neděle 5. října 2014

Ještě jedna "literární" procházka, tentokrát s VK

   Za těch cest za tetou poznal jsem odlehlé tváře města. Když vyšli jsme na procházku. Po těch ulicích, co vedou na hřebenech pahorků. Když otec vezl tetu někam na návštěvu do města. Za těch hovorů o příbuzných, o emigracích nadaných hvězdářů, o tom, jak se ve Švýcarsku mají. Za těchto řečí díval jsem se z oken auta a viděl neznámé ulice. Nikdy neviděná nároží a křižovatky. Místa, která jsem pak už nikdy nespatřil. A když, tak někde v Budapešti nebo v Berlíně. Praha se rozrůstala do podoby gigantické metropole, jež bez zábran rodila ze své podstaty do skutečnosti prorůstající ulice a celé čtvrti. Vilami zastavěné kopce, rozsáhlé parky a krematoria. Hřbitovy, které detailně poznat a zařadit do mapy města nebylo v lidských silách.
    Zvláště když jsme jeli za jakousi paní Švestkovou, rozrůstala se Praha do neuvěřitelných čtvrtí a celých měst. Pod slupkou všednosti a obyčejnosti bylo znát tajemná, zvířecky neochvějná a samozřejmá hnutí.
   Jaké pohnutky vedly k tomu, aby Holešovice rozbujely a prorostly do nesnesitelně zmnožených Vinohrad? Kdy Smíchov se přidružil k nějakým čtvrtím z Bukurešti a Paříže? Všechna ta místa se násobila a v mocninách řadila do nepředstavitelných utopických aglomerací. Kdy cesta z Anděla na Malou Stranu by trvala léta. A člověk by zapomněl po létech putování účel své cesty. Kdy na začátku byla určitě obyčejná myšlenka na kakao a dlouhé rohlíky v mléčném automatu.
    Jezdily v těch čtvrtích tramvaje neznámých čísel. A linky autobusů odkazovaly již do čiré nesmyslnosti, do vysněné, v deliriu vyhulákané krajiny příměstských vesnice.
    Ještě dnes se třesu hrůzou a nadšením, že Malvazinky navazují bezprostředně na Letenskou pláň.
    Ty široké ulice a rozlehlá větrná náměstí. Pleskání praporů na stožárech. Nikdy jsem je nenašel. Odpluly do daleka. Neznámé cizí čtvrti.
s. 66 - 67

   Jedeme k babičce do Holešovic. Šedivé nebe táhne svůj vlhký strop, svá sklepení nad údolím města. Tak jiná je ta čtvrť oproti okrajovým sídlištím. Oproti bydlištím, kde žluté bubliny dní v řadě za sebou stoupají do nicoty.
    Zde jsou rozlehlé bloky domů. Kouř z komínů se vznáší nad zčernalým mořem střech. Jsou zde průchody a zákoutí. Ve dvorech kůlny a garáže. Mezi nimi pár vysokých stromů, kus trávníku s železnými věšáky na prádlo. Stojany na klepání koberců stojí uprostřed počmáraných zdí.
    Klesáme níž a níž svažitým korytem ulic. Zde je dno města. Zastavěná zátočina mrtvých ramen a přístavů. Staré továrny s kalným odleskem svých skleněných střech. Cihlové pivovarské komíny, velké železné korouhve se zvolna otáčejí ve větru. Oblaka roztrhané páry nesou vůni skladu.
    Je to kotlina vymletá tisíci let. Tím předvěkým odtékáním řeky. Bezjmenné jistě řeky. Jež rozlila se zde do šíře a odplavujíc každým rokem sama sobě dno, klesala pořád níž, až do našich let.
s. 104

Kahuda, Václav: Houština. 2001

Moje fotoreprezentace Holešovic

Myšlenková procházka s MČ

Často teď chodím s malou na procházky do Stromovky, přičemž jsem si vzpomněla, že motiv pravidelné procházky Stromovkou se objevuje v Záznamníku Miroslava Červenky. Nejsem jako jiný literární vědec Přemysl Blažíček, který nikam nepotřeboval chodit, protože mu stačilo vnímat svět pouze skrz literární reprezentace*, ale ráda si vlastní vjemy obohacuju cizími, do slov utříděnými. 

Tak tedy Červenkův záznam:

22. 2. 87
12.20 Shodou okolností jsem právě absolvoval stejný okruh jako v témže čase před týdnem -- po obvodu Stromovky za elektrárnou, podél Vltavy a od mostku (k Tróji) napříč parkem k hlavnímu vchodu. (V páru vchod -- východ je první člen nepříznakový; v dvojici západ --  východ se asi tato hierarchie mění podle jazykového a/nebo situačního kontextu. Napadá mi, není-li protiklad téma -- réma nějak analogický opozici příznakový -- nepříznakový.) Bylo by docela zajímavé, a nadto ve stylu mých současných literárních zájmů, kdyby se podařilo opakovat tutéž procházku (včetně příslušného zápisu) i o příštích nedělích, pokud nezačneme jezdit do Sedlečka. Nemám asi tolik kázně. Ale už pomyšlení na možnou reprízu ovlivňuje to, co právě píšu, neboť vede k soustředění na variantní znaky, zatímco invarianty cesty teď i vždy příště zůstanou v pozadí jako neuváděné východisko. (Také zde je obdoba s výstavbou výpovědi, s možnostmi elipsy.)
   Tentokrát nepršelo, ale klimatická kulisa byla velmi podobná té před týdnem. Jako se zdá, při pohledu z dálky, že svah bez přerušení pokračuje, ač mezi nimi leží nezřené údolí: tak nové tání skoro beze zbytku vymazalo sněhovou recidivu z prostředku týdne; já na ni ovšem pamatuji, protože jsem kvůli ní málem rozmlátil právě opravené auto, a snad i sám sebe, obalen blátem od přejíždícího náklaďáku... Také o tom údolí bude už vždycky vědět každý, kdo tam jednou dostal do držky. 
    Na parkovišti za Stromovkou stálo ambulantní zrcadlové bludiště, čerstvě umyté, ještě z něho kapala voda; autobusu, za kterým bylo připřaženo, koukal z okna plechový komín. Na navigaci ostrova se páslo stádečko špinavých ovcí; i těmto tučným městským tvorům, kteří dojista strávili zimu v nějakém temném, malém prasečím chlívku, zbylo z lepších horských časů kmene tolik pudových schopností, že jejich majitel nemusí nijak dbát, aby některá z velice strmého a hladkého kamení nespadla do ramene vzedmuté Vltavy. Skoro všichni trénující nebo rekrutující běžci, kteří mě míjeli, a byla jich spousta, měli na teniskách zářivě obarvené pruhy. Tím se zviditelňuje, že dominantou jejich osoby jsou v dané situaci nohy. V ptačinci Stromovky vévodily vrány. Skrz jejich krákání slabě doléhaly až sem od svatého Štrosmajera polední zvony (tj. z magnetické  pásky a ampliónu reprodukce jejich hlasu). Zdálo by se, že je to zajímavá zvuková kombinace, ale spojení vran (kavek, rorýsů) s kostelní věží je odedávna takřka topos. 
   Ukazuje se, že Sv. Čech umřel na rohu ulice Šimáčkovy a Janovského. Snad tedy odtud vyšel onen pohřební průvod, v němž studenti třímali tabulky s tituly mistrových děl. Můj třídní z Křemencárrny Tomáš Navrátil nesl Hanumana, a musím říci, že podle svého pozdějšího vzhledu si to nezasloužil. Dílo, byť zajisté ne centrální v rámci české poezie, bylo přinejmenším pružné a elegantní, zatímco zmíněný profesor, mimo jiné i úplatkář, pěstoval tlamatý hanácký humor a byl na svůj diplom o to těžkomyslně namyšlenější, že z latinských a bohemistických studií zůstal mu do předpenzijních časů právě jen ten diplom.
Červenka, Miroslav: Záznamník. 2008. s. 56-57

