Na chvilku v Praze

Tedy já jsem ostuda, psala jsem naposledy před rokem, ale nechci, aby blog zcela zapadl, tak se hlásím. 

Tohle léto máme zatím takové staycation, ale snad se to brzy změní a vyrazíme a snad o tom později napíšu. 

Můj čas vyplňují děti, domácnost a koníčky (teď nevím, do jaké kategorie zařadit manžela). Léto se nese v duchu filmu Barbie, takže já se zas obklopuji svými plastovými kámoškami a pořád dokola si pouštím soundtrack k filmu. Píšu si deník, počítám vděčnosti, tvořím dětem kroniku, atd. K tomu poslouchám podcasty a večer, když se sesunu k televizi, zapínám Přátelé, protože na víc nemám mozkovou kapacitu.

Letos se mi nedaří tolik vyrážet sama s dětmi, výletuju raději i s manželem, ale minulý týden jsem děti na přání prostřední H. vyvezla na výlet k televiznímu vysílači, tak se podělím o pár fotek. Vtipné je, že docela dost času nám zabralo vůbec se dostat tam a zpět. A to bydlíme na okraji Prahy... (Když vyjdem na malý kopeček za naším domem, tak Žižkovskou věž vidíme, v zimě je nejspíš vidět přímo z okna. 

Vyhlídka z Žižkovského vysílače je pěkně drahá podívaná, ale jednou za čas se to dá podniknout. Dětem se nejvíc líbila vyhlídková místnost s houpacími křesílky, odtamtud jsem je nemohla dostat. Když jsem je na chvíli vylákala do poslední místnosti, odkud konečně byly vidět mé oblíbené Hradčany a Petřín, děti prohlásily, že tohle je ale vůbec nejnudnější místnost a vrátily se na křesílka. 

Přes Škroupovo náměstí jsme pak došli k Riegrovým sadům, kde naše kroky vedly neomylně na hřiště. Dřív jsem nachodila dlouhé kilometry po Praze a kochala jsem se architekturou, teď mám pocit, že se pohybuju spíš od hřiště k hřišti. Mám je již perfektně zmapovaná. Cestou zpátky jsme si povídali o tom, co se komu líbí za domy (ok, nejmladší se k tomuto tématu moc nevyjadřoval), a šestiletá H. mě zas pobavila tím, že ty zdobený domy nejsou nic moc, že ona radši paneláky a vily, co vypadaj jak bílý kostky. Budu ji muset vzít na Prahu 6, na vycházku po funkcionalistických vilách. Nebo raději po Jižáku?

A jak se všichni máte? Viděli jste Perseidy?

 

Procházka na Čihadlech

Výlet do okolí s dětmi i tchánovci. Holky statečně pochodovaly a synáček se vezl v kočárku. Skoro celou cestu prospal. 

Cestavede podél Rokytky a Svépravického potoka po různých stezkách, můstcích a dřevěných cestičkách mezi mokřady... za Pískovnou nad Dolními Počernicemi je i dokonce brod. Ten ale asi využijem spíš v létě. 

Na vrchu Horka, který leží mezi Kyjemi, Černým mostem, Hostavicemi, je poměrně nová rozhledna Doubravka, z níž jsou pěkně vidět přilehlé oblasti.

Když jsem se ptala mladší dcery, co se jí nejvíce líbilo, tak prý: potůčky, můstky, babička, dědeček a všechno. Starší se líbila rozhledna Doubravka a hra na kládě. Mně potěšilo setkání s hryzcem vodním a výhledy z rozhledny. Výhledy a cesty mezi potoky se líbily i manželovi. Děda si fotil ptactvo na Pískovně. 

Taky jsem si užila cestu kolem zahrádkářské kolonie, protože tamější chatky mi připomínají moje tvoření pro panenky, ale v měřítku 1:1. U jedné zahrady rostl pámelník červený, ten je obzvlášť hezký, protože je vlastně spíš růžový. 

Fotky jsou takové celé hnědooranžové:

Už to na mě přišlo aneb Přepisování paměti

Jsme v Česku o něco déle než měsíc. (A já si pořád nevyběhala rodičák na malého, ale třeba si už konečně vyzvednu občanku.) Zatímco manžel tesknil po Lucembursku při vybalování, na mně to přišlo teď. 

