Ach ta paměť.
Kdykoli mě napadne, že bych měla napsat blog (a nepíšu ho proto, že bych měla, ale protože mě to těší), vzpomenu si, že bych potřebovala podklady a že třeba tenhle týden jsem ještě nenapsala a skoro ani nenakreslila do papírového deníku ani čárku. A to bych chtěla psát o chvílích, které se odehrály před více než týdnem. O těch ale naštěstí mám nějaké záznamy a i obrázkovou dokumentaci.
Jen je teda vtipné, že takovým největším zážitkem byl výlet do Čech ... a za týden jedeme zas. Tak jsem zvědavá, jestli si ten týden v Lucembursku ještě zvládneme užít i nějak jinak než jen chozením na nejbližší hřiště.
Cesta do Prahy byla náročná. Letěla jsem s holkama bez manžela. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby shodou okolností neletěl i Tinin kamarád s babičkou. Letěli jsme z belgického Charleroi a letadlo do Prahy mělo zpoždění, maličké letiště narvané, všichni jsme se potili. V Praze jsem čekala na kufry s úplně hotovýma dětma ještě v půl jedný v noci.
V pátek jsme šly s mým tátou do Národního zemědělského muzea. Tině se nejdřív nechtělo tam a pak se jí nechtělo pryč, když nás vyháněli, protože zavírali. Určitě se tam musíme někdy podívat zase a vyhradit si víc času než dvě hodiny.
Pobyt na chatě byl pro holky určitě zážitek. Hlavně teda pro starší T. Hedvídě jen utíkalo, ideálně do schodů a do jiných nebezpečných oblastí. Já jsem si užívala vůni dřeva, starých knížek a vracela jsem se do dětství. I prostřednictvím holek. T. po zahrádce tahala panenky, kreslila obrázky, dožadovala se hry s míčem. Šly jsme natrhat třezalku.
Našla jsem občas čas na kreslení i čtení, dokonce se nám dařilo vařit s mamkou i nízkosacharidová jídla.
Měli jsme na chatě rodinné návštěvy a jednou mě s holkama táta odvezl za přáteli do Nižbora.
I když bylo některé dny docela horko, velký ořešák vrhal příjemný stín. Když se mi povedlo chytit internet, stáhla jsem si aplikaci na pozorování noční oblohy, což bylo dvojsečné. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se Tina zajímala o hvězdy a souhvězdí, na druhou stranu to znamenalo, že odmítala jít spát před 11h večer*, protože obloha pořád byla docela světlá. Tak snad si užijeme víc hvězd v srpnu. Doufám v Perseidy, doufám aspoň ve dvě noci pod širákem - i kdyby to bylo u babičky na zahradě.
*(Kolikrát seděla dole s dědou - mým tátou - a koukali na fotbal.)
Pozdní večer.
T. si jde pro peřiny a někam je vleče: Děda mi NABÍDNUL, že můžu spát venku.
Já: ???
Můj táta: To neni pravda, já jsem řekl, jestli nepůjde dovnitř, tak zamknu, a může si spát třeba venku.
Zbytek pobytu byl hodně cestovní, přesouvali jsme se do Strakonic a idylické vesničky Krty-Hradec k příbuzným, protože dcera tátova** bratrance se vdávala. Svatbu měla na zámku v Blatné a hostinu ve vesničce u Strakonic, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale našla jsem tam jedinou kešku z tohoto pobytu.
**(Tátovo bratrance! Abych dodala nářeční kolorit.:-)
Cesta zpět nebyla už tak náročná, protože jsme letěly z pražského letiště a pak jsme se konečně shledaly s "tatínkem". Na další pobyt už pojede s námi.
Jsem ráda, že se výlet vydařil, díky všem za pohostinnost, přežití mých dětiček a Melicharovým zvláště za vejce ke snídani.
 |
| ZDE fotky a obrázky |
Mimochodem, na instagram občas a nepravidelně přidávám fotky k této výzvě: https://letitia-tiba.blogspot.com/2018/07/prazdninova-vyzva-letne-radosti.html Nechce se mi ale psát zvlášť o výzvě a zvlášť o tom, co se dělo, protože se to prolíná. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat