Letní podcastová scéna - Kocouři paní Figgové

Sledování aktuálního dění může způsobit jistou averzi vůči lidstvu. Stýkání s lidmi z vybraných sociálních bublin oproti tomu působí jako protilék. Včera jsem vyrazila za kulturou, ale nepředstavujte si, že bych šla do divadla nebo na koncert. Jako fanoušek podcastů jsem si byla poslechnout podcast na živo. Na letní podcastovou scénu v Trojském pivovaru byli pozváni moji oblíbení Kocouři paní Figgové. I z komentování temné kapitoly se 6 stránkami se jim povedlo udělat zábavnou hodinku, kterou završilo muzikálové číslo Azkaban ze (zatím) neexistujícího muzikálu. Když přišli na pódium i s hobby-hipogryfem Klofanem, uvědomila jsem si, jak je skvělý, když si lidi můžou hrát. Kéž by tu možnost mělo co nejvíc lidí na světě, protože je to jedna z nejkrásnějších věcí na existenci. Myslím, že v listopadu bude záznam z besedy na jejich kanálu na spotify nebo youtube. Na herohero bude pro předplatitele o něco dřív.

Vděčné léto 2023

Všímat si letních radostí a hledat věci, za které můžu být vděčná, patří už k takovým mým letním tradicím. A ono je možná dobře, že letním, protože ve školním roce mám mnohem míň času na jakoukoli sebereflexi.

Během loňského roku se proměnil můj vztah k náboženství, víře, Bohu... nevím, jak to říct. Zatímco ještě loni jsem váhavě říkala: "věřím". Teď říkám spíš: "nevím, nevím vůbec nic". Momentálně nedokážu zaujmout žádné jisté stanovisko. Možná se to odráží i v tom, jak pojímám vděčnost.

Zdrojem inspirace je pro mě stále přístup Leti a ráda se k ní připojuji na IG. Loni a předloni dělala souhrnné články, ve kterých své vděčnosti a díky shrnovala, případně je průběžně zaznamenávala i na blogu. (A letos publikovala svůj článek rychleji, než jsem dopsala svůj koncept.) Sama jsem chtěla něco takového udělat taky, ale nebyl čas. Tak snad letos? 

V první řadě jsem ráda, že se mi letos nikdo neutopil. Byli jsme docela často u vody, častěji než je u nás obvyklé a uhlídat tři děti vyžaduje neustálou pozornost. 

Jsem moc vděčná za několik výletů, které jsem podnikla sama. Jednou se manžel bál, že bude pršet, tak vzal děti do herničky, nakonec nepršelo a já si sama vyšla na rozhlednu. 

Společně jsme navštívili Koněpruské jeskyně, Říčany, Polsko, Muzeum městské dopravy, Národní technické muzeum, ...

Pak jsem měla příležitost se sama projít v Olomouci a Letohradě. 

Jsem vděčná, že jsem se několikrát sešla s kamarádkou a byla s ní na filmu Barbie.

Jsem vděčná za zahradu, kam jsem mohla v průběhu horkých dní vyhnat děti, otevřela jsem kohoutek u hadice, a nemusela jsem vymýšlet žádný náročný program. 

Jsem vděčná za to, že nám nemoci a jiné katastrofy nezrušily program, že jsme zvládli příměšťáky a vyšla nám i dovolená u moře. 

Jsem vděčná za čas na psaní a kreslení.

Jsem vděčná za to, že jsme se měli kam vrátit. 

Jsem vděčná za děti a za manžela, že se ze mně a mých úzkostí a nervů ještě nezbláznili. 

A nakonec jsem vděčná i za to, že jsem si prošla fotky z letošního léta a připomněla si, co všechno se odehrálo. 

Červen plyne

Chce se mi psát o přítomných běžných věcech v nahodilém pořadí.

Oslavili jsme první narozeniny našeho Hedvíděte.
Hedvídě chodí.

Tina si moc přála koupit nějaké pálky a míček, v jedné sámošce je měli, tak je musíme jít vyzkoušet ven. Ještě by chtěla hrát pétanque, na ten ale zatím nemáme vybavení. Hraje ho tak, že po celém bytě rozhazuje všechny míčky. A že jich máme hodně.

Zajímavý, že ji teď lákaj různý sporty, i když tak nějak po jejím způsobu. Zatímco kolem ní frčej spolužáci na kolech a koloběžkách vražednou rychlostí, ona se opatrně odráží a do kopce se odmítá hnout. Má hroznou radost z běhání, i když je věčně poslední. Doufám, že ji nebudou ve škole moc otravovat se soutěžením, protože by ji ta radost mohla rychle přejít.