Z ničeho nic na mně zaútočí vzpomínka na lucemburskou každodennost a mně úplně zatrne, že to už se nikdy nebude opakovat. Už se možná nikdy neprojdu s Hankou v Kockelscheueru, nenavštívím Martine v Merschi, nekoupím holkám zmrzku ve Venezianu a nepovedu je do školy Batty Weber nebo do školky Alen Tramsschapp. Zároveň a naštěstí se mi vybavujou i ty věci, co mě tam štvaly, takže to tesknění není taková hrůza. 

Můj návod na přežití těhle zákeřností, co člověku způsobuje paměť, je začít si vytvářet vzpomínky nové. Už jsem to jednou provedla v Lucembursku, tak to prostě zase provedu tady. Jestli mám v paměti nějaké volné stránky, tak je musím popsat, a pokud někde bledne inkoust, tak to tam musím překrýt něčím novým, klidně podobným. 

Do Česka jsme se vrátili s tím, že bychom se rádi konečně usadili. Ale teď nevím, jestli se to povede, cítím se až moc rozpolcená. Ale třeba je to všechno prostě jenom příliš čerstvé. 

PS: Takovou ironickou perličkou, která trochu komplikuje nače zakořenění je to, že máme pomerně velký dům vytápěný plynem a čeká nás topná krize. To abychom si zvykli pořádně se oblékat nebo se budem muset trochu otužit. 

Vánoce 2019 - ohlédnutí

Letos jsme měli opravdu hodně vánočních podstromečkových rozbalování.
A to domácí bylo okořeněné zabalováním. Kufrů.
Porušili jsme totiž naši tradici (obvykle jsme zůstáváli na Vánoce v Lucembursku) a vyrazili navštívit rodiny v Česku.

Večer po rozbalení dárečků jsme usadily děti k novým hračkám a k pohádce a naskládali věci do kufrů. (Kéž by to bylo tak jednoduché, jako se to píše. Nezapomenout žádný dárek, teplé oblečení a zábavu do auta - to byla lahůdka. A lahůdka nás taky čekala po návratu. Když jsme vyklízeli kazivé věci lednice, o jednom pokrmu jsme oba pouze konstatovali, že by potřeboval vyhodit, ale nikdo z nás to neudělal.)

Na Boží Hod jsme po mši skočili do naloženého auta a ve svátečním vyrazili. Cesta do Prahy trvá z Lucemburska přibližně 8 hodin. Záleží na množství a délce zastávek. My stavěli 1x na větší oběd a 1x na kratší odskočení.

K našim jsme dorazili chvíli po 19h, takže se ještě stihlo jedno dárkování. A to s přehledem, protože holky se dostatečně vyspinkaly v autě, takže šly spát kdovíkdy. Vůbec během celého pobytu špatně spaly. T. to vysvětlovala tím, že si chce dosyta užít prarodiče. Akorát že babičky by nejradši vytuhly dávno před holkama.

Druhý den jsme rozbalovali u mojí tety. Pochutnali jsme si na kachně a holky dostaly tunu panenek LOL, Hatchimals, duplo a vysněnou Barbie mořskou pannu.

Jestli se mi dobře vybavuje posloupnost, další den byl pátek, a to jsme si udělaly s T. dámskou jízdu a šly do kina na Frozen. Rozčilovalo mě ezo-bio-anticivilizační poselství, ale příběh sester princezen mě dojímal a bavil.

V sobotu jsme byli ještě v Praze, prošli jsme se po lese a navštívili Zemědělské muzeum. V neděli jsme šli na mši do Emauzského kláštera a potom vyrazili do Ústí nad Orlicí za rodinou mého muže.
Tam nás čekalo další rozbalování. Holky dostaly k barbínám Keny i nějaké knihy, které jsem jim koupila na podzim.

Druhý den jsem si došla koupit klubíčka do pasáže a navštívili jsme manželovu sestru. Naše holky si spokojeně pohrály s bratránkem a sestřenkou. Škoda, že se nevídají častěji.

Na Silvestra nás navštívila manželova babička. Z prababičky jsou holky vždy nadšené. Ochotně si s nimi hraje s Barbínami na plesy a všelijaké různé zábavy. Večer jsme šli na ohňostroj. H. (teď je jí 2,5 roku) se docela bála, ale dívala se aspoň na ta světýlka, co nedělala kravál. Pak jsme přenechali děti prarodičům a šli k dalším příbuzným na film. Promítalo se Tenkrát v Hollywoodu.

Prvního se odehrál nejlepší zážitek naší T. V lese jsme našli lebku. Nejdřív jsme mysleli, že liščí. Pak se ukázalo, že to byl divočák.

Druhého ledna jsme si udělali výlet. Do Pardubic. Vždycky mě zamrzí, když se ukáže že české krajské město je asi 1000x zajímavější, co se týče kulturního vyžití a množství drobných obchůdků, než hlavní město Lucemburska.

V pátek jsme si ještě užili dětské řádění s bratránkem a sestřenkou a večer jsme šli sami s manželem na mši do Rudoltic. H. si předtím na hřišti stihla vyrobit parádního monokla! První dny oteklá víčka, že skoro nešla otevřít, další dny splaskla, ale barvila se do sytě fialové.

V sobotu jsme se zastavili u našich přátel. To už je skoro taková tradice, že se u nich zastavíme, protože bydlí tak trochu po cestě. Kamarádka má doma kromě dětí a manžela hotový zvěřinec, takže jsme se s dcerkami pokochaly želvami, ptáčky, rybičkami. Pokecali jsme a vyrazili si užít poslední chvíle do Prahy. Je to zvláštní, že kdykoli píšu o návratu, svírá mě podobný stesk jako když se to právě děje a snažím se to, co nejrychleji odbýt. Cesta zpět nám zabrala neděli.

A my jsme tak přijeli nejen do Lucemburska, ale vpluli jsme také do každodennosti a do nového roku.

Díky Bohu za tyto Vánoce "na cestách".

O prázdninách jsme...

... se pekli ve vlastní šťávě. Vlna veder byla asi všude, ale v západní Evropě docela výživná, dosahovala až 39 stupňů. T. měla během toho nejteplejšího týdne příměstský výtvarnný tábor, takže jsem musela vymýšlet, kde těch pár hodin přetrpím s H. Párkrát jsme dokonce vsadily na obchoďák.

... se setkávali! Když jsme byli v Lucembursku, hodně jsem se snažila organizovat čas, aby se naše starší mohla setkávat s nejlepší kamarádkou, která jde už bohužel do školy. Krom toho jsme se setkali s mnoha lidmi v ČR, zejména s rodinou. Naše děti se aspoň občas setkají se svými sestřenkami a bratránkem. A s mnoha lidmi jsme se nesetkali, tak to chodí. Čas dovolených je omezen.

... poznávali.
Byli jsme na výstavě Čtyřlístku, městě robotů na Chodově, v Koněpruských jeskyních, na Křivoklátě, v ZOO, v Litomyšli, v Adršpachu, v botanické, v Lisieux a Bretani. O té ještě napíšu víc.



... křtili. Máme tu čest být kmotry naší malé neteře.

... tvořili. Kromě našich obvyklých aktivit, jsme dětem s manželem vyrobili v dílně na chatě dřevěné hračky. Bylo pěkné něco vyrábět spolu s manželem.

... se věnovali turistickému sběratelství. :-) Kupovali jsme zejména turistické známky.

A když to šlo, tak jsem si četla. Uvažovala o literatuře a studovala poezii. Nějak se tím nedokážu přestat zabývat.

Prázdninový týden

Když se snažím zachytit momenty dní v běžném týdnu, lámu si hlavu, co se stalo zajímavého, protože je vše zdánlivě běžné a opakující se. Když jsme na prázdninách, děje se toho zajímavého dost, ale a) vybrat něco krátkého a trefného taky není snadné, b) je to takové celé bolavější. V úterý jsem byla jinde než v pátek a ani nemrknu a už se zas chystáme vyrazit do Země Nezemě.

Místo frustrace, že nedokážu popsat vše, se budu radovat, že si nechávám něco pro sebe.

Potkala jsem se s několika pro mě důležitýma lidma, a ... neumím psát o tom, jak jsou pro mě důležití, takže si to uchovám v sobě. A na papíře.

17/02/19

Objevili jsme nová hřiště na starých místech. 

Přemílám v puse toponymum Sokolníky. Chutná jak šedé vzpomínky. 

18/02/19

Tradiční prázdninová výprava - k doktorovi. Jedno z dětí dostalo antibiotika. Tradičně.
Netradičně to mladší.

To zdravější pak mohlo vyrazit do Království železnic.
To nemocnější si aspoň pospalo v lese v kočárku. 

19/02/19

Vždycky jsem tak naivní.

