Líbí se mi být těhotná...

... ale až tak od druhého trimestru. ;-)

Věšela jsem snad poslední várku přepraných čtvercových plen, modlila se zrovna desátek s tajemstvím "se kterým jsi Panno Alžbětu navštívila" a tak nějak jsem po dlouhé době zažívala pocit klidu. Vnitřního klidu, který nepotřebuje mít 100% jistoty, který nepotřebuje být krmen představami, co bude, až, a rušen obavami, co kdyby. 

Je to chvíle vzácná, protože jinak zažívám hormonální a emocionální bouře. Tak mě napadlo hledat pozitiva na těch posledních týdnech v očekávání, kdy je porod strašně blízko a strašně daleko zároveň. Nejsnazší je asi vnímat strachy, bolavé klouby, kachní krok a pálení žáhy, takže nad pozitivy se člověk musí zamýšlet, ale občas se poštěstí a tak nějak připlují samy. 

1) Sluší mi to! Sama sobě se líbím! Což o sobě nemůžu říct v 99% netěhotného stavu. Pupek s miminkem vyleze, začne být výraznější než běžná pneumatika, koupím si těhotenské šaty a tuniky a hned si připadám jak vznešená královna, jak esence ženskosti a kdesi cosi. 

2) Miminko je už TAK blízko, úplně nadosah, každý člen rodiny se může podívat, jak se vlní břicho, sáhnout, jak mi zpod žeber leze pata. Ještě nás čeká náročný a nikdy ne úplně bezpečný přechod zevnitř ven, ale přitom nás dělí už jen nějaké vrstvy kůže, svalů a plodových vaků. I když... takto je miminko odděleno spíš od ostatních, od táty, od sestry, ne ode mě, protože dítě je uvnitř a je se mnou nejvíc, jak jen může být. Existence 2v1 je na těhotenství taky fascinující. Jsme dvě, ale kde je mezi námi hranice? 

3) Mám důvod se překonávat. Nezvládám to úplně ve všem, jak bych chtěla, třeba s cvičením je to špatné, ale rozhodně mám motivaci jíst zdravěji. Například jsem omezila cukry. Horší je to se syrovou zeleninou a masem (ty bych měla jíst víc, ale ne vždy mám chuť), ale láduju se aspoň bílými jogurty, kefírem a na polici mi zas kvasí zelí ve sklenici. 

4) Snažím se stihnout nemožné. Ba dokonce stíhám nemožné. Alespoň chvilkama. Během těhotenství jsem se naučila nové háčkovací grify a začala jsem i šít. Co se mi nepovedlo během tří let, co mám šicí stroj, se mi povedlo v posledním trimestru: naučila jsem se ho vůbec zapnout a nastavit do něj nitě. Tento úspěch předčil má očekávání a od té doby proto vznikly dvoje tepláky pro miminko (jedny dokonce možná půjdou nosit) a dvě sukně pro T. Už mám připravené jakési improvizační látky na kalhotové pleny a jiné látkové intimní potřeby a v plánu sukni pro sebe. Uvidím, jestli ji stihnu do porodu. Obávám se, že co neušiju do porodu, hodně dlouho neušiju, tak možná koupím jednu látku letní a jednu látku zimní. Ať ze své nové záliby taky jednou něco mám. 

Takhle to je, když se zaměřím na teď a neobracím se příliš k budoucímu.

Trochu si své jásání sama naruším, protože konec těhotenství je prostě nachýlení k porodu. A o něm si nemyslím, že by byl pro jednotlivce něčím úplně každodenním a obyčejným. A rozhodně si nemyslím, že je něčím sladkým a růžovým. Je to vždycky tak trochu křižovatka života a smrti. Moment velké bolesti a v dobrých případech následné radosti. Jak píše Ingeborg Stadelmann, je to přírodní dění a to není nikdy úplně bezpečné a nikdy není úplně v našich rukách. (Vlastně vždy je to v rukách Božích a my ženy a rodící se děti se na tom díle svou prací podílíme.) 

Připíšu si sem ještě jeden citát z Ingeborg, jejíž moudrou knihu o těhotneství průběžně pročítám: 

Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si představují rodiče, zatřetí tehdy a tam, jak chce samo ONO. 

Nevím, zda je tím Oním myšleno dítě nebo nějaké univerzum, já samozřejmě vím, že to bude tak, jak chce Bůh. Což se ale nevylučuje s tím, že to může být jinak, než si představuju. Vlastně to ale neplatí jen o porodu, ale o celém mateřství. Snažím se nesnít, i když se musím připravovat, snažím se udržovat se ve stavu "uvidíme". 

Tak uvidíme.