pátek 28. prosince 2012

Éňo ňůňo hvězdní jeleni

Nezanalyzuju TO, i když by TO stálo za to. 
Zřejmě TO nějak souvisí s touhou a libidem.
I já bych TO tak moc chtěla dělat! 
Opravdu po TOM toužím. Tuším v TOM snad slastnou chóru?

A co oni, ti, kteří TO opravdu dělají? Noří svůj nos do teplé mléčné pěny přesycené cukrem, protože to v nich vyvolává vzpomínky na předčasí? Souvisí to s unikáním do dokonalého světa photoshopu, aranže, hebkých povrchů, měkkých tónů a sladkosti? 

A pak je tu to s tím ukazováním. Ano. Těžko se mi o tom mluví. Je to téměř nestydaté, ale přece lidské a pochopitelné. Nutnost zaznamenat okamžik bolestné rozkoše, protože za okamžik se rozplyne a zbude jen opatlaný kelímek, skončí setkání s přáteli, nebo otevřená učebnice (oblepená papírky v barvách duhy, taktéž nafocená) připomene ten nepříjemný důvod, proč tu člověk sedí.

Jindřich Lauschmann zmíněný fenomén popsal přesně: Fotit si svoje cappuccino v kelímku se známým zeleným logem je evidentně v módě. (Doklady například tady a tady.)

Chci vědět proč!

Blogerka Renata, autorka prvního dokladu, částečně odpověděla na mou otázku: "Je to takový éňo ňůňo."

Je to éňo ňůňo... stejně jako ty barevné papírky v sešitech, bločky s medvídkama, sešity z Ikey, cupcakes, tenisky, designové diáře... a to vše zabarvené digitální nostalgií instagramu.

Předposledním impulsem k článku je web weheartit.com, kde jsou nejvíce sdíleny obrázky tohoto kýčotypu. A poslední podnět, proč o tom píšu? Hanba přiznat, ale mně se ty fotečky a serepetičky líbí! Podléhám TOMU a chytám se tenkého stébla reflexe!

konec je blízko...

středa 26. prosince 2012

Povzbuzení metabolismu - kronikářský záznam

Na otočku jsem navštivila rodiče nastávajícího a po svátečním obědě se mi zachtělo zkoumat mapy. Milého tatínek si to vyložil mnohem akčněji a po otevření mapy okolí naplánoval odjezd na za půl hodiny. Konzumace cukroví vyžaduje pohyb. Přesvědčila jsem tedy V., abychom vyrazili na výlet, ačkoli si trávení maminčiny svíčkové představoval jinak. 

Autem jsme popojeli na rozcestí Dolní Houžovec (výtečné toponymum!) a pak jsme se vydali pěšky po modré. Terén by to nebyl náročný, jen jsem, nepočítajíc s procházkou, měla nevhodnou obuv -- pražskou, procházkovou s hladkou podrážkou. Chodila jsem tedy do kopce i z kopce bokem. Alespoň jsem potrápila běžně netrénované svaly.  (A těšilo mě i častěji nabídnuté V. rámě.)

Šli jsme směrem k Horákově kapli a kromě stromů, větví a sněhu jsme viděli i nepříliš známou přírodní památku Třebovské stěny. 


Brodění v ledových oblázcích (zlomcích ledu, které popadaly z větví stromů) doprovázel výhled na Dobrouč a podhůří Orlických hor. 


Je to výhled tajný a téměř neexistující, neb není zachycen na fotkách na mapy.cz. (Brzy to ovšem napravím a bude po tajemství. Nechci na internetech žádná bílá místa...) 


Horákova kaple je zrekonstruovaná, teče u ní zázračný pramínek a je ozdobená zvláštní soškou Panny Marie s Děťátkem. Byla postavena na druhý pokus vymodleného vyléčení. (Nejspíš to znáte: "Bože, když mi pomůžeš, tak udělám to a to a to.", "Bože, zapomeň na to, už jsem zdráv.")



Zbytek cesty sice vedl po silnici, ale dostali jsme se k autu oklikou -- bývá to tak lepší, než jít jen sem a tam stejnou cestou. Prošli jsme koncem Dolní Dobrouče, podél potůčku Dobroučky, minuli jsme Panský rybník a první odbočkou vpravo dorazili zpátky na houžovecké rozcestí. 

Procházka to byla krátká, ale aspoň vizuálně obohacující. Příště pořádné boty! 

Na závěr trocha místního folklóru: 
Dobroučská babička se chce podívat do Japonska. Jde tedy na místní nádražíčko a říká paní za přepážkou: "Prosila bych jízdenku do Tokia."
Dostana se jí odpovědi: "Jó, to nejde. Odtud se do Tokia nedostanete! Musíte do Ústí!"
V Ústí nad Orlicí na nádraží povídá prodavačce jízdenek: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Tokia."
Paní odpoví: "To nejde! Odtud vlak do Japonska nejede. To musíte do Prahy."
Babička tedy jede do Prahy, tam si na Hlavním nádraží složitě vyřizuje jízdenky, ale nakonec do Japonska přece jen dorazí. Projde si Tokio, prohlédne si významná místa a začne pomýšlet na návrat. Jenže na tokijském nádraží není žádná přepážka, jenom automat na lístky. Tak zmáčkne tlačítko a zkusí to na něj česky: "Dobrý den, prosila bych jízdenku do Dobrouče."
Z automatu se ozve: "Horní nebo Dolní?"




úterý 18. prosince 2012

Dlouhé nic

Období ticha. 
Tvořila jsem jinde a jinam a trochu i zbytečně, nehlučně. 
Prožívala jsem, ale neměla jsem čas zprostředkovat. 

Poslední týden adventu a já se stěží zastavím. Mám dokonce na každý den seznam toho, co musím stihnout. Dnes koupit kávu, poslat pohledy, vrátit knihy, udělat úkol z latiny a přednést referát, jehož téma se brání systematizaci.

Už třeba vím, jak krásně je na faře ve Zdicích.
Nebo jsem zjistila, že upéct muffiny není tak těžké. 
A že je komunikace. Je tak lidská a lidem potřebná. 

A že i plánování svatby je prubířský kámen vztahu. Přivedlo mě na místa, kam bych se z nedostatku času nedostala.















Chvilku jsem se zastavila. Jen chvilku. Mělo toho být víc. 












sobota 3. listopadu 2012

Podzimní slunce a zvláštní kostel

Abych neseděla celý den u počítače a učení, šli jsme s V. na malou procházku. To není nic moc dramatického, o  čem bych chtěla psát. Viděli jsme ale minimálně dvě zajímavé památky, o kterých se moc neví. 

První jsme zaregistrovali jako "pěkný domek". Správně to je ale "rondokubistická vila": 



Druhá stavba je mnohem zajímavější. Kostel se skleněným vchodem, který vypadá jak dveře u doktora nebo na úřad. Zvenčí obyčejná okna a na věži hodiny jak ze školní chodby. V. to tipoval na evangelickou modlitebnu, ale ta by se jen stěží jmenovala kostel Panny Marie, královny míru. 


Na stránkách farnosti je vyložena i neobvyklá křížová cesta: http://lhoteckafarnost.cz/Krizova-cesta

Asi se někdy zajdu podívat na bohoslužbu, abych viděla i vniřek.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Ženy od mysu Sur - Robinson Jeffers (úryvek)

Vítr stéká dolů s hory, 
nad kopci se valí oblačná řeka. Onorio Vasquez
sice vidí, ale nikdy nic, co má smysl. Tak třeba:
Oceán jako hladký šedý balvan, dokonale zasazený
do výkrojů mysů a zátok, a ženu kráčející po vodách
s vlnícím se závojem bouře u kotníků,
obnaženou a nesmírnou, se stehny jako hory,
stále plačící v chůzi, bolestnou
tvář v dlaních, upíjející rtoma slzy
z jímky rukou, zatím co jí vlasy vlají
daleko k severu. "Proč jsi tak smutná, paní?" -- 
          "Měla jsem
jen jednoho syna, a podivný milý už nikdy
neodtrhává okenní petlici,
když dlí Josef v synagoze."

sobota 27. října 2012

Coffeefest 2012

(a lkaní nad příběhem pod čarou)

Navzdory očekávání organizátorů návštěvnící kávového festivalu naplnili Michnův palác k prasknutí. Jedním z návštěvníků jsem byla já, druhým jedním můj milý. V davu nebylo snadné se zorientovat, po příchodu jsme nevěděli, kam si stoupnout, protože se zdálo, že oba sály jsou vyplněny šňůrami front. Kde ale která začínala a končila? Tyto komplikace způsobily ztráty v množství ochutnaných káv, protože prezentace kaváren trvaly půl hodiny, ale vystání fronty mnohdy déle. Ochutnala jsem kávu kaváren Kafíčko, Ta kavárna a Mamacofee a čokoládu čokoládovny Čo-Xo. Nejsem znalec, takže všechny chválím. 



Ochutnávky spolu s přednáškou mě asi vyléčily ze závislosti na nekvalitních kávách z automatu. Stačí si 4x nedat kávu z automatu a mohu zajít na výborné espresso třeba do Ebelu nebo "Miráklu" (= Mistralu), kaváren blízkofakultních, nebo do některé z kaváren vyzkoušených i nevyzkoušených na Coffeefestu. Z těch nevyzkoušených mě velice láká Kavárna pod lipami, abych pravdu řekla, tak mě vábí hlavně díky zajímavému názvu, jenž ve mně vyvolává pocit útulna. 

Zmínila jsem přednášku, tak něco k ní: Baristé z Kávového klubu (doufám, že z něj oba byli, jména si nepamatuji, jsem špatné reportérka) povídali o tom, co se děje* s kávou od sklizně až po naservírování. Co neřekli pánové sami, na to se zeptali kávomilci z publika, například, jak kávu skladovat. (Rozhodně ne namletou.) Dozvěděla jsem se, jak je to s kávou a kofeinem (přidané mléko zpomaluje náběh), co dělá pavouk, když si dá smrťáka (google it), a jak moc čerstvá káva se má pít (ne hned po pražení).

Stravu zajišťovali dva kuchaři, kteří stáli na dvoře v podloubí a míchali jehněčí karí, bramboračku a ještě něco, co jsme si nedali. Oboje ochutnané bylo ale výborné. Na kuchaře sněžilo téměř, na nás úplně, pro jídlo jsme šli jen ve tričkách (pravda, V. měl mikinu) ještě s kelímkem kávy v ruce a nikde žádný stolek, nikde žádné posezení a při přenosu jídla dovnitř nám do něj ještě romanticky nasněžilo. Nakonec jsme jsme si udělali bufet z římsy velkého okna. Na dvoře se konaly i ukázky etiopských kávových obřadů. Věřím, že hlavně sníh jim dodal autentičnost.

Po přednášce ještě následovala jiná přednáška-beseda týkající se fair trade a kávového obchodu vůbec, tu už jsme si ale neposlechli. Doma čekalo zvíře lačné venčení. Mírně šokující ale byl přesun z centra na kopec. Na Újezdě byly žluté listy něžně poprášené sněhem, v Praze-skoro-venkov jsme se brodili závějemi. V. v polobotkách, já v podzimním kabátu. (Nu co, vždyť je říjen!) Jak mi letos chyběly "dny jasné říjnové, v nichž září azur čistý"...


*Měla jsem chuť napsat, že vyprávěli "příběh kávy", ale tahle všeobecná příběhovost mě už docela štve. Všechno má příběh! Facebook nám nabízí, abychom pomocí timelinu vyprávěli svůj příběh, kolegyně omlouvá neschopnost jiných kolegů tím, že "každý má svůj příběh", nakonec narážím na kávu s příběhem, lidi zajímá jídlo s příběhem. Mě ani ne, já raděj jídlo s historií, popřípadě dohledatelným původem. Slovo příběh ve mně vyvolává jiné konotace, které bych raději nechala u těch skutečností, které si je zaslouží. Nerada bych, aby slovo příběh svoje významy rozměnilo. To je jako "firemní filozofie". Ble.    

neděle 21. října 2012

Proč bych nemohla být minimalistkou

Už podruhé v životě jsem se přes něco překlikala na české stránky minimalistů: 

Poprvé mě články zaujaly, zdály se mi inspirativní, ale něco mně na nich nesedělo. Usoudila jsem, že to zkrátka není přístup pro mě a víc jsem se tím nezabývala, ale teď, při druhém setkání jsem si uvědomila, v čem tu nesrovnalost vidím. On totiž je minimalismus a minimalismus. Někomu se zkrátka líbí poloprázdné interiéry s jedním designovým prvkem, někdo jiný zas nepotřebuje k životu výdobytky civilizace a spokojí se s několika kousky oblečení. Jiný třeba spontánně cestuje s batůžkem a pasem. A někdo vyznává ... minimalismus. Tak moc, že má minimalistické stránky s černým textem, bílým pozadím a redukovaným html, fotí minimalistické fotky, třeba i nosí minimalistické obleční. Netuším, hádám. 