Chtěla bych víc kreslit a psát, znáte to, ale jakmile si řeknu, že něco budu dělat pravidelně, tak s tím pro jistotu nezačnu vůbec.

Piju vodu s mátou, jedinou věcí, kterou si "pěstuju" (HAHAHAHA) na terásce.

---

V sobotu jsme si s Tinou udělaly holčičí odpoledne, asi jsme to obě potřebovaly. Já si potřebovala chvilku odpočinout od "mam-mam-mam-mam" a kojení. Ona asi taky. Snad byla ráda, že mě má chvíli pro sebe. Často něco štěbetala o svém novém oblíbeném seriálu (The Paw Patrol), pak byla moc šťastná, když v knihkupectví sehnala o těchto pejskách knížečky. Je srandovní, jak pořád říká: "Líbí se mi ty pejsky". Nechce se mi to moc opravovat, pak už to nebude ono.
Taky používá pěkně instrumentál: "Ale já jsem vílou! Nejsem t-paslíkem!"

skutečný urbansketcher v akci <3

V centru Lucemburku jsou na Place de Guillaume vystavený obrázky lucemburských urbansketcherů. Jednou přijde čas, že půjdu kreslit s nima!

V neděli jsme po kostele stihli i vystoupení na Festivalu přátelství v Hesperange. Že naše dítko dělá na pódiu jenom ksichty, dloube se v nose a občas otevře pusu na zpívání je vlastně velký úspěch.


Plánujeme: Udělat si výlet na Sever! (Ne do Skandinávie, ale do Wiltzu, případně do okolních lucemburských Arden.)

Sledujeme: seriál Killing Eve. Je to vlastně dost odporný.

Čtu: Mám rozečteno asi bilion knih, ale poslední dobou se motám spíš teoreticky kolem respektující komunikace s lidma okolo. Asi to potřebujou, abych se tím začala zabývat.

Lucemburština: Začínám občas rozumět běžný konverzaci. Většinou dotazům kolem nakupování, takže vedu dialogy typu:
- Eng Tut?
- Jo, Wann ech glift.
(Tašku?
Ano, prosím.)
Když jsem byla u Tiny ve školce, tak jsem docela rozuměla učitelkám, o čem dětem říkají, s některýma dětma jsem vedla i rozhovory.
- Hues du gär de Spiderman?
- Jo.
- De Spiderman ass cool...?
- Jo!
(Máš rád Spidermana? Je cool, viď?)

Od jednoho dítka jsem se dokonce dozvěděla, že prasátko dělá párečky, zatímco kůň maso.

Zrnka z dovolené

Zkusím se vrátit trochu v čase zpět a rozvzpomenout se na dovolenou v Itálii.

Jsme zpátky už zase... 3 týdny? A já ani nevím, co jsem dělala včera. A ta žhavá koule lítá po obloze fakt až moc rychle.

Zas jsme se tedy dopustili té troufalosti, že jsme vyrazili na kratší dovolenou s dětmi. Tentokrát tedy už se dvěma a tomu nejmladšímu bylo někde mezi 10. a 11. měsícem. (Už nevím.)

Letěli jsme se rekreovat k italskému jezeru Lago di Garda. Ubytováni jsme byli v apartmánové "vesničce" s dvěma bazény uprostřed. Strašně mě pobavilo (a potěšilo), že tam byla i pidikaplička s Matkou Boží.

Bazén, to bylo největší lákadlo pro naši starší! Ráno stávala na balkóně, koukala na otužilce, co si v něm plaval rozcvičku a vyřvávala "Moiéééééén" na celý rezort. Dny bez cachtání se jí nelíbily.

Pak se jí líbily i hrady kolem jezera. A s těmi jsme byli spokojeni i my dospělí. Skorobatoleti to bylo jedno, to hlavně nechtělo jenom sedět v nosítku či v autě, toužilo mít možnost se občas někde batolit.

Navštívili jsme místa jako Sirmione, Malcesine, Garda a... mořský svět. Atrakci tohoto typu navštěvujeme snad všude.

Hodně času z dovolené jsme strávili vařením, ale nebylo to špatné. Obzvlášť když Heda spala a Tina koukala na pohádku. Mám skoro pocit, že tohle společné vaření je moje nepříjemnější vzpomínka.

Výjimečně jsme snad neviděli nic z doby římanů, ale to hlavně proto, že jsme se nakonec rozhodli nejet do Verony. Nechtělo se mi vzdalovat příliš od příjemného klimatu jezera.

FOTKY ZDE - KLIK

Bylo složité zabavit Tinu, když jsme potřebovali být chvilku v apartmánu, nejradši by koukala jenom na Oggyho a škodíky, moc se neměla do nálepek, knížek, kreslení. Nicméně mise "dovolená" byla splněna v tom, že jsme si dokonce všichni (tedy bez mimina) zahráli prší a přečetli kapitolu Mumínků. 

Příště, říkám si, jedem autem a max. v okruhu 200 kilometrů. :-D

Týdenní zrnka - speciál pro Henrietu

Zaujala mě Henrietina výzva, aby si čtenáři jejího blogu zkusili napsat aspoň jeden "týdeník", příspěvek shrnující den po dni uplynulý týden. Připomínám si tím zakreslování a zapisování letních vděčností.

Tento týden se nesl hlavně v duchu skokového vývoje našeho mimina (7,5 měsíců), které zřejmě touží být co nejdřív batoletem, a nepříjemné virózy, s níž se pere naše dítko větší, to skoro čtyřleté. (Když jsem jí nabízela jogurt, tak spekulovala: Tahle lžička je pro mimina. Ale velký nemocný lidi jsou taky jako mimina, tak si ji vezmu.)

Tak tedy jaký byl uplynulý týden?

29. 1. 2018

Listováním v jedné učebnici lucemburštiny jsem učinila významný objev. Lucemburština nemá jen nudné názvy měsíců typu Januar, Februar ... Dezember. Ale má i vlastní, nyní už nepoužívané názvy měsíců. Je to lákadlo pro hipstery: 

30. 1. 2018

V úterý si T. ustřihla poprvé pramínek vlasů. (Je to první střihnutí vlasů v jejím životě.) 

Snažila jsem se z ní vymámit slib, že když jí povolím nůžky, tak nebude stříhat nic jiného než papír.

Povídá: Nemůžu ti to žíct, potože nevim, co budu dělat. 
Vysvětlovala jsem jí, že je správně stříhat jenom papír, když se na tom domluvíme, atd.
Odvětila: K tomu ti nechci nic žíct. 

31. 1. 2018 

1. 2. 2012

Mimino si včera kleklo a dnes poprvé na dětskách zpívánkách ulezlo několik kroků po čtyřech.

2. 2. 2018

Ambivalentní den.

Byla jsem na francouzské konverzaci s miminem a jedna milá paní mi nabídla, že kdybych měla problém pokračovat, protože H. roste a divočí, tak by se mnou klidně konverzovala na procházce s kočárkem.
Nadšení kapku vychladlo, když jsem se po rozloučení podívala na telefon, kde byly sms od muže, že musel pro T. do školky, protože mu volaly učitely, že jí je zle. (Mně se nemohly dovolat.) Takže jsem zbytek dne srážela T. teplotu lékama, protože chudák vypadala strašně, a přemýšlela, jestli zůstat doma nebo jet na pohotovost.

3. 2. 2018

Viróza skáče i na mě, ale stíhám uklidit větší část ložnice. Na pohotovost nejedem, ale T. je hodně zle, tak pokračujem ve vyčkávání, domácí léčbě. T. střídavě spí a střídavě kouká na kreslená autíčka. 

4. 2. 2018

T. je líp a já mám naštěstí jen rýmu.

V kostele byl tedy dnes jen manžel, tak jsme si s T. (a H. spící na mých zádech) udělaly malou katechezi, kreslila jsem jí rozsévače a ukazovala na mapě a globusu, kde bývala Judea.

Neudržela jsem se úplně v nedělním klidovém režimu, uklízela jsem a vyměnili jsme dětský koberec. Obvykle se snažím stihnout maximum práce v sobotu, ale tentokrát to moc nevyšlo. Musím se v tomhle ohledu přístě víc vynasnažit, ale alespoň jsem na pondělí nechala haldy prádla. Sedla jsem si na chvilku s kindlem a byla úplně nadšená z toho, že to naše prtě za mnou přilezlo po čtyřech. Pak klečela u krabice s duplem a ... takhle to dopadlo:

A o hodinu později mi vyrazila dech naprosto, to si prosímpěkně opřená o krabici s duplem STOUPLA! Lego je silná motivace. 

Volala jsem na muže cosi jako: Podívej se na TO, chytej TO a foť TO! Měl zrovna v ruce telefon.

