sobota 30. května 2015

Lucillinburhuc - vteřiny prvního týdne

Na půli cesty

klášter sv. Alžběty

instantní HDR cestou na nákup
Zarážka na okenice ve tvaru figurky, poprvé jsem se s tím setkala v Bretani. Že by nějaký francouzský zvyk? 
Pouliční wikipedie. Kromě názvu ulice se dozvíte, co byl zač ten, po němž je pojmenovaná.
Vcelku typická architektura, zdá se mi.



čtvrtek 28. května 2015

Prádelna

První vjem v Cizozemí, který mě přiměl vzít do rukou pastelky, byl vstup do společné prádelny. Odněkud z tajných koutů lebky se vynořily představy, které jsem si kdysi s tímto místem spojovala. Své k tomu přidaly barevné spirály v bubnech praček a jejich hučení, které člověk slyší už když vystoupí z výtahu v patřičném patře podzemí, k tomu ještě vzduch prosycený vůní aviváže. 


Prádelna totiž pro mě je symbolem řádu a blahobytu.

Když jsem jako malá koukala na cizí programy ze satelitu, nějak se mi do paměti otiskly reklamy na prací prášky a s nimi německé prádelny. Tento obraz doplnila německá Quelle z počátku 90. let a jejich stránky s nabídkou košů na prádlo a barevných kolíčků.


-->
Esence uklizena. 


Z tohoto příspěvku můžete odvodit, že jsme šťastně doletěli na místo a že se zabydlujeme. Jen mám asi poněkud divně nastaveno, co mi přijde zápisuhodné.

pátek 22. května 2015

Krááásný venkov

Při nákupu v supermarketu (stále ještě jsem v ČR) mě zaujal ve stojanu časopis Krásný venkov. Byl podezřele tlustý a tak jsem jím zalistovala. (A něco mě k němu napadlo, tak jsem si jej koupila, abych mohla přesně odkazovat.) Obsah mě nezaujal tolik jako samotná koncepce. Evidentně totiž není určený jakýmkoli obyvatelům venkova, ale buďto bohatým měšťákům, co se na venkov odstěhovali, nebo ne tak bohatým, kteří o tom sní. Ale nepřijde jim škoda koupit si časopis za sedmdesát korun. 

Proč si to myslím?
Časopis propaguje zboží podivně související s venkovem. Je velice drahé a od zboží propagovaného v jiných drahých časopisech se liší jen tím, že tematizuje venkov. Takže se můžeme inspirovat a koupit si slunečník za dvacet tisíc (s. 10), kuchyňskou chňapku (tamtéž) za pět set a tričko s "folklórním" vzorem za patnáct set (s. 54). 
Navíc i rady, které se v časopise objevují souvisí spíš se stylem než s praxí. No i když... posuďte sami. Jeden z návodů je na postavení vlastního strašáka na pole. (s. 31) Jestlipak byly v předchozích dílech návody na založení a udržování vlastního pole? 
V článku o samosběru jahod se předpokládá, že čtenář vlastní jahody nepěstuje a nemá valné zkušenosti se zemědělskou prací, proto ho laskavý redaktor seznámí s tím, že když člověk pro ovoce ohýbá hřbet, víc si ho váží a tak vůbec to stojí za to. A takové ovoce je samozřejmě lepší než to ze supermarketu. (s. 21)

Správná venkovská atmosféra nebo stylizovaný čurbes?


Nelíbí se mi to. 

Ale nemůžu redaktorům ani nadšeným čtenářům nic vyčítat. V podstatě se od cílového čtenáře až tak moc neliším. Jsem taky naprostý měšťák a taky sním o životě na venkově, jen moje představy vypadají jinak. Zejména si říkám, že žít na venkově znamená žít tak nějak víc nízkonákladově. A to ne nutně z přesvědčení, ale protože (domnívám se) na venkově se tolik netočej peníze, takže u většiny rodin je to prostě potřeba. Ostatně ty obchody, na než časopis odkazuje, jsou v Praze nebo ve velkých městech. 

Dřív jsem si myslela, že člověk žijící na venkově, je míň závislý. Na konzumu, na systému... Asi to tak být nemusí, záleží na každém. Nízkonákladově se dá žít i ve městě. (I když od čeho nezávislý? On je to svým způsobem taky mýtus s tou nezávislostí, myslím, že člověk je ze své podstaty tvor závislý, sám /pře/žít nemůže.) 

No ale i když už nesním o totální nezávislosti, přece jen mě láká možnost si aspoň něco sama vypěstovat, mít žlutá čerstvá vejce od vlastních slepic a do polívky nakrájet vlastní mrkev, prostě proto že to je lepší a chutnější. (Kromě toho by bylo fajn mít si kde natrhat kopřivy a bez, to si ve městě moc nedovedu představit.)

Další důvod, možná i hlavní, je ten, že na venkově se mají kde vyřádit děti a pak v noci pěkně spí. ;-) (Ostatně to je důvod, který zmínila v listárně i jedna čtenářka Krásného venkova.)

Sen o úrodném životě na venkově asi budu muset ještě nějakou dobu jen snít, protože se právě stěhujem zase do jednoho hlavního města. Snad pak? Dá-li Bůh... 

Každopádně budu potřebovat, aby do té doby začal vycházet jiný časopis. Neměl by se jmenovat Krásný venkov, ale třeba Krásně praktický venkov. Nepotřebuju radu, jak postavit strašáka do zelí, spíš bych potřebovala nejdřív vědět, co mám udělat proto, aby mi zelí pěkně rostlo.
Kde místo slunečníku seženu nádoby na kvašení?
A kde slepice? A co mám udělat proto, aby měly vajíčka? 
Postup péče o ovocné stromy pro člověka, kterému usychají i kaktusy?
Čím krmit domácí zvířata, když mi v akvárku vychcípaly všechny rybičky?
A tak dále, a tak dále. Témat je mnoho a potřebují hodně místa k podrobnému rozepsání.
(A vůbec možná lepší než literatura by byl nějaký vorkšop pro měšťáky, co mají problém rozeznat rýč od motyky.)

Abych do té doby nezahálela, pokusím se vypěstovat nějaký žádoucí organismus v květináči a kvásek na chleba. Zatím se mi totiž povedlo vypěstovat pouze nežádoucí organismus na kvásku. ;-) 

Co vy? Ať už máte balkón nebo zahradu, bydlíte ve městě nebo na venkově, snažíte se dobývat nějaké potraviny přímo vlastním úsilím? A kde byste žili raději, kdybyste si mohli vybrat?

P.S.: V časopise najdete recept na sirup ze smrkových výhonků. Tentýž recept sdílely i SESTRY S PLODY, které tak vůbec rády vaří z toho, co zahrádka dá. 

P.P.S.: Když uvažuju o životě na venkově, často si vzpomenu na TENHLE článek od sanitan. Vůbec doporučuju celý její blog. Čtu jej moc ráda. 


neděle 17. května 2015

Mezičas

Úterý: Chaos. Poslední večeře v našem bytě? Doma? Není čas na to myslet, házíme do sebe párky s fazolemi, střídáme se v hraní s dcerou a děsíme se středy.

Středa: Stěhováci přijeli, odjeli, mezitím je vše velice hektické, tudíž není kdy dojímat se nad tím, jak se byt postupně vyprazdňuje. Odjíždíme k našim. 

Sobota: V plánu je velký úklid bytu, aby se mohl stát dočasným domovem někomu jinému. Přijíždíme pozdě, takže zas máme co dělat, abychom aspoň nějak uklidili. 


