Jak se uklidňuju... aneb přiznání (Za časů koronaviru I.)

Koronavirus se u šíří v postním období, takže na člověka se valí vskutku ze všch stran, že je jen prach a v prach se obrátí, a že nemá život ve svých rukách. Bohužel, místo toho, aby církev oslovovala v těchto zvláštních, neklidných časech lidi a poukazovala na život věčný, dočkáváme se zavřených kostelů (a u nás v Lucembursku povinného přijímání na ruku, což je pro mě nepředstavitelné a bojím se, že tedy nebudu moct přijímat Tělo Páně ani o Velikonocích.) Takže krom toho, že mám obavy z toho, že já nebo někdo z mých blízkých onemocní, jsem neklidná, že se nenajde kněz ochotný a odvážný poskytnout nám svátosti.

Je toho dost a člověku krom modlitby a opatrnosti nezbývá moc co dělat. Měla k nám přijet manželova maminka, a radši jsme to odložily, protože se obě bojíme, abychom zbytečně něco nešířily jak do Lucemburska, tak do Čech. Byl zrušen koncert Spiritual Kvintet, na který jsme měli jít. Není ani jisté, že proběhne T. vysněná oslava narozenin v hracím centru a spolužáky ze školky. A to jsou pořád ještě takové dorbné problémy, které člověk řeší, pokud mu opravdu nejde o zdraví.

Místo toho, abych vypnula mobil, tak obnovuju zprávy a ještě si pročítám odborné práce o morových ranách. To jsou dost hovězí nápady, není divu, že mě občas přepadá úzkost.

Abych se uklidnila, pustila jsem se zase do ručních prací... a kromě háčkování jsem zkusila i pletení. Má to dvojí efekt: já se uklidním a dětem přibudou šatičky pro panenky. Když jsem se do toho na podzim pustila, napadlo mě založit si blog, kam si budu odkládat fotky svých výrobků, nebo třeba i panenek, které máme. Protože tam opravdu čas od času něco nahraju, k blogu se nakonec přiznávám, i když je to asi trochu podivná záliba. Koho blog zajímá, ten jej najde na této adrese:

https://vpanenkove.blogspot.com/

A přidávám trochu klubíčkové barevnosti, těším se na další strakaté výtvory. 

Přeju požehnané postní období a ať nás všechno, co se děje, přivádí blíž k Bohu.