Mám pocit, že se během toho týdne i dost proměnil způsob, jak si hraje. Nebo se spíš změnil způsob, jak ji vnímám? Že si s ní hraju jinak já, když se takhle definitivně vertikalizuje? Kdepak ležet na zádech a zůstávat miminem, když kolem pobíhá ta velká holka a dělá tolik zajímavých věcí. 

Sváteční zrnka

Letošní advent a vánoční svátky se na sociálních sítích nesel v duchu "koukejte nás vypnout a bejt s rodinou". Skoro si ale říkám, jestli to zas nevytváří na lidi další tlaky a jestli není lepší si zalézt chvilku k počítači nebo kouknout na telefon "pro klid v rodině". 

Snažila jsem se letos dělat jen to nejnutnější, cukroví jsem nepekla a vánočky dělám ve formě na chleba, myslím, že to výrazně pomohlo ke snížení stresu. 

Jsem vděčná, že jsme Štědrý den zvládli v pohodě a když na nás další svátky přišlo nějaké napětí a dohady, že jsme si to dokázali vyříkat, i když občas krapet dramaticky. Věřím, že tomu pomohla i zpověď, kterou jsme stihli těsně předtím. (A nechtěli jsme si to hned zkazit.) 

Jsem vděčná za lucemburskou multinárodností farnost, kde během kafe po mši můžu mluvit s lidmi anglicky, francouzsky, polsky a zkoušet lucemburštinu. A že se vůbec spolu bavíme a každý si nejde hned po svém. 

Jsem ráda, že jsem ustála minulou noc, kdy jsem přerušovaně spala asi 4 hodiny, protože mě zase přišla navštívit nespavost. Často rozmýšlím, že spánek je tak křehká věc odvíjející se od psychické pohody, a přitom se pořád objevují rady, že rodiče mají nechat vyřvat miminka, nezvykat je na svou blízkost. Mně se špatně spalo mj. i proto, že jsem byla v ložnici sama, miminko spalo v obýváku s tátou. 

Jsem vděčná za chvilky, kdy jsme si mohli s mužem vypít víno a podívat na díl seriálu nebo na film. Včera jsme se dívali na dokument, jak američtí vojáci osvobozovali Lucembursko. Zaujal mě poloviční Cherokee, který se tu oženil s Lucemburčankou a mluvil plynně lucembursky. 

Jsem vděčná za svou rodinu, zní to obyčejně, ale oni jsou mým největším a nejvzácnějším pozemským pokladem. 

Malé chlubení dárkem, nemůžu se odtrhnout a nemůžu se přestat smát (kliknutím se obrázky zvětší):

V komentáři ke čtvrté neděli adventní je v Schallerově misálu napsáno: 

Veďme cestu svého srdce přímo ke svému nejvyššímu cíli a nebluďme vědomě oklikami.

Sobě i vám tedy přeju jít, nejen v roce 2018, touto cestou.

Gudde Rutsch an d'neit Joer!  

Adventní zrnka - nějaké ty nářky, vděčnosti a snad i pozitiva

Letos obdivuju všechny, co byli schopni vynaložit nějaké úsilí na přípravu Vánoc. Já nezvládám ani přáníčka. Cukroví nepeču a co se týče dárků, zachránil nás můj tatínek, který přivezl už zabalené na konci listopadu. O nějaké přípravě duchovní ani nemluvím. To je holá tragédie. Patlám se pořád v sobě a nejsem schopná způsobit radost komukoli kolem sebe, ani své rodině. 

Od půlky listopadu na střídačku všichni marodíme. Kdy jsem byla naposled venku za jiným účelem než návštěva lékaře nebo vyzvednutí dcerky ze školky, to nevím. 

Takže to tady zkusím utnout a podívat se na to z jiného konce: 

Mám muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná. Nejen abych zvládala základní věci, pomáhá mi i hodně navíc. Rozkrájel by se a já to v daných situacích neumím ocenit. Jestli někdo v naší domácnosti jede na dvě směny, je to on. Možná dokonce i na tři. 

Mám děti, které jsou každé po svém způsobu dokonalé, i když mají nudle až na zádech, nespí a řvou. 

Máme, kde spát, pokud to děti dovolí, a co jíst. 

Dopřáváme si pokleslé radosti ve formě lesklých ozdobiček a barevných světýlek. 

Výjimečně příjemné chvíle trávíme u našeho oblíbeného seriálu, The Crown. 

Vánoce budou. Nezávisle na tom, jak se zrovna cítím. 

+++

Zrnka půlky září

Nechce se mi úplně odložit psaní vděčných příspěvků, i když nestíhám. Je to užitečný návyk, ale s podzimem přišla nutnost osvojit si další návyky, nebo pokračovat v jiných, na které jsem zvyklá.

Například: 

Pravidelně cvičit poporodní cvičení na hluboké břišní svaly.

Zvyknout si, že musím vyzvedávat T. ze školky a odvádět ji tamtéž. 

Připravovat si víc dopředu obědy, když už na ně budu T. vodit domů. 

Pokračovat ve studiu lucemburštiny. 

Modlit se růženec. 

MODLIT SE růženec. 

Modlit se RŮŽENEC. 

MODLIT SE RŮŽENEC! 

Taky je fajn občas doma trochu uklidit, vyprat prádlo a nezapomenout ho přendat do sušičky, když už máme tyhle vymoženosti. Promluvit občas s milovaným mužem též občas není na škodu. 

Do toho mám občas nutkání něco nakreslit, napsat pár veršíků a tu a tam se se mnou chce i někdo sejít.

Dobře, ale co teď s tou vděčností. Je to totiž dilema, protože když si řeknu: Budu to dělat, ale nebudu to psát veřejně, tak to nakonec moc nedopadne. Tak já v tom teda zkusím pokračovat. Formu nechám volnou, dnes budu hlavně psát. A nemyslete si, že si občas nenechám něco pro sebe a pro Něj.

Vděčná mám být opravdu za co.

- Na začátku září se vrátil můj milý manžel ze služebky v USA. (Jen co mi spadl jeden kámen ze srdce, už tam vápenatí další, protože by V. opět rád vycestoval.) 

- S dětmi mi přiletěla vypomoct tchýnička. Díky Bohu za to, že na tu mou se nevztahují žádné hororové historky ani černohumorné vtipy.

- Mám dvě krásný a úžasný holky. Většinu dne jsem z nich úplně paf, menšinu dne na dně.

- Když moc netlačím na pilu, tak T. projevuje zájem i o věci náboženské.

- Tuto středu jsem poprvé promluvila lucembursky. Chtěla jsem chtěla zázvor a citrony a dostala jsem zázvor a citrony. Dokonce jsem si mohla vybrat mezi bio a nebio Zitrounen. 

- V pátek šla T. poprvé do školky. Po prvním dni se akce ovšem špatně hodnotí a kdy bude den další, to nevím, protože se jí povedlo učebnicově onemocnět. 

- Včera oslavil milovaný kulaté narozeniny. Stále je ještě mlád. :) Díky Bohu za muže jako je on.

-  Zjistila jsem, že i v Lucembursku žijí normální lidé, kterým je proti srsti politika jeslí a pracujících matek. Dokonce vyvíjejí různé aktivity. Chtěla bych je poznat. Ty lidi. 

Teď se asi dopustím nějaké nepřesnosti, protože jsem zachytila jednu myšlenku a vůbec si už nepamatuju, jestli jsem ji zachytila správně, ale to, jak jsem ji pochopila mě přivedlo k obecnějšímu povzbuzení. V diskuzi pod článkem o tom, že (bohužel) nebude na Staroměstském náměstí znovu vztyčen mariánský sloup někdo napsal cosi jako, že s Marií bychom se nemuseli bát ani do tvrdého jádra. (Už se mi to nedaří dohledat.) Ale napadlo mě, že s Marií se vlastně nemusíme bát bydlet kdekoli, i když jsme zrovna v zemi, která ve skutečnosti rodinám moc nepřeje, i když se tváří jakože jo. S Pannou Marií (a tím pádem samozřejmě i s naším Pánem Ježíšem, na něhož ona neustále poukazuje) se nemusíme bát žít v EU, Beneluxu, Junckeristánu, mezi Merkelistánem, Macronovou Francií, mezi lidmi, kterým přijde v pořádku dávat dvouměsíční miminka do jeslí... a tak...

Protože:
Pán je můj pastýř...
I když mi projít jest údolím stínu smrti,
nebojím se zlého. 

Tak by bylo dobrý těmi stezkami chodit, neztrácet se a nezdrhat (jak malý děti!) a nečučet furt, kde co lítá. 

Léto se připozdívá...

22. 8. 2017

23. 8. 2017

Malé potěšení. Díky výzvě jsem pomalovala a popsala deník, takže můžu načít úplně nový sešit. To je vždycky nejlepší.