S železnou představivostí si představuju, jak moc si budu číst. A kreslit.
Nakonec aspoň procházím staré knížky, co mají moji rodiče v knihovně.
Chtěla jsem T. ukázat nějaké encyklopedie, ale neúspěšně. Leží ve Čtyřlístkách. 

Kromě pohledu na knihovnu je mi těsno z pohledu do mapy.
Tolik míst, která bych chtěla projít a nevyjde to. A na všech těch místech bych chtěla někoho potkat.

Jsem ráda, že existuje víno, když se potřebuju rozmluvit.
Jsem nerada, že existuje víno, když mi je z něj špatně. 

20/02/19

Potěší, když potkám člověka, který má taky rád, když mu někdo zvědavě očumuje...




knihovnu. 

21/02/19

22/02/19

Nevím, jak moc mám zápasit s vlastní divností.
Jsem ráda, když jsou lidi kolem mě, a jsem ráda, když se spolu baví. Většinou i vnímám a reaguju.
Ale zároveň si přitom děsně nutně potřebuju číst.

23/02/19
Do Prahy přes Tlustovousy, vyspat se a v neděli vyrazit směr Lucembursko.
Málo poetiky, hodně stesku.
Plánování, co je doma třeba uklidit, zalít, odmrazit. 

Červnovočervencový výlet do Čech

Ach ta paměť.

Kdykoli mě napadne, že bych měla napsat blog (a nepíšu ho proto, že bych měla, ale protože mě to těší), vzpomenu si, že bych potřebovala podklady a že třeba tenhle týden jsem ještě nenapsala a skoro ani nenakreslila do papírového deníku ani čárku. A to bych chtěla psát o chvílích, které se odehrály před více než týdnem. O těch ale naštěstí mám nějaké záznamy a i obrázkovou dokumentaci.

Jen je teda vtipné, že takovým největším zážitkem byl výlet do Čech ... a za týden jedeme zas. Tak jsem zvědavá, jestli si ten týden v Lucembursku ještě zvládneme užít i nějak jinak než jen chozením na nejbližší hřiště.

Cesta do Prahy byla náročná. Letěla jsem s holkama bez manžela. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby shodou okolností neletěl i Tinin kamarád s babičkou. Letěli jsme z belgického Charleroi a letadlo do Prahy mělo zpoždění, maličké letiště narvané, všichni jsme se potili. V Praze jsem čekala na kufry s úplně hotovýma dětma ještě v půl jedný v noci. 

V pátek jsme šly s mým tátou do Národního zemědělského muzea. Tině se nejdřív nechtělo tam a pak se jí nechtělo pryč, když nás vyháněli, protože zavírali. Určitě se tam musíme někdy podívat zase a vyhradit si víc času než dvě hodiny. 

Pobyt na chatě byl pro holky určitě zážitek. Hlavně teda pro starší T. Hedvídě jen utíkalo, ideálně do schodů a do jiných nebezpečných oblastí. Já jsem si užívala vůni dřeva, starých knížek a vracela jsem se do dětství. I prostřednictvím holek. T. po zahrádce tahala panenky, kreslila obrázky, dožadovala se hry s míčem. Šly jsme natrhat třezalku. 

Našla jsem občas čas na kreslení i čtení, dokonce se nám dařilo vařit s mamkou i nízkosacharidová jídla. 

Měli jsme na chatě rodinné návštěvy a jednou mě s holkama táta odvezl za přáteli do Nižbora.

I když bylo některé dny docela horko, velký ořešák vrhal příjemný stín. Když se mi povedlo chytit internet, stáhla jsem si aplikaci na pozorování noční oblohy, což bylo dvojsečné. Na jednu stranu  jsem byla ráda, že se Tina zajímala o hvězdy a souhvězdí, na druhou stranu to znamenalo, že odmítala jít spát před 11h večer*, protože obloha pořád byla docela světlá. Tak snad si užijeme víc hvězd v srpnu. Doufám v Perseidy, doufám aspoň ve dvě noci pod širákem - i kdyby to bylo u babičky na zahradě.  

*(Kolikrát seděla dole s dědou - mým tátou - a koukali na fotbal.)

Pozdní večer.

T. si jde pro peřiny a někam je vleče: Děda mi NABÍDNUL, že můžu spát venku.

Já: ???

Můj táta: To neni pravda, já jsem řekl, jestli nepůjde dovnitř, tak zamknu, a může si spát třeba venku.

Zbytek pobytu byl hodně cestovní, přesouvali jsme se do Strakonic a idylické vesničky Krty-Hradec k příbuzným, protože dcera tátova** bratrance se vdávala. Svatbu měla na zámku v Blatné a hostinu ve vesničce u Strakonic, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale našla jsem tam jedinou kešku z tohoto pobytu. 

**(Tátovo bratrance! Abych dodala nářeční kolorit.:-)

Cesta zpět nebyla už tak náročná, protože jsme letěly z pražského letiště a pak jsme se konečně shledaly s "tatínkem". Na další pobyt už pojede s námi.

Jsem ráda, že se výlet vydařil, díky všem za pohostinnost, přežití mých dětiček a Melicharovým zvláště za vejce ke snídani. 

ZDE fotky a obrázky

Mimochodem, na instagram občas a nepravidelně přidávám fotky k této výzvě: https://letitia-tiba.blogspot.com/2018/07/prazdninova-vyzva-letne-radosti.html Nechce se mi ale psát zvlášť o výzvě a zvlášť o tom, co se dělo, protože se to prolíná. :-) 

Skicování v Čechách

Stojím u okna ve vyhlídkové části Žižkovské věže, držím pero a sešit a zoufám si. Přemáhá mě dobře známý pocit bezbřehosti. Praha je velká a plná domů, stromů, věží, čím ale začít, co všechno nakreslit? Oči mě bolí z množství detailů, z komínů, oken, ozdob. Krátkozrakost a výška jsou milosrdné: tašky na střechách a listy stromů nevidím moc dobře... Co ale vybrat? Zvednu oči k horizontu a prohlížím si vlnění krajiny, abstrahuju od dekorací a vnímám, jak jsou bloky staveb s vnitrobloky modelovány. Snažím se očima prohmatat město. Pak beru pero a vybírám si zajímavé úseky a zkouším něco z nich zanést na papír, něco jako podstatu, něco, čím budou připomínat to, co vidím. 

Podstatou skicování není začít kreslit detaily, ale začíná se od hrubého tvaru. Někdy se u něj zůstane. Poslechla jsem si o tom povídání na youtube, kde nějaký člověk radí, jak skicovat. Řekl tam pár věcí pro mě podstatných. Vždycky jsem si chtěla osahávat zajímavá místa tím, že si je nakreslím. Přijde mi to lepší, než fotit všechno na telefon. Ale když kreslím, tak tam prostě nedostanu všechno. Trápí mě, že když tam není všechno, tak je výsledek odfláknutý a zkreslený. (Jako bych nevěděla, že to zKreslené bude vždycky! Že to je jaksi podstatou.) Prosté připomenutí, že na obrázku nemusí být všechno, je pro mě dost osvobozující. Vím, že je to asi jasný, ale já tohle potřebuju připomínat častěji. Ideálně pořád. Nemůžu nakreslit všechno.

Podobná bezbřehost jako když se dívám z výšky na Prahu (s Lucemburkem to není tak horké, haha), mě jímá, když přemítám o tom, co všechno bych potřebovala udělat a co všechno bych chtěla udělat. Nebo když se dívám do knihovny. Nebo když projíždím zajímavá videa na youtube. Nebo když se snažím vymyslet, s kým se potkám a kam půjdu.

Nebo když se dívám na datum posledního přidaného příspěvku na blogu! 

Vlastně pořád. 

Možná by nebylo špatné zkusit ten princip skicování přenést občas i do života. 

Nemusím stihnout úplně všechno. Základem jsou hrubé obrysy a pak postupné doplňování detailů, ale nemusí se kreslit každý lístek a každá taška. 

Problém akorát je, že ten základ jsou většinou povinnosti a ty drobné detaily, kterých člověk stihne udělat jen několik, jsou ty věci, které by tak moc chtěl dělat.  

Zpátky ale k obrázkům bez metafor. Opravdu jsem byla v Čechách a opravdu jsem si tam našla čas na kreslení. Ne vždycky, nezachytila jsem každý den, stejně jako nemůžu rozepisovat každý den (nemusím stihnout všechno), ale můžu se podělit právě o těch pár obrázků, co jsem vytvořila.
Skicování má i tu výhodu, že se má nebo může provést rychle. Výzvou je kreslit tak dlouho, dokud se najdou ochutné ruce starat se o děti, aby mi nebraly tužky a sešit. 

Letěli jsme letadlem

Jedli jsme

Byli jsme na bledulkách

byli jsme v Praze 

Škroupovo náměstí ze Žižkovské věže - dobarveno doma