Sobota v noci: Manžel s mým tátou vytvořili v bytě pořádek, zatímco uspávám malou. Můj milý mi posílá fotky prázdného bytu. Nějak se celá scvrknu. Není to tak dávno, co jsme se nastěhovali. Spali jsme na dvou různě vysokých matracích na zemi, kuchyní byla jen lednice a stará provizorní trouba se dvěma plotýnkami. A počítačový stůl. 

A bude to všechno zase znova? 


Neděle: Neklidná, protože v pondělí musím na úřad. Ať jsou tam sebemilejší, vždy je to pro mě dům, kde se zatemňuje rozum. Našla jsem fotky, které jsem před několika měsící fotila s vědomím, že budu muset jeden domov opustit a druhý znovu vybudovat. (Domov? O domově asi ještě něco napíšu.)

Ironické je, že s odletem stres neskončí, ale začne. Respektive se vrátí v mnohem složitější mutaci. Všechno budeme dělat zrcadlově: Co jsme tady odhlásili, tam přihlásíme, co jsme zrušili, to založíme, a to všechno se bude odehrávat v nepříliš srozumitelných jazycích. 

neděle 3. května 2015

Svatá Hora je kniha

V pátek jsme byli s Tinou na prvním rodinném turistickém výletu. Tina jej téměř celý prospala.
Ale bylo tam všechno, co správný rodinný výlet musí mít:

0) Rozhodování, jestli pojedem, když předpovědi varují před deštěm!
Ještě že jsme jeli. Spadlo na nás jen několik kapek v naší ulici: cestou tam a zpátky.
1) Nějaké to nervování před odchodem.
2) Ve vlaku snědená snídaně, kterou jsem připravila doma.
3) Krásná krajina za okny.
Dosud jsem z vlaku neviděla malebnější krajinu než cestou z Prahy přes Beroun.
4) Prohlídka turisticky významného objektu. 
Tomu se budu věnovat podrobněji.
5) Procházka po městě.
Věděli jste, že v Příbrami mají cukrárnu Uran? Méně lákavý název cukrárny jsem snad ještě neviděla.
6) Hledání bankomatu.
7) Hledání babyfriendly restaurace.
8) Oběd (třebaže v batohu je svačina).
Manžel říkal něco o něčem teplém do břicha.
9) Okounění na nádraží.
10) Cesta zpět, při níž jsou všichni hotoví, že krajiny za oknem si nikdo nevšímá.
11) Těšení se z nakoupených suvenýrů.

Měla jsem šílené nutkání skupovat devocionálie.
Manžel řekl, že bych se měla spíš modlit než nakupovat.
Dala jsem mu zapravdu.
Po chvilce jsem mu poděkovala za tu připomínku, že mě směruje ke skromnosti.
On na to: No to ani ne, spíš nechci mít doma haraburdí.
:-D

Ale knihy jsem si koupila. ;-)

Teď už k samotnému svatohorskému komplexu. Na počátku byla jedna zázračná soška. Jak se stalo, že je nyní obehnána barokním monumentem, se dočtete třeba zde: http://www.katyd.cz/clanky/660-let-milostne-sosky-panny-marie-na-svate-hore.html

Nevím vlastně odkud začít, tak začnu od středu a tedy právě od sošky milostné Panny Marie. Na počátku ale i uprostřed je gotická soška znázorňující Matku Boží s malým Ježíšem. Má hebkou snědou (snad záměrně, snad stářím dřeva) pleť a černé vlasy, v náručí chová svého Syna a drží se spolu za ruku. Tohle gesto je vidět jen na obrázcích, kde nemají oblečeny šatičky. Zalíbilo se mi. Když mají šaty, drží se pod nimi za ruku vlastně tajně. 
Soška je umístěna na hlavním oltáři baziliky. Výzdoba překvapí svým jasem, oltář je totiž téměř celý postříbřený. Koukněte na to: http://pruvodce.svata-hora.cz/guide/view/id/sh-16-b Do baziliky se vchází jakoby bokem, přes kapli sv. Františka. Původní vchod do ní je na opačné straně než vchod do areálu. Vejde-li návštěvník do areálu, upoutá ho nejprve venkovní kaple Navštívení Panny Marie. 

A tudy se vlastně dostávám k nadpisu dnešního záznamu: Svatá Hora je kniha. Nebo spíš knihovna. Obsahuje biblické příběhy, historii, modlitby, katecheze, životy svatých, vyprávění o zázracích. A vypráví je mnoha vzájemně propojenými způsoby: architekturou, sochami, malbami a slovy. Tyto jednotlivé složky se doplňují tak, že to bere dech a člověk může "číst" dlouhou dobu jednu část ambitu. Do stropu kaple Navštívení Panny Marie je doslova vetkána modlitba Salve Regina, v oltářní části je odkaz na Ave Maria a Magnificat anima mea Dominum. Všimla jsem si pak vedlejší kaple  (sv. Josefa), kde jsou výjevy ze života svaté Rodiny připomínající téměř rodinné fotoalbum.



Přiznávám, jsou tam i nějaké určitě důležité sochy kolem centrální části a na schodištích, ale ty jsem prohlížet nestíhala. O čem chci ale psát, jsou ambity obklopující baziliku. Měla jsem možnost je projít (a promodlit) se spící dcerkou v kočárku, i když jsem asi nedodržovala ideální směr prohlídky. Tedy: Ve zdech ambitů jsou kaple zasvěcené Panně Marii a nad nimi jsou napsána oslovení vztahující se k Loretánské litanii. Mezi nimi jsou lunetové obrazy, na nichž jsou zobrazeny výjevy z historie Svaté Hory a sošky Panny Marie Svatohorské. Zaujal mě velice ten, na němž je zachycena tajná Mše sv. v lese, kde byla ukryta milostná soška před Švédy. Pak ty, na nichž jsou vyobrazeni panovníci klanící se milostné sošce.

Pak jsem si všimla dalších zvláštních fresek. V klenbách jsou drobné (i větší) obrázky znázorňující různé lidské bolesti, v nichž zázračně zasáhla Panna Maria a dotyčným pomohla. Jsou očíslovány a je k nim připsán letopočet. Jsou malovány trochu naivně, ale mě to rozhodně nerušilo, naopak. 




Kromě těchto obrázků jsou jednotlivé klenby i tematizovány (proto jsem psala, že tato "knihovna" obsahuje i katecheze), zmíním například téma smrti: ve středu stropu byl obraz Posledního soudu a mezi reliéfy dominovaly lebky.



Jiná klenba oslavovala Pannu Marii jako královnu a fresky s popisky odkazovaly právě k té "královské" části Loretánské litanie.


Tyto fotky a některé pěkné výše fotil můj muž:
http://voho.cz


Dívajíce se na ceduli u vchodu, přemýšleli jsme s mužem, jako "co" tam vlastně jsme. Na ceduli byly nápisy ve smyslu, že prostor je určen zejména poutníkům, turisté si mají domluvit průvodce. Pocítili jsme mírné rozdvojení, na jednu stranu jsme fotili všechno možné svými smartphony a prohlíželi si výzdobu, na druhou stranu jsme se u kaplí i v bazilice modlili. Tak jsme usoudili, že jsme asi teda věřící/putující turisté. Konec konců, tato cesta byla míněna na jednu stranu jako rodinný výlet, na druhou stranu jako osobní pouť. Modlili jsme se (nebo aspoň já, co vím) za naši novou cestu do neznáma, zároveň to byla zřejmě  na dlouhou dobu poslední příležitost vyrazit na pěkný výlet doma, v Čechách, něco jako rozloučení. Těžko bychom asi vybrali lepší místo. Svatá Hora se k tomu možná "vybrala" tak trochu sama.


Svatá Hora, tak jak je, je pro mě takovou šupinkou nebe. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby se tam na všech oltářích zároveň sloužila Mše. To už by byl pořádný kus nebe na zemi. Chci tu představu udržovat v mysli.




Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...