Biče se rozmrskaly a švihají silnici, keře, zakusují se do spár a čím
více bijí město, zdvojují svět. To když přestane kůže města mlaskat a
trochu se opotí loužemi, spadnou kusy nebe na zem. Svět jasní a jeho
hrany jsou vybroušené větrem. Odřezal všechny bradavice a seškrábal
nánosy špíny. Město kříšené jarem. Rekvizity: sakura a lešení, kulisy jsou černé. Pane osvětlovač, nasviťte ten strom pořádně! Postavy:
zalezlé v mikrokosmech, které buňkami nejsou, protože ty izolované
umírají, byty zdá se ne. Namísto organismu spokojí se s rámcem domu. Jen
mrak vrhá stín, který z prostoru dělá domov. Naposled před lety když
zapráskal bič, město-moře-stavení se rozestoupilo. Vznikla ulice, na
jejímž konci se ze země vynořuje bílá ruka, natahuje se a marně touží
svírat bičiště. Jen z nejdelšího prstu občas zajiskří maják pro vzdušná
plavidla, protože proudy nad Prahou bývají proradné.
středa 25. dubna 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Daybook tag alias Občasníček
Už hodně dlouho obdivuju blog https://ponderedinmyheart.typepad.com/ (už není moc aktuální, autorka občas přispívá na instagram, ale já se...
-
Tentokrát "lejdybagovej". Zmizel rychle. Jako nám mizí čas v Lucembursku... (je to trochu svíravý pocit).
-
Nedá se nic dělat, dítě změní člověku život. Různým lidem různě. Ale vím o mnoha lidech, kteří právě kvůli dětem přehodnocují jídeln...