úterý 31. března 2020

Za časů koronaviru IV.

Dny splývají.
A rychle utíkají. Kupodivu. Báli jsme se nudy a ona nakonec nepřichází. (Zatím.) Nakonec se člověk musí hodně snažit, aby stihl vše, co chce.

Některé dny jsou horší, některé dny se hroutím, křičím na děti, někdy jen scrolluju obrazovku.

Ale dneska zas bylo trochu líp.

Asi pomohlo jít do civilizace. Měli jsme balík na poště, je to v centru a nedá se tam dobře zaparkovat, tak mě napadlo jít od nás pěšky (je to asi 2 kilometry). Bylo docela uklidňující vidět, že okolní svět krom lesů ještě nezmizel.

Jen ta rána jsou pokaždé hrozná. Ráno se s tím vším okolo sebe musím vždycky znova smířit a někdy se nepovede. Probuzení ze svobodny snů do Situace bývá bolestivé.

malování kávou a solí
po karanténě bude moct naše šestiletá jít na gympl, tohle mě nutila překládat



špaldové housky

model sopky






pondělí 16. března 2020

Za časů koronaviru III.

Ladislav Zibura ve svém facebookovém příspěvku vyzývá: Jsme národ Přemka Podlahy, ušijme si roušky.

Šiju od včerejška. (I když teda šití nepatří k mým nejoblíbenějším ručním pracím.)

Když už mám venku šicí stroj, ušila jsem šaty i panence.

Odpoledne jsme pojedli buchtu na terase. Je to fakt divná zombie apokalypsa. Jsme uvězněni (a to v lepším případě) v našich domácích pohodičkách.

Hodně sil všem, co musí do práce.

Prodavači, pošťáci, doručovatelé, zdravotníci a všichni další, co musí mezi lidi, jste pro mě hrdinové.

Díky vám všem, že udržujete svět v chodu. 








neděle 15. března 2020

Za časů koronaviru II.

Internet se hemží radami, jak má člověk využít současnou krizi k dobrým věcem. Přečíst si knihu, hrát si s dětmi, poslouchat hudbu, naučit se jazyk.

O všechno se pokouším, ale stejně nic z toho nepřehluší strach o rodinu, o rodiče v Česku. V takovou chvíli má veškeré to pozitivní využívání izolace velmi hořký nádech. Všechno, co dělám, dělám s pachutí strachu.

Dnes je to o to horší, že máme první neděli bez kostela.

Na internetu jsem se od nevěřících známých dozvěděla, že kostel potřebujou jen formalisti, co potřebujou slyšet modlitby předříkaný a neumí se pomodlit sami.

Jít do kostela na Mši je diametrálně odlišné, protože v kostele je Pán zkrátka přítomen JINAK než v lese nebo v pokoji.

V současné situaci vidím velkou lekci pro člověka. Můžeme sice dělat spoustu věcí, co nás baví a co jsme chtěli dělat, když jsme museli do práce, nebo vodit děti do školy, školky... ale myslím, že nejsem jediná, kdo pociťuje, jak je to vlastně málo a jak to není to, po čem duše člověka touží.

Pane, ať prahneme po Tobě.




V lese. Snad hned tak nepřijde do Lucemburska všeobecná karanténa a budeme moci chodit aspoň do přírody.
6 dubů zasazených na památku narození dcer velkovévody Guillauma IV. 

Zřícenina lovecké chaty velkovévodů Adolpha a Guillauma.


úterý 10. března 2020

Jak se uklidňuju... aneb přiznání (Za časů koronaviru I.)

Koronavirus se u šíří v postním období, takže na člověka se valí vskutku ze všch stran, že je jen prach a v prach se obrátí, a že nemá život ve svých rukách. Bohužel, místo toho, aby církev oslovovala v těchto zvláštních, neklidných časech lidi a poukazovala na život věčný, dočkáváme se zavřených kostelů (a u nás v Lucembursku povinného přijímání na ruku, což je pro mě nepředstavitelné a bojím se, že tedy nebudu moct přijímat Tělo Páně ani o Velikonocích.) Takže krom toho, že mám obavy z toho, že já nebo někdo z mých blízkých onemocní, jsem neklidná, že se nenajde kněz ochotný a odvážný poskytnout nám svátosti.

Je toho dost a člověku krom modlitby a opatrnosti nezbývá moc co dělat. Měla k nám přijet manželova maminka, a radši jsme to odložily, protože se obě bojíme, abychom zbytečně něco nešířily jak do Lucemburska, tak do Čech. Byl zrušen koncert Spiritual Kvintet, na který jsme měli jít. Není ani jisté, že proběhne T. vysněná oslava narozenin v hracím centru a spolužáky ze školky. A to jsou pořád ještě takové dorbné problémy, které člověk řeší, pokud mu opravdu nejde o zdraví.

Místo toho, abych vypnula mobil, tak obnovuju zprávy a ještě si pročítám odborné práce o morových ranách. To jsou dost hovězí nápady, není divu, že mě občas přepadá úzkost.

Abych se uklidnila, pustila jsem se zase do ručních prací... a kromě háčkování jsem zkusila i pletení. Má to dvojí efekt: já se uklidním a dětem přibudou šatičky pro panenky. Když jsem se do toho na podzim pustila, napadlo mě založit si blog, kam si budu odkládat fotky svých výrobků, nebo třeba i panenek, které máme. Protože tam opravdu čas od času něco nahraju, k blogu se nakonec přiznávám, i když je to asi trochu podivná záliba. Koho blog zajímá, ten jej najde na této adrese:

https://vpanenkove.blogspot.com/


A přidávám trochu klubíčkové barevnosti, těším se na další strakaté výtvory. 




Přeju požehnané postní období a ať nás všechno, co se děje, přivádí blíž k Bohu. 


Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...