Už sedm měsíců chodíme s Tinou do nejbližšího parku v naší čtvrti. Zaznamenali jsme tam konec jara, léto, podzim a teď se tam procházíme ve sněhu. Tina se během té doby naučila chodit, pojmenovat strom, květiny a domy a pochopila, že na klouzačku a houpačky půjde zase až na jaře, protože teď v zimě "spí".
Za těch sedm měsíců jsme si ale ani já, ani manžel nevšimli, že ty obrovské stromy nad našimi hlavami jsou sekvoje, lépe řečeno sekvojovci. Paradoxně jsem se to dozvěděla až díky internetu, když jsem se snažila najít, jestli existuje nějaké itinerář rostlin v tom našem parčíku. Pokud ano, tak není online, tolik významný asi náš parčík nebude. Nicméně jsem na stránkách monumental trees našla informaci, že by se tam měla nacházet nějaká sekvoj.
Na další procházku jsem se tedy moc těšila, udělala si místo v paměti telefonu, oblíkla batole a vyrazily jsme. Na místa, kterými chodím téměř denně, jsem hleděla úplně novým způsobem. Nechápu sama sebe, že jsem si jich nikdy nevšimla, že mě to nikdy nezajímalo. Sekvoje tam jsou minimálně čtyři!
Už den předtím, než jsem zjistila, co mám přesně v parku hledat, jsem poprvé zažila takový zneklidňující pocit, že ty stromy jsou tak nějak velké, a jaktože mi to nikdy předtím nepřišlo. Asi to bylo tím, že byly vidět i jiné barvy než černá a bílá jako teď v zimě, oči jsem měla upřené buď na malou, která se učila chodit, nebo do telefonu, když se hrabala v písečku.
Teď poprvé jsme si hrály u kmenů a schovávaly se mezi splývajícími větvemi. Dívaly se spolu nahoru a nechaly se zajmout závratí.
Program dalších procházek je jasný, budem zkoumat a poznávat přírodu. Každá po svém. Aspoň nám nebude chybět spící hříště.
Žádné komentáře:
Okomentovat