Od známe, do níž bych to vůbec neřekla, jsem dostala tip na knížku o výchově dětí. Neřekla bych to do ní, protože její přístup k výchově je mnohem víc "kontaktní" než ten popsaný knize. Ale nepředbíhejme, nejprve pár obecných slov o knize:
Autorkou knihy A dost! Francouzské děti nedělají scény je Američanka Pamela Druckermannová, kterou mile překvapilo, jak jsou francouzské děti hodné, obzvlášť ve srovnání s americkými dětmi. Rozhodla se tedy zapatrát, čím to je. Pozorovala matky, pediatry, porodníky, vychovatele ve školkách a zjistila, že hlavní zásadou francouzské výchovy je:
Když se dítě (tj. člověk) naučí zvládat frustraci, bude šťastnější.
To podkládala pokusem s marshamlownem. Dítě je posazeno před bonbón a dostane instrukci, že když ho vydrží nesníst určitý časový úsek, dostane druhý. Pokud to nevydrží a sní ho dřív, nedostane nic. Experimentátoři vypozorovali, že děti, které v čekání obstály, se nějak samy zabavily a snažily se bonbónu nevšímat. Ty, které nevydržely čekat, většinou bonbón upřeně sledovaly.
Metafora, která tento přístup znázorňuje, je pevný rámec, v němž mají děti svobodu.
S tou zásadou vlastně nepolemizuju, moje zkušenost jí odpovídá. Děsí mě akorát některé cesty, které k tomu vedou. Začnu tedy nejprve tím, co se mi hodně nelíbí, než se dostanu k tomu, co se mi líbí.
- Vadí mi velebení jeslí.
- Vadí mi devalvace kojení.
- Vadí mi, že by se děti od velmi brzkého věku (3 měsíce až půl roku!) měly vést k tomu, aby prospaly celou noc a jedly pouze v době, kdy jedí dospělí.
Naopak se mi líbí myšlenky:
- Děti by ve hře neměly neustále potřebovat dospělé. Což je ale spíš úkol pro dospělého: když si dítě hraje spokojeně samo, neměl(a) bych se do toho vměšovat.
- Děti nepotřebují neustálý dozor, naopak by se v nich měla podporovat samostatnost, například tím, že nechám předškoláka, ať zkusí upéct jednoduchý koláč.
- Ne každý výkon dítěte zasluhuje přehnanou chválu.
- Dítě by se mělo umět zeptat na dovolení, ale rodiče by se zákazy měli šetřit jako s kořením. "Ne" má být vzácné, ale pevné.
- Bavila mě kapitola týkající se jídla, velice francouzská: Už v jeslích děti dostávají všemožné speciality francouzské kuchyně a rodiče s nimi vedou při jídle rozhovory typu: "Jaký máš pocit z této chuti?" "Přijde ti, že je to spíš měkké nebo křupavé?" :-) (Necituju přesně, knihu už nemám doma, vycházím z poznámek, které jsem si naťukávala při kojení.)
Nečetla jsem mnoho knih o dětech. Kromě této ještě knihu Proč se z našich dětí stávají tyrani a Koncept kontinua Ač jsou tyto knihy poměrně různorodé, všechny se shodují v tom, že zdravý přístup k dětem je mírná nevšímavost. A to i v Konceptu kontinua, kde je kladen důraz na počáteční neustálý kontakt dítěte s matkou, který později vede právě k tomu, že dítě nepotřebuje, aby ho máma sledovala jako policajt. Ale při tom kontaktu (u nás se dá dobře praktikovat nošením v šátku) si matka dítěte zase nijak přehnaně nevšímá: ono je s ní v bezpečí, ona si jde přitom po své práci. Později se dítě vydává na průzkumy a matka důvěřuje jeho pudu sebezáchovy. Další myšlenka, která je společná zejména knihám A dost! a Tyranům, je, že děti a dospělí nejsou totéž, obývají jeden svět, žijí ve vztazích, ale liší se, proto není na místě zcela rovnostářský přístup. Podle autorů těchto knih děti k zdravému vývoji potřebují autoritu, nikoli despotismus, ale autoritu ano. Což jsou myšlenky docela nemoderní (ačkoli se vrací!), ale sympaticky odpovídají křesťanskému pojetí světa, které je chtě nechtě hierarchické.
Diskutabilní je (a výše jsem to zmínila), odkdy se k dětem chovat právě autoritativně. Autorka knihy A dost! s tím začíná poměrně brzy, bližší mi je v tomhle ohledu právě Kocenpt kontinua: malá miminka potřebují zahrnovat blízkostí, potřebují poznat bezpečí a umět důvěřovat a až když mají tuhle zkušenost, může se jít dál.
No tohle vše je zatím šedá teorie, na níž nelpím. Ono i to děťátko může dospělého leccos naučit, tak uvidím, jak s naší maličkou nakonec dopadneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat