čtvrtek 27. listopadu 2014

Knihovna Miroslava Červenky

mravkolev paměť
změť
vývrtka ve vzpomínkách
slova vyskládaná v policích
k odivu vystavená
a ještě
schodiště obklopující

V knihovně MČ při pauze na "brigádě" jsem napsala první články tohoto blogu.
Vnímala jsem nezaměnitelné zvuky pražských tramvají a pohybovala se na úrovni staroměstkých střech, jež mě vábily a vábí svou nepoznatelností či nedostupností a hlavně nepozorovaností, která se podobá té, s níž nepozorujeme ani pražské chodníky. Nahoru a dolu málokdo kouká.


Tak přece jen...

... nebyl včerejšek až tak všední. Cosi se dítěti poprvé podařilo.

A mně něco málo taky:


středa 26. listopadu 2014

Sama

Jak se dnes nemám cítit podivně, když...

- V pátek jsem byla s dítkem a odítětnými kamarádkami na procházce a na obědě.

- V sobotu taky s dítkem a odítětnou kamarádkou v kavárně Nudný otec a na výstavě o beneditkinech. (Pro mě nadšení, že jsem mohla vidět výstavu! Sláva nošení dětí!)

- V neděli s dítkem a manželem na procházce a v kostele.

- V pondělí s dítkem u kamarádky, která má kromě dvouleté dcerky úplně čerstvě novorozeného chlapečka.  

- V úterý položit symbolickou růži k porodnici U Apolináře v rámci mezinárodního dne proti násilí na ženách, pak v čajovně (po tak dlouhé době!).

Dnešek je tak všední, dnes s nikým spřízněným mateřstvím nejsem domluvená.
Takže mám plán: 

- Nakoupím cosi k obdarování. 

- Pustím se do prvních experimentálních perníčků - podle Kuchařky ze Svatojánu

- Ukážu vám uklizený gauč a budu se tvářit, že takhle krásně uklizený je i zbytek našeho bytu. 

 

pondělí 17. listopadu 2014

Jak jsem (ne)oblékala dceru od narození do půl roku - nevyžádané rady drobně zkušené prvomatky

Jedna z věcí, v nichž jsem se v těhotenství jako prvorodička nedokázala vyznat bylo dětské oblečení. Nedokázala jsem se zorientovat ve velikostech a typech oblečení, všechno mi přišlo tak nějak stejné, netušila jsem, jak se v čem bude mimino cítit, jestli mu nebude horko nebo zima atd. V mnoha z těchto věcí ani teď poradit nedokážu, počasí neovládám, a co se týče velikostí, je to opravdu individuální. Například moje malá je vlastně hodně velká, kromě toho se stávala větším a větším obříkem docela rychle. Nevím, v čem ji budou vážit na osmiměsíční prohlídce, protože už v 5,5 měsíce musela na váze ležet bokem. Velikost je něco, co se nedá odhadnout. Jiné děti jsou totiž zase hodně malé a nosí v roce velikost 74. Můžete cosi odtušit z toho, jak velká mimina jste byli vy, ale také to nepomůže vždy. Takže je pravděpodobné, že i tak některé věci neunosíte, některé budete dokupovat. Asi bych tedy doporučila nakoupit od každé velikosti několik neutrálních kusů, a pak se uvidí.



Kusů ČEHO?
Tím se dostáváme k tomu, v čem bych snad poradit mohla. (Nebo ani ne tolik poradit, jako se podělit o svou zkušenost a preference.) Totiž k typům dětského oblečení, které se osvědčily, a naopak k těm, které neměla dcera jakživa na sobě, byť byly ultraroztomilé. Na vyčlenění těchto dvou skupin oblečení měly vliv různé faktory. 
Například: kočárek vs. šátek, velikost a vývoj dítěte (haha), snadnost oblékání (u nás oceňuje zejména tatínek), příjemnost materiálu, atd. 
Některé věci se podle mě nehodily ani do kočárku, ani do šátku. Pokud se budoucí matka nebrání představě, že by své dítě nosila, doporučuju koupit pár kousků vysloveně nosícího oblečení (návleky na nohy a ruce, kuklu místo čepice, atd., ale dá se to i bez nich, záleží na vynalézavosti.