Stejně tak netuším, ale ani nehádám, proč někdo, kdo se svým životem udělá tak zásadní věci, jakože se pod vlivem textů Lea Babauty odpoutá od touhy po zbytečnostech, nebo se alespoň ku prospěchu žití snaží tyto touhy eliminovat, neodpoutá od svého pojmenování. Které ještě, ó hrůzo, obsahuje akademickými-škatulkami-smrdící příponu -ismus. Nemám v zásadě nic proti, když někdo vyznává nějaké učení/víru/cokoli a tohle svoje vyznání staví před skutky, sama to dělám. Jen v tomhle případě mi to přijde proti samotnému smyslu minimalismu. Proč tak zdůrazňovat "učení" minimalismu, proč o něm psát knihy a návody, když můžu žít svobodně a odpoutaně i tak. Ze všech těchto praktik mám dojem, že minimalismus v tomto pojetí získává téměř náboženský nádech a všechny ty příručky a tipy, ne kvůli tomu, co je v nich psáno, ale kvůli tomu, že a jak jsou vůbec psány, připomínají jakási "desatera". To všechno na minimalismu mi přijde příliš neminimalistické. Z toho důvodu, ač si ráda přečtu nějaký m-článek*, se mi označení m-jednání příčí. Když něco ve svém životě zjedodnuším, udělám jinak a nezvykle, tak to prostě zjednoduším a udělám jinak. Ale neznamená to, že budu "zavádět minimalismus do svého života", jak píše Magdaléna Katolická. 

Kdysi, snad v nějakém starém čísle Živlu ze sladkých 90. let, jsem četla názor, že "skutečný cyberpunker"** by si nikdy nedal přezdívku obsahující "cyber". Vidím v tom jistou analogii... 

** To je taky celkem roztomilá kategorie, když už jsme u toho.

sobota 20. října 2012

Prostory

Řízením osudu jsem se dostala do prostor VŠE. Vzhledem k mému orientačnímu nesmyslu jsem se podívala vskutku do mnoha prostor, než jsem našla, co jsem hledala. A povětšinou byly velké, čisté a elegantní. Něco takového by si jistě zasloužila i FF UK, jen bychom pak přišli o všechny velké myšlenky, které vymačkává stísněný prostor, nepohodlné židle, nekvalitní strava a nestoudný porno-Adam v bufetu. I když pěkná "laboratoř experimentální ekonomie lingvistiky" by se hodila. Alespoň by se experimenty nemusely odehrávat v kabinetech, sekretariátech a konferenčních místnostech.

S výhledem ze 300 se tohle ovšem nedá ani srovnat.
Ocitla jsem se ještě na jednom místě, které stojí za zmínku a které se do mě otisklo asi víc, než bych chtěla. Totiž na základce. Dodnes se mi o těch dlouhých koridorech, pomalovaných naivními obrázky, o neschůdných, závratných schodech zdávají noční můry... No považte:






středa 17. října 2012

AV ČL

Šedivý vědec ve vlněné vestě zasedl ke stolu, pohladil vous a díval se před sebe. Ze tří stran v sevření regálů s knihami.

Zní to jako literární klišé? Ale já to viděla dneska v akademii věd. Přesně takhle. Vestu měl červenou a chystal se bádat ve své pracovně, což jsem mu zazáviděla. Tu badatelnu.  

Krásná je šmoulí zem...

Res debilita: Opravdu psali na internetových periodikách a opravdu říkali na TV Nova, že Felix Baumgarten volným pádem překonal rychlost světla, nebo to je zdařilý vtip internetových humoristů?

Res debilita 2: Jestli se to ve volbách ještě víc začervená, jestli budeme mít modrýho prezidenta, měli bychom začít uvažovat o změně hymny...




sobota 6. října 2012

Modro-panelová

První týden školy byl náročný. Zdaleka nemám přečteno vše, co bych měla. Ráno mě ale vylákala modrá obloha na procházku. Předtím, než jsem ohnula páteř k latinským konjugacím a četbě Simone de Beauvoir, jsem viděla:










Od léta do léta

Za poslední rok se toho hodně změnilo. Respektive... ani ne nějak razantně, ale spíš průběžně. Pomalu přesouvám děti z domácího vzdělávání d...