Letos obdivuju všechny, co byli schopni vynaložit nějaké úsilí na přípravu Vánoc. Já nezvládám ani přáníčka. Cukroví nepeču a co se týče dárků, zachránil nás můj tatínek, který přivezl už zabalené na konci listopadu. O nějaké přípravě duchovní ani nemluvím. To je holá tragédie. Patlám se pořád v sobě a nejsem schopná způsobit radost komukoli kolem sebe, ani své rodině.
Od půlky listopadu na střídačku všichni marodíme. Kdy jsem byla naposled venku za jiným účelem než návštěva lékaře nebo vyzvednutí dcerky ze školky, to nevím.
Takže to tady zkusím utnout a podívat se na to z jiného konce:
Mám muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná. Nejen abych zvládala základní věci, pomáhá mi i hodně navíc. Rozkrájel by se a já to v daných situacích neumím ocenit. Jestli někdo v naší domácnosti jede na dvě směny, je to on. Možná dokonce i na tři.
Mám děti, které jsou každé po svém způsobu dokonalé, i když mají nudle až na zádech, nespí a řvou.
Máme, kde spát, pokud to děti dovolí, a co jíst.
Dopřáváme si pokleslé radosti ve formě lesklých ozdobiček a barevných světýlek.
Výjimečně příjemné chvíle trávíme u našeho oblíbeného seriálu, The Crown.
Vánoce budou. Nezávisle na tom, jak se zrovna cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat