Že bych to riskla?

A zkusila si psát a kreslit týdeníky?

Jednou jsem to zkusila jako výzvu od Henrietty/Jindry a nebylo to špatné, ale že bych já dělala něco pravidelně? A systematicky? Hm. (Beztak to už bude tak rok, co výzva proběhla, to mě děsí.)

Což o to, útvar by mi vyhovoval, nejsem na nějaké dlouhé rozepisování jednoho tématu, mám spousty hlášek dětí, fotek a obrázků...

Nejvíc času psát bych měla v sobotu večer, takže by můj týden byl od soboty, do soboty. Nebylo by špatné to trochu okořenit trochou vděčného deníkování po vzoru Letitie.

Tak já to zkusím. Zkusím to aspoň teď v únoru, protože tenhle měsíc bývá tak krátký a takový nijaký, že si ho kolikrát ani nevšimnu.

26/01/19
Sobotní česká škola. Slova skuhrajících starců o dnešní mládeži se opět nepotvrdila. I děti z francouzských, lucemburských a jiných škol znají skákání gumy.
Čáru o céčka neznaly, ale velmi rychle propadly touze vyhrát a trefit čáru.

27/01/19
První oficiální den dětského marodění. T. celý den v pyžamu a koukat na pohádky.

28/01/19
T. se dívá na dokument o australské divočině; záběr na červená skaliska, níže jsou vidět stromy: "Hele, to vypadá jako Bambësch!" (Bambësch je les připláclý na severu k městu Lucemburk. Australskou přírodu moc nepřipomíná.)

29/01/19
Celý den jsem se připravovala na zpověď, dost se s tím stresovala a večer pater zavolal, že se mu to nehodí. Takže někdy jindy.

30/01/19
Nevídáno, napadl sníh.
Koulovaly jsme se s pokašlávajícíma dětma aspoň na terase. Vyčerpání se na mě začíná podepisovat, míso vaření oběda manžel objednal suši.
Kvůli sněhu přijeli později. T. nadšeně věnovala paní doručovatelce nakreslené srdíčko a H. jásavě provolávala ňami ňami a ukazovala na tašku se suši. Takové uvítání asi nemívají často.

31/01/19
H. se už v noci neprobouzí s pláčem, ale buď volá: MAMI? nebo MÍMÓ! Hádejte, co je asi mímo. T. byla zkusmo ve školce a tak jsme cestou domů šly přes park a postavila jsem jim sněhuláka.

Když náhodou nad něčím rozjímám, jsou to úryvky z dopisů sv. Alžběty od Trojice. Povzbuzují mě, jako by mi byly adresovány.

01/02/19
T. byla dopoledne ve školce a odpoledne jsme šli k doktorce, protože si stěžovala na bolest ucha. Jsem z toho tak unavená, že na všechno reaguju nepříjemným "ne!". Jsem dneska protivná no-mum a neřeším žádné respektující výchovné směry.

Začaly jsme číst Hobita, T. mě překvapivě povzbuzuje, abych pokračovala ve čtení (ještě jí není ani 5).

02/02/19
Zatímco včera to vypadalo, že je T. líp, dneska celý den prozvracela.
Odpoledne jsem dostala propustku a šla se projít do města, okouknout obchody, pomodlit se v katedrále. Dlouho jsem se nebyla podívat na hrobku Jana Lucemburského, tak jsem to dnes napravila. Nakoupila jsem si velké zásoby čokolády a krásně ilustrovanou Popelku pro T. Ještě lepší je, že jsem spoustu věcí chtěla a nekoupila jsem si je... i když tu knihu Urban Jungle obdivuju už druhým rokem. Až se rozhodnu ji koupit, tak bude vyprodaná.

  

Hygge je out, u nás frčí pohodička

Divila bych se, kdyby někoho, kdo se někdy setkal s pojmem Hygge, nenapadlo, jak by se to asi řeko česky a jestli něco takového taky máme.
Tolik jsem nad tím neuvažovala, vždy mi to blesklo hlavou při projíždění instagramu, ale nedávno jsem si koupila knížku o Hygge ve francouzštině, abych se trochu pocvičila ve čtení. (Nadpisů.)
A když jsem si včera tou knížkou listovala, došlo mi, že podobný koncept vlastně pěstujeme doma a velký tahoun je naše skoro pětiletá dcera T.
Říká tomu udělat si pohodičku/pohodlíčko. (Ptala jsem se na rozdíl, prej je to ale to samý, říkala.)
A musí se to pěstovat. Někdy to třeba spontánně vyplyne, ale kdybychom čekali na tyhle chvíle, tak se asi unervujem, takže tomu musíme jít naproti. Většinou si potřebujeme udělat pohodičku hlavně ty dny, kdy vedu T. domu z odpoledky. Batole H. to tolik nepotřebuje, což může být problém, ale k tomu později.

Naší pohodičce musí předcházet příprava. Většinou taková, že od rána se snažím
1) poklízet nejhorší 
a mít přichystané jídlo, ať pak nemusím odbíhat.
Na úklidu se začíná podílet právě i starší T.
Začíná chápat (nebo se ode mě učit), že v bordelu ta pohodička není úplně ono.

Další důležitá věc je
2) unavit a zabavit batole. H. musí minimálně 30 minut běhat venku, aby si už nedělala nároky na procházku. (Lépe je samozřejmě, když jsou venku dýl.) Starší chodí ven asi tak ráda jako já, takže tak ideálně v neděli korzovat na promenádě, ale batole by jinak zdevastovalo dům a probilo se hlavou skrz dveře, komplet samostatně oblečené, svírajíc lopatku. Ale musím uznat, že po pořádném vymrznutí či zmoknutí je pohodička v teple ještě lepší, možná by to jinak nebylo ono.
Při samotné pohodičce se musí H. zabavit: buď si prohlížet oblíbenou knihu (jakákoli od Retraut Susanne Berner, miluje stránku s pavoukem v Hravouce, Zvířátka na statku od kouzelné tužky...), nebo lepit nálepky nebo oblíkat panenku. Nebo se kojit. Grrr.

Co už patří k samotné pohodičce?
3) Pít čaj a kafe (a někdo holt mateřský mlíko)
4) Číst knihy (ať už každý zvlášť nebo společně)
5) Oblíkat panenky (nojo, jsme holky*)
6) Pro mě to je i čučení do telefonu/tabletu s pocitem, že nic nemusím.
7) Jakékoli zevlení.
8) Muchlání do deky. Ale tu mi berou děti.
9) Konzumace svačiny.
10) Pro děti to ještě znamená udělat si skákací a kotrmelcovou dráhu z gauče, ale tam už moje osobní pohodička pomalu vyprchává.

*Uvědomila jsem si, že pohodičkových aktivit se moc neúčastní manžel, protože když přijde z práce, je většinou už večeře a ukládání a dodělávání jídel a nepořádků. Takže ji někdy musíme připravit i na večer!

Děláte si doma taky organizovanou pohodičku? :-D
Nebo neorganizovanou?
Nebo děláte něco podobného, ale odmítáte tomu tak příšerně říkat (to pojmenování vymyslela T.! Od čtyřletého dítěte to zní přece jen jinak.)

Čaj se louhuje a děti jsou na svých pozicích u gauče. 

FotOhlédnutí za Vánoci

Splnila jsem svůj osobní závazek a fotím zas na foťák.

Ne víc než na mobil, ale snažím se aspoň významné chvíle vyfotit "hezky".

Nejlíp na fotkách dopadl stromeček, 

nehýbal se tak není skoro nikdy rozmazaný.

Nejlepších na Vánocích bylo, když jsme si společně hráli,

nebo když jsem si našla čas na čtení. 

Netradiční tříkrálový koláč

Tohle je ten případ, kdy jsem si recept rychle běžela zapsat, než jsem ho zapomněla. Tady to máte:

Na těsto potřebujete:

- cca 80 g rozemletých mandlí

- cca 160 g mouky (dala jsem celozrnnou pšeničnou, jemněji mletou)

- špetku soli

- kapku vody
- cca 125 g másla

- rozšlehané vejce na potření

Z těchto ingrediencí udělejte křehké těsto. Já jsem se vybodla na jakékoli odpočívání v lednici,
jen jsem ho na chvíli dala v sáčku do mrazáku.

Na tvarohovou náplň potřebujete:

- kelímek tvarohu

- dvě lžíce medu

- vejce

- kapku smetany

(-  ze zbabělosti, že tvaroh neztuhne, jsem do něj zamíchala dvě lžíce kukuřičné mouky)

- jablka na ozdobu, nebo cokoli chcete

Namačkala jsem těsto do kulaté formy.

Dala jsem ho na chvilku do lednice a píchla do něj párkrát vidličkou.

Pak jsem ho dala na 10 minut do trouby na 180 stupňů celsia.
Mezitím jsem si připravila tvarohovou náplň: rozmíchala tvaroh se všemi ingrediencemi.
Je-li libo, může se do něj dát cokoli dalšího: rozinky, ořechy, rum…  
Po vyndání z trouby jsem těsto potřela rozšlehaným vejcem, abych těsto trochu impregnovala.
Když vejce zaschlo, nandala jsem na něj tvarohovou náplň a doporučených 40 minut
na 160 stupňu celsia jsem rozdělila na dva přibližně stejné časové úseky.
Po první době pečení jsem nechala dítko do koláče (vyndaného z trouby)
napíchat oloupaná a nakrájená jablka a znovu jsem vrátila formu i s koláčem do trouby
na dalších cca 20 minut.

Nezapomeňte koláč v troubě, servírujte a vychutnávejte.

Adventně-vánoční playlist

Den přeslavný jest k nám přišel

Padla rosa studená 

Ejhle, hospodin přijde

Nedaří se mi na YT najít pěknou verzi :-( 

Byla cesta ušlapaná

Venez divin Messie

Adeste fideles

Rorate coeli

Puer nobis nascitur

Alba:

Čas adventu a Vánoc - Antologie moravské lidové hudby

Studna v poušti - Radůza 

Zejména tyto skladby:

České zpěvy vánoční - Musica Bohemica

Za onoho času - Erbenovi, Kubišová

Těsně před adventem...

... vytisknu adventní kalendář.
A chtěla jsem svoje tipy sdílet samozřejmě mnohem dřív!

Pozdě, ale ne tak moc, jak bývá zvykem.

Samozřejmě jsem nestihla ani smykem udělat kartičky v canvě a naše s úryvky z Bible jsem ztratila.

Jako obsah jsem použila většinu modlitebních úkolů z tohoto článku (Kalendář s úkoly na další den 2011)

Mnoho jiných tipů je shrnuto v tomto článku.

A teď to nejdůležitější:

Moje trocha do mlýna.

Podzimníme

Mám takové předsevzetí si trochu zkomplikovat život: míň fotit na mobil a zkusit s sebou častěji tahat foťák... Uvidíme.

Zatím tedy pár mobilovek s dětskými zády z našich podzimních vycházek.

Hračkyyy

Blogy jsou plné článků na téma, jak je fajn, když mají děti málo hraček. Jak rodiče dětem koupí dohromady knihu, brusle a špalíček. Jak se to dobře uklízí.

U nás je z nějakého záhadného důvodu hraček jak v hračkářství. A další přibudou na Vánoce.

Já vím, miminalismus a vyhazování je pěkná věc, ale a) dítě se hraček vzdát nechce, i jen občas něco odnést do sklepa je boj... b) myslím, že když už něco mám, tak by se to mělo využít do mrtě. I teda všechny ty neuváženě zakoupené hračky. 

Moje strategie je, že si s tím prostě hrajem. 

Občas nosím krabice hraček za nudícíma se dětma, ale jakmile se začnu přehrabovat, už jsou kolem mě a já po chvíli můžu vyklidit pole, protože děvčata zuřivě oblékají panenky alias panči. Nebo spínají Voltíka. Nebo staví domečky, prohlížej si knížky, patlají modelínu. (Dobře, ta menší spíš záškodničí, ale snaží se.)
A někdy taky ne. Něco si kreslí, chodíme ven.

Jestli máte jednu poličku s pár kvalitníma hračkama, tak před vámi smekám. Fakt to obdivuju. A závidím uklizenou domácnost. A sebeovládání při nákupu. 

A jestli ten plastovej šrot taky kolikrát přehazujete vidlema, pak si vzpomeňte na nás, abyste věděli, že v tom nejste sami. 

Batole zkušeně obouvá panču 

No dobře, tohle asi kupovat nebudeme... 

Zářijová zrnka

Jedu na vlnách.
Dobrý - špatný - dobrý - špatný - kombinace...

Ani jsem se nestačila oklepat z léta a sepsat nějaká shrnutí a vzpomínání, začala jsem organizovat, jak hladce vplout do školního roku... a ono si to zas dopadlo, jak chtělo.
Takže místo organizace aktivit, vaření, vyzvedávání a odvádění, řešíme nepříjemně vleklý střevní virózy. Za okny se nám posmívá sluníčko a modrá obloha, a my (postupně, jak odpadáme jeden za druhým) usrkáváme smectu.
Snažím se to brát statečně, čteme, hrajeme hry, tvoříme, ale už je to dlouhý, už by to zas chtělo, abychom byli zas všichni v pořádku.

Předevčírem jsem byla poprvé na lucemburské konverzaci. Trapas to byl jen trochu, dokonce jsem se pokoušela lucembursky vysvětlit, v čem spočívá geocaching. Nemyslím, že to ti, co hru neznají, měli šanci pochopit.


