Obrázky

Dětství na sídlišti

Svatá Kristina (Nina) Gruzínská

Šestý týden vděčných prázdnin

2. srpna

4. srpna

7. srpna

Dnes bez obrázku, zatím. Ale nevadí.
Jsem vděčná za takové ty každodenní radosti: 

- stihla jsem cosi uvařit

- snažila jsem se i poklízet (marně) 

- dostaly jsme se ven

- povídala jsem si s maminkou z Rumunska, co je v Lucembursku teprve týden

- poslouchala jsem Radůzu (stále poslouchám, zatímco mi dítko spí v šátku a druhé uspává manžel)

- zažívám klid, když přijde můj drahý muž z práce 

Bohu díky. 

Prosvěcování

Nevím, kdy se to stalo. Pochybuju, že až po porodu, ale v kontrastu s miminkem to začalo být zřejmější. Ale někdy mezi třetím rokem a teďkem se udála taková věc. S naši T. se totiž začalo dát mluvit. A to dost abstraktně. Jasně, nepočítám ty chvíle, kdy má zásek, ale jinak... 

Minule jsem psala o tom, že pochopila, jak se hrajou karty. 

Ještě předtím jsme začaly hrát hry "co by bylo, kdyby". Tohle přemýšlení se začalo odvíjet od doby, kdy jsem si s ní četla knížku od Daisy Mrázkové na tohle téma. Pod vlivem téhe knížky se začala sama pokoušet o podmiňovací konstrukce. Je to asi tak 3 měsíce zpátky, teď mám pocit, že gramaticky dokáže vyjádřit všechno a zapomínám na dobu, kdy tomu tak nebylo. Občas sama od sebe spustí, co by bylo, kdyby... auta měla nožičky. 

Táta: Co by bylo, kdyby...chom neměli oblečení? 

T.: Nic. To nevadí. 

Včera jsme v autě zkoušeli hrát hádání osobností. Je to hodně limitované, pro nás dospělé to není ještě taková sranda, protože berem ohled na to, jak se ptát, koho ona vlastně zná..., a na to, že si po chvilce hraní začne vymýšlet blbosti. Ale jde to. 

Nechává prolínat imaginárno se skutečností. Vymyslela si, že má imaginární figurku Myšpulína a zapojila do hry s duplem. 

T.: Vidíš, jak kásně tancuju?

Já: Hm-m, jojo.

T.: To nežikam tobě, ale Mekvínovi!

Nejvíc mě dojalo, když začala používat náš slunečník na terase jako pumpu na čepování zmrzliny. Hrávala jsem si totiž hodně podobně. 

Dožaduje se hraní opravdových her: na honěnou, na schovávanou, na doktora, na letadlo, na přepadení banky. Hraje si, že je babička, já dědeček a jedem nakupovat.

"Já si haju na zloděje. A taky tochu na policajta."

Stíhám jen žasnout. Je krásné pozorovat konkrétní případ rozvoje jazyka, myšlení, představivosti. 

Bohu díky. 

"Dneska pudeme na úžadu. Tak a sme na úžadě." Otočila se ke mně: "Pani! Dáte nám nějaký papíjy? ... Poč se směješ?"

Karty

Vůně bouřky a dřeva. Kostkovaný ubrus, lampa a kolem ní komaří bzukot. Večer na chatě. 

Anebo jinde.

Bílá káva a buchty. Uklizeno a čisto. Doznívá ve mně vzrušení z četby o záhadách a tajemnu. Jsem plná vzduchu, paprsků a lesa. Odpoledne u babičky.

Rodina a přítomnost.

To je namátkou pár vjemů, které se mi vybaví, když si vzpomenu, jak jsme s rodiči nebo s prarodiči hráli karty. Vzpomínky z kategorií dětství, radost, prázdniny, léto. 

Neopakovatelné. Neopakovatelné pro mě, ale třeba to půjde poslat dál. Nedaří se mi zajistit ty idylické kulisy, ale to asi ani nemusí být. 

Moje milovaná tříletá totiž pochopila, jak se hraje Prší. A tak, když je chvilka, nechávám ležet ostatní nutnosti, které nepotřebujeme k přežití (prádlo, nádobí...) a rozdávám karty. A cítím se u toho svátečně, jak kdybych předávala vzácný poklad. Navazuju na rodinnou tradici a posílám ji dál. Sice úplně v jiné zemi, sice na úplně všedním místě (doma), ale s nadějí, že má to moje dítko radost. S nadějí, že si zapamatuje spíš tohle, a ne krize, kdy na sebe řvem. S nadějí, že její budoucí život bude napájen také pramenem radostného dětství.

Lidská paměť je milosrdná. 

Počkat...? To už pátý týden?! (a hudební bonus na konci)

Na instagramu i jiných sociálních sítích se to hemží novými, letními miminky. Takže nejsem sama! :-) A u jedné maminky s čerstvým dítkem (myslím, že třetím) jsem četla, jak dostala radu, že kdykoli se jí povede upravit či pouklidit aspoň malé místečko, ať za to poděkuje Bohu. Ať mu poděkuje za ten kousek řádu.

Vlastně je to obecně dobrá rada, jak zvládat frustraci. Což je myslím to správné slovo, když si na sebe zvykáme s novým členem rodiny. Není to smutek, naopak, je to radost. Ale velmi často prostě nemůžete dokončit to, co potřebujete. Někdy ani začít. Třeba jídlo. Takže za každé málo, co se povede udělat, patří Bohu velký dík.

Velmi často se potřebujeme navzájem i s tím velkým nemiminkem, které si o sobě myslí, že je letadlo Prášek. A tvrdí, že velký holky nejsou smutný.

Dny jsou příliš krátké. Učím se být mámou dvěma holkám, učím se přitom nezapomínat být i manželkou, ale to je teprv těžké. Abychom mohli spolu večer promluvit aspoň pár slov, museli bychom zavřít obě děti do oddělených zvukotěsných klecí.

Uf... 

Snad se to nějak usadí.

Čtvrtý týden vděčného léta

Tento týden jsem měla menší krizi sama se sebou.
Nevím, jestli je zažehnaná, spíš odložená.
Děkovala jsem za slabosti a za hříchy, za stesk a frustraci.

Děkovala jsem ale i za to, že se občas i v šestinedělí najde okamžik s příchutí léta:

- I s miminkem se dá sedět pod stromem v trávě.
- S pomocí ostatních se dá jet na výlet a najít kešku.
- A když to jinak nejde, je možné se vydat na cestu v paměti a představách.

Dvě fotky ze sobotního výletu do Colmaru-Bergu. V Bergu je zámek, kde bydlí velkovévoda. My jsme nebyli až u zámku, ale vyšli jsme kopec nad městem, abychom dobře viděli... kukuřici. :-)

Dva roky

Toulám se a plížím a chodím a kloužu a dotýkám se a smýkám jen po povrchu. 

Nemůžu ani tak hluboko, jako když nehtem škrábne.

Ptala jsem se zdí,

dlažby,

černých střech,

hladiny řeky Alzetty. 

Ptala jsem se těžkého nebe

i bezstarostných stromů.

Zachmuřených dveří a 

přívětivých zahrad. 

Ticho, šumění, syčení.

Možná až se přestanu bát 

ptát lidí.

Třetí týden vděčného léta (to už?!)

Zdá se, že zánět začal ustupovat. Bohu díky. Mohla jsem začít fungovat v domácnosti.

Příprava na křest miminka a každodenní starosti a radosti doma.

Pátek opět chybí. Miminku byl přesně měsíc. To není možný!

15. červenec 2017 

Přijeli manželovi rodiče. Stihli křest!

16. července 2017

17. července 2016

Konečně jsem se dostala na Skyliner a moha si vyfotit město z výšky. T. byla se mnou nahoře, H. hlídala babička. T. nejvíc zaujalo, že z výšky viděla po silnici projíždět zelený vyhlídkový vláček.

Bohu díky za uplynulý týden. Za všechno nevšední, co jsme stihli. I za to, že jsme nestihli všechno, co bychom chtěli.

Druhý týden vděčného léta

Vlastně jsem vděčná za to, že jsem "nucena" aspoň trochu psát a kreslit. Bude se to hodit, že si dělám nějaké záznamy.

Hrály jsme si na sbírání hub a vymýšlely, co kdyby tatínek měl místo rukou nohy a co kdyby domečky měly nohy.

Prázdninová >vděčná< výzva

Ne že bych měla času nazbyt.
Ne že bych právě probíhající čas vnímala nějak letně a prázdninově.
Ale přesto (nebo možná proto) bych se i letos ráda účastnila aspoň jedné prázdninové výzvy.

Víc než vaření je mi asi potřebné se trochu zaměřovat na duchovní stránky života, učit se děkovat Bohu, i když se na to zrovna necítím. Proto se chci zapojit do letní výzvy od Letitie http://letitia-tiba.blogspot.lu/2017/07/sutaz-vdacne-leto-pravidla.html 

Líbí se mi, že není třeba publikovat obrázky každý den, stačí v pondělí. Takže, pokud mi budou zbývat síly a čas, budou se na mém blogu aspoň letos v létě objevovat takové vděčné pondělky. Když se budu chtít o nějakou radost dělit ještě někde jinde, pravděpodobně se objeví na mém instagramu.

1. července

2. července

3. července

Z chaosu

Hlásím z chaosu z šestinedělní domácnosti radostnou novinu, že se nám u nás doma minulý týden narodila holčička. S pomocí Boží a za asistence porodní báby. Odpoledne, ale přece v šeru za staženými roletami. Skoro tak, jak jsem si to představovala. A přece úplně jinak.

Druhý den ráno