O dvou výživových teoriích

Nedá se nic dělat, dítě změní člověku život. 

Různým lidem různě. 

Ale vím o mnoha lidech, kteří právě kvůli dětem přehodnocují jídelníček. Myslím, že se můžu zařadit mezi ně. Ne že bych to chtěla nějak přehánět s teoriemi, ale to že jsem poslední dobou nepřemýšlela moc nad tím, co jím, mi způsobilo nadváhu, a nerada bych špatné stravovací návyky předala naší malé. Proto hledám způsoby, jak jíst a netloustnout, aby to bylo zdravé, chutné, ale zároveň to nebyla hladová dieta. Krom toho jsem pátrala i po tom, jestli je možné stravováním pozitivně ovlivnit léčbu astmatu.

Když člověk zaloví na internetu po zdravých receptech nebo po informacích, jak jídlem podpořit své zdraví, tu ho zleva zprava začnou fackovat naprosto protichůdné názory: Raw, paleo, veganství, makrobiotika, mléko ano, mléko ne, maso je základ, maso je zlo, zeleninu nevařit, zeleninu vařit, zeleninu potřebujeme, zeleninu nestrávíme, detoxikovat, nedetoxikovat, sacharidy ano, ale pouze složité, sacharidy VŮBEC!!! 

Našla jsem dva takové zajímavé texty (resp. jedno z toho je soubor textů), které jdou v něčem naprosto proti sobě (jak jinak!), ale v něčem si zas docela notují. Oboje jsem našla díky webu Zkvašeno, což je pro mě teď něco jako stravovací bible, protože zrovna v oblasti kvašených potravin svému tělu i jídelníčku hodně dlužím a chtěla bych to napravit. 

Na jedné straně jsem se díky webu Zkvašeno dostala ke knize Zdravá střeva (http://zkvaseno.blogspot.lu/2016/02/recenze-justin-erica-sonnenburgovi.html) a vědecké teorii, o tom, jak je potřeba vyživovat "naše" mikroby ve střevě.

Na druhé straně jsem se přes tentýž web přes odkazy dostala ke stránkám Vyživující tradice (http://vyzivujicitradice.cz/), které vycházejí především ze studií doktora Westona Price, zubaře, a jeho následovnice Sally Fallon. 

Obě teorie mají něco společného a něco, v čem se velmi výrazně liší, proto přemýšlím, jestli jedné z nich důvěřovat víc, nebo je prostě skloubit dohromady.

Autoři knihy Zdravá střeva totiž kladou velký důraz na příjem vlákniny a dalších bakterií, tedy prebiotik a probiotik. Tudíž doporučují ve velkém jíst zeleninu, kvašenou zeleninu, jogurty, kefír, a všelijaké celozrnné zrní, protože šlupky zrn obsahují právě vlákninu. Zcela odmítají bílý cukr, překombinované průmyslové potraviny a vymletou bílou mouku. A to hlavně proto, že mikrobi se z ní prostě nenabaští. Vzhledem k tomu, že doporučují kysané mléčné výrobky, neodmítají ani mléko, jak bývá teď také moderní. 

Pro mě ale zarážející je to, že nedoporučují přílišnou konzumaci masa a masných výrobků. Zdůvodňují to tím, že ve střevech lidí, kteří více konzumovali maso, se objevovaly ve větším množství látky produkované mikroby, které souvisí s výskytem kardiovaskulárních poruch. Proto autoři sobě ani dětem moc masa nedávají a zmiňují dobrou mikrobiotu vegetariánů. 

Autoři v knize shrnují mnoho různých studií a kromě stravy se zabývají například i tím, jak jsou zabydlována střeva novorozenců, a vysvětlují, proč bychom neměli usilovat o naprosto sterilní prostředí a občas se pohrabat v hlíně a kompostu.   

 

(Printscreeny z elektronické verze knihy Zdravá střeva od J. a E. Sonnenburgových)

Druhá teorie mi přijde komplexnější, ale nejsem si jistá, jestli je tím pádem lepší nebo přesvědčivější.

