Vítr stéká dolů s hory,
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" --
"Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Daybook tag alias Občasníček
Už hodně dlouho obdivuju blog https://ponderedinmyheart.typepad.com/ (už není moc aktuální, autorka občas přispívá na instagram, ale já se...
-
Nedá se nic dělat, dítě změní člověku život. Různým lidem různě. Ale vím o mnoha lidech, kteří právě kvůli dětem přehodnocují jídeln...
-
Na nebi sbírá se vítr, zítřejší nachový vítr, a znova láska, znova, odedávna zpovzdálí překáží smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat