čtvrtek 1. března 2012

Roger Zelazny – Děvět princů Amberu

Hodně princů a princezen, ale málo pohádky.
   Tuto recenzi píšu v neznalosti: neznám zatím další díla od Zelaznyho, uniká mi kontext, nerozmlouvala jsem s mnoha odpůrci jeho knih ani fanoušky. Motivací mi je načíst knihy, na které jsem si neudělala čas na střední škole, prvním vykročením do těchto světů mi budiž Amber z pohledu prince Corwina.
   Děj je jednoduchý, lineární. V první části knihy se hlavní hrdina rozvzpomíná ze ztráty paměti. To je šikovný vyprávěcí tah, čtenář je tak postupně, spolu s Corwinem se vším seznamován. Čtenář, stejně jako Corwin, na začátku neví nic, což jej s hrdinou sbližuje, a může se tak nechat vtáhnout do děje a světů, které kniha pomalu odhaluje. Ve druhé části, po té, co Corwin projde jistým magickým mechanismem a zcela se mu vrátí paměť, se tak pospolu mohou účastnit zásadních následnických bojů o trůn Amberu, zatímco procházejí Amberem i jinými, stínovými světy. Této pospolitosti čtenáře a hrdiny napomáhá i ich-forma, v níž je kniha vyprávěna. Blízkost mezi vyprávějícím hrdinou a čtenářem je občas narušena narážkami, z nichž plyne, že hrdina vypráví svůj příběh někomu konkrétnímu, někomu, kdo je součástí světa knihy.
   Ale ich-forma hrdinu čtenáři nejen přibližuje, dokonce jej činí sympatickým. Z textu nevyplývá, že by Corwin byl kladnou postavou, že by byl výrazně „lepší“ než jeho sourozenci. Maximálně se nám může jevit občas přátelský, občas férový, ale to je dáno jeho perspektivou na věc: lidé, kteří o sobě vyprávějí, se snaží vylepšovat svůj obraz, tak proč by to nemohly dělat literární postavy? Zatímco na objektivního vypravěče se občas můžeme spolehnout, subjektivní nám neusnadňuje morální rozhodování. Láká nás, abychom byli na jeho straně, ale orientace v tom, co je dobré a je zcela na nás. Samotný příběh tedy není koncipován jako boj dobra se zlem, ale boj jednotlivce o svou pozici. Skoro by se mi chtělo říct boj člověka, ale od toho je amberský šlechtic vzdálený jako předmět od vrženého stínu.
   Postava Corwina a tedy i duch, ve kterém se kniha nese, je poměrně (stereo)typicky maskuliní. Poměrně říkám proto, že stejně jako není zcela dobrý nebo zlý, není úplně definovaný ani v tomto ohledu. Zase tím ale nemyslím, že by byl zženštilý, jen se v jeho chování občas objevuje nečekaná jemnost, která postavu zesložiťuje, činí ji plastičtější nebo živější, chcete-li. Corwin je zdatný v boji (ale i ve lsti) a na jeho schopnost boje je kladen důraz, stejně jako na jeho drsnou přitažlivost, které si je vědom, cynické vyjadřování a sebekritiku. Občas ale pláče a skládá písně.
   „Jak jsem stál na vrcholku kopce a kolem se snášel večer, připadalo mi, jako bych přehlížel všechna vojenská tažení, v nichž jsem kdy byl, táhnoucí se do nedohledné dáli mílí a staletí bez konce. Náhle mi vytryskly slzy za všechny ty muže, kteří nebyli jako páni z Amberu, žili tak krátce, aby se pak obrátili v prach, a přitom jich tolik muselo položit životy na všech bojištích světa.“ s. 158
   Ani Corwinův nárok na amberský trůn není jednoznačný. Sice se čtenáři svěřil s kontaktem s otcem, který mu naznačil vhodnost jeho následnictví, ale přesto oficiálně nic nebrání jeho bratrovi, aby byl amberským panovníkem. Corwinova role je v této situaci vlastně docela podvratná.
   Z pohledu Corwina se paradoxně nedozvídáme mnoho o samotném Amberu. Z knihy se jeví být zemí zaslíbenou, ale jak už to u krajin tohoto typu bývá, ta její zaslíbenost a krása je něco, čeho si hrdina příliš neužije. Buď bloudí kolem, nebo nemůže pryč, ale v této situaci také mnoho možností kochat se nemá. Jediným klíčem k Amberu je nám právě Corwin. Zatímco on představuj svoje schopnosti, my můžeme podle nich usuzovat, jaký Amber je, když plodí takovou šlechtu – fyzicky a mentálně nesmírně zdatnou. S charakterem to je zřejmě slabší, ale kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být ani příběh, který není rozdělený na jasné dobro a jasné zlo a který nás netlačí do předem daných stanovisek.
   Amber teď znám asi jako město na pohlednici, v knize je vše načrtnuto a odstartováno. Na konci se čtenář nedočká žádného rozuzlení, ale náznaku dějů příštích. Kniha tedy funguje jako dobré entrée, jestli si tedy bude i v dalších dílech forma s obsahem pohrávat podobně, mohu očekávat příjemně oddychové a přece zároveň příjemně komplikované dílo.

Původní verzi jsem poslala sem: http://sarden.cz/roger-zelazny-%E2%80%93-devet-princu-amberu

Žádné komentáře:

Okomentovat

Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...