Prosvěcování

Nevím, kdy se to stalo. Pochybuju, že až po porodu, ale v kontrastu s miminkem to začalo být zřejmější. Ale někdy mezi třetím rokem a teďkem se udála taková věc. S naši T. se totiž začalo dát mluvit. A to dost abstraktně. Jasně, nepočítám ty chvíle, kdy má zásek, ale jinak... 

Minule jsem psala o tom, že pochopila, jak se hrajou karty. 

Ještě předtím jsme začaly hrát hry "co by bylo, kdyby". Tohle přemýšlení se začalo odvíjet od doby, kdy jsem si s ní četla knížku od Daisy Mrázkové na tohle téma. Pod vlivem téhe knížky se začala sama pokoušet o podmiňovací konstrukce. Je to asi tak 3 měsíce zpátky, teď mám pocit, že gramaticky dokáže vyjádřit všechno a zapomínám na dobu, kdy tomu tak nebylo. Občas sama od sebe spustí, co by bylo, kdyby... auta měla nožičky. 

Táta: Co by bylo, kdyby...chom neměli oblečení? 

T.: Nic. To nevadí. 

Včera jsme v autě zkoušeli hrát hádání osobností. Je to hodně limitované, pro nás dospělé to není ještě taková sranda, protože berem ohled na to, jak se ptát, koho ona vlastně zná..., a na to, že si po chvilce hraní začne vymýšlet blbosti. Ale jde to. 

Nechává prolínat imaginárno se skutečností. Vymyslela si, že má imaginární figurku Myšpulína a zapojila do hry s duplem. 

T.: Vidíš, jak kásně tancuju?

Já: Hm-m, jojo.

T.: To nežikam tobě, ale Mekvínovi!

Nejvíc mě dojalo, když začala používat náš slunečník na terase jako pumpu na čepování zmrzliny. Hrávala jsem si totiž hodně podobně. 

Dožaduje se hraní opravdových her: na honěnou, na schovávanou, na doktora, na letadlo, na přepadení banky. Hraje si, že je babička, já dědeček a jedem nakupovat.

"Já si haju na zloděje. A taky tochu na policajta."

Stíhám jen žasnout. Je krásné pozorovat konkrétní případ rozvoje jazyka, myšlení, představivosti. 

Bohu díky. 

"Dneska pudeme na úžadu. Tak a sme na úžadě." Otočila se ke mně: "Pani! Dáte nám nějaký papíjy? ... Poč se směješ?"