V kontrastu s tím, co píšou autoři Zdravých střev, je autorka blogu Vyživující tradice, Věra Dudmanová, velkou zastánkyní pokrmů z masa. 

Nikoli tedy masa libového, průmyslově zpracovaného z "městských" krav, ale masa celého (takže vývary z kostí, neodstraňování šlach, sádlo) nejlépe z krav vlastních. Stejně tak je pro mléko a smetanu a máslo "celé", neodstředěné, chemicky neupravené. Aby s mužem zajistili zdravý vývoj sobě a následně svým dětem, odstěhovali se na venkov a začali chovat svá zvířata, před čímž smekám. Zároveň v tomhle pociťuju jistou nedostatečnost, protože se zdá, že se z města tak snadno nedostanu, takže musím brát to, co je k dostání ve městě, pro nás chudáky, co nemohou chovat krávu na terase. 

(Mimochodem tohle spojuje jak autorku blogu Výživových tradic, tak autory Zdravých střev - všichni změnili jídelníček a vůbec přístup k jídlu kvůli dětem!)

Jinak samozřejmě pak doporučuje i upravenou (vařenou, kvašenou) zeleninu, celá zrna a kysané mléčné výrobky.

Stejně jako autoři Zdravých střev odmítá bílý cukr, ale například i nahrazování živočišných tuků rostlinnými, což je docela zajímavé. Obzvlášť v době, kdy se člověk o sobě může v diskuzi dočíst, že nemá dostatečně vědomý přístup k živočišným produktům (a tudíž je jí.)  

Klíčové je teda, co s tím masem. :D

Co do trávení jsem laik a pouhý uživatel, a moc mi nepomůže, když jedna studie tvrdí A a druhá studie tvrdí B. 

Pokud se nechci zrovna rozhodnout, co teda udělat se svým zdravím a stravováním, tak je minimálně zajímavé tyhle spory sledovat.

Když už se ale rozhodnout potřebuju, je v tom svízel. 

Jediné řešení, co mě napadá, je ohrané klišé:

Co prostě jíst všechno? Snažit se, aby bylo v jídelníčku zastoupeno to, co obě strany považují za důležité (kvašené potraviny) a co aspoň jedna strana považuje za důležité (tedy maso i vlákninu), a vyhnout se tomu, co oba tyto zdroje odmítají: bílá mouka i bílý cukr. S tím že si občas dopřeju trochu té bílé mouky, ale cukr se budu snažit odehnat někam do pryč. (A nebo si ho dát přiznaně: "Vezmu si tady ten koláček, co se tváří tak nezdravě, ale už si nevezmu tady ten džus, co se tváří zdravě, ale ve skutečnosti..."?) 

Na jednu stranu se mi nesnadno mává rukou nad tím, co se píše o mase a vzniku kardiovaskulárních chorob v knize Zdravé střevo, na druhou stranu je otázka, jestli do hry nevstupují ještě nějaké jiné faktory. Člověk přece není býložravec, nemá 4 žaludky, aby z rostlinné stravy vytěžil vše, co potřebuje, i když si ji tepelně upraví nebo zkvasí. Nebo to stačí? Smysl dává maso jíst a necpat se jím denně, smysl dává též občasný půst. 

Ještě ke stránkám Vyživující tradice... Docela jsem si v nich početla, ale celkově na mě působí rozporuplně. 

Autorka odkazuje i na knihy, kterým úplně nedůvěřuju, jako Doba jedová nebo Život bez pšenice, ale to se stává i u jiných webů. :D V textech se mísí podnětné a praktické informace s autorčinými názory na svět, život, víru, s nimiž může mít jinak (duchovně) orientovaný člověk trochu problém. Což ale nevyčítám. Je to jako kdybych chtěla své psaní odprostit od katolické perspektivy. Ovšem je třeba na to upozornit. 

Občas ale autorka parafrázuje/propaguje i (vědecké?) myšlenky, nad kterými se nevěřícně pozastavuju. http://vyzivujicitradice.cz/2013/12/06/srdce-v-krku-a-lecivy-cholesterol/  

Pokud na můj blog zabrousí někdo, kdo se v tom vyzná, budu ráda, když se vyjádří.

Týká se to právě článku o dietě GAPS, kde autorka blogu parafrázuje názory doktorky Nataschy Campbell-McBride. Tato výzkumnice se domnívá, že ženské tělo využívá těhotenství jako jakousi "popelnici", do níž se detoxikuje a napouští do svého dítěte všechny škodlivé látky a proto buď dochází k potratu nebo se rodí postižené děti. A když čeká žena dvojčata, jedno je na tom hůř než druhé, protože slouží jako jímka na detoxikaci. 

...

Proč by tohle jakýkoli organismus dělal?! 

Obsahuje-li článek takové tvrzení, pak může být snadné zavrhnout vše, co se v něm píše. Ale informace o cholesterolu jsou zase docela zajímavé a odpovídají i dnešní situaci, kdy se odborníci na výživu opatrně snaží poupravit špatné jméno cholesterolu, kdy pomalu říkají, že máslo není až tak špatné, atd.  

Názory na výživu, které vychází ze zkoumání doktora Pricea, autorka webu prezentuje nekompromisně "buď všechno nebo nic", neboli: "buď produkty od krávy, co se pase venku, nebo degenerace kostí a zubů".  Možná to je pravda, o to nejde, ale CO S TÍM?

Co máme dělat my mnozí obyvatelé měst, kteří se z nějakého důvodu nemůžeme odstěhovat na venkov a pořídít kravku? A kdybychom mohli, co by se stalo se světem, kdybychom to udělali všichni? Nebo většina? 

Osobně nemám problém trochu investovat do jídla a kupovat dražší maso, mléko, vejce, které se honosí značkou BIO, ale zaručuje to něco? Jakmile se dá BIO koupit v supermarketu, musí za tím být nějaká masovější produkce, při níž se zase složitě udržuje "domácí" úroveň.

Bulharské řešení hovězí otázky. :-) Krávy pasoucí se u paneláku ve městě Kardžali.

I kdybych ale sehnala vejce od vysluněných slepic a mléko od pasoucích se krav, je velmi nepravděpodobné, že by tyto potraviny nebyly vůbec nijak upravené. Přece jen ležíme v srdci EU a zde je sice povolen relativně volný pohyb lidí, ale nikoli mikrobů. http://www.securite-alimentaire.public.lu/point_focal/publications/2015/01/EFSA-avis-scientifique-lait-cru/index.html 

Zkrátka i to, co považuju na těchto stránkách za přesvědčivé a užitečné, se jen těžko převádí do praxe. (Neříkám, že to nezkusím.;) Alespoň už vím, kde seženu v Lucemburku hromadu morkových kostí a nepasterizované máslo. 

Abych nebyla jen kritická, zde jsou odkazy na články, které se zdají být podnětné:

Jsou to recenze na knihy Marie Úlehové-Tilschové: http://vyzivujicitradice.cz/tag/ceska-strava-lidova/#&panel1-9 

Výklad studie, která odmítá tzv. Čínskou studii: http://vyzivujicitradice.cz/2013/05/17/mytus-cinske-studie/

Krom toho ještě recepty a praktické informace o přípravě jídel, např.: http://vyzivujicitradice.cz/tag/kostni-vyvary-zelatina/#&panel1-2 

Náš první Emaischen v Lucembursku

Člověk by řekl, že když jede o Velikonočním pondělí na festival keramických ptáčků, bude tématu odpovídat i počasí. Kdepak! Pršelo, švihaly kroupy, foukal vítr. Takže místo pohody mezi stánky na náměstí jsme se tísnili v různých boudách a stodolách, kam se ukryli prodejci před nepřízní. 

Z hladu a zimy jsme vlezli do obrovského stanu, který sloužil jako kantýna. Pak jsme toho trochu litovali, dali jsme docela dost peněz za docela dost hnusné jídlo. :-/ Lépe by bylo dát si párek v rohlíku, ale ten prodávali jen venku a nejspíš by nám ho odfoukl vítr těsně před prvním zakousnutím.

Po jídle se nám zdálo, že se trochu umoudřilo počasí, a tak že se trochu projdeme po městečku. Městečko se jmenuje Nospelt, je kousek od Lucemburku (v Lucembursku je všechno kousek, kdybyste zabloudili, octli byste se třeba v Belgii:) a nachází se v oblasti, která je bohatá na hrady a zříceniny. Zrovna toto město má keramickou tradici a vyráběli se zde právě keramičtí ptáčkové, na něž lze pískat jako na píšťalku. Proto nepřekvapí, že když jsme si všimli, kudy se jde k muzeu keramiky, zamířili jsme právě tam. 

A to bylo na celém dni asi to nejlepší. Veškerý přítomný personál v maličkém domečku byl pan průvodce, který ochotně přešel do angličtiny, když viděl, že v lucemburských jazycích se nechytáme, a výřečná paní pokladní. Taková setkání mám ráda, beru je jako jazykový kurz v škole života. A nejen to. Pán vyprávěl například o tom, jak Nospelt býval velmi chudou obcí. Což jsem mohla tušit, ale je to pro mě zvláštní představa, když v současnosti je Lucembursko tak bohatou zemí. Ale to je záležitost posledních 100 let zhruba, do té doby bývalo spíš zemědělskou zemí. Jsem proto ráda, když se někde dotknu té "jiné" minulosti, o níž se jen složitě dozvídám, protože a) člověk aby pohledal Lucemburčany, b) informace jsou dostupné většinou v těch jazycích, které neovládám. 

Ráda bych pronikla hlouběji do příběhu Lucemburska, jenž je pro mě zatím z větší části němý, proto každé takové setkání, každou možnost projít si nějaký starý dům se starou keramikou, vnímám jako poodhalení příběhu, malé vyjasnění ve změti nesrozumitelných slov. 

 

 

 

 

Cesta od muzea k autobusu byla nejdobrodružnější, rozpršelo se ještě víc, omlátily nás kroupy a než jsme došli na zastávku, byli jsme mokří naskrz. Tině jsem dokonce v autě sundala kalhoty i punčocháče a zabalila jsem ji do deky. Zatopili jsme v autě a vyrazili domů. Ne sami. Odjeli s námi dva drobní keramičtí ptáčci. 

http://www.wort.lu/en/luxembourg/eimaischen-luxembourg-nospelt-picking-up-a-peckvillercher-in-the-rain-56f92d601bea9dff8fa753ef 

https://fr.wikipedia.org/wiki/Nospelt

http://www.visitluxembourg.com/fr/luxembourg/nospelt

Edith Bishop-Sherman: Píseň modrých hor

Dlouho jsem toto téma na blogu nenakousla, ale nepíšu zde poprvé, že mám slabost pro podivné, neznámé knihy, které většinou objevuji v krabicích s knihami k rozebrání nebo za pár korun. Občas se nějaká vynoří po prarodičích. 

Odtud mám zřejmě i knihu, o níž dnes napíšu. Na celém širém internetu se mi nepovedlo najít popis jakékoli čtenářské zkušenosti s touto knihou. Možná jsem to hledání odflákla, zkuste to. :) Prodává se v antikvariátech a bývá zmíněna v knižních databázích, ale jinak žádné informace o obsahu nebo míře potěšení, takže co tedy s ní? 

Na začátku knihy je nám představeno několik patnáctiletých dívek, které osud svede do dívčí internátní školy Harwood Hall, kde se pak odehrává zbytek příběhu. Mohl by to být začátek hororu nebo feministického dramatu nebo něčeho ještě horšího, ale nikoliv, jedná se o příjemné, lehce dobrodružné čtení pro dívky. 

(Od určité doby čtu knihy kritickým pohledem cenzora, abych zjistila, jestli tu či onu zařadit mezi knihy vhodné pro děti, nebo jestli je raději bezpečně odstranit z dosahu.)

K formě této knihy mám drobné výtky. Co se týče hodnot, tak nikoliv. Hlavním tématem je přátelství a s ním související věci jako odpuštění, sebezápor, omluva, vzájemná pomoc. Dívka, která se chová nečestně, a dokonce na ples dívčí školy propašuje osobu mužského(!!!) pohlaví, je vyloučena.

Kniha je sestavena z dobře napsaných, drobných zábavných epizod, spojených hlavní vyprávěcí linkou, tj. záhadou, která spěje k rozluštění. Toto pojítko a jeho následné rozuzlení je dle mého názoru nejslabším prvkem knihy. Rozuzlení je zkrátka divné a rozmotává další vyprávěcí linky, které byly ale v příběhu zmíněny jen nepatrně. Jako by se na konci vysvětlilo něco, co vysvětlení tolik nevyžadovalo. 

Však uvidíte. 

Knihu najdete u antikvářů, výprodejích a pozůstalostech. Možná. 

(U nás v knihovně zůstane.) 

Původní název: The Mistery at High Hedges

V originálním znění vyšla v roce 1937. 

A nové ticho se sneslo na ranní pokoj. Potom Karla něžně prohodila hlasem, jakým vždy mluvily dívky, když hovořily o milované ředitelce: "Že máte rády způsob, jakým nám přiděluje naše hesla? Říká se, že po všechna ta léta, co je v Harwood Hallu, nikdy nedala totéž motto dvěma dívkám!"

   Helena jí skočila do řeči: "A myslím, že její heslo je ze všech nejhezčí! Má je zarámované a pověšené nad psacím stolem. Je to citát z knihy o družině krále Artuše." 

    René si marně vzpomínala: "Myslím, že jsem si toho nikdy nevšimla."

   Helena hned poroučela Karle: "Přednes to pro ni!"

   Karla se okamžitě zvedla. Nic na světě neměla tak ráda, jako "přednášení". Začala tiše a opravdu jednoduše: "Žij čistě, mluv pravdu, napravuj křivdy a následuj krále, jinak proč jsi se vůbec narodil?" 

Trocha fotek

Poslední dobou odpadám do postele, jakmile usne malá, ale dnes výjimečně jsem se ještě dokázala vrátit k PC. Dělat něco užitečného nicméně nejsem schopná, tak mě napadlo podělit se o nějaké fotky. 

České momentky:

Opětovné zvykání na Lucemburk:

Přeju všem milostiplný zbytek postního období a požehnané Velikonoce. 

Výprava za sekvojemi

Už sedm měsíců chodíme s Tinou do nejbližšího parku v naší čtvrti. Zaznamenali jsme tam konec jara, léto, podzim a teď se tam procházíme ve sněhu. Tina se během té doby naučila chodit, pojmenovat strom, květiny a domy a pochopila, že na klouzačku a houpačky půjde zase až na jaře, protože teď v zimě "spí". 

Za těch sedm měsíců jsme si ale ani já, ani manžel nevšimli, že ty obrovské stromy nad našimi hlavami jsou sekvoje, lépe řečeno sekvojovci. Paradoxně jsem se to dozvěděla až díky internetu, když jsem se snažila najít, jestli existuje nějaké itinerář rostlin v tom našem parčíku. Pokud ano, tak není online, tolik významný asi náš parčík nebude. Nicméně jsem na stránkách monumental trees našla informaci, že by se tam měla nacházet nějaká sekvoj. 

Na další procházku jsem se tedy moc těšila, udělala si místo v paměti telefonu, oblíkla batole a vyrazily jsme. Na místa, kterými chodím téměř denně, jsem hleděla úplně novým způsobem. Nechápu sama sebe, že jsem si jich nikdy nevšimla, že mě to nikdy nezajímalo. Sekvoje tam jsou minimálně čtyři! 

Už den předtím, než jsem zjistila, co mám přesně v parku hledat, jsem poprvé zažila takový zneklidňující pocit, že ty stromy jsou tak nějak velké, a jaktože mi to nikdy předtím nepřišlo. Asi to bylo tím, že byly vidět i jiné barvy než černá a bílá jako teď v zimě, oči jsem měla upřené buď na malou, která se učila chodit, nebo do telefonu, když se hrabala v písečku. 

Teď poprvé jsme si hrály u kmenů a schovávaly se mezi splývajícími větvemi. Dívaly se spolu nahoru a nechaly se zajmout závratí. 

Program dalších procházek je jasný, budem zkoumat a poznávat přírodu. Každá po svém. Aspoň nám nebude chybět spící hříště. 

Mrzlo

Včera se toho nějak hodně semlelo, až jsem málem zapomněla na momentky z ranní procházky, které jsem zachytila na telefon. Dnešní procházka nebyla tak jiskřivá a mrazivá, protože se oteplilo. Pohled na aplikaci počasí ve mně vzbuzuje dojem, že letos v Lucembursku domrzlo a dosněžilo. Ale třeba se sníh zas vrátí v dubnu. 

U nás se...

 ... peče, bádá, kreslí.

 

Ano, aktivity musím vybírat spíše indoorové (pokojové? pokojné?), protože od konce roku s malou obě pochrchláváme. I když to bylo ubíjející, snažila jsem se využít toho času, kdy jsme byly v podstatě doma "uvězněny" a ven šly maximálně nakoupit.

...peče...

Zkusila jsem proto upéct chleba z kvásku, pak rohlíky z droždí, pak druhý chleba, pak zase rohlíky. A pak jsem toho zas radši nechala, protože bychom mohli v lednu přibrat víc než o Vánocích. Hlavně ty rohlíky by bylo dobrý trochu omezit. Do chleba se zase brzo pustím. Baví mě totiž hrozně hníst těsto. V tu chvíli se zpomalí čas, nemůžu chmatat na telefon, a dělám něco, co zástupy generací přede mnou. Konkuruje tomu už jen příprava trouby, rozpálení plechu, zapaření... a mé romantické já touží sázet chleby do pece. Velmi mě potěšilo, když se Tina na domácí pečivo, bez ohledu na tvrdost kůrky vrhla sama od sebe a snědla ho poměrně dost. Aby snědla snídani z kupovaného, ji musím občas přemlouvat.

...bádá...

Spojení s generacemi předků. To vlastně praktikuju ještě jednou aktivitou, hrabu se na internetu v oskenovaných matrikách. Docela dobře se hledá část předků mého muže, s těmi svými už dlouho přešlapuju na místě a v podstatě čekám na zveřejnění dalších matrik a na informace od živých. Trochu si namlouvám, že to dělám pro Tinu, ale co když to jí vůbec zajímat nebude? Pro ni udělám víc, když tu koketerii s minulostí trochu omezím a půjdu jí ukazovat v knížkách kraby. 

...kreslí...

No ale jsem nenapravitelná a moje myšlenky se k dobám minulým stále vrací, o víkendu jsem proto využila manželovy přítomnosti (krabům, duplu a Tině se věnoval on) a já se snažila svým myšlenkám dát tvar. Nechtěla jsem je vybarvit, prozatím, ale třeba to můžete zkusit vy:

vteřina roku 1978

vteřina roku 1878

Tina nezůstává pozadu a kreslí kola, oči, hlavy. Dožaduje se, abych jí kreslila "tátu, mámu, mimi, kokodák, mýš..." Obrázek pak vždycky důkladně začmárá a řekne, že "neni". Vytiskla jsem jí i ty své obrázky a taky už "neni". Včera mi pomáhala vybarvovat antistresové omalovánky a docela pěkně zacházela s mou oblíbenou sadou pastelek. 

Za chvíli se malá vzbudí a po dlouhé době si dopřejem procházku = nákup, ale už asi zas zkusíme chodit ven denně, pokašlávat a posmrkávat zřejmě budem asi až do jara. Možná že i do Lucemburska přichází zima, tak ať si jí užijem. 

Priority

Často zaměřuju svou pozornost na věci, které jsou možná hrozně hezké a zajímavé a vůbec nejsou samy o sobě špatné, ale číhá v nich (pro mě) velké pokušení, že se zaměřím jenom na ně a před tím nejdůležitějším budu utíkat. Poslední dobou mě baví vařit. Začala jsem ráda uklízet a zdobit byt. A taky ráda využívám techniky, fotím hezké věci na instagram, píšu si s kamarádkami a ve výsledku občas ztratím nějaký ten čas, který jsem mohla věnovat rodině, nebo tomu, co/kdo má stát na prvním místě. Modlitbě. Bohu.

Dneska jsem si pročítala Schallerův misálek a přemýšlela, co a jak podniknout v následujícím liturgickém období, době okolo Zjevení Páně a narazila jsem na výklad tříkrálového svátku, kde se mj. píše:

Přinesme i my dnes božskému Dítku zlato své lásky, kadidlo své modlitby a myrhu svého sebezapírání!

Jo. Tohle je to důležité, na co nesmím zapomínat, co musím vsadit do středu svého života, což je téměř pokaždé docela boj. (Ale tak nejsme církev bojující jen tak pro nic za nic. Mnohdy ten nejtěžší boj svádíme sami se sebou.:)

K tématu připojuji článek (je tedy v angličtině) o modlitbě růžence. Je hodně výstižný: 

http://thewildestofadventures.blogspot.lu/2015/10/why-pray-rosary-and-why-as-family.html

A ještě vkládám svůj vlastní článek o růženci. Psala jsem ho dříve než jsem našla výše zmíněný text, ale v mnohém s autorkou souhlasím. 

https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1509/ruzenec-v-zivote-matky

Požehnané Vánoce všem!

Před adventem...

Neutekla jsem tomu.

V Lucembursku nezačíná ADVENT v listopadu, ale skoro by se dalo říct, že VÁNOCE.
Protože už i na jednom z hlavních náměstí mají vystavené jesličky s Ježíškem.

Tak aspoň že tam jsou a nejsou odstraněny, aby náhodou neurážely cítění jinověrců.

I když tohle by moho urážet cítění kohokoli, hlavně to estetické:

Tak aspoň, že ten svařák mají dobrý. :-)
A ta světla ve tvaru hvězd a koleček nahoře osvětlují brusliště/kluziště, což je také zajímavá aktivita. Brusle jsou k půjčení, je to v centru města, takže blízko odevšad. (I z Belgie, Německa... haha. Manžel mi poslal veselé video s nekorektními vtipy o Lucembursku, ...

...takže srším humorem.)

Jeden hranatý výřez z naší všednodennosti:

A nevánoční tvoření:

Sv. Pius X.

Hyperbola

Tohle téma na mě neustále doléhá. I když jsem se o něm už jednou zmínila, pořád s ním nejsem vyrovnaná. 

Do Lucemburska jsem se po třech týdnech v ČR vrátila velice natěšená, připravená si tu zemi znovu zkusit zamilovat, ale vždy narazím na jeden a ten zádrhel. Pocit, jako by v domech nebyly domovy. Od velmi brzkého věku jsou děti odevzdány institucím (někdy trochu starší, ale stejně pořád dost brzo), a od té doby se to s nimi veze. Jesle, školka, škola, lyceum, vysoká/práce, práce... Děti v jeslích, ve škole, oba rodiče v práci a v prázdných domech uklízí najaté cleaning ladies. Rodina se domů začne vracet odpoledne, možná večer.

Jak přilnout k zemi, kde nejsou domovy hněteny rukama žen a kořeněny dětským křikem?