Moja strana, moja Bălgaria! III.

7. 5. 2013

Noc v Ljubimci. Zase divné sny. Tentokrát, že žiju už s V. v pokoji/bytě pěkně zařízeném a na stole je spousta časopisů – fakt už prahnu po informacích on-line.

Měla bych si dělat podrobnější poznámky, už jsem skoro zapomněla, jak to vypadalo v takovém Trigradu. Ljubimec – cikáni, malý plácek s květinami a maketami vajec. Dva magazíny a zahrádkové restaurace. Ne moře, ale taková přímořská atmosféra, nebo nálada. Sedět při kávě na zahradní restauraci je docela dost prázdninové.

Netopýrek s chlupatým bříškem. Ťuťu. (Zřejmě jediný můj záznam k návštěvě Thráckých hrobek či čeho? Nepamatuji si.)

8. 5. 2013

Spali jsme v turistickém komplexu, který je stylizovaný jako „hrad“, kde na zdi visí bambitky a nože. A koupelna smrdí. Jako vždy. :)

Ke snídani nám právě dali dva bílé chleby osmažené ve vejci a k tomu na jeden talíř kydli marmeládu a slaný sýr. O_O Chudák V., ale i když jsem snědla jeho sýr, měla jsem pořád HLAD.

Přírodní park Stranža. Dominantním stromem je dub. Černomořská flóra, třetihorní relikty na Balkáně. Začínají na Slovensku, u nás nie. Údolí řeky Veleka.

Malko Tarnovo

Po podivném obědě v restauraci, která by se mohla jmenovat Relikty socialismu. (Jeden ze souputníků dostal jedenáct let prošlou minerálku, ale prý byla dobrá.)

Já: Chtěla bych vidět ty brambory, když pan vrchní říkal, že nejsou dobrý.

V.: Tak víš co... Otevřel dveře do sklepa, viděl že tam ty brambory běhaj, tak si řekl: Ale s*ru na to, chytat je už nebudu.

V MT je i řeckokatolický kostel! Tak blízko Domova!

9. 5. 2013

Poprvé snídám s pohledem na moře.

Psala jsem to zřejmě v Achtopolu. Odtud a ze Sozopolu mám jen několik velice osobních poznámek, tak se pokusím zavzpomínat. V Achtopolu jsme byli ubytováni v pěkném hotelu, myslím, že se jmenoval Afrodita, nebo tak nějak. Byl u moře. K němu jsme šli s V. na procházku, byl pro nás silný zážitek společně pozorovat vlny. Pro mě má moře nepopsatelné kouzlo. Vůně, zvuky, dálku, vlčí máky v písku. Nic z toho nedokážu zprostředkovat. Další den jsme jeli do Sozopolu. Byli jsme tam mimo sezónu a jsem tomu ráda. V takových místech (podobně i v Melniku, o něm jsem taky moc nepsala), přemýšlím, jak tam asi lidi žijí. Jak je jejich život nutně sezónní, protože vydělávají především v létě, kdy je největší nával turistů. Jak člověk pak vnímá „svoje“ město, a co z něj vnímá jako „svoje“, a co považuje za „pro turisty dobrý“? V centru Prahy jsou turisti celoročně, ale jsou místa, která vnímám jako skutečná: školu, knihovnu, hospody, kostely, a místa, co jsou pro turisty a dost mi vadí: thajské masáže, různá pseudomuzea, obchody se suvenýry. Vnímám je jako parazity. Mám jako turistka chtít poznat takový Sozopol “autentický”? A co Melnik? Ten by bez turistů asi neexistoval, ale proč navštěvovat místa, která jsou postavena jen k navštěvování a moc se v nich nežije? A nejsem pokrytec? Chci vidět skutečně “autentické” domorodce, ale lidi skutečně se živící turismem mi připadají málo cool? Abych pravdu řekla, tahle dilemata mě dost odrazují od cestování. Vždycky si totiž říkám: Jestli něco nenajdu doma, našla bych to jinde? A k čemu by mi to bylo? Potřebuju to? Krom toho, k tomu, abych poznala nějakou zemi a její obyvatelé, bych tam musela žít delší čas. Dva týdny jsou doba vhodná k tomu, aby člověk nasál “exotické” vjemy a v dobách obyčejnějšího života je vyvolával, jako to ostatně dělám nyní.

Inu, zpět k cestě. Ze Sozopolu jsme jeli přes vnitrozemí, navštívili jsme Kazanlak, což je místo zajímavé prodejem kosmetiky z růží, které se v okolí pěstují, a thráckou hrobkou. Tu jsme omrkli a kosmetiku zakoupili.

Následoval den v Sofii, kdy jsme měli volno po dobu, po jakou musel řidič spát.

11. 5. 2013

Dnes v centru Nového Sadu. Místy mi to tu připomíná ČR. Něco mezi Poděbrady a Uherským Hradištěm. Sofia je jiná. Prezident tam bydlí v baráku na náměstí, hned naproti archeologickému muzeu, kde jsou artefakty z doby římské (a řecké?). V Sofii jsme se dostali na katolickou mši svatou. Přidal se k nám i Vv.

Většinu peněz jsme prošustrovali za jídlo, ale zbylo nám i na muzea.

Tvrđava = pevnost.

Byli jsme v muzeu Vojvodiny (už Novi Sad), v galerii současného umění, kde byla i moderní historie a teď jsme v muzeu města. Je pěkně malé, řekla bych, že Novi Sad má víc co vyprávět. (Na muzeum Vojvodiny pamatuju, líbily se mi tam velice předměty každodenního života, zejména venkovského, příliš se nelišil od venkovského života v 19. století u nás.)

12. 5. 2013

Česká republika je stejně nejhezčí.

Problém i potěšení v Bulharsku pro mě bylo jídlo a pití. Problém byl nákup v obchodech. Vzhledem k uboze zásobeným magazínům, kde se prodával jeden typ bílého chleba, nepříliš lákavá zelenina, podivné salámy, dva druhy sýra a bílý jogurt, bylo docela složité vymyslet, co nakupovat s sebou na cestu, aby z toho šly nakombinovat vydatné svačiny. Většinou to vyhrál poslední zbývající artikul, který jsem ve výčtu nezmínila, sladké pečivo. Takže jsem měla obavy, abych z výletu do Bulharska neměla kurděje. Proč by v magazínech prodávali pěknou zeleninu, když každej měl za domem políčko, že? Proto jsme byli tak nadšení ze supermarketu ve Smoljanu. Oproti tomu potěšení skýtalo stravování v restauracích. Dodnes se slinou (kde? v koutku?) vzpomínám zejména na kavermu a džuveč. Pak ještě na pečené brambory se slaným sýrem. A kafe! Výborné kafe za cenu, za jakou u nás pijem břečku z automatu.

Výše jsem psala o podivném dojmu, jaký ve mně zanechává cestování v oblastech pro turisty, tak musím ještě dodat, že jsme projížděli i místy, kam se běžně turisté nedostanou, a tak jsme mohli vidět ty “opravdové” Bulhary. Mnohdy jsme ale nevystoupili z autobusu, vesnicemi jen projížděli a obyvatele si fotili přes sklo. Jak v safari! O to je to šílenější.

Bojím se, že díky mým závěrečným úvahám, má můj cestovní deník negativní vyznění, to jsem nechtěla, ale zároveň jsem cítila potřebu vyjádřit svůj ambivalentní vztah k cestování. To, oč mi na cestě šlo, jak už jsem psala, o vstřebání vjemů, se podařilo. Vstřebávání, zpracovávání a sdílení vjemů, kterým mnohdy chybí děj, pointa, ale jsou prostě nějakým způsobem pěkné, je vlastně účel mého psaní.

Klíčové vjemy z Bulharska tedy jsou: vůně moře, slunce ve skalách, roztodivná zvířena, káva a chrámy zvenčí.

Konec


P.S.: A proč jsem nazvala své psaní tak, jak jsem jej nazvala? Inu, zaposlouchejte se, zadívejte a bavte se. :) https://www.youtube.com/watch?v=_-ITuPcEWUs