Letošní advent a vánoční svátky se na sociálních sítích nesel v duchu "koukejte nás vypnout a bejt s rodinou". Skoro si ale říkám, jestli to zas nevytváří na lidi další tlaky a jestli není lepší si zalézt chvilku k počítači nebo kouknout na telefon "pro klid v rodině".
Snažila jsem se letos dělat jen to nejnutnější, cukroví jsem nepekla a vánočky dělám ve formě na chleba, myslím, že to výrazně pomohlo ke snížení stresu.
Jsem vděčná, že jsme Štědrý den zvládli v pohodě a když na nás další svátky přišlo nějaké napětí a dohady, že jsme si to dokázali vyříkat, i když občas krapet dramaticky. Věřím, že tomu pomohla i zpověď, kterou jsme stihli těsně předtím. (A nechtěli jsme si to hned zkazit.)
Jsem vděčná za lucemburskou multinárodností farnost, kde během kafe po mši můžu mluvit s lidmi anglicky, francouzsky, polsky a zkoušet lucemburštinu. A že se vůbec spolu bavíme a každý si nejde hned po svém.
Jsem ráda, že jsem ustála minulou noc, kdy jsem přerušovaně spala asi 4 hodiny, protože mě zase přišla navštívit nespavost. Často rozmýšlím, že spánek je tak křehká věc odvíjející se od psychické pohody, a přitom se pořád objevují rady, že rodiče mají nechat vyřvat miminka, nezvykat je na svou blízkost. Mně se špatně spalo mj. i proto, že jsem byla v ložnici sama, miminko spalo v obýváku s tátou.
Jsem vděčná za chvilky, kdy jsme si mohli s mužem vypít víno a podívat na díl seriálu nebo na film. Včera jsme se dívali na
dokument, jak američtí vojáci osvobozovali Lucembursko. Zaujal mě poloviční Cherokee, který se tu oženil s Lucemburčankou a mluvil plynně lucembursky.
Jsem vděčná za svou rodinu, zní to obyčejně, ale oni jsou mým největším a nejvzácnějším pozemským pokladem.
Malé chlubení dárkem, nemůžu se odtrhnout a nemůžu se přestat smát (kliknutím se obrázky zvětší):
V komentáři ke čtvrté neděli adventní je v Schallerově misálu napsáno:
Veďme cestu svého srdce přímo ke svému nejvyššímu cíli a nebluďme vědomě oklikami.
Sobě i vám tedy přeju jít, nejen v roce 2018, touto cestou.
Gudde Rutsch an d'neit Joer!