*Z recenze Petra Šimáka: Lze ji popsat jako schopnost vstřebávat informace o světě prostřednictvím textu, a to v podstatně větší míře než z bezprostředních smyslových vjemů světa samotného či z citově-intuitivních vztahů s druhými lidmi. Těšit se ze šumavské přírody prostřednictvím Klostermannových románů znamená vždycky víc než pobývat v ní samotné. „Nevím o žádném případu, kdy by ho vyprávění nebo četba o nějakém místě či prostředí přiměla k tomu vidět ho na vlastní oči,“ čteme o Blažíčkovi, „život zprostředkovaný, vnímaný cizíma očima, cizími smysly, to pak se uměl nadchnout pro otevřenost světa, pro krásy plného žití.“

pátek 3. října 2014

Sv. Terezie z Lisieux podruhé (podle starého liturgického kalendáře)

5. Mojž. 32, 10-12
Vodil ji kolkolem a poučoval a střežil jako zřítelnici svého oka. Jako orel rozepjal svá křídla, vzal ji a nesl na svých ramenou. Pán sám byl jejím vůdcem.

Nechť nebeské tajemství, Pane, nás roznítí oním ohněm lásky, jímž se svatá Terezie, Panna tvá, tobě za lidi zasvětila jako oběť lásky. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.

Zpět k mrakům


středa 1. října 2014

Sv. Terezie z Lisieux poprvé (podle nového liturgického kalendáře)

O modlitbě


Jak velkou moc má tedy modlitba! Řeklo by se, že je to královna, která má v každém okamžiku volný přístup ke králi a může od něho dostat všechno, oč žádá. K vyslyšení není vůbec nutné přečíst si v knize krásnou formuli, složenou pro určitou příležitost. Kdyby tomu tak bylo... běda! Byla bych k politování!... Kromě božského oficia, které nejsem nijak hodna recitovat, nemám odvahu přinutit se k hledání krásných modliteb v knihách. Z toho mě bolí hlava, je jich tolik!... A potom, jedna je krásnější než druhá... Nemohu se je modlit všechny, a když nevím, kterou si vybrat, dělám to jako děti, které neumějí číst. Docela prostě říkám Pánu Bohu to, co mu chci říci, bez krásných frází, a on mi vždycky rozumí!... Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.
    Ale nechtěla bych, má milovaná matko, abyste si myslela, že se modlím společné modlitby v chóru nebo poustevnách (v zahradních kapličkách - Pozn. překl.) bez zbožnosti. Naopak, mám velmi ráda společné modlitby, neboť Ježíš slíbil, že bude mezi těmi, kdo se shromáždí v jeho jménu. Tehdy cítím, že vroucnost spolusester doplňuje vroucnost mou. Ale když se mám sama modlit růženec (je mi hanba to přiznat), stojí mě to víc než používat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně! Marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu upoutat na ně mysl... Dlouho jsem byla zdrcena tímto nedostatkem zbožnosti, který mě udivoval. Vždyť tolik miluji svatou Pannu, že by mi mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jsou jí milé. Teď už se netrápím, myslím si, že Královna nebes je přece mou matkou a musí vidět mou dobrou vůli a spokuje se s ní.
    Někdy, když je má mysl tak vyschlá, že z ní nemohu vydolovat jedinou myšlenku, abych ji spojila s Bohem, říkám velice pomalu "Otčenáš" a pak andělské pozdravení. Tyto modltiby mě uchvacují, živí mou duši mnohem víc, než kdybych je stokrát odříkala překotně.

♥♥♥

Terezie z Lisieux: Dějiny duše, 1991, s. 233

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...