Co malá (skoro) vůbec nenosila:

- trička: Podle mě jsou dobrá až pro děti, co už sedí nebo stojí. Ležícím a plazícím se dětem se vyhrnujou nahoru, což se mi nelíbí, protože nechci, aby malé táhlo na záda, a aby ležela na zmačkané látce.
- kalhoty z příliš tuhých a pevných látek (zejména džíny, silné manšestráky): Sama bych v takových ležet nechtěla, navíc děti se rády mrskají, přičemž cvičit v džínách asi taky není nic moc.
- sukně a šaty: Stejný důvod jako u triček, vyhrnují se. 
- retro dupačky, které nemají zapínání v rozkroku: Život je příliš krátký na to, abych kvůli přebalování sundavala celé dupačky. 
- svetry a mikiny, které se přetahují přes hlavu: Malá nesnáší oblékání, vzteká se u toho odjakživa, jak kdyby jí nudle odsávali. Proto když už jí přes hlavu natahuju body, nemusím ji trápit svetrem. Stačí, že i ten musím navlékat na ručičky, což je trauma největší. 

Co nosila tak napůl:

- dupačky: Malé jsem je oblékala, když byla ještě novorozenec a neuměla jsem ji vázat do šátku. Mají své výhody: hřejí zádíčka, jsou pohodlné. Využívali jsme je jako pyžamo do postele nebo kočárku.

Co nosí hodně a ke spokojenosti všech:

- body: Geniální vynález, dole se zapne, netáhne na zádíčka, nesvléká se, když je potřeba, zase se rozepne. 
- overálek-pyžamo: Čím víc knoflíčků/druků, tím snazší oblékání. Nemusím moc kontrolovat, jestli se neodkopala. Jen v horkých nocích je lepší obléct něco přiměřeného.
- tepláky: Pohodlné, dají se sehnat z příjemných materiálů a veselých látek. Šijou je podnikavé šikovné mámy a prodávají je pak na Facebooku nebo na Fleru. K sehnání jsou ale i starší pevné tepláky vhodné pro dítě, které nemá problém dostat se z podložky a vyválet se na podlaze.
- punčocháče: Jsou dobré do šátku či nosítka, ale i do kočárku, podle potřeby a počasí se na ně dá obléct všechno ostatní, kromě toho jsou pružné, takže chvíli trvá, než z nich dítě vyroste.
(Některé výhody tepláků a punčocháčů mají ji polodupačky, ty jsou ovšem míň pružné, takže z nich rychleji robě vyroste.)





neděle 16. listopadu 2014

Moja strana, moja Bălgaria! III.

7. 5. 2013
Noc v Ljubimci. Zase divné sny. Tentokrát, že žiju už s V. v pokoji/bytě pěkně zařízeném a na stole je spousta časopisů – fakt už prahnu po informacích on-line.

Měla bych si dělat podrobnější poznámky, už jsem skoro zapomněla, jak to vypadalo v takovém Trigradu. Ljubimec – cikáni, malý plácek s květinami a maketami vajec. Dva magazíny a zahrádkové restaurace. Ne moře, ale taková přímořská atmosféra, nebo nálada. Sedět při kávě na zahradní restauraci je docela dost prázdninové.

Netopýrek s chlupatým bříškem. Ťuťu. (Zřejmě jediný můj záznam k návštěvě Thráckých hrobek či čeho? Nepamatuji si.)

8. 5. 2013
Spali jsme v turistickém komplexu, který je stylizovaný jako „hrad“, kde na zdi visí bambitky a nože. A koupelna smrdí. Jako vždy. :)
Ke snídani nám právě dali dva bílé chleby osmažené ve vejci a k tomu na jeden talíř kydli marmeládu a slaný sýr. O_O Chudák V., ale i když jsem snědla jeho sýr, měla jsem pořád HLAD.

Přírodní park Stranža. Dominantním stromem je dub. Černomořská flóra, třetihorní relikty na Balkáně. Začínají na Slovensku, u nás nie. Údolí řeky Veleka.

Malko Tarnovo
Po podivném obědě v restauraci, která by se mohla jmenovat Relikty socialismu. (Jeden ze souputníků dostal jedenáct let prošlou minerálku, ale prý byla dobrá.)
Já: Chtěla bych vidět ty brambory, když pan vrchní říkal, že nejsou dobrý.
V.: Tak víš co... Otevřel dveře do sklepa, viděl že tam ty brambory běhaj, tak si řekl: Ale s*ru na to, chytat je už nebudu.

V MT je i řeckokatolický kostel! Tak blízko Domova!
















9. 5. 2013
Poprvé snídám s pohledem na moře.

Psala jsem to zřejmě v Achtopolu. Odtud a ze Sozopolu mám jen několik velice osobních poznámek, tak se pokusím zavzpomínat. V Achtopolu jsme byli ubytováni v pěkném hotelu, myslím, že se jmenoval Afrodita, nebo tak nějak. Byl u moře. K němu jsme šli s V. na procházku, byl pro nás silný zážitek společně pozorovat vlny. Pro mě má moře nepopsatelné kouzlo. Vůně, zvuky, dálku, vlčí máky v písku. Nic z toho nedokážu zprostředkovat. Další den jsme jeli do Sozopolu. Byli jsme tam mimo sezónu a jsem tomu ráda. V takových místech (podobně i v Melniku, o něm jsem taky moc nepsala), přemýšlím, jak tam asi lidi žijí. Jak je jejich život nutně sezónní, protože vydělávají především v létě, kdy je největší nával turistů. Jak člověk pak vnímá „svoje“ město, a co z něj vnímá jako „svoje“, a co považuje za „pro turisty dobrý“? V centru Prahy jsou turisti celoročně, ale jsou místa, která vnímám jako skutečná: školu, knihovnu, hospody, kostely, a místa, co jsou pro turisty a dost mi vadí: thajské masáže, různá pseudomuzea, obchody se suvenýry. Vnímám je jako parazity. Mám jako turistka chtít poznat takový Sozopol “autentický”? A co Melnik? Ten by bez turistů asi neexistoval, ale proč navštěvovat místa, která jsou postavena jen k navštěvování a moc se v nich nežije? A nejsem pokrytec? Chci vidět skutečně “autentické” domorodce, ale lidi skutečně se živící turismem mi připadají málo cool? Abych pravdu řekla, tahle dilemata mě dost odrazují od cestování. Vždycky si totiž říkám: Jestli něco nenajdu doma, našla bych to jinde? A k čemu by mi to bylo? Potřebuju to? Krom toho, k tomu, abych poznala nějakou zemi a její obyvatelé, bych tam musela žít delší čas. Dva týdny jsou doba vhodná k tomu, aby člověk nasál “exotické” vjemy a v dobách obyčejnějšího života je vyvolával, jako to ostatně dělám nyní.

Inu, zpět k cestě. Ze Sozopolu jsme jeli přes vnitrozemí, navštívili jsme Kazanlak, což je místo zajímavé prodejem kosmetiky z růží, které se v okolí pěstují, a thráckou hrobkou. Tu jsme omrkli a kosmetiku zakoupili.

Následoval den v Sofii, kdy jsme měli volno po dobu, po jakou musel řidič spát.









11. 5. 2013
Dnes v centru Nového Sadu. Místy mi to tu připomíná ČR. Něco mezi Poděbrady a Uherským Hradištěm. Sofia je jiná. Prezident tam bydlí v baráku na náměstí, hned naproti archeologickému muzeu, kde jsou artefakty z doby římské (a řecké?). V Sofii jsme se dostali na katolickou mši svatou. Přidal se k nám i Vv.
Většinu peněz jsme prošustrovali za jídlo, ale zbylo nám i na muzea.
Tvrđava = pevnost.
Byli jsme v muzeu Vojvodiny (už Novi Sad), v galerii současného umění, kde byla i moderní historie a teď jsme v muzeu města. Je pěkně malé, řekla bych, že Novi Sad má víc co vyprávět. (Na muzeum Vojvodiny pamatuju, líbily se mi tam velice předměty každodenního života, zejména venkovského, příliš se nelišil od venkovského života v 19. století u nás.)

12. 5. 2013
Česká republika je stejně nejhezčí.

Problém i potěšení v Bulharsku pro mě bylo jídlo a pití. Problém byl nákup v obchodech. Vzhledem k uboze zásobeným magazínům, kde se prodával jeden typ bílého chleba, nepříliš lákavá zelenina, podivné salámy, dva druhy sýra a bílý jogurt, bylo docela složité vymyslet, co nakupovat s sebou na cestu, aby z toho šly nakombinovat vydatné svačiny. Většinou to vyhrál poslední zbývající artikul, který jsem ve výčtu nezmínila, sladké pečivo. Takže jsem měla obavy, abych z výletu do Bulharska neměla kurděje. Proč by v magazínech prodávali pěknou zeleninu, když každej měl za domem políčko, že? Proto jsme byli tak nadšení ze supermarketu ve Smoljanu. Oproti tomu potěšení skýtalo stravování v restauracích. Dodnes se slinou (kde? v koutku?) vzpomínám zejména na kavermu a džuveč. Pak ještě na pečené brambory se slaným sýrem. A kafe! Výborné kafe za cenu, za jakou u nás pijem břečku z automatu.

Výše jsem psala o podivném dojmu, jaký ve mně zanechává cestování v oblastech pro turisty, tak musím ještě dodat, že jsme projížděli i místy, kam se běžně turisté nedostanou, a tak jsme mohli vidět ty “opravdové” Bulhary. Mnohdy jsme ale nevystoupili z autobusu, vesnicemi jen projížděli a obyvatele si fotili přes sklo. Jak v safari! O to je to šílenější.

Bojím se, že díky mým závěrečným úvahám, má můj cestovní deník negativní vyznění, to jsem nechtěla, ale zároveň jsem cítila potřebu vyjádřit svůj ambivalentní vztah k cestování. To, oč mi na cestě šlo, jak už jsem psala, o vstřebání vjemů, se podařilo. Vstřebávání, zpracovávání a sdílení vjemů, kterým mnohdy chybí děj, pointa, ale jsou prostě nějakým způsobem pěkné, je vlastně účel mého psaní.

Klíčové vjemy z Bulharska tedy jsou: vůně moře, slunce ve skalách, roztodivná zvířena, káva a chrámy zvenčí.

Konec


P.S.: A proč jsem nazvala své psaní tak, jak jsem jej nazvala? Inu, zaposlouchejte se, zadívejte a bavte se. :) https://www.youtube.com/watch?v=_-ITuPcEWUs




sobota 15. listopadu 2014

Moja strana, moja Bălgaria! II.


3. 5. 2013
Dnes cesta z Trigradu na Jagodinu. Dobře, že jsem šla s ostatními na džíp. Byl to zážitek. (Bála jsem se, jestli to není moc drahé a jestli nám nebudou chybět peníze. S penězi jsme nakonec vyšli a nemuseli se trmácet mnoho kilometrů především do kopce, i tak to ale byla pořádná tůra.) Vyjeli jsme terénem na vrcholek, kde byla plošina zvaná Orlovo oko. Pak nás hodil k jeskyni zvané Jagodinska. Ta pro mě byla zajímavější než tolikrát viděné Koněprusy. Byly tam dokonce i mramorové stěny. A chládek! Teď nás ale čeká ještě dlouhá pěší cesta do Trigradu. Může nás ale hřát, že jsme větší lemry, než druhá skupina, která šla kamsi na blata. Včera odpoledne jsme se dívali na půjčeném tabletu na film Probudím se včera. Váhám, jestli to je čistý odpad, nebo jesli aspiruje na hvězdičku. Ale spíš neaspiruje. Bolí mě záda a šíje.

Bulharské klipy (všudypřítomné vysílání jakési folklórní TV): Cudná mamičata tančí kolo kolo, chlápek v kroji vykukuje zpoza mlýna a sóla zpívá Paris Hilton v kurvím dresu.

V-ovy hlášky:
„Přijdu na pokoj, sundám si nohy...“
„Sprcha, ve který se nedá sprchovat, postel, na která se nedá spát, záchod nesplachuje, ale jinak to tu je dobrý.“
Žalm 19,13: Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.
2Tim 14: Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřelo o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů. 23: Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám.

4. 5. 2013
Začínám pociťovat temnou touhu vlastnit... tablet. O.o
Mursalský čaj – zjistit, jestli se dá v ČR sehnat bulharský čaj. (Pěstují tu tu bylinku, jinak je chráněná a nachází se jen tady.)

Prší! Jsem snad i ráda, ale fotky budou fuj.
Část spolucestujících je parta lidí, kteří spolu byli na Bajkale a v Mongolsku. Boris o tom Mongolsku zajímavě vyprávěl, prý to není nudná step, ale krásná krajina. Najdu odvahu zase někdy někam jet? Když už teď odškrtávám dny, protože se těším domů?



Po dlouhé době na půdě „neschismatického“ kostela – na ruiných starokřesťanské baziliky. Chrámová loď ve tvaru Tau.

Ve vesnici Gela.
V. si koupil pos*anej zvoneček za 5 leva. Jak ho mám nezabít?
Smoljan. Je tu univerzita. Doufám, že dojdou pohledy. Nejen my jsme si říkali, že Billa je nejhezčí místo ve Smoljanu. Paní S. už zase mluví o náboženství jako o folklóru. Je mi z toho smutno.

5. 5. 2013
Zdávají se mi tu vážně divné sny. Dnešní bych nazvala jako sen o tom, co mi nejvíc chybí. Byla v něm mj. eucharistie, moje kamarádky (Martina), babička a možnost „vlastního pokoje“. Ten vlastní pokoj si pamatuju detailně. Byl podkrovní, s pracovním stolem a mohla jsem jej užívat, než se Martina vrátí.
Folklórní paní ve Zlatogradě. Jako i několik jiných fotek fotil manžel.
(Zajímavé, že z tohoto dne mám poznamenaný jen sen. Byli jsme totiž v místě pro turisty zvláště vytuněném, ve Zlatogradu. Na malém prostoru mnoho tradiční architektury, folklórních pěvců, restaurací a muzeí. Za 10 leva kupříkladu k vidění jakési rohože z kozí srsti a šlus. Co stálo za zapamatování, byla stará škola, s místností pro učitele a takovou tureckou terasou, místem velice čajovnovým: polštářky, matrace, snad i vodní dýmka a tácek s čajem. S větrem šumícím v listech to na mě udělalo příjemný dojem.) 

6. 5. 2013
Bulharský film: Kozí roh.

Dnešek vcelku dobrodružný. Dopoledne jsme nejprve měli jít na kratičkou procházku a vyklubalo se z toho 15 km. S V. jsme to po půli cesty otočili zpět a pak jsme se váleli na louce a fotili si žáby u říčky. Vzhledem k nečekanému prodloužení cesty za Ďáblovým mostem jsme vyrazili se zpožděním. 16 km před Kărdžali pan řidič na benzínce shledal, že se mu utrhla jakási hydraulika, tak jsme se provizorně přesunuli do Kărdžali, kde jsme zakotvili v sídlištní hospodě a čekali, co se bude dít. Krom toho, že bus odvezli do opravy, pod paneláky okusovaly krávy keře. A tolik kebabčat s hranolky najednou asi v hospodě nikdy nedělali a dělat nebudou.



Pak nám byla povolena procházka po městě. Na chodníky si tu moc nehrají... V centru města je obrovská řekopřehrada, přes kterou vede Golden Gate Bridge, akorát se dost houpe a občas na něm chybí prkno. 

Zdárně jsme jej přešli a dostali se do rozbořené průmyslové oblasti, kde byla jakási rozbitá budova s věží a vlajkou EU. Všude bujela vegetace, skrz níž se vracely domů ženy s igelitovými taškami. Znovu přes most a kolem paneláků. Na balkónech si četly ženy, na schodech hrály děti a muži popíjeli pivo v sidlištních hospodách. U benzínové stanice kosil muž trávu. Barča opravena pouze provizorně. Uvidíme v Ljubimci.
Ještě vycházka po Perperikonu. Kvákající žáby s postranními měchy. (V. je rozkvákal. Jak se tam asi dostaly? Nádrž, v níž žáby žily, byla totiž vysoko ve skále. Přítomní odborníci se podivovali.)


Pokračování příště...

pátek 14. listopadu 2014

Moja strana, moja Bălgaria! I.

Osobní zápisky z cesty po Bulharsku LP 2013

Hodně lidí rádo zdůrazňuje, že nejsou turisti, ale cestovatelé. Přiznám se, nejsem cestovatel, ani omylem. Jsem nejhorší varianta turisty a jsem ráda, že se mi turismus v zahraničí nepřihází moc často.

V Bulharsku jsem byla tři týdny po svém křtu, proto nechávám zápisky, které se týkají víry. Bez nich by poznámky nebyly celé.

Žalm 98
Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha.
(…) s doprovodem trub a polnic hlaholte před Hospodinem Králem!
Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory, vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi.

27. 4. 2013
7h10m
Březová nad Svitavou: Panoptikum zašlého času; kostel Letovice

Koczko – filmy o horách | Poprvé na Slovensku, cha |

10h
Slovensko. Bulharská hudba.
Všechny spoluúčastníky si pamatuju podle profese spíš než podle jména.
Pan řidič nás vyděsil potenciální absencí svého pasu.

Osazenstvo Barči, našeho autobusu: pan řidič připomínající Ozáka z Comebacku, rodina S., což byli vlastně průvodci: maminka – bývalá učitelka, nyní profesionální průvodkyně, tatínek – ředitel gymnázia, syn H. – středoškolský profesor zeměpisu a odborník na krasy a pseudokrasy. Dále s námi jeli jejich známí, s nimiž již v minulosti cestovali. Nezapomenutelný byl Vv. – upovídaný chlapík, historik, zaměstnanec muzea, milovník vlaků, pak B., postarší pán ale cestovatel po celém světě, Z. – truhlář a taky cestovatel. Pak dvě dámy v nejlepších letech, myslím, že se obě jmenovaly Z., ale už nevím. Další osazenstvo tvořili studenti gymnázia a tatínek v námořnickém tričku, totiž tatínek dcery, která nakonec nejela. Pak si ještě matně vzpomínám na jednoho archeologa a dvě mladé dámy, J. a H. No a já a můj tehdy-snoubenec-V. Přiznávám, že jsem byla asi nejvyděšenější ze všech, celou cestu mě jímala hrůza, že někdo uklouzne na skále, že se zřítí autobus, že bouchna sopka, že není široko-daleko katolický kostel. Docela se divím, že si mě V. po té cestě vůbec vzal. Mělo ho to varovat.

11h
horkovbuse2.jpg
Maďarsko. Přestávám rozumět.
Jazykově jako bych vjela do Číny nebo tak.
V autobuse horko na umření.

horkovbuse1.jpg

Údajně jediná zajímavá věc v Maďarsku nějaké vápencové pohoří s termálním krasem, typ jako Andrlův vrch, ale ten je spíš pískovec a opuka.
Maďarská benzínka – Babylon; autorizovaný apple seller. Seriózně vyhlížející pánové s řetězy kolem krku se snažili turistům střelit iPhony, zajímavé, že neměli krabičku s návodem a nabíječkou. No toto.

Uvážíte-li ovšem, jak je vám prospěšné mít ho za přítele a jak vás miluje, snesete i ono trýznivé vědomí, že máte být dlouho s někým, před nímž pociťujete, že je tak nebetyčně jiný.
Terezie z Avily

Danilo Kiš *Subotice
Severní část Vojvodina. Hl.město Nový Sad, ubytováni blízko okraje města.
V Novém Sadě univerzita.

17h-19h
Srbsko. Docela dlouho nás drželi na hranicích.
V hospodě Na cośku pivo Jelen, měli Staropramen, ale ten servírka nedoporučila. Hospoda autentická. (Po ulici prošli policisté, ze kterých jde na Balkáně respekt. Potenciální problém = pivo před nezletilými. Naštěstí šli dál…) Jinak dojem: spousta nového a komerčního a zároveň spousta chudého a chaotického. Divná jsou všude roztroušená torza budov, některé jsou asi na věky rozestavěné ambiciózní projekty, někde to jsou zřejmě rozpadající se staré budovy, protože některé měly i staré klenby. (Také zbytky po válce.)
JE TU NEKLID!

!Antologie bulharské prózy: Narodili jsme se jako draci!

crno vino

Bulharská hudba je matroš.

28. 4. 2013 DUNAJ <3
Ke snídani párky a divné chleby s marmeládou. Teď zas vyčerpávající cesta, ale už snad ne tak dlouhá.
Pohoří Stara Planina.
Alpínsko-Hercynské vrásnění.
Oživení reliéfu v třetihorách.
Niš → odtud vidět obrovská hora.
NIŠAVA
v Bulharsku o hodinu víc 15h&16h Bulharsko, horko, ale čas na přemýšlení: třeba kolem jsou lidi rozličných profesí a já uvažuju, co já jednou budu dělat. Krom toho je mi z této perspektivy milo přemýšlet o budoucnosti s V.


29. 4. 2013
Včera to bylo zvláštní a v mém případě mnoho selhání.
Sofia. Na jednom náměstí stála mešita, synagoga a pravoslavné kostely. (Římskokatolický kostel byl drobet upozaděn, navíc moderní architektura, škoda. Ale aspoň že tam byl.) Centrum bylo hezké, vypadalo jako jiná evropská města, ale stačilo popojít a člověk narážel na chudobu. V parku se bavili Bulhaři šermem, provazochodectvím aj.
Pak Blagoevgrad. V noci jsme asi hodinu bloudili ulicemi, než jsme našli náš hotel. Nevím, jestli ustojím letos druhé Velikonoce. Můj vnitřní čas je naladěn na očekávání Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha Svatého.
Ať jsme kdekoli, vidíme zasněžené vrcholky pohoří Rila a Pirin.
Dnes má být 30°C.

Stobské pyramidy.
Stával tu kostel sv. Prokopa, jediný v B.
V. leze někam na horu, snad se v pořádku vrátí. Na zerodované pěšině stačí podklouznutí a člověk se zabije o vrcholky „pyramid“.
Rilský klášter, koupili jsme si mističky, pro mámu krabičku – snad ocení.
S V. chuť studovat pravoslaví – čistě akademicky, samozřejmě. Proč mají v chrámech takovou tmu?
COMPLEX VALDIS (tam jsme byli na jídle)
soda, tarator, pileška, kaverma, telečko škembe čorba. Taky jsme poslali 1. pohledy.
V Bulharsku mají bílý chléb.