Drobné aktivity, které jsme podnikali v srpnu a první polovině září, si už moc nevybavuju. Ale ve dnech, kdy nemůžu ven čerpám ze vzpomínek na krátkou dovolenou v Holandsku, kam jsme jeli na konci srpna.

Vyšlo nám pěkné počasí a každý den jsme se dostali na pláž.
Kochali jsme se zeelandskými domky, sbírali mušle a dobře společně jedli.

Přidávám několik alb - u fotek by měly být popisky, snad vše funguje.

Po 3 týdnech jsem dokreslila deníkovej obrázek z Holandska. Tam jsem neměla šanci ani čmárknout.

Foto září 2018

Foto Holandsko 2018

Deník z Holandska

Co by měly děti stihnout?

Několikrát na mě na internetu a v knihkupectví vykoukly různé seznamy, co by měly děti stihnout, než jim bude 12 či 15. Možná je to dobrý nápad, prvotní pošťouchnutí, pokud jsou před rodiči dlouhé týdny prázdnin a rodiče najednou neví, co si s dětmi doma počít. Ale moje rýpavé já si představuje, že to jde pojmout i tak, že se nebohé dítě oderve od televize, naaranžuje na strom, vyfotí, pošle na instáč a matka může spokojeně odškrtnout položku s pocitem, že její dítě má věru dobrodružné dětství.  

Možná je to fakt taková sranda spíš pro rodiče, kterým dělá dobře odškrtávat splněné položky, protože se mi nechce věřit, že by děti ty věci nezažívaly jen tak, že by to vyplynulo z jejich zájmu o svět. 

Nám se letos některé takové věci povedly prostě proto, že o ně začla T. jevit zájem sama. Takže jsme ji chtěli mnohokrát zahnat do postele, ale nakonec z toho byly kouzelný chvíle pozorování noční oblohy. Spaní ve stanu či venku jsme jen zmínili a ona okamžitě, že ano. A i teď, když už jsme doma, tak neustále vzdychá, že by chtěla spát "pod širákem". Taky třeba lezla (velmi opatrně a nízko) po stromech, což je zřejmě důležitá položka v seznamu šťastné dětství, protože se objevuje v prvních příčkách. :-) A tak dále a tak dále. 

Pro mě byl ale důležitý moment, když jsem si uvědomila, jak moc důležitý je, nechat někdy dítě, ať dělá to, co si vymyslí. Nic neorganizovat a nechat se aspoň chvíli dítětem vést, protože v tu chvíli se i dospělému otvírá okýnko do dětství. Ztlumit trochu peskování, když jsou plný ruce, kapsy a kočárek klacků, šišek a kamení. Pomoct při vyrábění 150. verze masky na obličej. Přečíst po 151. oblíbenou pasáž ve Čtyřlístku. Poslouchat miliontej nápad, jak to zařídit, aby měla křídla a aby opravdu mohla lítat, nebo vyslechnout celej výčet postav v Tlapkové patrole. Protože to je TO ONO, TO PODSTATNÝ. A součástí toho je i to, že to není pokaždý v naší režii. Možná to víte už dlouho a děláte to odjakživa, ale já jsem velký plánovač a organizátor, takže se učím opouštět na chvilku svůj směr takhle za pochodu. Je mi jasný, že to nejde dělat pořád a do nekonečna, protože oběd se sám neuvaří a slovíčka mi do hlavy taky samy nenaskáčou a někdy na to prostě nemám náladu, ale když to jde, je to rozhodně fajn a láká mě nechat se takhle vést častěji. 

A abych ještě učinila zadost své potřebě psát blog trochu systematičtěji a deníkověji, tak tedy: 

Nejdřív jsme byli v ČR, o tom jsem už psala.

Pak jsme byli v Lucembursku a byli jsme mockrát na hřišti a možná i někde jinde. T. se naučila jezdit na kole a H. se neustále odmiminkovává a batolatí. Jsou úžasný obě a mně se někdy zastavuje srdce, jak je zahlcený láskou (a v další vteřině bych je nejradši odeslala na měsíc na Měsíc, protože mě jedna kouše a druhá chce přečíst, "co je tady za úkol":).

Pak jsme zas byli v ČR a teď jsme se zase v Lucembursku. V ČR jsme zažili mraky věcí a viděli docela dost lidí, co jsme vidět chtěli, ale některá setkání se bohužel zorganizovat nepovedlo.
Mám na photos google asi miliardu fotek a tíží mě pocit, že bych je měla probrat, takže se tomu zatím vyhýbám. (A to je podle lucemburského kalendáře teprve půlka prázdnin...) 

Bylo to fajn a doufám, že bude i nadále.

Zítra je svátek Nanebevzetí Panny Marie. Dobrou noc. 

Jednou z nejpříjemnějších akcí byla výstava stanů, na kterou jsem původně vůbec nechtěla, a nakonec jsem odsouhlasila nápad muže a staršího dítěte. Musím to dělat častěji, je to úlevné.

Čtení hledací knížky od Rotraut Susanne Bernerové level čtyřleťák: "Tady se někdo snaží zabít svýho kamaráda. To je divný!"  

Červnovočervencový výlet do Čech

Ach ta paměť.

Kdykoli mě napadne, že bych měla napsat blog (a nepíšu ho proto, že bych měla, ale protože mě to těší), vzpomenu si, že bych potřebovala podklady a že třeba tenhle týden jsem ještě nenapsala a skoro ani nenakreslila do papírového deníku ani čárku. A to bych chtěla psát o chvílích, které se odehrály před více než týdnem. O těch ale naštěstí mám nějaké záznamy a i obrázkovou dokumentaci.

Jen je teda vtipné, že takovým největším zážitkem byl výlet do Čech ... a za týden jedeme zas. Tak jsem zvědavá, jestli si ten týden v Lucembursku ještě zvládneme užít i nějak jinak než jen chozením na nejbližší hřiště.

Cesta do Prahy byla náročná. Letěla jsem s holkama bez manžela. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby shodou okolností neletěl i Tinin kamarád s babičkou. Letěli jsme z belgického Charleroi a letadlo do Prahy mělo zpoždění, maličké letiště narvané, všichni jsme se potili. V Praze jsem čekala na kufry s úplně hotovýma dětma ještě v půl jedný v noci. 

V pátek jsme šly s mým tátou do Národního zemědělského muzea. Tině se nejdřív nechtělo tam a pak se jí nechtělo pryč, když nás vyháněli, protože zavírali. Určitě se tam musíme někdy podívat zase a vyhradit si víc času než dvě hodiny. 

Pobyt na chatě byl pro holky určitě zážitek. Hlavně teda pro starší T. Hedvídě jen utíkalo, ideálně do schodů a do jiných nebezpečných oblastí. Já jsem si užívala vůni dřeva, starých knížek a vracela jsem se do dětství. I prostřednictvím holek. T. po zahrádce tahala panenky, kreslila obrázky, dožadovala se hry s míčem. Šly jsme natrhat třezalku. 

Našla jsem občas čas na kreslení i čtení, dokonce se nám dařilo vařit s mamkou i nízkosacharidová jídla. 

Měli jsme na chatě rodinné návštěvy a jednou mě s holkama táta odvezl za přáteli do Nižbora.

I když bylo některé dny docela horko, velký ořešák vrhal příjemný stín. Když se mi povedlo chytit internet, stáhla jsem si aplikaci na pozorování noční oblohy, což bylo dvojsečné. Na jednu stranu  jsem byla ráda, že se Tina zajímala o hvězdy a souhvězdí, na druhou stranu to znamenalo, že odmítala jít spát před 11h večer*, protože obloha pořád byla docela světlá. Tak snad si užijeme víc hvězd v srpnu. Doufám v Perseidy, doufám aspoň ve dvě noci pod širákem - i kdyby to bylo u babičky na zahradě.  

*(Kolikrát seděla dole s dědou - mým tátou - a koukali na fotbal.)

Pozdní večer.

T. si jde pro peřiny a někam je vleče: Děda mi NABÍDNUL, že můžu spát venku.

Já: ???

Můj táta: To neni pravda, já jsem řekl, jestli nepůjde dovnitř, tak zamknu, a může si spát třeba venku.

Zbytek pobytu byl hodně cestovní, přesouvali jsme se do Strakonic a idylické vesničky Krty-Hradec k příbuzným, protože dcera tátova** bratrance se vdávala. Svatbu měla na zámku v Blatné a hostinu ve vesničce u Strakonic, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale našla jsem tam jedinou kešku z tohoto pobytu. 

**(Tátovo bratrance! Abych dodala nářeční kolorit.:-)

Cesta zpět nebyla už tak náročná, protože jsme letěly z pražského letiště a pak jsme se konečně shledaly s "tatínkem". Na další pobyt už pojede s námi.

Jsem ráda, že se výlet vydařil, díky všem za pohostinnost, přežití mých dětiček a Melicharovým zvláště za vejce ke snídani. 

ZDE fotky a obrázky

Mimochodem, na instagram občas a nepravidelně přidávám fotky k této výzvě: https://letitia-tiba.blogspot.com/2018/07/prazdninova-vyzva-letne-radosti.html Nechce se mi ale psát zvlášť o výzvě a zvlášť o tom, co se dělo, protože se to prolíná. :-)