sobota 23. ledna 2016

Výprava za sekvojemi

Už sedm měsíců chodíme s Tinou do nejbližšího parku v naší čtvrti. Zaznamenali jsme tam konec jara, léto, podzim a teď se tam procházíme ve sněhu. Tina se během té doby naučila chodit, pojmenovat strom, květiny a domy a pochopila, že na klouzačku a houpačky půjde zase až na jaře, protože teď v zimě "spí". 

Za těch sedm měsíců jsme si ale ani já, ani manžel nevšimli, že ty obrovské stromy nad našimi hlavami jsou sekvoje, lépe řečeno sekvojovci. Paradoxně jsem se to dozvěděla až díky internetu, když jsem se snažila najít, jestli existuje nějaké itinerář rostlin v tom našem parčíku. Pokud ano, tak není online, tolik významný asi náš parčík nebude. Nicméně jsem na stránkách monumental trees našla informaci, že by se tam měla nacházet nějaká sekvoj. 

Na další procházku jsem se tedy moc těšila, udělala si místo v paměti telefonu, oblíkla batole a vyrazily jsme. Na místa, kterými chodím téměř denně, jsem hleděla úplně novým způsobem. Nechápu sama sebe, že jsem si jich nikdy nevšimla, že mě to nikdy nezajímalo. Sekvoje tam jsou minimálně čtyři! 


Už den předtím, než jsem zjistila, co mám přesně v parku hledat, jsem poprvé zažila takový zneklidňující pocit, že ty stromy jsou tak nějak velké, a jaktože mi to nikdy předtím nepřišlo. Asi to bylo tím, že byly vidět i jiné barvy než černá a bílá jako teď v zimě, oči jsem měla upřené buď na malou, která se učila chodit, nebo do telefonu, když se hrabala v písečku. 

Teď poprvé jsme si hrály u kmenů a schovávaly se mezi splývajícími větvemi. Dívaly se spolu nahoru a nechaly se zajmout závratí. 


Program dalších procházek je jasný, budem zkoumat a poznávat přírodu. Každá po svém. Aspoň nám nebude chybět spící hříště. 

čtvrtek 21. ledna 2016

Mrzlo

Včera se toho nějak hodně semlelo, až jsem málem zapomněla na momentky z ranní procházky, které jsem zachytila na telefon. Dnešní procházka nebyla tak jiskřivá a mrazivá, protože se oteplilo. Pohled na aplikaci počasí ve mně vzbuzuje dojem, že letos v Lucembursku domrzlo a dosněžilo. Ale třeba se sníh zas vrátí v dubnu. 







středa 13. ledna 2016

U nás se...

 ... peče, bádá, kreslí.

 

Ano, aktivity musím vybírat spíše indoorové (pokojové? pokojné?), protože od konce roku s malou obě pochrchláváme. I když to bylo ubíjející, snažila jsem se využít toho času, kdy jsme byly v podstatě doma "uvězněny" a ven šly maximálně nakoupit.

...peče...
Zkusila jsem proto upéct chleba z kvásku, pak rohlíky z droždí, pak druhý chleba, pak zase rohlíky. A pak jsem toho zas radši nechala, protože bychom mohli v lednu přibrat víc než o Vánocích. Hlavně ty rohlíky by bylo dobrý trochu omezit. Do chleba se zase brzo pustím. Baví mě totiž hrozně hníst těsto. V tu chvíli se zpomalí čas, nemůžu chmatat na telefon, a dělám něco, co zástupy generací přede mnou. Konkuruje tomu už jen příprava trouby, rozpálení plechu, zapaření... a mé romantické já touží sázet chleby do pece. Velmi mě potěšilo, když se Tina na domácí pečivo, bez ohledu na tvrdost kůrky vrhla sama od sebe a snědla ho poměrně dost. Aby snědla snídani z kupovaného, ji musím občas přemlouvat.

...bádá...
Spojení s generacemi předků. To vlastně praktikuju ještě jednou aktivitou, hrabu se na internetu v oskenovaných matrikách. Docela dobře se hledá část předků mého muže, s těmi svými už dlouho přešlapuju na místě a v podstatě čekám na zveřejnění dalších matrik a na informace od živých. Trochu si namlouvám, že to dělám pro Tinu, ale co když to jí vůbec zajímat nebude? Pro ni udělám víc, když tu koketerii s minulostí trochu omezím a půjdu jí ukazovat v knížkách kraby. 

...kreslí...
No ale jsem nenapravitelná a moje myšlenky se k dobám minulým stále vrací, o víkendu jsem proto využila manželovy přítomnosti (krabům, duplu a Tině se věnoval on) a já se snažila svým myšlenkám dát tvar. Nechtěla jsem je vybarvit, prozatím, ale třeba to můžete zkusit vy:


vteřina roku 1978
vteřina roku 1878








Tina nezůstává pozadu a kreslí kola, oči, hlavy. Dožaduje se, abych jí kreslila "tátu, mámu, mimi, kokodák, mýš..." Obrázek pak vždycky důkladně začmárá a řekne, že "neni". Vytiskla jsem jí i ty své obrázky a taky už "neni". Včera mi pomáhala vybarvovat antistresové omalovánky a docela pěkně zacházela s mou oblíbenou sadou pastelek. 
Za chvíli se malá vzbudí a po dlouhé době si dopřejem procházku = nákup, ale už asi zas zkusíme chodit ven denně, pokašlávat a posmrkávat zřejmě budem asi až do jara. Možná že i do Lucemburska přichází zima, tak ať si jí užijem. 

sobota 26. prosince 2015

Priority

Často zaměřuju svou pozornost na věci, které jsou možná hrozně hezké a zajímavé a vůbec nejsou samy o sobě špatné, ale číhá v nich (pro mě) velké pokušení, že se zaměřím jenom na ně a před tím nejdůležitějším budu utíkat. Poslední dobou mě baví vařit. Začala jsem ráda uklízet a zdobit byt. A taky ráda využívám techniky, fotím hezké věci na instagram, píšu si s kamarádkami a ve výsledku občas ztratím nějaký ten čas, který jsem mohla věnovat rodině, nebo tomu, co/kdo má stát na prvním místě. Modlitbě. Bohu.

Dneska jsem si pročítala Schallerův misálek a přemýšlela, co a jak podniknout v následujícím liturgickém období, době okolo Zjevení Páně a narazila jsem na výklad tříkrálového svátku, kde se mj. píše:

Přinesme i my dnes božskému Dítku zlato své lásky, kadidlo své modlitby a myrhu svého sebezapírání!

Jo. Tohle je to důležité, na co nesmím zapomínat, co musím vsadit do středu svého života, což je téměř pokaždé docela boj. (Ale tak nejsme církev bojující jen tak pro nic za nic. Mnohdy ten nejtěžší boj svádíme sami se sebou.:)

K tématu připojuji článek (je tedy v angličtině) o modlitbě růžence. Je hodně výstižný: 


A ještě vkládám svůj vlastní článek o růženci. Psala jsem ho dříve než jsem našla výše zmíněný text, ale v mnohém s autorkou souhlasím. 




středa 25. listopadu 2015

Před adventem...

Neutekla jsem tomu.
V Lucembursku nezačíná ADVENT v listopadu, ale skoro by se dalo říct, že VÁNOCE.
Protože už i na jednom z hlavních náměstí mají vystavené jesličky s Ježíškem.
Tak aspoň že tam jsou a nejsou odstraněny, aby náhodou neurážely cítění jinověrců.

I když tohle by moho urážet cítění kohokoli, hlavně to estetické:





Tak aspoň, že ten svařák mají dobrý. :-)
A ta světla ve tvaru hvězd a koleček nahoře osvětlují brusliště/kluziště, což je také zajímavá aktivita. Brusle jsou k půjčení, je to v centru města, takže blízko odevšad. (I z Belgie, Německa... haha. Manžel mi poslal veselé video s nekorektními vtipy o Lucembursku, ...




...takže srším humorem.)


Jeden hranatý výřez z naší všednodennosti:

A nevánoční tvoření:
Sv. Pius X.



úterý 24. listopadu 2015

Hyperbola

Tohle téma na mě neustále doléhá. I když jsem se o něm už jednou zmínila, pořád s ním nejsem vyrovnaná. 

Do Lucemburska jsem se po třech týdnech v ČR vrátila velice natěšená, připravená si tu zemi znovu zkusit zamilovat, ale vždy narazím na jeden a ten zádrhel. Pocit, jako by v domech nebyly domovy. Od velmi brzkého věku jsou děti odevzdány institucím (někdy trochu starší, ale stejně pořád dost brzo), a od té doby se to s nimi veze. Jesle, školka, škola, lyceum, vysoká/práce, práce... Děti v jeslích, ve škole, oba rodiče v práci a v prázdných domech uklízí najaté cleaning ladies. Rodina se domů začne vracet odpoledne, možná večer.

Jak přilnout k zemi, kde nejsou domovy hněteny rukama žen a kořeněny dětským křikem?


 

pátek 6. listopadu 2015

Co nového u batolete?

Nemůžu psát, co se malá naučila nového od doby, kdy jsem to psala naposled, protože by to vydalo na knihu. Beztak jsem to nikdy moc pravidelně veřejně nesepisovala, ale dnes udělám výjimku, protože ty její novinky jsou tak pěkně jazykové a kognitivní a... vůbec mě to fascinuje. Jen škoda, že jsem zapomněla 99%, co jsem se o tom učila ve škole, mohla bych porovnávat teorii a praxi. 

Na Tině (bylo jí 18 měsíců, mimochodem) je vidět, jak to osvojování jazyka nefunguje na principu, že by se jen něco (např. jedno slovo) přidávalo k něčemu (např. k už osvojeným slovům). Významy a slova se jí v hlavě různě přesouvají, přeskupují. Například má jedno slovo (nebo to tak zní) pro víc odlišných jevů, protože zní podobně. Dřív bylo skoro všechno "š-š-š-š", nebo "s-s-s-s". Třeba had, spánek, tekoucí voda. Teď spaní začala říkat "pí" (= spí), hada a vodu moc nekomentuje. Ještě nedávno byli všichni ptáci "pípí", teď už rozlišuje "pípí", "kokoká" a "káčkáč".
Spoustu věcí ještě říct neumí, ale zato jsem si jistá, že jim rozumí. 

No, nebudu zabíhat do detailu. To bych tu byla opravdu dlouho, kdybych si měla vybavit všechno, čemu rozumí a co říká. 

Dneska mě ale potěšila a pobavila takovým malým pohybem směrem k uvědomění si sebe sama. 
Dosud to bylo tak, že když viděla obrázek dítěte, řekla, že to je "mimi". I když viděla svou fotku. K její fotce jsem vždycky řekla cosi jako: "To je mimi Tina." Někdy jsem dodala: "To seš ty."
Před pár týdny se naučila ukazovat na všechny osoby kolem sebe, ale i včetně sebe. Na otázku "Kde je máma?" ukázala na mě, na otázku "Kde je Tina?" ukázala na sebe. 
Když chtěla jídlo, řekla "ňam" a ukázala na požadovaný pokrm. 
To je výchozí pozice.

Dnes ráno ovšem ukázala na jídlo a řekla: "Mimi!"
Nejdřív jsem jí moc nerozuměla, myslela jsem, že někde vidí obrázek dítěte, tak jsem se jí zeptala, kde je mimi. A ona ukázala na sebe... Tak jsem se pro jistotu zeptala, kde je Tina. A zase ukázala na sebe. (A to jídlo jsem jí taky dala, nebojte.) Ale řekla bych, že to byl pokus o vyjádření vlastnictví, nebo chtění? Prostě "mimi Tina" chce ten kus sýra!
Když nad tím tak přemýšlím, posledních pár dní ukazuje na bryndák a taky tomu říká "mimi". Že by to taky znamenalo "něco, co patří miminu"? Hm... 
Jsem moc zvědavá na její další kroky v řeči. 

Za zmínku stojí ještě to, že se před dvěma týdny naučila pracovat s barvami a dál tu schopnost rozvíjí. Nejdřív k sobě přiřazovala stejné předměty stejných barev (sadu razítek, v níž byla vždy každá barva dvakrát), dnes začala dávat barevné míčky na příslušné barvy na koberci. 

Dá míček na správný knoflík a...
... zatleská si. :-D <3

Kterak jsem četla (o sněhových bouřích a jiných věcech)

Nerada bych zklamala ty, co mají velká očekávání, když bývalá bohemistka píše o literatuře. Tohle není žádná literární kritika, ale jen stručné postřehy ke knihám, které jsem stihla přečíst během tří týdnů v ČR. Jestli máte dojem, že hlavním měřítkem kvality pro mě je to, jestli kniha odpovídá katechismu, pak ... máte napůl pravdu. Je to pro mě měřítkem, pokud kniha náboženství nějakým způsobem reflektuje. Pokud se tématu vyhýbá, nebo pokud není důležitým motivem, soustředím se spíš na příběh.


Kniha mě zklamala. 
Neočekávala jsem, že by byla orientovaná výrazně pronábožensky, ale že bude obsahovat tolik výpadů proti víře, to mě nemile překvapilo. I vzhledem k tomu, že postavy putují trasou, která byla původně cestou náboženských poutí. 
Pouť do Compostelly už není očištěním od hříchu, ale od konzumu. Této myšlenky se kniha drží.
S tím jsem ale počítala, netušila jsem, že se tam ale odehraje tolik blasfemických situací, ze kterých se mi zvedal žaludek, a i kdyby kniha měla všechny řemeslné a literární kvality, tak jí to nepomůže. Doporučit prostě nemohu.


Tuhle knihu naopak doporučit můžu a ráda to udělám. Život protagonistů je prosycen hudbou a vírou. A je to tak čtivé. Jen by mě ještě zajímalo, jak události vnímali ostatní členové rodiny. Určitě jinak, než jejich maminka, která rodinnou historii sepsala.


Knížka pro mládež. Asi úplně zapomenutá, protože když jsem ji omylem nechala u příbuzných, a zkoušela jsem ji najít v knihovnách, abych ji mohla dočíst, nebyla nikde k mání. Škoda. (Musela jsem si počkat, než mi ji poslali poštou.)
Uchvátily mě popisy kanandské přírody, sněhové bouře a tak.


Také knížka pro mládež. Zábavná a detektivní. Žádná vysoká literatura, ale účel "oddych nad knihou" splněn.

povídka Vánice - Karel Klostermann
Jestli ji doma najdete, tak doporočuju.
Mimochodem... je tam taky popsaná sněhová bouře.

Vzpomínky manželova dědečka na nedobrovolný pobyt v Jáchymovských dolech
Uf.

Největší radost mám z toho, že jsem se k tomu čtení dostala. Že jsem kolikrát četla, i když jsem byla sama s Tinou. Říkala jsem si, proč vlastně nečtu doma, když mě ona nechá a hezky samostatně si hraje. Pak jsem si tak nějak vzpomněla, že když mě Tina nechá číst, tak vlastně vařím, peču, smažím, uklízím a modlím se. No jo no. 

neděle 25. října 2015

Procházka v Hylvátech - okamžitý post

Ráda se procházím ulicemi. Dívám se na domy, občas je fotím a připadám si jak voyeur. Ale není třeba se bát, ze soukromí mě nezajímá víc než cinkání příborů z otevřeného okna, barevné ponožky na šňůře, nebo silueta člověka za záclonou. Mě víc baví, co domy o sobě vypráví ulici. Teď procházím hylvátskou ulicí a vidím: dýně za okny, záclonu s vetkanou krajinou, reliéf vodních ptáků na fasádě, dveře orámované luxfery, kočku provádějící očistu, hliněnou sovu v předzahrádce, podivné králíky nalepené okně, tabulku s domovním číslem, na níž je tak malá mozaika, že si jí v chvatu nikdo nevšimne... a květiny a rajčata a detaily, kterých jsem si nevšimla. Nad tím podzimně zabarvený hřbet vedoucí k Andrlovu vrchu. 


úterý 6. října 2015

Sobotní výlet do Trevíru

V sobotu dopoledne od nás odjeli naši přátelé s batoletem a mně se nějak nelíbila představa, že bych měla celé sobotní odpoledne strávit úklidem a podobnými aktivitami. Když plánovali před odjezdem trasu, napadlo mě, že bychom potom my mohli jet do Trevíru.
Od Lucemburku je to kousek, UŽ konečně máme auto a počasí taky vypadalo docela dobře.
Manžel, nezvyklý jezdit, měl nějaké námitky, ale stačilo ho trochu povzbudit a začal plánovat trasu.

Nečekaně rychle jsme se dokázali sbalit a naskládat do auta, neřešili jsme jídlo ani Tinin spánek, třeba se vyspí v autě nebo v kočárku.

A taky že jo, usnula v autě. A pak i cestou zpět.

 

Trevír leží na řece Mosele, hned jak jsme našli parkovací místo, šli jsme se podívat na řeku. Podél ní jsou vysázené stromy, takže předpokládám, že pro místní je to něco jako park. Jedna cesta (asi cyklo) je přímo u břehu, tuším, že je to ta, co se táhne mnoho kilometrů mezi řekou a svahy, na nichž se sluní víno. Na protilehlé, zalesněné straně vyčnívají věže snad kaplí a jedna socha, kterou se mi zatím nepodařilo identifikovat. Pokud bychom se tam někdy zas vydali, mám docela chuť objevovat památky v okolí.


Od Mosely jsme se vydali mírně ponurými ulicemi k Porta Nigra. Minuli jsme "Krankenhaus" připomínající pražskou porodnici u Apolináře. A jeden sklep z něhož se ozývala tvrdá hudba. Celé to na mě udělalo takový mírně undergroundový dojem, který v Lucemburku dost postrádám. 


 

Porta Nigra na mě zapůsobila jak brána do jiného světa. Nebo spíš brána z jiného světa. Obrovská černá římská brána odnikud nikam. 

sv. Mikuláš

 

Nevím, jestli je to měšťácké nebo maloměšťácké nebo typicky české nebo balíkovské, ale vždy když jsem byla někde s rodiči na výletě, nedílnou součástí byl oběd v restauraci. Ne luxusní, ne zdravý, ale příjemný, uvolněný, jiný, než když po něm zbyde halda nádobí a jako kulisa běží televize. Některé obědy, i když to byl třeba smažený sýr s hranolkami, mi utkvěly v paměti. Rodiče byli vždy mnohem víc normální než doma. :-D Když jsem na výletě se svou "novou" rodinou, tedy s mužem a dítkem, děláme to úplně stejně. Těšíme se na to, dáme si něco prasáckého, slaného a mastného. Nakrmíme tím i batole, které doma jí hlavně zdravě a bio. Samozřejmě. :-) V Trevíru jsme si dalí Hacksteak, což je takový velký karbanátek s volským okem a rajskou omáčkou, s hranolkami. Pražilo na nás podzimní slunce a já se kochala pohledem na své milované a věže katedrály za nimi.  

Katedrála byla pak dalším cílem. Bohužel jsem si nezjistila předem, že tam relikvie Kristova roucha, k němuž se podnikají poutě, takže jsem si jen prohlížela výzdobu a modlila se. 



















Když tu náhle... 




















Moje oči! 


V centru města jsme Tinu vyndali z kočárku a procházela se s námi. Jak má radost z toho, že konečně chodí, nedá se zastavit. Je jak chodící perpetuum mobile. Nejdřív se sice přidržuje kočárku, ale pak se vydá na průzkum. Nejlépe tehdy, když držím v každé ruce zmrzlinu a manžel uklízí peněženku. To se takové naspeedované batole loví úplně nejlíp. 

Náměstí. Hrázděné domky! Jo. Od mého pobytu ve Francii mám pro ně slabost. Barevná fontána, kříž, obchody, holubi a turisti. Jak jinak takové náměstí popsat? 


Před domem Karla Marxe chtěla Tina  nakojit, nikde nebylo kde sednout, tak jsem jí vzala do náruče (má skoro 12 kg), otočím se od ulice k tmavému oknu, říkám si, že to je nějaký starý barák, nic tam není vidět, asi tam nikdo není, tak stáhnu výstřih, vyndám prso, dítě se nadšeně přisaje, jak má rýmu, tak mě ještě posmrká. Napadne mě podívat se do toho okna a tam je vinárna, přímo u toho okna je stolek, kde si dva pánové právě davají kafíčko. Příště se radši nebudu snažit o nenápadnost, nejde mi to.  

 


Poslední, co jsme chtěli ve městě vidět, jsou Císařské lázně. Je to vlastně něco jako bazén Šutka, který ale chátral tak dlouho, že bylo snazší jej prohlásit za památku, než z něj udělat koupaliště.



Bylo to pěkné. A s Tinou se dají výlety docela dobře podnikat. Možná nejlepší na tom bylo, že jsme to vůbec neplánovali, takže jsme neměli žádná očekávání.

Od léta do léta

Za poslední rok se toho hodně změnilo. Respektive... ani ne nějak razantně, ale spíš průběžně. Pomalu přesouvám děti z domácího vzdělávání d...