Ještě jedna "literární" procházka, tentokrát s VK

   Za těch cest za tetou poznal jsem odlehlé tváře města. Když vyšli jsme na procházku. Po těch ulicích, co vedou na hřebenech pahorků. Když otec vezl tetu někam na návštěvu do města. Za těch hovorů o příbuzných, o emigracích nadaných hvězdářů, o tom, jak se ve Švýcarsku mají. Za těchto řečí díval jsem se z oken auta a viděl neznámé ulice. Nikdy neviděná nároží a křižovatky. Místa, která jsem pak už nikdy nespatřil. A když, tak někde v Budapešti nebo v Berlíně. Praha se rozrůstala do podoby gigantické metropole, jež bez zábran rodila ze své podstaty do skutečnosti prorůstající ulice a celé čtvrti. Vilami zastavěné kopce, rozsáhlé parky a krematoria. Hřbitovy, které detailně poznat a zařadit do mapy města nebylo v lidských silách.
    Zvláště když jsme jeli za jakousi paní Švestkovou, rozrůstala se Praha do neuvěřitelných čtvrtí a celých měst. Pod slupkou všednosti a obyčejnosti bylo znát tajemná, zvířecky neochvějná a samozřejmá hnutí.

   Jaké pohnutky vedly k tomu, aby Holešovice rozbujely a prorostly do nesnesitelně zmnožených Vinohrad? Kdy Smíchov se přidružil k nějakým čtvrtím z Bukurešti a Paříže? Všechna ta místa se násobila a v mocninách řadila do nepředstavitelných utopických aglomerací. Kdy cesta z Anděla na Malou Stranu by trvala léta. A člověk by zapomněl po létech putování účel své cesty. Kdy na začátku byla určitě obyčejná myšlenka na kakao a dlouhé rohlíky v mléčném automatu.
    Jezdily v těch čtvrtích tramvaje neznámých čísel. A linky autobusů odkazovaly již do čiré nesmyslnosti, do vysněné, v deliriu vyhulákané krajiny příměstských vesnice.
    Ještě dnes se třesu hrůzou a nadšením, že Malvazinky navazují bezprostředně na Letenskou pláň.
    Ty široké ulice a rozlehlá větrná náměstí. Pleskání praporů na stožárech. Nikdy jsem je nenašel. Odpluly do daleka. Neznámé cizí čtvrti.

s. 66 - 67

   Jedeme k babičce do Holešovic. Šedivé nebe táhne svůj vlhký strop, svá sklepení nad údolím města. Tak jiná je ta čtvrť oproti okrajovým sídlištím. Oproti bydlištím, kde žluté bubliny dní v řadě za sebou stoupají do nicoty.
    Zde jsou rozlehlé bloky domů. Kouř z komínů se vznáší nad zčernalým mořem střech. Jsou zde průchody a zákoutí. Ve dvorech kůlny a garáže. Mezi nimi pár vysokých stromů, kus trávníku s železnými věšáky na prádlo. Stojany na klepání koberců stojí uprostřed počmáraných zdí.
    Klesáme níž a níž svažitým korytem ulic. Zde je dno města. Zastavěná zátočina mrtvých ramen a přístavů. Staré továrny s kalným odleskem svých skleněných střech. Cihlové pivovarské komíny, velké železné korouhve se zvolna otáčejí ve větru. Oblaka roztrhané páry nesou vůni skladu.
    Je to kotlina vymletá tisíci let. Tím předvěkým odtékáním řeky. Bezjmenné jistě řeky. Jež rozlila se zde do šíře a odplavujíc každým rokem sama sobě dno, klesala pořád níž, až do našich let.
s. 104

Kahuda, Václav: Houština. 2001

Moje fotoreprezentace Holešovic