O všechno se pokouším, ale stejně nic z toho nepřehluší strach o rodinu, o rodiče v Česku. V takovou chvíli má veškeré to pozitivní využívání izolace velmi hořký nádech. Všechno, co dělám, dělám s pachutí strachu.
Dnes je to o to horší, že máme první neděli bez kostela.
Na internetu jsem se od nevěřících známých dozvěděla, že kostel potřebujou jen formalisti, co potřebujou slyšet modlitby předříkaný a neumí se pomodlit sami.
Jít do kostela na Mši je diametrálně odlišné, protože v kostele je Pán zkrátka přítomen JINAK než v lese nebo v pokoji.
V současné situaci vidím velkou lekci pro člověka. Můžeme sice dělat spoustu věcí, co nás baví a co jsme chtěli dělat, když jsme museli do práce, nebo vodit děti do školy, školky... ale myslím, že nejsem jediná, kdo pociťuje, jak je to vlastně málo a jak to není to, po čem duše člověka touží.
Pane, ať prahneme po Tobě.
V lese. Snad hned tak nepřijde do Lucemburska všeobecná karanténa a budeme moci chodit aspoň do přírody.
 |
| 6 dubů zasazených na památku narození dcer velkovévody Guillauma IV. |
 |
| Zřícenina lovecké chaty velkovévodů Adolpha a Guillauma. |
Mám to úplne rovnako, presne si to vystihla.
OdpovědětVymazatRady čo robiť... ani ich nepotrebujem, toľko plánov si dokážem vymyslieť (čítať, písať blog, hrať na flautu či klavír, učiť sa angličtinu...). Ale niekedy je tak ťažké sa vôbec do niečoho pustiť, tá pachuť...
No, užívame hojne vitamín Ž 91, spoločenstvo modlitby cez internet (aspoň cez sklo obrazovky môžem hľadieť na eucharistického Krista).
Neviem, či sú u vás ešte otvorené kostoly aspoň pre súkromnú modlitbu - to je tiež balzam, posedieť pred svätostánkom. Ešte som si ho stihla hodinku dopriať než som sa odobrala do domácej karantény. Teraz už len cez obrazovky... ale pomáha to. :)
A vďačnosť. Musím zase začať písať, teraz mi to hodne chýba.
Psát teď deník vděčnosti je dobrý nápad. To bude jednou dobrá památka na tohle období. Díky za nápad! My jsme ještě minulou neděli stihli zpověď a mši...
VymazatJů aj spoveď? Skvelé! Ja som to naposledy odložila... a teraz ľutujem.
VymazatMomentálně se cítím téměř stejně, ač nejsem věřící. Bojím se, o děti, manžela, maminku po onkologické nemoci. Karanténa u nás sice je, ale parky a příroda je povolená, jenže i tak mám strach. Kluci nechodí do školy, manželovi nařídili home office a já jediná chodím do práce, cítím takovou nejistotu, že jsem jediná, kdo může domů přitáhnout nějakou nemoc. Přeji nám všem hodně sil, hlavně těch psychických.
OdpovědětVymazatAno, taky přeju (sobě i vám všem) hodně sil i pevné zdraví.
Vymazat