středa 27. prosince 2023

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědovi ve školní kronice ve Staších. Můj prapraděda byl učitel, učil na obecných školách na Šumavě a na jihozápadě Čech na počátku 20. století. Mám štěstí, že kronika byla psána čitelně a inkoust nebyl rozpitý. Jedna ze zmínek o mém předkovi je zde: 

Sloučením tř. II. a III. ve třídu jednu nastalo přeplnění třídy a musilo v této II. tř. býti zavedeno vyučování polodenní a bylo třeba mužské síly učitelské. Proto učitelka sl. Jos. Grabingerová byla přeložena od 1. března do Strašeně a učitel V. Melichar, absolvent učit. ústavu v Praze a syn mistra kovářského z Bílé Hory, ze Strašeně na Stachy. Místní šk. rada i obecní zastupitelstvo podaly na příslušná místa žádost, by bývalá pátá třída ponechána, odůvodňujíce žádost tím, že myšlenka zříditi exposituru vznikla a se uskutečnila z té příčiny, že dosavadních pět tříd na Staších nebylo s to pojati veškeré žactvo a přemístěním jedné třídy do Kůsova a uzavřením za to jedné třídy na Staších se poměry ještě zhoršily. 

https://digi.ceskearchivy.cz/312025/52


Další příhoda zaznamenaná ve školní kronice je fascinující z hlediska rodopisného, ale velmi smutná z hlediska lidského:


13. 3. 1909 - Nešťastná příhoda v Kůsově. Jeden občan vozil borky na smýčku (ruční sáně). Prázdné sáně zavezl na závěj nad obydlím šafáře a sám se šel k šafáři ohřáti. Bylo to právě před polednem. V poledne pustil uč. V. Melichar děti k obědu. Žák František Švarc, krátkozraký, vytáhl smýček za pomoci asi pěti žáků kousek po Kolmé cestě nade dvorem a svezli se dolů. Při druhé jízdě již sedělo na sáních asi 11 dětí a řidič sám týž František Švarc nemohl na záhybu cesty zahnouti a vjel do hradby. Sám se uhnul a přeletěl přes hradbu, ale za ním sedící žák Josef Voldřich, syn chalupníka v Kůsově čís. nabodl se na hradbu a zůstal mrtev. Dospělých svědků této nešťastné události není a c.k. úřady také nikoho nevinily ani vinu nepřičetly. 


Komentovat se to dá snad jedině slovy Eliena z Pelíšků "To je dost drsný, co?" 

Pokud by někoho zajímalo, kde se nacházela ona zmíněná expositura na Kůsově, byla zřízená v obytných budovách sklářské huti, myslím, že nyní jsou tyto budovy přestavěny na domov pro seniory.

Moje pátrání započalo tímto dokumentem. Není nad to mít nějaké dokumenty fyzicky v rukách...



úterý 19. prosince 2023

Adventní tvoření

Poslední dobou mám snad raději advent než Vánoce. Asi umím líp připravovat než slavit. Baví mě vybírat dárky, vyrábět, zdobit, ale těším se i ze tmy a užívám si strašidelné historky o různých předvánočních potvorách, které se snaží vniknout do lidského obydlí a kontrolovat dodržování obyčejů. 
Znáte třeba Mari Lwyd? 

Když probíhají Vánoce, k adventu se v myšlenkách už tolik nevracím, spíš se nechám unášet proudem dění. 

Nezveřejněním asi všechno tvoření, něco poslouží jako dárek, tak s tím se snad nezapomenu pochlubit po svátcích. Letos beru prosinec jako čas k tvoření. 

A jak vy? Jak se chystáte na svátky a jak si užíváte prosinec?









čtvrtek 9. listopadu 2023

Pokojovka na památku

Máte rádi swapy a věci k rozebrání? Naše děti je milují. Kdykoli se mi povede něco vytřídit, moje dcery nanosí další krámy domů. Ale musím uznat, že díky poslednímu swapu a bazárku nemusím řešit podzimní a zimní oblečení. 

