Zase jsem objevila básníka. (Úplně
náhodou jako vždy, když v knihách hledám něco jiného, například podklady
pro dokončení práce, jejíž deadline je v pondělí.) Ale co je to za
objevení, když pročítám jen jednu jeho báseň? Na internetu jsou sice
informace o něm, ale nějaký úryvek z tvorby, ten nenacházím. Nedá se
svítit, v pondělí budu muset (opět) do knihovny pro papírové knihy.
Jedná se o Františka Lazeckého a jestli nějaký pěkný veršík od něj máte, můžete mi ho napsat do komentářů. V publikaci Tváří k vesnici
(ed. Jan Čarek - jedná se o sborník o ruralismu, Lazecký ale ruralista
jistě není) je otištěná jeho báseň Vzkříšení. O pár veršů z ní se
podělím:
Úsvitem chvátala dnes Máří Magdalena,
ale hrob prázdný je a skála otevřená.
Anděla spatřila, jenž v jasném hrobě zpíval
a s jeho zpěvem zpěv kohoutů v kraji splýval.
A druhý u vchodu jí sladším hlasem pěje:
Vstalť jest a předešel věrné do Galileje.
S ní stále milujeme jak ona milovala,
tak hříchů litujeme jak ona litovala
a za ní spěchejme po cestě lásky přímé,
až v kraji oděném do slunce uvidíme,
jak andělové s harfou se potulují sadem,
jeden na východě a druhý nad západem,
opony mrakové nad světem rozrhnují,
kamenem hrobové tmy s kraje odvalují
před nohama, jež svítí zpod křídel holubice
na zlaté obloze za zpěvu voskovice.
Pán od východu jde. Nad vrchem ještě holým
své kroky zastavil, žehnaje našim polím
a k sobě vine louky a lesy borové,
ozimy zelené a ovsy nachové.
Za námi ještě syčí houf temnot povětrný
na věky spoutaný a vržen mezi trny
koruny strašlivé, jež tíží hlavu Krista.
Ustupte temnoty, ať naše srdce čistá
jak kadlub uhlí žhavého rozhoupá širý vánek
než dojdem pod střechu, kde září svatostánek.
Koho se bojíte, nevěrní malověrní,
když do hodiny jitřní od hodin navečerních
sloup kráčí před námi, ostříhaje nás bděle
po cestě k domovu, kam vedl Israele
z Egypta Faraonů, přes poušť a mořem Rudým,
vodou, jež věrným cestou je, však vojsku strašným sudím,
kolébkou dítěti spícímu v arše Noemově,
za noci, když táhno jaro, doprovod lyře serafově,
cestou apoštolů a hrobem bludných lodí,
strašného Boha podnožím, po kterém holub chodí,
občerstvení země a doušek pro pocestné,
prostor plavby širé a pečeť vody křestné,
již na naši hlavu vylévá štědrá ruka knězova,
otvírajíc nám dveře věčného domova.
(Z téhož sborníku jsem se dozvěděla velice podstatnou informaci:
existoval jistý filosof a básník, původním jménem Rajmund Chatrný, jenž
navazoval svou poezií na Otakara Březinu (jak všichni víme, původně
Václava Jebavého) a psal o něm disertaci. Svým oblíbencem se inspiroval
natolik, že své (taktéž nepříliš lichotivé) příjmení změnil a stal se Rajmundem Habřinou. Tím to o mnoho vylepšil.)
O dalším autorovi, Rio Preisnerovi,
jsem věděla, že psal poezii, ale setkala jsem se s ní také až docela
nedávno, proto jej teď zahrnuji mezi objevy. V antikvariátu ve
Valentinské mají výprodej ležáků nakladatelství Torst a Preisnerovu
poezii tam můžete stále ještě koupit za dvacku. Protože nemám v počítači
přepsáno více, ukážu jen malý kousek, přesto poměrně vydatný:
Ale nikdo už nežádá odpuštění,
jakož i nikdo nic neodpouští.
Nikdo se necítí vinen
na skřipci nevinné moci.
Za to každý rozhřeší bratra
za babku, plivancem lži.
