Vyzvednuto na poště

 

Průzory aneb mj. exaltovaný popis jedné procházky s kočárkem

Svižnou chůzí jsem procházela okolím, třímajíc v rukou madlo od kočárku, v němž zpívala dcerka předspánkové žalozpěvy. Když usnula, měla jsem čas si prohlédnout okolí a všimla jsem si, že podzim opravdu nastává. Je příjemné procházet těmi samými místy, která jsem s kočárkem a s pocitem mírného (?) zoufalství brázdila, když začínaly rozkvetát stromy. Nyní jezdím s vědomím, že dítě povyrostlo a je s ním řeč. A není to hubeňoučký rozježený skřítek, který nemluví řečí našeho kmene, pouze křičí nebo spí a netváří se, že by v budoucnu mělo být něco jinak. Jak rychle se vše změnilo!

Srdce mi zaplesalo, když jsem cestou mezi paneláky v okolí socialistického obchodního centra, zahlédla prostor ZA Prahou! Mrknul na mě zpoza panelů a vyvolal ve mně touhu zas prchnout někam mimo asfaltové cesty, strčit malou do šátku a přebalovat ji na pařezu. Případně dát sbohem vltavskejm břehům proklatejm a odstěhovat se někam do lesů. Ta touha ale není bolestná a zamávání přírody spíš potěšilo a dodalo naděje.

Myslela jsem, že až malá usne, usednu někam na lavičku a počtu si z knihy, kterou mi chvíli před procházkou přinesla pošťačka. Nakonec jsem to neriskla, nechala jsem ji spát, koneckonců malá je zatím kojenec a vzdělání nepotřebuje. Ale těším se na počtení v pauzách při kojení či ve vzácných momentech, kdy miminko doma spí. 

Dnes jsem hodně přemítala nad tímto veršem z Bible. Připouštím, že se jím řídím méně než bych měla. Mnohem. A že bych se měla snažit to napravit. S pomocí Boží...

Mt 6,33: Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno.

1. září

Dnešní den je pro mě celkem významný tím, že poprvé po 19 letech nejdu ani do školy, ani na zkoušky, ani do studovny na zkoušky se šprtat a tak dál. Vůbec mi to nechybí. Všímám si teď jiných věcí.

Před našima očima probíhá fascinující změna: z miminka se stává dítě. Za pár dní bude naší malé 5 měsíců. Pozorujeme, jak víc a víc vnímá nás a okolní svět, jak přesněji reaguje, jak se (byť ještě nedokonale) dokáže přizpůsobit situacím, kdy nemůže spát ve své oblíbené poloze. Je s ní legrace, smíchem odpovídá na naše pitvoření a snaží se pohybovat jako píďalka. Mohla bych pokreslit celý blok srdíčky a stejně tím nevystihnu hnutí lásky, které ve mně probouzí pohled na ni.

Po roce a kousku manželství jsem dostěhovala 99% svých knih od rodičů k nám. Zatímco část bydlí v obýváku a tváří se reprezentativně, ostatní (mnohé též reprezentativní) sídlí v ložnici. Aspoň se na ně můžu po ránu z  postele dívat a říkat jim: "Nemám tušení, kdy vás přečtu. Vidím to na důchod." 

Pidirecenze na knihu o výchově

Od známe, do níž bych to vůbec neřekla, jsem dostala tip na knížku o výchově dětí. Neřekla bych to do ní, protože její přístup k výchově je mnohem víc "kontaktní" než ten popsaný knize. Ale nepředbíhejme, nejprve pár obecných slov o knize:

Autorkou knihy A dost! Francouzské děti nedělají scény je Američanka Pamela Druckermannová, kterou mile překvapilo, jak jsou francouzské děti hodné, obzvlášť ve srovnání s americkými dětmi. Rozhodla se tedy zapatrát, čím to je. Pozorovala matky, pediatry, porodníky, vychovatele ve školkách a zjistila, že hlavní zásadou francouzské výchovy je: 

Když se dítě (tj. člověk) naučí zvládat frustraci, bude šťastnější.

To podkládala pokusem s marshamlownem. Dítě je posazeno před bonbón a dostane instrukci, že když ho vydrží nesníst určitý časový úsek, dostane druhý. Pokud to nevydrží a sní ho dřív, nedostane nic. Experimentátoři vypozorovali, že děti, které v čekání obstály, se nějak samy zabavily a snažily se bonbónu nevšímat. Ty, které nevydržely čekat, většinou bonbón upřeně sledovaly.

Metafora, která tento přístup znázorňuje, je pevný rámec, v němž mají děti svobodu.

S tou zásadou vlastně nepolemizuju, moje zkušenost jí odpovídá. Děsí mě akorát některé cesty, které k tomu vedou. Začnu tedy nejprve tím, co se mi hodně nelíbí, než se dostanu k tomu, co se mi líbí. 

- Vadí mi velebení jeslí.

- Vadí mi devalvace kojení.

- Vadí mi, že by se děti od velmi brzkého věku (3 měsíce až půl roku!) měly vést k tomu, aby prospaly celou noc a jedly pouze v době, kdy jedí dospělí.

Naopak se mi líbí myšlenky:

- Děti by ve hře neměly neustále potřebovat dospělé. Což je ale spíš úkol pro dospělého: když si dítě hraje spokojeně samo, neměl(a) bych se do toho vměšovat.

- Děti nepotřebují neustálý dozor, naopak by se v nich měla podporovat samostatnost, například tím, že nechám předškoláka, ať zkusí upéct jednoduchý koláč.

- Ne každý výkon dítěte zasluhuje přehnanou chválu. 

- Dítě by se mělo umět zeptat na dovolení, ale rodiče by se zákazy měli šetřit jako s kořením. "Ne" má být vzácné, ale pevné.

- Bavila mě kapitola týkající se jídla, velice francouzská: Už v jeslích děti dostávají všemožné speciality francouzské kuchyně a rodiče s nimi vedou při jídle rozhovory typu: "Jaký máš pocit z této chuti?" "Přijde ti, že je to spíš měkké nebo křupavé?" :-) (Necituju přesně, knihu už nemám doma, vycházím z poznámek, které jsem si naťukávala při kojení.)

Nečetla jsem mnoho knih o dětech. Kromě této ještě knihu Proč se z našich dětí stávají tyrani a  Koncept kontinua Ač jsou tyto knihy poměrně různorodé, všechny se shodují v tom, že zdravý přístup k dětem je mírná nevšímavost. A to i v Konceptu kontinua, kde je kladen důraz na počáteční neustálý kontakt dítěte s matkou, který později vede právě k tomu, že dítě nepotřebuje, aby ho máma sledovala jako policajt. Ale při tom kontaktu (u nás se dá dobře praktikovat nošením v šátku) si matka dítěte zase nijak přehnaně nevšímá: ono je s ní v bezpečí, ona si jde přitom po své práci. Později se dítě vydává na průzkumy a matka důvěřuje jeho pudu sebezáchovy. Další myšlenka, která je společná zejména knihám A dost! a Tyranům, je, že děti a dospělí nejsou totéž, obývají jeden svět, žijí ve vztazích, ale liší se, proto není na místě zcela rovnostářský přístup. Podle autorů těchto knih děti k zdravému vývoji potřebují autoritu, nikoli despotismus, ale autoritu ano. Což jsou myšlenky docela nemoderní (ačkoli se vrací!), ale sympaticky odpovídají křesťanskému pojetí světa, které je chtě nechtě hierarchické. 

Diskutabilní je (a výše jsem to zmínila), odkdy se k dětem chovat právě autoritativně. Autorka knihy A dost! s tím začíná poměrně brzy, bližší mi je v tomhle ohledu právě Kocenpt kontinua: malá miminka potřebují zahrnovat blízkostí, potřebují poznat bezpečí a umět důvěřovat a až když mají tuhle zkušenost, může se jít dál. 

No tohle vše je zatím šedá teorie, na níž nelpím. Ono i to děťátko může dospělého leccos naučit, tak uvidím, jak s naší maličkou nakonec dopadneme.

Babička

Po návštěvě jedné naší stařičké tety jsem dostala chuť vystihnout zvláštní atmosféru bytů starých lidí.

Česká Třebová

Kresleno pastelkami MAGIC. V jedné pastelce jsou tři odstíny jedné barvy a jsou krásně pigmentované, nebo jak se tomu říká, zkrátka člověk nemusí na pastelku tlačit, aby pěkně barvila.

Unboxing?

Na knižních blozích jsem zaznamenala kategorii příspěvků zvané unboxing. Blogeři se v nich chlubí knihami, které jim přišly poštou. Mně sice dlouho žádné knihy nepřišly, ale konečně jsem měla příležitost nafotit si taky takové pěkné vybalování. Strýček mého muže se potřeboval zbavit nějakých knih, tak mi mužova babička udělala užší výběr a poslala mi jej ve stylovém kufru.

 

Vylovila jsem z něj například:

O této knize jsem nikdy neslyšela, ale obálka a anotace mě zaujala.

Klasika. Nutno přečíst!

Beletristicky zpracované dětství mojí milované patronky sv. Terezie z Lisieux

Ironie osudu: Moje dcerka se ještě donedávna kojila třeba i 40 minut, protože se potřebovala ududlat a uspat. Teď, ve 3. měsíci, objevila palec, dudlá jej a já se nemůžu už vymlouvat na kojení a číst si! Z toho důvodu se zřejmě nezařadím mezi knižní blogery. Och och, a počtu si až tak v důchodu, doufám. Tak se alespoň kochejte kufrem.

Univerzální náměstí

Mrakologie

Asi se naučím pojmenovávat mraky. Nad obzorem narůstal cumolonimbus, přes nějž se plazil stratus? Nejspíš se pletu.

 

 

Mateřský čas

Když jsem uvnitř, vnímám jej jako bezčasí, ale pak jednou zjistím, že plyne. Je to jeden dlouhý den, z nějž se pomalu začne nořit rozdíl mezi dnem a nocí, pak víkendy, které poznávám jen podle toho, že manžl není v práci. Všechno viděno přes mlhu nevyspání. Noci plné křiku, mléka a plen. Jednu od druhé nepoznám. Podněty z vnějšího světa (zprávy, vyprávění blízkých) jsou úlomky nepatřičnosti stejně jako potřeby vlastního těla. Pomalu svět vzniká znovu, uvědomuji si jej ale provinile. Život už nikdy nebude jako předtím, než do něj vtrhla Tinka. Člověka připomíná jen vzdáleně, nedůvěřuje světu a budí se s křikem. Co s tebou, malá, co potřebuješ? Proč nechceš pít? Proč tě nezklidní ani náruč? Chceš zpátky a uklidňuje tě jen to, co ti připomene dobu před narozením. Mléko, syčení, objetí a hlavně houpání, celé prohoupané dny. Prohoupané za pomoci příběhů - mluveného slova a později i papírových knih.

Spolu s pomalým nástupem řádu se i Tinka měnila. Pohled se zachytil tváří a hraček, naučila se bdít a nekřičet, poslouchat hudbu. A smát se. A teď i povídat. Ačkoli to vůbec nezní jako jazyk z naší planety...

 Je nezaslouženým Božím darem.

Detektivní babička

Zbývá mi týden do termínu.
Takže se s funěním valím po knihovnách, vracím, co musím, co můžu, půjčuju znova. Rovněž si půjčuju, co chci číst.

Dneska jsem se v kobyliské pobočce zaradovala, že v regálu s detektivkami mají hromady knih, na které se jinak čekají fronty, různé ty severské Larse a tak. Tak jsem měla slušnou hromadu včetně Dashiella Hammetta a myslila jsem si ještě na Fred Vargas, ale babička, která si vedlě me vybírala podle dlouhého podrobného seznamu čtivo se mnou začala komunikovat, ukázala na regál s P. D. Jamesovou a povídala mi, jak je to její oblíbená autorka, atd. Já samozřejmě byla úplně tumpachová, ve spontánní komunikaci nevynikám. Babička vytáhla jeden svazek z police a položila ho na mou hromadu a už už mi podávala další. Zarazila jsem ji s tím, že bych tolik knih už nepobrala (a smutně jsem přitom koukala k Fred Vargas). Tak doufám, že ta knížka bude dobrá, že do knihoven chodí kouzelné babičky s dobrým vkusem. Ale i kdyby ta babička byla normální s normálním vkusem, tak mě mrzí, že jsem ze sebe nevymáčkla víc než jen "hmňmň", což mělo suplovat "děkuju", a vyděšené třeštění očí místo úsměvu. Zlá, zlá asociálnost.