Naše šestiletá na setkání domškoláků mezi knihami k rozebrání ukořistila i tuhle květinu. U nás většinou všechno chcípne, nemám moc morálku na péči o flóru. Buď květinu usuším, nebo přeliju. 


Ale tentokrát to vypadá, že se květince daří... Mám z toho radost a je to výborná upomínka na zdařilou akci


No ale teď už je čas, abych zase šla vyklízet sklep a třídit, co půjde do reuska. 


neděle 5. listopadu 2023

Stará nová místa

Anebo spatřování starého místa novýma očima. 


Tohle staré video mi připomnělo něco, co vlastně občas dělám a baví mě to. A zajímá mě, jestli to máte taky tak. A možná jsem o tom už psala, přece jen je to moje oblíbené vnímací cvičení.

Občas to přijde samo od sebe, třeba při zajímavých světelných podmínkách, nebo v jiném ročním období, kdy moc nechodím určitou trasu, najednou mi na nějakém místě přijde, jako kdybych ho viděla poprvé, i když už jsem tam někdy předtím šla/chodila. Jindy schválně hledám zkratky-prodlužky, paralelní cesty, nahlížím do křoví, abych viděla něco, co jsem předtím neviděla. Občas se povede, že nám k nějakému místu vznikne příběh, občas si ho vymyslíme záměrně. Pamatuju si, jak jsem za covidu pojmenovala dětem místa, kudy jsme běžně chodili... Teď zas nějaká místa pojmenováváme, abychom děti nalákali tam jít. Třeba procházka u babičky do okolí by nebyla tak lákavá jako stezka Harryho Pottera, kde se údajně nachází i vrba mlátička. 

Jindy se zas na místa dívám z trpasličí perspektivy. Ráda si různé skuliny ve stromech, ve skalách i jinde obydluju skřítky nebo jinými tvory. 







Tohle jsem dětem vyrobila v Lucembursku, myslím, že bychom se mohli pustit do něčeho i tady.


neděle 17. září 2023

Vděčné léto 2023

Všímat si letních radostí a hledat věci, za které můžu být vděčná, patří už k takovým mým letním tradicím. A ono je možná dobře, že letním, protože ve školním roce mám mnohem míň času na jakoukoli sebereflexi.

Během loňského roku se proměnil můj vztah k náboženství, víře, Bohu... nevím, jak to říct. Zatímco ještě loni jsem váhavě říkala: "věřím". Teď říkám spíš: "nevím, nevím vůbec nic". Momentálně nedokážu zaujmout žádné jisté stanovisko. Možná se to odráží i v tom, jak pojímám vděčnost.

Zdrojem inspirace je pro mě stále přístup Leti a ráda se k ní připojuji na IG. Loni a předloni dělala souhrnné články, ve kterých své vděčnosti a díky shrnovala, případně je průběžně zaznamenávala i na blogu. (A letos publikovala svůj článek rychleji, než jsem dopsala svůj koncept.) Sama jsem chtěla něco takového udělat taky, ale nebyl čas. Tak snad letos? 

V první řadě jsem ráda, že se mi letos nikdo neutopil. Byli jsme docela často u vody, častěji než je u nás obvyklé a uhlídat tři děti vyžaduje neustálou pozornost. 

Jsem moc vděčná za několik výletů, které jsem podnikla sama. Jednou se manžel bál, že bude pršet, tak vzal děti do herničky, nakonec nepršelo a já si sama vyšla na rozhlednu. 

Společně jsme navštívili Koněpruské jeskyně, Říčany, Polsko, Muzeum městské dopravy, Národní technické muzeum, ...

Pak jsem měla příležitost se sama projít v Olomouci a Letohradě. 

Jsem vděčná, že jsem se několikrát sešla s kamarádkou a byla s ní na filmu Barbie.

Jsem vděčná za zahradu, kam jsem mohla v průběhu horkých dní vyhnat děti, otevřela jsem kohoutek u hadice, a nemusela jsem vymýšlet žádný náročný program. 

Jsem vděčná za to, že nám nemoci a jiné katastrofy nezrušily program, že jsme zvládli příměšťáky a vyšla nám i dovolená u moře. 

Jsem vděčná za čas na psaní a kreslení.

Jsem vděčná za to, že jsme se měli kam vrátit. 

Jsem vděčná za děti a za manžela, že se ze mně a mých úzkostí a nervů ještě nezbláznili. 






A nakonec jsem vděčná i za to, že jsem si prošla fotky z letošního léta a připomněla si, co všechno se odehrálo. 







středa 13. září 2023

Den v životě - 12/09/2023

Prázdniny sice utekly, ale jakmile začalo září, mám pocit, že jsem naskočila do rozjetého rychlovlaku a frčím. Nezastavujeme, jedem. A tento blog stejně jako jiné deníky používám jako takový zpomalovač. Něco musím zanedbat (většinou děti nebo úklid), abych mohla zasednout a vybavovat si z paměti důležité věci a zaznamenala je. 

Jednou už jsem zkusila popsat jeden den svého života a musím říct, že ten den jsem byla velmi, velmi produktivní... Někdy si musím vybrat den, kdy jsem těžce neproduktivní, ať taky vidíte (a já mám na co vzpomínat). Včera to bylo tak středně, byla jsem z něčeho hodně rozhozená, ale i to stojí za záznam. 

7.00
Vstala jsem brzy (po pár hodinách spánku), protože jsem se chystala k zubaři.

Když se mi někam nechce a musím se do něčeho nutit, snídani spíš odbývám. Už ani nevím, co jsem si dala, jestli to byl toast nebo cornflakes s mlékem. Asi nic moc zdravého. A samozřejmě kafe. 


Úterý je jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy mám všechny děti doma. Jinak má každé dítě jeden den v týdnu nějakou vzdělávací instituci (domškolácký klub, jesle). V době mého odchodu začala prvňačce (H.) online angličtina, takže jsem ji připravila a nastavila počítač a šla jsem na bus. 

9.40
U tohoto zubaře jsem byla poprvé, je to soukromá praxe, myslela jsem, že mi jen zkontroluje zuby a čau zase za rok, ale jak jsem se pletla. Na rentgenu mi objevil nějaké vnitřní kazy, kazy pod plombami, atd. Takže chce opravovat skoro všechny stoličky, u několika bude potřeba i čištění kanálků, což mě a) zabije, b) finančně zruinuje. Tahle informace mě vrhla do deprese, a ačkoli mě nic nebolelo, od toho momentu mě brní celá huba. 

11.00
Když jsem přijela domů, manžel zrovna dal do trouby maso, seděl u kuchyňského stolu a snažil se podávat i pracovní výkon. Přebrala jsem štafetu vaření a dětí k masu jsem měla udělat těstoviny. Neměla jsem chuť cokoli dělat, tak jsme si s holkama  a nejmladším pustily Malého Sheldona a jen tak jsme zevlily. 



Oběd byl trochu experiment, ale nevyšel podle představ, takže jsme se porýpali v jídle, holky na chvíli zasedly k tvoření a vyrazili jsme na odpolední program. Tatínka jsme nechali doma, ať se věnuje práci. Domluvili jsme se manželem, že večer nás vyzvedne na půli cesty, protože si chtěl něco vyzvednout z alzaboxu.

14.00
Jeli jsme (já, holky a batoláč) na Palmovku, kde otevřeli nedávno novou pobočku městské knihovny ve starém Löwitově mlýně. Pobočka je speciální, protože je spojená s kavárnou a je možné v ní konzumovat jídlo, což je geniální. Palmovka je ale sama o sobě nepříjemné místo, autobusové nádraží je plné vajglů a smrdí chc... močí. Ještě nikdy jsem neprocházela kolem tramvajové zastávky, aniž by tam nehulákal nějaký zpitý nebo zfetovaný občan. A nástraha největší... procházíme kolem pobočky Levných knih. S vidinou peněz, které poputují do opravy mých zubů, se mi opravdu nechce vcházet dovnitř. 

Prostřední dcera argumentuje: Mami, vždyť jsou ty knihy levný!
Já: Ale když jich koupíš hodně, tak NEJSOU levný!

Nedaleko od knihovny je i pěkné hřiště. Jsou na něm takové ty vysoké, skákací houpačky, prolézačka ve tvaru korábu, vodní prvky, které s pískem tvoří pěkné blátíčko. Vypustím děti, ale protože je s námi i dvouapůlletý syn, tak moc neposedím. Spíš za ním běhám urovnávat konflikty s ostatními batolaty. Hřiště pěkné je, ale záchod, který je u něj, pěkný není. Měl by se někdo starat o pravidelný úklid této toalety, jinak tam je úplně zbytečně. To, co jsem tam spatřila, způsobilo, že moje potřeby se vsákly až někam pod plíce a počkaly na čistý záchod v knihovně.




V knihovně se opět ujišťuju o tom, že příště tam pojedem bez nejmladšího J., budem jezdit do knihovny, když bude mít své jedno dopoledne v jeslích. Jedině tak budu mít možnosti si to tam trochu užít a i holky asi ocení, když si budou číst na polštářích a jejich bratr na ně nebude skákat s rozeběhem a vřeštěním. 

V oblasti literatury asi moc česko-německé přátelství nekvete.


17.30
Cesta na autobus opět kolem Levných knih. Vyměkla jsem a nahlédla jsem dovnitř, ale nakonec jsem byla tak krutá, že jsem donutila děti nic nekoupit. 

Na zastávce jsem zkoumala, kam jezdí ostatní autobusy. Zjistila jsem, že existují nějaké Miškovice, které jsou součást Prahy. Nikdy jsem o nich neslyšela. 


Palmovka

Dojeli jsme k nám, k obchoďáku, kde je alzabox. Manžel už parkoval, když jsme přicházeli. Vyzvedl si zásilku a já jsem ještě s dětmi zaběhla do Billy a nakoupila nějaké jídlo. 

Doma jsem se opět hroutila ze zubů a prohlížela si knížky z knihovny. 
Před spaním jsem četla holkám z jejich oblíbeného komiksu Ségry, což je kniha, která je v podstatě o nich. 


22.00
Děti jsou uložené a já nemám sílu na vůbec nic, než na televizi. V duchu se omlouvám všem dospělým, kterým jsem se pošklebovala, že si po večerech nečtou a nevzdělávají se. Já se v červnu rozhodla vidět všechny díly Přátel, takže pouštím HBO a unikám do světa devadesátkového seriálu. 

1.00 
Snažím se usnout. Kolem jedné se budí synek, tak ho ještě kojím, pak už asi upadám do nějakého nočního kómatu. Dobrou! 

Tenhle formát mě baví, i když to zní všechno tak depresivně. Ale jsem jen vystresovaná a unavená... Tak zase někdy a třeba bude líp! 


pondělí 28. srpna 2023

Moudra z internetu


Učím se s orgpadem a našla jsem tam toto. 

 https://orgpad.com/s/6VxMYB0HJxg 


Pár faktů o hlubinách:

Celá nadzemská biosféra tvoří jen asi 30% veškerého života na Zemi. Zbylých 70% žije v jejích hlubinách.

Lidské nitro je též hlubinou. Každé tělo sestává z propastí, příkopů a oceánských hřbetů.

Do hlubin neproniká světlo. I v tobě vládne tma. Věř však v její tajemnou zář!

Hlubiny obývají také monstra, příšery a mutanti.