Večer: Baba Vanga – jakási věštkyně, „modernistický“ pravoslavný kostel a současnýma ikonama.
Jezírka se 75°C, bambusový háj a sopka.

30. 4. 2013
Chudák V. má smůla na „národní kuchyni“. Včera si omylem objednal dršťkovou, pak předním přistálo kilo šopáku a dnes ke snídani koláč s balkánským sýrem a podmáslím.

Nechápu bulharské hotelové koupelny, kde je záchod, umyvadlo a sprcha v jedné místnosti. Bez závěsu, bez zástěny.















Kostel narození Ježíše z Panny Marie.
Slepice na stole.
Byli jsme svědky asi ranních chval – Bulharští průvodci nevěděli, co to je! A to jsou to vzdělanci.
Cesta kolem Melnických pyramid – hotový Grand Canyon. Překrásné pohledy na skály kolem nás. Kolem dokola vysoké hory. Lezli jsme po zvětralé pískovcové pěšině s rozbitým zábradlím, přidržovali jsme se stěny, jak kdybychom lezli po římse. Někdo při tom dokonce málem zašlápl želvu. Zpátky dolů jsme šli po cestičkách obklopenými kameny a květinami, vypadalo to jak skalka. Je vidno, že jsme na jihu. Pak jsme šli vyschlým písčitým korytem řeky.

Ž 145

Bulharská mafie = mutri. Podnikatelské baroko = mutraland.
Pořád nějaké zastávky kvůli přehřátemu autobusu. (Říkali jsme jim fotopauzy, skutečnost je, že mnoho krásných fotografií vzniklo takhle od silnice, kdy si Barča dávala oddych. Přece jen to byla starší dáma a vyjet ty bulharské stezky jí dávaly zabrat.)

Část Rodop jm. Dambraš.  

Viděla jsem poprvé v životě pastýře s holí, jak pase stádo.

Pomaci, bulharští muslimové, konkrétně ženské odění:
muslimka2.jpgmuslimka1.jpg




1. 5. 2013
V hotelu je bazén, údajně termál, tak jsme večer plavali pod tmavnoucí oblohou.

Dneska jsem měla divný sen, v němž mě lidi přesvědčovali, že bych měla studovat ještě 4 obory, mezi nimi farmacii a ekonomii, abych mohla být zdravotní sestra u zubaře. Fakt divný.
Teď se procházíme mezi klíšťaty a římskými zříceninami. Ze současné, bulharské perspektivy mám pocit, že můžu všechno stihnout. A že se můžu ponořit do diplomky. Krom toho mi přijdou zajímavé profese ostatních lidí v autobuse, i místa, odkud jsou.

Kovačevica

Zdejší Karel Gott: Emil Dimitrov - hraje nám tu v bratrské krčmě. Jsme blízko Turecka. Dali jsme si tureckou kávu v džezvě a baklavu.
Asi nebudu mít tolik suvenýrů jako kulinářských zážitků.
V Ribnovo je gymnázium.

2. 5. 2013
Včera ještě proběhla party u S-ů na pokoji, při níž jsme si povídali.

Kras vzniká rozpouštěním (vápenec a jiné rozpustnosti), pseudokras vzniká jakkoli jinak.

Dnes se mi zdálo, že jsem zapomněla gongem ohlásit čínskou soutěž v provazochodectví.

Karbanátky u Dospatského jezera.

Napadlo mě zpětně, že centrum Sofie je takový druhý současný Jeruzalém.
A taky, proč naše nové kostely nevypadají jako kostely, zatímco nové pravoslavné kostely vypadají tak, že je člověk pozná.

Trigrad.
Docela nuda, ale zítra nás čeká dlouhá túra, jen nevím, do čeho teď píchnout. Že by krátká procházka a pak četba sv. Terezie z Avily?

Pokračování příště...

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...