24. 8. 2017

K procvičování lucemburských slovíček používám aplikaci Memrise. Zatím jsem docela spokojená, uvidíme, jak to půjde, až se bude slovní zásoba i gramatika zesložiťovat.

25. 8. 2017

Myšlenka při pátku.

27. 8. 2017

Neděle ve znamení neklidu, neb muž cestuje a já jsem na naše "Kand" a "Puppelchen" sama.

Ale i tak zkouším pokračovat v publikování letní výzvy.

Vděčný podzim*? Tentokrát stručněji.

*Teda vlastně léto, ale počasí mě mate. 

15. 8. 2017
Konečně zase otevřeli Muzeum přírody.
Večer mše v Trevíru.
Je státní svátek, takže jsme spolu!
Díky Bohu za to.


16. 8. 2017
První poporodní fyzioterapie.
Chuť číst, chuť učit se jazyky.














Děkuju za chvíle čtení.

17. 8. 2017

17. 8. 17

18. 8. 2017

18. 8. 17

19. 8. 17

Nákup v Německu :-)

Děkuju, že máme co jíst. A že jsme spolu.

20. 8. 17

Děkuju za možnost procházky v lese. 

Děkuju, že můžu ukazovat svým holkám, jak hezky je venku.

Děkuju za rodinu, která zbavuje toulání po lese nádechu melancholie. 

Sedmý týden vděčného léta - deníkověji

Pokračování Letitiiny letní výzvy.

Tento týden jsem byla nezvykle společenská.

V pondělí jsem poznala na hřišti jednu rumunskou maminku, jejíž muž pracuje pro stejnou firmu jako můj. Nejenže jsem odpovídala, když se na něco ptala, ale občas jsem se zeptala já jí. Měla bych dostat nějakou speciální medaili pro plaché introverty.

V úterý jsem hrdinně vyrazila s oběma dětmi na setkání Positive Birth Movement, kde jsme potkaly českou nastávající maminku D. Moje T. se k ní okamžitě posadila a začala hustit (podívej, jaký mám šatičky! podívej, jak jsem vymalovala mašinku!). S D. jsme si vyměnily kontakty a dneska jsme se zase sešly.

Středu si moc nepamatuju..., to jsem se snažila nafotit pěkné fotky holek. Ale ve čtvrtek mě odrovnala bolest zad. V. musel přijet trochu dřív pomoct mi s dětmi, chvilkama jsem myslela, že pojedem do nemocnice, protože mě k tomu bolelo břicho, ale nejspíš to bylo od těch zad. Asi jak jsem si s něčím hnula na zádech, projevilo se to i na nějakém břišním svalu. Ještě že jdu tento týden na poporodní fyzioterapii.

Pondělí, úterý, středa a hlavně čtvrtek

úterý 8. 8. 17

Z pátku si pamatuju hlavně to, že jsem pro T. konečně vytiskla "odškrtávací list" do parku, na němž měla označit skutečnosti, které uvidí. Pařez, šišku, mravence...

díra ve stromu, pátek 11. 8. 17

pátek 11. 8. 17

Víkend byl fajn.
V sobotu jsme se dostali všichni ven až večer, protože V. byl s T. v kině. Bylo to její první kino! Šli spolu na Cars 3. :-)
Večerní procházka ve mně vyvolala lehkou podzimní náladu. Počasí opravdu takové bylo. Kovově studené. Prošli jsme čtvrtí Strassen, kterou pěšky moc neznáme, dostali jsme se i k jakési opuštěné zahradě, kterou nepochybně brzo developeři využijí a přebudují. Takový planý pozemek v Lucembursku asi dlouho vydržet nemůže. Měla jsem chuť vejít a na chvíli zmizet ve vůni dozrávajícího zdivočelého ovoce.

sobota 12. 8. 17

Neděli jsme zas strávili celou v Trevíru. Odpoledne mezi zvířaty v parku Wildgehege.

neděle 13. 8. 17

pondělí 14. 8. 17

Děkuju Bohu, že jsem se častěji probouzela ze svých podivných myšlenek.
Děkuju, že mě zas přivádí k myšlenkám na zpověď.
Děkuju za chvilku listopadu v srpnu.
Děkuju za bolest, kvůli níž jsem musela polevit ze svých plánů.
Děkuju za děti a muže. (H. jsou dnes 2 měsíce! Je nejúžasnější miminko!)
Děkuju za lidi, co jsem nově poznala i znovu potkala. (Jak ve skutečnosti, tak ve virtuálnu.)