Prázdniny sice utekly, ale jakmile začalo září, mám pocit, že jsem naskočila do rozjetého rychlovlaku a frčím. Nezastavujeme, jedem. A tento blog stejně jako jiné deníky používám jako takový zpomalovač. Něco musím zanedbat (většinou děti nebo úklid), abych mohla zasednout a vybavovat si z paměti důležité věci a zaznamenala je.
Jednou už jsem zkusila popsat jeden den svého života a musím říct, že ten den jsem byla velmi, velmi produktivní... Někdy si musím vybrat den, kdy jsem těžce neproduktivní, ať taky vidíte (a já mám na co vzpomínat). Včera to bylo tak středně, byla jsem z něčeho hodně rozhozená, ale i to stojí za záznam.
7.00
Vstala jsem brzy (po pár hodinách spánku), protože jsem se chystala k zubaři.
Když se mi někam nechce a musím se do něčeho nutit, snídani spíš odbývám. Už ani nevím, co jsem si dala, jestli to byl toast nebo cornflakes s mlékem. Asi nic moc zdravého. A samozřejmě kafe.
Úterý je jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy mám všechny děti doma. Jinak má každé dítě jeden den v týdnu nějakou vzdělávací instituci (domškolácký klub, jesle). V době mého odchodu začala prvňačce (H.) online angličtina, takže jsem ji připravila a nastavila počítač a šla jsem na bus.
9.40
U tohoto zubaře jsem byla poprvé, je to soukromá praxe, myslela jsem, že mi jen zkontroluje zuby a čau zase za rok, ale jak jsem se pletla. Na rentgenu mi objevil nějaké vnitřní kazy, kazy pod plombami, atd. Takže chce opravovat skoro všechny stoličky, u několika bude potřeba i čištění kanálků, což mě a) zabije, b) finančně zruinuje. Tahle informace mě vrhla do deprese, a ačkoli mě nic nebolelo, od toho momentu mě brní celá huba.
11.00
Když jsem přijela domů, manžel zrovna dal do trouby maso, seděl u kuchyňského stolu a snažil se podávat i pracovní výkon. Přebrala jsem štafetu vaření a dětí k masu jsem měla udělat těstoviny. Neměla jsem chuť cokoli dělat, tak jsme si s holkama a nejmladším pustily Malého Sheldona a jen tak jsme zevlily.
Oběd byl trochu experiment, ale nevyšel podle představ, takže jsme se porýpali v jídle, holky na chvíli zasedly k tvoření a vyrazili jsme na odpolední program. Tatínka jsme nechali doma, ať se věnuje práci. Domluvili jsme se manželem, že večer nás vyzvedne na půli cesty, protože si chtěl něco vyzvednout z alzaboxu.
14.00
Jeli jsme (já, holky a batoláč) na Palmovku, kde otevřeli nedávno novou pobočku městské knihovny ve starém Löwitově mlýně. Pobočka je speciální, protože je spojená s kavárnou a je možné v ní konzumovat jídlo, což je geniální. Palmovka je ale sama o sobě nepříjemné místo, autobusové nádraží je plné vajglů a smrdí chc... močí. Ještě nikdy jsem neprocházela kolem tramvajové zastávky, aniž by tam nehulákal nějaký zpitý nebo zfetovaný občan. A nástraha největší... procházíme kolem pobočky Levných knih. S vidinou peněz, které poputují do opravy mých zubů, se mi opravdu nechce vcházet dovnitř.
Prostřední dcera argumentuje: Mami, vždyť jsou ty knihy levný!
Já: Ale když jich koupíš hodně, tak NEJSOU levný!
Nedaleko od knihovny je i pěkné hřiště. Jsou na něm takové ty vysoké, skákací houpačky, prolézačka ve tvaru korábu, vodní prvky, které s pískem tvoří pěkné blátíčko. Vypustím děti, ale protože je s námi i dvouapůlletý syn, tak moc neposedím. Spíš za ním běhám urovnávat konflikty s ostatními batolaty. Hřiště pěkné je, ale záchod, který je u něj, pěkný není. Měl by se někdo starat o pravidelný úklid této toalety, jinak tam je úplně zbytečně. To, co jsem tam spatřila, způsobilo, že moje potřeby se vsákly až někam pod plíce a počkaly na čistý záchod v knihovně.
V knihovně se opět ujišťuju o tom, že příště tam pojedem bez nejmladšího J., budem jezdit do knihovny, když bude mít své jedno dopoledne v jeslích. Jedině tak budu mít možnosti si to tam trochu užít a i holky asi ocení, když si budou číst na polštářích a jejich bratr na ně nebude skákat s rozeběhem a vřeštěním.
V oblasti literatury asi moc česko-německé přátelství nekvete.
17.30
Cesta na autobus opět kolem Levných knih. Vyměkla jsem a nahlédla jsem dovnitř, ale nakonec jsem byla tak krutá, že jsem donutila děti nic nekoupit.
Na zastávce jsem zkoumala, kam jezdí ostatní autobusy. Zjistila jsem, že existují nějaké Miškovice, které jsou součást Prahy. Nikdy jsem o nich neslyšela.
Palmovka
Dojeli jsme k nám, k obchoďáku, kde je alzabox. Manžel už parkoval, když jsme přicházeli. Vyzvedl si zásilku a já jsem ještě s dětmi zaběhla do Billy a nakoupila nějaké jídlo.
Doma jsem se opět hroutila ze zubů a prohlížela si knížky z knihovny.
Před spaním jsem četla holkám z jejich oblíbeného komiksu Ségry, což je kniha, která je v podstatě o nich.
22.00
Děti jsou uložené a já nemám sílu na vůbec nic, než na televizi. V duchu se omlouvám všem dospělým, kterým jsem se pošklebovala, že si po večerech nečtou a nevzdělávají se. Já se v červnu rozhodla vidět všechny díly Přátel, takže pouštím HBO a unikám do světa devadesátkového seriálu.
1.00
Snažím se usnout. Kolem jedné se budí synek, tak ho ještě kojím, pak už asi upadám do nějakého nočního kómatu. Dobrou!
Tenhle formát mě baví, i když to zní všechno tak depresivně. Ale jsem jen vystresovaná a unavená... Tak zase někdy a třeba bude líp!
.JPG)
