Co by měly děti stihnout?

Několikrát na mě na internetu a v knihkupectví vykoukly různé seznamy, co by měly děti stihnout, než jim bude 12 či 15. Možná je to dobrý nápad, prvotní pošťouchnutí, pokud jsou před rodiči dlouhé týdny prázdnin a rodiče najednou neví, co si s dětmi doma počít. Ale moje rýpavé já si představuje, že to jde pojmout i tak, že se nebohé dítě oderve od televize, naaranžuje na strom, vyfotí, pošle na instáč a matka může spokojeně odškrtnout položku s pocitem, že její dítě má věru dobrodružné dětství.  

Možná je to fakt taková sranda spíš pro rodiče, kterým dělá dobře odškrtávat splněné položky, protože se mi nechce věřit, že by děti ty věci nezažívaly jen tak, že by to vyplynulo z jejich zájmu o svět. 

Nám se letos některé takové věci povedly prostě proto, že o ně začla T. jevit zájem sama. Takže jsme ji chtěli mnohokrát zahnat do postele, ale nakonec z toho byly kouzelný chvíle pozorování noční oblohy. Spaní ve stanu či venku jsme jen zmínili a ona okamžitě, že ano. A i teď, když už jsme doma, tak neustále vzdychá, že by chtěla spát "pod širákem". Taky třeba lezla (velmi opatrně a nízko) po stromech, což je zřejmě důležitá položka v seznamu šťastné dětství, protože se objevuje v prvních příčkách. :-) A tak dále a tak dále. 

Pro mě byl ale důležitý moment, když jsem si uvědomila, jak moc důležitý je, nechat někdy dítě, ať dělá to, co si vymyslí. Nic neorganizovat a nechat se aspoň chvíli dítětem vést, protože v tu chvíli se i dospělému otvírá okýnko do dětství. Ztlumit trochu peskování, když jsou plný ruce, kapsy a kočárek klacků, šišek a kamení. Pomoct při vyrábění 150. verze masky na obličej. Přečíst po 151. oblíbenou pasáž ve Čtyřlístku. Poslouchat miliontej nápad, jak to zařídit, aby měla křídla a aby opravdu mohla lítat, nebo vyslechnout celej výčet postav v Tlapkové patrole. Protože to je TO ONO, TO PODSTATNÝ. A součástí toho je i to, že to není pokaždý v naší režii. Možná to víte už dlouho a děláte to odjakživa, ale já jsem velký plánovač a organizátor, takže se učím opouštět na chvilku svůj směr takhle za pochodu. Je mi jasný, že to nejde dělat pořád a do nekonečna, protože oběd se sám neuvaří a slovíčka mi do hlavy taky samy nenaskáčou a někdy na to prostě nemám náladu, ale když to jde, je to rozhodně fajn a láká mě nechat se takhle vést častěji. 

A abych ještě učinila zadost své potřebě psát blog trochu systematičtěji a deníkověji, tak tedy: 

Nejdřív jsme byli v ČR, o tom jsem už psala.

Pak jsme byli v Lucembursku a byli jsme mockrát na hřišti a možná i někde jinde. T. se naučila jezdit na kole a H. se neustále odmiminkovává a batolatí. Jsou úžasný obě a mně se někdy zastavuje srdce, jak je zahlcený láskou (a v další vteřině bych je nejradši odeslala na měsíc na Měsíc, protože mě jedna kouše a druhá chce přečíst, "co je tady za úkol":).

Pak jsme zas byli v ČR a teď jsme se zase v Lucembursku. V ČR jsme zažili mraky věcí a viděli docela dost lidí, co jsme vidět chtěli, ale některá setkání se bohužel zorganizovat nepovedlo.
Mám na photos google asi miliardu fotek a tíží mě pocit, že bych je měla probrat, takže se tomu zatím vyhýbám. (A to je podle lucemburského kalendáře teprve půlka prázdnin...) 

Bylo to fajn a doufám, že bude i nadále.

Zítra je svátek Nanebevzetí Panny Marie. Dobrou noc. 

Jednou z nejpříjemnějších akcí byla výstava stanů, na kterou jsem původně vůbec nechtěla, a nakonec jsem odsouhlasila nápad muže a staršího dítěte. Musím to dělat častěji, je to úlevné.

Čtení hledací knížky od Rotraut Susanne Bernerové level čtyřleťák: "Tady se někdo snaží zabít svýho kamaráda. To je divný!"