Batole je vůbec dost široký pojem, když zahrnuje roční mimino i téměř tříletého průzkumínka. Proto pružněji nakládám se slovem mimino a svoje děti tak oslovuji dlouho. Občas tak oslovím i pětiletou. K její nelibosti ovšem. (Ačkoli dneska cestou do školky kňučela, jestli se jí ještě někdy poštěstí jet do školky v kočárku.)
Je mnoho momentů, kdy si člověk uvědomí, že to jeho miminko nějak roste. Že je čím dál míň kulaté a jeho pohled je čím dál víc bystřejší. Že touží vyklízet myčku, koukat na mašinky a místo sezení v kočárku chodit (ale jen velmi nerado se drží za ruku). Že umí držet tužku a že rozezná písmenka od ostatních obrázků. Že spojuje slova! (Táta hauó. = Táta telefonuje. Áááá ťapy = V kostele budu chodit. Hehehe ňamy ty! = Mám radost, že mám snídani.)
Dneska jsem si uvědomila, že další důležitý mezník byl překonán. Probuzení dítěte už nepoznám podle křiku či volání z postele. Nyní se to odehrává ve stylu "klika cvakla, dvéře letí"... a rozcuchaná madam v pyžámku vchází do dveří. Místo toho, aby se dožadovala kojení v posteli... přijde samostatně až za mnou, ukáže na prso a vyžádá si "Mímo!" někde jinde.
Takže to s tím zmizelým miminkem nakonec nebude tak horké.
Žádné komentáře:
Okomentovat