Kdo se nevydá do svých hlubin, aby se s nimi setkal, toho si temnota dříve si později najde sama.


Autorem je nejspíš autor orgpadové vizualizace Jan Kršňák, odkaz výše. 

Nějak to ve mně zarezonovalo vzhledem k názvu blogu. Hluboké vody si představuju osídlené podobnými významy. 

středa 23. srpna 2023

Květnová dovolená v Alpách

Jedno opožděné sdílení. 

V květnu jsme se vydali na pár dní do Alp. Po návratu jsme se vrhli do víru společenského života v naší pražské vesnici, takže jsem byla ráda, když jsem se večer svalila k seriálům a na psaní už moc nebyl čas.  Takže proto píšu až teď. 

Bylo to pro nás velké poprvé, já jsem v takových horách nikdy nebyla (leda v těch, co tvoří hranice naší republiky) a děti vlastně taky ne. Manžel byl v minulosti v Tatrách. Jedna moje kamarádka hrozně ráda jezdí do hor a pořád o tom básní (ale taky chodí na túry a bodá cepíny do ledovců, na to my moc nejsme), tak jsem to taky chtěla zkusit. Jsem spíš mořský člověk. Moře mě uchvacuje tím, jak se rozlévá hrozně daleko a působí nekonečně, a když v něm člověk stojí, má pocit, že se dotýká veškeré vody na planetě. Ale věřila jsem, že i hory mohou člověka ohromit svou mohutností. A to se taky stalo. Nemohli jsme se vynadívat. 

Užili jsme si sníh i vedro. Prošli jsme dětskou turistickou trasu s pohádkovými zastávkami. Do výšky jsme se teda nechali vyvézt lanovkou a dost jsme zírali, že tam je pořád sníh. Takže krátký výšlap na vrcholek se nekonal, protože na cestě ležel metr mokrého tajícího sněhu. Na Planai nad Schladmingem jsme se tedy lanovkou vydali 2x a pokaždé jsme prošli Hopsiland - krátkou trasu plnou hřišť a různých zábav pro děti.

Jeden den jsme navštívili Hallstatt, kde už v květnu začínal bujet turistický ruch a nebylo tam úplně dobře průchodno s kočárkem, jen v Muzeu skoro nikdo nebyl a byl tam příjemný chládek. Tam jsem se dozvěděla o tom, jak se v průběhu staletí odvíjel život lidí u solné komory, jaké se tam odehrály katastrofy, které životy lidí náhle přerušily nebo aspoň dost zkomplikovaly. 

Muzeum jsme navštívili i na zámku Trautenfels. Zde byla dočasná výstava o medicíně a stálá výstava o místní přírodě a kultuře. Nejlepší místností byla ta se stolky a výtvarnými potřebami, kde všichni zasedli a pustili se do vyrábění. Včetně tatínka. 






pondělí 14. srpna 2023

Na chvilku v Praze

Tedy já jsem ostuda, psala jsem naposledy před rokem, ale nechci, aby blog zcela zapadl, tak se hlásím. 

Tohle léto máme zatím takové staycation, ale snad se to brzy změní a vyrazíme a snad o tom později napíšu. 

Můj čas vyplňují děti, domácnost a koníčky (teď nevím, do jaké kategorie zařadit manžela). Léto se nese v duchu filmu Barbie, takže já se zas obklopuji svými plastovými kámoškami a pořád dokola si pouštím soundtrack k filmu. Píšu si deník, počítám vděčnosti, tvořím dětem kroniku, atd. K tomu poslouchám podcasty a večer, když se sesunu k televizi, zapínám Přátelé, protože na víc nemám mozkovou kapacitu.

Letos se mi nedaří tolik vyrážet sama s dětmi, výletuju raději i s manželem, ale minulý týden jsem děti na přání prostřední H. vyvezla na výlet k televiznímu vysílači, tak se podělím o pár fotek. Vtipné je, že docela dost času nám zabralo vůbec se dostat tam a zpět. A to bydlíme na okraji Prahy... (Když vyjdem na malý kopeček za naším domem, tak Žižkovskou věž vidíme, v zimě je nejspíš vidět přímo z okna. 





Vyhlídka z Žižkovského vysílače je pěkně drahá podívaná, ale jednou za čas se to dá podniknout. Dětem se nejvíc líbila vyhlídková místnost s houpacími křesílky, odtamtud jsem je nemohla dostat. Když jsem je na chvíli vylákala do poslední místnosti, odkud konečně byly vidět mé oblíbené Hradčany a Petřín, děti prohlásily, že tohle je ale vůbec nejnudnější místnost a vrátily se na křesílka. 



Přes Škroupovo náměstí jsme pak došli k Riegrovým sadům, kde naše kroky vedly neomylně na hřiště. Dřív jsem nachodila dlouhé kilometry po Praze a kochala jsem se architekturou, teď mám pocit, že se pohybuju spíš od hřiště k hřišti. Mám je již perfektně zmapovaná. Cestou zpátky jsme si povídali o tom, co se komu líbí za domy (ok, nejmladší se k tomuto tématu moc nevyjadřoval), a šestiletá H. mě zas pobavila tím, že ty zdobený domy nejsou nic moc, že ona radši paneláky a vily, co vypadaj jak bílý kostky. Budu ji muset vzít na Prahu 6, na vycházku po funkcionalistických vilách. Nebo raději po Jižáku?



A jak se všichni máte? Viděli jste Perseidy?


 



neděle 6. listopadu 2022

Kolobřeh 2022

Na přelomu srpna a září jsme byli u Baltského moře v polském Kolobřehu. 

Bylo už chladno, ale jeden den přece jen holky nahodily plavky a šly se trochu ponořit. Nejmladší synek párkrát spadnul do vody omylem a pak si dával dobrý pozor, když se blížila vlna. Když si namočil všechno oblečení, následovaly veselé módní kreace - musel zbytek večera na pláži strávit v růžové mikině své sestry, která mu sahala ke kotníkům.

Když se ohlížíme zpět, moře nám hodně chybí, tak jsem se rozhodla zasednout a napsat pár vzpomínek. 

Kolobřeh je plný atrakcí, pomocí kterých mohou místní vydělat na nebohém turistovi, ať už je hezky nebo ošklivo. :-) My jsme se nechali na hodně věcí nalákat, ale určitě by šlo pobyt v Kolobřehu pojmout víc lowcost. 

Musím přiznat, že jsme vůbec nenavštívili historické centrum! Pohybovali jsme se jen kolem pobřeží a přístavu.  

Dětem se líbila plavba na vyhlídkové lodi, muzeum minerálů, a pak ještě "kouzelný domeček" Ukryta kraina (o tom se rozepíšu později, to stojí za zmínku), ale nejlepší místa pro ně byly pláže a pak atrakce, která asi nebyla zamýšlená primárně pro turisty, chodili tam hodně místní teeanegeri, a to lanový park.

K tomu kouzelnému domečku - v Kolobřehu je několik atrakcí, kde je zřemě nějaký přízemní byt nebo sklep přestaven na jakési muzeum/hernu. V té atrakci Ukryta kraina děti procházejí místnostmi, kde potkávají různé mechanické loutky. Pak je tam třeba Oceanárium, Myšárium (Miasto Myszy), kde děti podobně prochází místnostmi, ale v nich jsou různě stylizovaná terárka pro myši. Další atrakce podobného typu je založená na světelných efektech. Dokonce je v Kolobřehu dům postavený na střeše, kam se dá také za poplatek vstoupit. My jsme nebyli na všech těchto místech, děti daly přednost pláži a třeba do lanového parku šly 2x. 


Mně ze všeho nejvíc chybí smažené ryby s majonézou... Sbíhají se mi sliny, jen na to pomyslím. Skoro bych řekla, že za sebe jsem nejvíc peněz utratila právě za ně. 

Po večerech a dopoledních, když jsme byli v našem ubytování, jsem si četla knihu o tragickém výstupu na Everest a povídala jsem o tom i dětem a manželovi, takže se pak holky chtěly podívat i na film Everest, kde velká část výpravy umrzne. Není nad idylické příběhy, když si člověk užívá dovolené. 

Naštěstí se odehrála jenom jedna smolná situace: z ničeho nic začala stříkat myčka v airbnb a měli jsme z toho poněkud vytopenou podlahu. Po několika hodinách přišel pán, že mu zatejká do garáže. Jak se mi najednou hodilo, že jsem se dva roky učila polsky. I když na skutečný život vás žádná učebnice nepřipraví, takže nakonec to bylo za významné dopomoci češtiny a končetin. 

Kolobřeh jsme si vybrali, protože to je od Prahy nejbližší moře, jeli jsme přibližně 5h, ale bez čůracích pauz by to mohlo být rychlejší. Jeli jsme přes Německo, kolem Berlína.  












pondělí 15. srpna 2022

{pretty, happy, funny, real} - srpen 2022

Experimentálně si vyzkouším tento tag. Překládat ho asi nebudu, všichni tušíme, co ta slova asi znamenají a stejně jim můžeme dávat trochu jiné významy, než mají v angličtině. Je pondělí ráno a já nějak nevím, co dělat. Tak si aspoň proberu uplynulé dny.


{pretty} 

O víkendu se vydařil výlet na Toulovcovy maštale. Mělo celý den silně pršet a nakonec nás vzbudilo slunce. Takže jsme si užívali na střídačku idylickou lesní krajinu se skalami a příkré sestupy nebo výstupy po klouzavých kořenech. Šli jsme s manželovou sestrou a jejíma dětma a děti se každou chvíli zastavovaly a rejpaly se v písku nebo v potůčkách. Strmé cesty jim nedělaly problém, jsou to kamzíci.





{happy} 

Včera jsme s nejstarší pozorovaly Perseidy a debatovaly na naše oblíbená témata: vesmír a Bůh.
Nejdřív jsme vyšly na kopec za dům a když jsme byly skoro u branky, zachrochtal metr od nás divočák. Úprk do zahrady byl rychlý.


{funny} 

Tříletá neteř komentovala kojení našeho rok a půl starého batoláče:
"Když se poblije, mušíš to pak učít."
Já: On nebude blinkat.
Ona: "Aby se nepšepil! "
Já: "Neboj. On to už umí."
Malej se sotva přisál a ona: 
"Stačí!!!"
Já: "On půjde, až bude mít dost."
Ona: "Nepšepil se?"

Pár dní předtím pozorovala čtyřměsíční miminko, tak byla zřejmě plná dojmů. 


Vyrábět tohle by byla pro mě práce snů:


Tohle jsem si vyrobila. Až se podzim zeptá, budu mít pokrývku hlavy:


{real} 

Prostřední dcera nám spadla do Vltavy. (Ale byla hned vytažena ven.)
Byli jsme společně na lanovém hřišti v arálu Vltavanů, pak jsme se chtěli projít podél řeky. Holky viděly molo, hned si sundaly ponožky a boty a že si namočí nohy. Jenže jednu vteřinu vidím sedět na mole dvě děti, vzápětí jen jedno. H. si chtěla namočit ruku a spadla tam celá. Starší si zachovala chladnou hlavu a hned ségru chytla za ruku. 
Překvapilo mě, jak není nic slyšet, když člověk zajede do vody. A jak strašně moc se nasákne oblečení. 
Dopadlo to dobře, díky Bohu. 

H. po tom akorát fňukala: Nejvíc mě mrzí, že mě nezachránily ty kachničky. Asi je budu nesnášet.


 

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...