Karty

Vůně bouřky a dřeva. Kostkovaný ubrus, lampa a kolem ní komaří bzukot. Večer na chatě. 

Anebo jinde.

Bílá káva a buchty. Uklizeno a čisto. Doznívá ve mně vzrušení z četby o záhadách a tajemnu. Jsem plná vzduchu, paprsků a lesa. Odpoledne u babičky.

Rodina a přítomnost.

To je namátkou pár vjemů, které se mi vybaví, když si vzpomenu, jak jsme s rodiči nebo s prarodiči hráli karty. Vzpomínky z kategorií dětství, radost, prázdniny, léto. 

Neopakovatelné. Neopakovatelné pro mě, ale třeba to půjde poslat dál. Nedaří se mi zajistit ty idylické kulisy, ale to asi ani nemusí být. 

Moje milovaná tříletá totiž pochopila, jak se hraje Prší. A tak, když je chvilka, nechávám ležet ostatní nutnosti, které nepotřebujeme k přežití (prádlo, nádobí...) a rozdávám karty. A cítím se u toho svátečně, jak kdybych předávala vzácný poklad. Navazuju na rodinnou tradici a posílám ji dál. Sice úplně v jiné zemi, sice na úplně všedním místě (doma), ale s nadějí, že má to moje dítko radost. S nadějí, že si zapamatuje spíš tohle, a ne krize, kdy na sebe řvem. S nadějí, že její budoucí život bude napájen také pramenem radostného dětství.

Lidská paměť je milosrdná.