celé procházky jsem měla dojem, jako kdybych se procházela na Marsu porostlém vegetací.

Cestu nám na chvíli přeťalo obrovské stádo ovcí a koz. Vida, Mars je vlastně příjemné místo k životu.









středa 18. prosince 2019

Vzpomínací

Nemůžu si vybavit, jestli jsem už tyhle fotky sdílela nebo podobný příspěvek psala. 
Vzpomínám na naše manželské a rodičovské začátky v Bohnicích. 
Neuvěřitelné, že to někdy byla přítomnost...

+
pár retro článků



A teď zas běžím... ať mi ta přítomnost pořád někam neutíká.













Matčin nářek: taxík na nožičkách mimo provoz

Konec léta byl pro mě dost náročný, hlavně psychicky. Tady jsem se o tom nerozepisovala, protože pro mě není snadné psát o něčem, co právě prožívám, nebo co jsem prožila.

Byli jsme na několika oslavách a pozdně letních setkáních a mně z toho veselí a zářijového sluníčka bylo akorát smutno.

Nechtělo se mi totiž dítě odevzdat dítě zpět do lucemburského školního systému. Prázdniny byly skvělý, holky se občas porvaly, ale ráno se budily tím, že jedna vlezla k druhý do postele, pak jsme něco vyráběly, šly ven. Nechtěla jsem, aby mi zase začalo období, kdy třikrát týdně naběhám 6 kilometrů kvůli tomu, abych přivedla T. domů na oběd, za hoďku ji odvedla zpět na povinnou odpoledku, a pak zas šla pro ni. Do toho mi velmi často brečí a protestuje H., protože se jí chce občas být i doma. (Co budu dělat příští rok? To půjde jedna do školy a druhá do předškolky... )

Když jsem se s tím jakž takž vyrovnala, musela jsem si dát pauzu z tělesných důvodů.

Pravá noha mi totiž vypověděla službu, rozbolel se nárt a už skoro tři týdny "obíhám" doktorstvo. Nejprve jsem byla na pohotovosti, tam mi akorát odebrali krev, dali mastičku a napsali brufen. Pak jsem byla u své doktorky a ta mě poslala na rentgen a k ortopedovi udělat vložku do bot. Teď jsem byla u fyzioterapeutky a ta mi řekla, že bych si měla dojít na ultrazvuk, takže si zítra poběžím (pobelhám) zase ke své praktické doktorce pro žádanku a pak na to sono. Do toho pořád řeším to vyzvedávání dítěte, protože manžel mohl pomoct jen pár dní.

Zatímco si nohu leduju a promazávám, říkám si, proč mi nemohli všechna ta vyšetření udělat hned.

Doufám, že moje pravá noha se nechce dožadovat speciální adventní pozornosti a nechce z toho udělat tradici. V prosinci 2017 jsem si na ní totiž ukopla malíček. O gauč. (Manžel si z toho doteď dělá srandu.) Malíček jsem teda měla regulérně nalomenej, takže jsem aspoň věděla, co mi je.

Snad se to nějak zlepší během vánočních prázdnin. Na to, že mě pak čeká zas půl roku "taxikaření na nožičkách", radši ani nemyslím.


Depka babího léta:



Vzpomínka na zimu 2017, H. byla MIMINKO:



A na tomhle vojzeku mě manžel taky vezl. Akorát když jsem tam seděla já, měl plné ruce práce, tak nemohl ještě fotit. Poskládané holky, které odvážel na parkoviště, už jo.

A já jsem se při tom strašně smála, protože technicky jsem chodit mohla, byť to bolelo, takže jsem si připadala jak simulant... a zároveň jsem si užívala, že je o mě postaráno. 




středa 11. prosince 2019

Eliminuju

příležitosti ke stresu. Ale ony si mne stejně najdou. :-)

Nemusím.
... vymýšlet složitý adventní kalendář
... péct cukroví víc, než chci
... šůrovat (to bych ale trochu chtěla)
... kreslit pro každý den obrázek

Stejně nakonec něco vznikne: občas máme uklizeno a máme perníčky. Do adventního kalendáře dávám jen nálepky. Stromek už je taky ozdoben. Snažím se pod ním číst s dětmi, protože moje nejoblíbenější vzpomínky jsou na to, jak jsem si četla pod stromkem a kochala se retro ozdobičkami.
Ony si nakonec ale vytvoří svoje vzpomínky. Teď mají u stromku vysypanou tunu dupla a skládají s tatínkem. Paráda. (Paráda končí. Když jsem dopsala tečku, začly se rvát.)

Dám vám sem aspoň jeden obrázek a tipy na hudbu, co teď poslouchám. A nakonec něco k pobavení.


Našla jsem zhudebněné básně Suzanne Renaud (ženy B. Reyneka):



S dětmi milujeme tohle rozsáhlé album: 



A to pobavení na závěr - urbex perníková chaloupka







neděle 3. listopadu 2019

Houbáci

Ne, nebudu se chlubit košíkem plným hub. Houby mě baví spíš esteticky, sbírat se je bojím. Ale podělím se o několik svých obrázků z léta. 






neděle 20. října 2019

Mně se stejská, až to bolí...

Špitálek,
špitál,

                 ... svět se točil
na zasněženém kolotoči
koně se dali v hebký cval.
Bůh suď,
co ještě chybělo mi?
Láska je sladké bezvědomí ...

a já to město miloval.

(ze Šiktancovy básně Praha)




Myslím, že zkušenost života v zahraničí se přeceňuje.











sobota 19. října 2019

Ohlédnutí bližší - Brusel

Uvědomila jsem si, že mi moc nejde psát o něčem krátce po tom, co jsem to prožila. Naopak že s větším odstupem se mi o události zpravuje lépe.

Je to ale trochu divné... tímhle stylem se může stát, že budu psát články o Vánocích v létě a naopak.
Možná by to ale mohlo být užitečné. Každé Vánoce je plný internet stromečků, dárečků a nějakých těch duchovních zamyšlení.

Když bych psala o adventním ztišení v červnu, třeba by to zaujalo publikum. :-D Třeba by rádo uvítalo ochlazující článek v parném létě.

Každopádně teď se moc daleko do minulosti vracet nebudu, jen pár týdnů. Na konci září jsme totiž poprvé pořádně navštívili Brusel. Jeli jsme na víkend ke kamarádce, která se do Bruselu před rokem odstěhovala. Bydlí s partnerem a dětmi na předměstí, blízko sjezdu na dálnici do Lucemburska, takže pro nás to je skoro za rohem. Jen dvě hodiny autem.



Než jsme šli k našim hostitelům, holky si pohrály na místním hřišti s pavoukem. Bylo tam pěkně a podzimně a chvilkama dokonce i nepršelo.
Na návštěvě se děti hned rozutekly do hracích pokojíčků a nebylo úplně snadné zorganizovat jejich vypravení do centra města.  O naší návštěvě se ale nemusím moc rozepisovat, bylo to příjemné přátelské setkání, jistě znáte.

Co mě zaujalo na samotném Bruselu?

- Abychom se dostali do centra, museli jsme jet fakt hodně dlouho po nějakém bulváru - asi 20 minut. Pro nás je to nezvyklé. Když člověk jede v Lucembursku plynule dvacet minut na jih nebo západ, tak je už v jiné zemi. (Na západ je to asi 30-40 minut a na sever 70.) V autě jsme poslouchali písničky belgického zpěváka Stromae.

- Grand Place je moc krásné, když se člověk dívá vzhůrů, na fasády. Když jsme se podívali dolů, na zemi byl strašný bordel. Asi tam předtím byl nějaký koncert?

- Čůrající chlapeček je maličkej a skrz davy turistů není skoro vidět.

- Povečeřeli jsme v marocké čajovně. Já výborné mleté jehněčí s hummusem a zeleninou. Zkrátka není nad lokální kuchyni. :-D Překvapilo mě, že se to dalo přežít, i když děti byly v přesile. Na 4 dospělé 5 dětí. (Hostitelka měla s sebou au-pair.)

- Dát si vafle to byl hodně velký omyl - čekali jsme na ně strašně dlouho a holky se následně zprasily od hlavy až k patě, navíc jim kus spadl na zem a já musela zbytek proti své vůli dojídat.

- Druhý den byla neděle, takže jsme navštívili jednu z tridentských mší v Bruselu.  Kázání bylo nehorázně dlouhé. Asi 45 minut. Takže jsem měla čas si prohlédnout outfity zbožných bruselských dam a všimnout si, že jsou v provozu dvě zpovědnice. (Byli jsme u FSSPX v kostele sv. Josefa.) 

- Po obědě jsme jeli do nedalekého Technopolisu. To bylo krásný. Myslím, že by se vyplatilo tam jet někdy z Lucemburska, na celý den. Byli jsme tam asi 3 hodiny a nestihli jsme vše vyzkoušet. (V ČR je asi podobná IQ Landia - osobně neznám.) 

Cesta zpátky byla docela náročná, hrozně pršelo. Ono ostatně pršelo celý víkend, ale ty deště, co jsme potkávali cestou, byly dost intenzivní. Chvilkama se naše auto měnilo v ponorku a cestu samozřejmě skoro vidět nebylo. Bohužel sonar naše audina nemá. Děti spaly a já jsem si aspoň pročítala knihu The Catholic Mom Challenge od Sterling Jaquith.

Výlet do Bruselu byl krátký, ale už se ve mně tvoří příjemná vzpomínka.

Co vy, milí čtenáři? Znáte Brusel? Jaký na vás udělal dojem?

pátek 11. října 2019

Levoruké tvoření v panenkovém mikrosvětě

Nemůžu si pomoct.

Pořád mám nutkání tvořit, i když jsem strašně levá. Ze všeho mi čučej nitě, nikdy nic nesedí, jak původně mělo, vše je opatlané lepidlem a barvama. Strašně moc mi nejdou detaily a zakončení.

Ale stejně vždy znova podlehnu...

Tentokrát to odnesly barbíny mojí dcery, ale rozhodla jsem se, že je nebudu dále trápit a pořídím si nějaké vlastní.

Pozn. 1. Je to stejně vtipné, když jsem byla malá, přišla mi Barbína - pravá od Mattela - jako téměř nedosažitelné bohatství, téměř modla. Teď jsem byla v hračářství a říkala jsem si: Cože? Pěkná panenka stojí jen 9 euro, zatímco ty hnusné šatičky stojí 11?!  A i láhev vína je dražší.) 

Pozn. 2. Mattel je velmi pokrokový. Že dělají panenky inženýrky - to vím, že budou prodávat gender fluidní panenky se snažím vytěsnit, ale že dělají Kena - mořského pána - a Kena, který má jako příslušenství pračku a košík na prádlo, to mě hodně pobavilo. Kdo je asi cílová skupina Kena s pračkou? Aby edukace nebylo málo, viděla jsem v obchodě i Barbie - sběračku psích bobků.

Tady jsou tedy ty moje výtvory:

jen sukeň



jen ploutev


A jako perlička na závěr šaty pro panenku, které ale mnohem lépe pasují medvídkovi.




Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...